MARIO PUZO

MARIO PUZO

OMERTA

Evelyn Murphyové

Poděkování

Zvláštní dík patří Carol Ginoové,

dále mým literárním agentům Candidu Donadiovi

a Neilu Olšinovi. Také mým právníkům

Bertu Fieldsovi a Arthuru Altmanovi.

Dále mému redaktorovi Jonathanu Karpovi

z nakladatelství Random House.

A mým dětem a vnoučatům.

OMERTA

Sicilská zásada, jež zakazuje informovat o zločinech,

které mohou být osobní záležitostí osob, jichž se týkají.

World Book Dictionary

Prolog

1967

V kamenité vísce Castellammare de Golfo, obrácené k temné hladině sicilského Středozemního moře, umírá velký šéf mafie. Vincenzo Zeno byl čestný muž, kterého všichni celý život ctili pro jeho spravedlivé a nestranné soudy, pro jeho ochotu pomoci každému v nouzi a pro nesmiřitelné tresty, jimiž stíhal každého, kdo se pokusil vzepřít jeho vůli.

Kolem umírajícího stojí tři jeho bývalí pomocníci. Každý z nich si mezitím vybudoval vlastní mocné postavení. Raymonde Aprile působí na Sicílii a v New Yorku, Octavius Bianco v Palermu a Benito Craxxi v Chicagu. A všichni mají být Zenovi za co vděční.

Don Zeno byl posledním z pravých mafiánských bossů, který celý život dodržoval staré tradice. Vybíral poplatky za všechny možné druhy obchodů, ale nikdy ne za drogy, prostituci či jakékoliv zločiny. A když ho přišel nějaký chudák prosit o peníze, nikdy ho don nenechal odejít z domu s prázdnýma rukama. Také napravoval nespravedlivé počínání soudu – nejvyšší soudce na Sicílii mohl přijmout jakékoliv rozhodnutí, když ale bylo právo na vaší straně, don Zeno rozsudek silou své vůle a svých zbraní zrušil.

Žádný záletný mladík nemohl beztrestně opustit dceru chudého rolníka, protože ho don Zeno vzápětí přesvědčil, že s ní má vstoupit ve svátost manželskou. Žádná banka nemohla přivést na mizinu bezmocného zemědělce, protože se do věci vzápětí vložil don Zeno a všechno urovnal. Žádný mladý muž toužící po univerzitním vzdělání nemohl být odmítnut kvůli nedostatku peněz či vzdělání. Kdo patřil k donově cosce, tedy klanu, tomu se jeho sny plnily. Žádný zákon z Říma nemohl překonat sicilské tradice a neměl na ostrově žádnou váhu – don Zeno zákony zvrátil, a to za jakoukoliv cenu.

Jenže donovi bylo teď už přes osmdesát a v posledních letech začala jeho moc slábnout. Ve slabé chvilce si vzal krásné a mladé děvče, které mu darovalo okouzlujícího synka. Matka při porodu zemřela a chlapci jsou teď dva roky. Starý pán ví, že se blíží konec a že bez něj jeho coscu rozpráší mocnější corleonská cosca a Clericiziové, a přemýšlí o synově budoucnosti.

Poděkoval svým třem přátelům, že mu prokázali tu čest a vážili dlouhou cestu, aby vyslechli jeho rozhodnutí. Pak jim řekl, že chce, aby se jeho synek Astorre dostal na nějaké bezpečné místo a byl vychován ve zcela jiném prostředí, leč aby z něj byl v duchu tradic čestný muž, jako je don sám.

„Můžu zavřít oči s čistým svědomím,“ prohlásil don, ačkoliv přátelé věděli, že během života poslal na smrt stovky lidí, „když budu vědět, že je o chlapce postaráno. Protože v tomhle dvouletém drobečkoví vidím srdce a duši pravého mafióza, tenhle vzácný a téměř vyhynulý druh.“ Řekl jim, že si jednoho z přítomných pánů vybere, aby dělal tomuhle netuctovému dítku poručníka, a že s tímto úkolem bude spojena i tučná odměna.

„Je to zvláštní,“ povzdechl si don Zeno a prohlížel si je přimhouřenýma očima. „Podle tradice je pravým mafiózem prvorozený syn. Jenže já musel čekat až do osmdesáti, než se mi tenhle sen splnil. Nepatřím k pověrčivým lidem, ale kdybych věřil na pověry, myslel bych si, že se chlapec zrodil přímo ze sicilské půdy. Oči má zelené jako olivy, které rostou na mých nejlepších stromech. A má duši pravého Siciliána – je romantický, má rád hudbu, umí být šťastný. Ačkoliv je ještě tak malý, nezapomene, když ho někdo urazí. Ale vyžaduje vedení.“

„A co budeš chtít ode mne, done Zeno?“ zeptal se Craxxi. „Protože já se tvého dítěte rád ujmu a budu se o ně starat jako o vlastní.“

Bianco se na Craxxiho zadíval téměř znechuceně.

„Znám chlapce od narození,“ prohlásil. „On zná mě. Vezmu ho za vlastního.“

Raymonde Aprile se zadíval na dona Zena a nic neříkal.

„A co ty, Raymonde?“ vybídl ho stařec.

„Jestli sis vybral mne,“ odpověděl Aprile, „bude tvůj syn mým synem.“

Don o trojici mužů chvíli přemýšlel. Všichni tři za to stáli. Craxxi je asi nejbystřejší. Bianco má určitě největší ctižádost a moc. Aprile je trochu zdrženlivější, v tom se víc podobá samotnému donovi. Aleje nemilosrdný.

Don Zeno už skutečně umíral, ale přesto chápal, že dítě je nejdůležitější právě pro Raymonda Aprila. Ten bude mít ze synovy lásky největší prospěch a určitě dokáže donova chlapce naučit, jak v tomhle světě plném přetvářky a falše přežít.

Don Zeno dlouho mlčel. Nakonec řekl: „Raymonde, ty mu budeš otcem. A já můžu v klidu umřít.“

Don měl pohřeb hodný císaře. Šéfové každé coscy, tedy klanu, ze Sicílie se mu sjeli poklonit a spolu s nimi složili zesnulému hold ministři z Říma, majitelé velkých latifundií a stovky poddaných, kteří se k donově rozvětvené cosce hlásili. Nahoře na černém pohřebním voze taženém koňmi seděl dvouletý Astorre Zeno, chlapec s planoucíma očima oblečený do černých dětských šatiček a s černým hranatým kloboukem na hlavě. Vezl se majestátně jako římský císař.

Mši sloužil palermský kardinál a pronesl pamětihodná slova: „V nemoci i ve zdraví, v zoufalství i neštěstí zůstával nám všem don Zeno vždy přítelem.“ A pak jménem samotného dona Zena řekl: „Svěřuji svou duši Bohu. Kéž mi odpustí moje hříchy, neboť jsem se každý den svého života snažil žít poctivě.“

A tak se Astorre Zeno dostal do Ameriky. Odvezl ho tam Raymonde Aprile a udělal z něj člena své domácnosti.

1. kapitola

Když zahnuli bratři Franky a Stace Sturzovi na příjezdovou cestu k Heskowovým, uviděli čtyři hodně vytáhlé výrostky, jak na plácku před domem hrají košíkovou. Franky a Stace vystoupili z velkého buicku a z domu vyšel John Heskow, aby je přivítal. Byl to vysoký muž s hruškovitou hlavou, Řídké vlasy měl umně obtočené kolem holé lebky a mladistvá modrá očka mu jen zářila. „Jdete právě včas,“ hlaholil. „Mám tu někoho, s kým bych vás rád seznámil.“

Mladíci přestali hrát. „To je můj syn Jocko,“ prohlásil Heskow pyšně. Nejvytáhlejší z mladíků natáhl obrovitou dlaň k Frankymu.

„Ahoj,“ řekl Franky. „Co kdybychom si chvilku zahráli?“ Jocko si oba návštěvníky prohlédl. Byli asi metr osmdesát vysocí a zdálo se, že jsou v dobré kondici. Oba měli na sobě sportovní polokošile od Ralpha Laurena, jedna byla červená a druhá zelená, a k tomu khaki kalhoty a boty s gumovou podrážkou. Vypadali přátelsky, byli docela pohlední a drsné rysy vyvolávaly dojem vstřícné sebedů-věry. Bylo jasné, že jde o bratry – Jocko ovšem nemohl tušit, že má před sebou dvojčata. Odhadoval, že jim je něco málo přes čtyřicet.

„Jasně,“ přikývl s chlapeckou dobrosrdečností.

Stace se usmál. „Výborně! Máme za sebou tři tisíce mil a potřebujeme se trochu protáhnout.“

Jocko se obrátil na své kamarády, všichni měli hodně přes sto osmdesát centimetrů, a prohlásil: „Budou hrát se mnou proti vám třem.“ Uměl košíkovou o hodně lip než ostatní a myslel si, že s ním budou mít otcovi přátelé spíš naději něco uhrát.

„Trochu je šetřte,“ poprosil John Heskow chlapce. „Jsou to přece jenom dva staří prďolové.“

Bylo prosincové odpoledne a vzduch byl studený, že tuhla v žilách krev. Na Long Islandu svítilo studené, bledě žluté slunce přes zdi a lesklé střechy na Heskowovy skleníky před domem, na jeho chloubu.

Jockovi kamarádi byli slušní a hráli tak, aby se starším pánům přizpůsobili. Jenže co to – Franky a Stace se kolem nich protáhli jakoby nic a sázeli tam jeden koš za druhým. Jocko jen s úžasem zíral, jak jsou rychlí. Pak přestali dávat koše a začali mu nahrávat. Nikdy nestříleli zdálky. Zdálo se, že považují za věc své cti uvolnit se a pak teprve bodovat.

Soupeři začali využívat výškové převahy, aby se přes starší pány dostali, jenže ke svému úžasu zjistili, že se jim nedaří doskakovat. Nakonec ztratil jeden z mladíků nervy a bacil Frankyho loktem do obličeje. Rázem se ocitl na zemi. Jocko to všechno sledoval, ale nevěděl, co se přesně stalo. Vzápětí ale Stace udeřil bratra míčem do hlavy a řekl: „Nech toho. A hřej, ty mezuláne.“ Franky pomohl chlapci vstát, poplácal ho po zadku a poznamenal: „No jo, tak promiň.“ Hráli ještě asi pět minut, ale to už byli starší pánové zjevně utahaní a kluci kolem nich jen kroužili. Nakonec hry nechali.

Heskow jim přinesl na hřiště limonády a mladíci se nahrnuli kolem Frankyho, který měl charisma a při hře ukázal, že něco dovede. Franky objal chlapce, kterého předtím na hřišti srazil. Pak je všechny dohromady obdařil světáckým úsměvem, který se k jeho hranatému obličeji velice dobře hodil.

„Snad snesete dobrou radu od starýho páprdy, kluci,“ řekl. „Nikdy nedriblujte, když můžete přihrát. A nikdy to nevzdávejte, když před koncem prohráváte o dvacet bodů. A taky si nikdy nezačínejte se ženskou, která má doma víc než jednu kočku.“

Kluci se rozesmáli.

Franky a Stace si s nimi potřásli rukama, poděkovali jim za hru a vydali se za Heskowem do pohledného, zelení obklopeného domku. „Chlapi, jste dobrý, fakt!“ zavolal za nimi Jocko.

Uvnitř v domě uvedl John Heskow bratry nahoru do jejich pokoje. Když vcházeli s Heskowem dovnitř a on za nimi zamykal, všimli si, že pokoj má velmi těžké dveře s dobrým zámkem.

Byl to velký pokoj – vlastně apartmá s vlastní koupelnou. A byly tam dvě samostatné postele – Heskow věděl, že bratři rádi spí v jedné místnosti. V rohu stála obrovitá truhla okovaná ocelovými pásy a opatřená těžkým zámkem. Heskow vylovil klíč, truhlu odemkl a jedním pohybem zvedl víko. Uviděli několik ručních automatických zbraní a balíčky se střelivem, to vše vyrovnané do řady s přísně geometrickými tvary.

„Bude to stačit?“ zeptal se Heskow.

„Chybí tlumiče,“ poznamenal Franky.

„Na tuhle práci tlumiče potřebovat nebudete.“

„Dobře,“ přikývl Stace. „Stejně tlumiče nesnáším. S tlumičem se nikdy nedokážu pořádně trefit.“

„Výborně,“ řekl Heskow. „Tak si, chlapi, dejte sprchu a zabydlete se. Já se zatím zbavím chlapců a ukuchtím něco k večeři. Jak se vám líbil můj kluk?“

„Moc milý mladík,“ řekl Franky nezávazně.

„A jak podle vás hraje basket?“ nedal se odbýt Heskow a zrudl pýchou natolik, že ještě víc připomínal přezrálou hrušku.

„Bezvadně,“ prohlásil Franky.

„Co si myslíš ty, Štaci?“ dorážel dál Heskow.

„Naprosto bezvadně,“ přikývl Stace.

„Dostal stipendium, aby mohl hrát ve Villanově,“ oznámil jim Heskow. „Takže míří do NBA.“

Když o chvíli později sešla dvojčata do obývacího pokoje, Heskow už tam na ně čekal. Přichystal jim telecí soté s houbami a spoustou zeleninového salátu. Na stole bylo prostřeno pro tři a čekalo tam na ně červené víno.

Posadili se. Byli to staří přátelé a věděli o sobě, co se dalo. Heskow byl už třináct let rozvedený. Jeho bývalá žena bydlela s Jockem o pár mil dál na západ, v Babylonu. Ale Jocko trávil hodně času tady, jelikož Heskow byl pozorný a štědrý otec.

„Měli jste přijet až zítra ráno,“ vysvětloval Heskow. „Kdybych věděl, že dorazíte už dnes, poslal bych chlapce pryč. Jenže když jste zavolali, nemohl jsem syna a jeho kamarády jen tak vyhodit.“

„To je v pohodě,“ mávl rukou Franky „O nic nejde.“

„S těmi kluky jste to venku váleli hodně dobře,“ poznamenal Heskow. „Napadlo vás někdy, že byste to zkusili mezi profíky?“

„Kdepak,“ odpověděl Stace. „Jsme moc malí, jen sto osmdesát. Mezi těmi čahouny vyhnanými na práškách se ani nenajdeme.“

„Před klukem takovéhle věci neříkej,“ požádal ho Heskow vyděšeně. „On s nimi musí hrát.“

„To víš, že ne,“ uklidnil ho Stace. „To by mě ani nenapadlo.“

Heskow se uklidnil a napil se vína. S bratry Sturzovými vždycky rád pracoval. Byli oba skvělí – nikdy se nezačali chovat nechutně, jako ten póvl, s nímž musel jinak jednat. Brali svět s nenuceností, která odrážela otevřený vztah mezi nimi.

Byli spolehliví, a díky tomu z nich sálala příjemná pohoda.

Všichni tři se dali do jídla. Chovali se jako doma a Heskow jim přidával soté přímo z pánve na talíř.

„Už dlouho se tě chci na něco zeptat,“ podíval se Franky na Heskowa. „Proč sis vlastně změnil jméno?“

„To už je strašně dávno,“ odpověděl Heskow. „Nestyděl jsem se za to, že jsem Ital. Jenže vypadám tak neuvěřitelně německy, rozumíte? Světlé vlasy, modré oči a k tomu ten nos. S italským jménem jsem působil strašně nedůvěryhodně.“

Dvojčata se rozesmála uvolněným smíchem plným pochopení. Věděli, že mají před sebou prolhaného prevíta, ale nevadilo jim to.

Když dojedli salát, Heskow jim naservíroval dvojité espresso a tác s italským cukrovím. Nabídl jim doutník, ale oni odmítli. Drželi se malborek, které se více hodily k jejich kovbojským obličejům.

„Je načase dát se do práce,“ prohlásil Stace. „Tohle bude zřejmě velká fuška, když jsme kvůli ní museli jet autem podělaný tři tisíce mil, co? Mohli jsme přece letět.“

„Nebylo to tak hrozný,“ ozval se Franky. „Mně se to líbilo. Viděli jsme Ameriku z první řady. A měli jsme se dobře. Lidi v malých městečkách jsou skvělí.“

„Mimořádně skvělý,“ souhlasil Stace. „Ale i tak to byla dlouhá cesta.“

„Nechtěl jsem, abyste někde na letišti nechali stopy,“ vysvětloval Heskow. „Tam vždycky začínají s pátráním. A kolem téhle práce bude hezky horko. Nevadí vám trochu horka, mládenci?“

„Už se na ně těším,“ poznamenal Stace. „Tak o koho kruci jde?“

„O dona Raymonda Aprila.“ Heskow se při odpovědi málem zadusil espressem.

Dlouho bylo ticho a pak si Heskow poprvé uvědomil vražedný chlad, který dvojčata dokázala vyzařovat.

„Tos nás přinutil jet tři tisíce mil, abys nám nabídl tuhle fušku?“ zeptal se Franky tiše.

Stace se na Heskowa usmál a řekl: „Johne, jsme rádi, že jsme tě viděli. Teď nám vyplať zabijácké odstupné a my vypadneme.“ Dvojčata se tomu drobnému žertíku zasmála, zato Heskow pointu vůbec nezaznamenal.

Jeden Frankyho přítel v Los Angeles, publicista na volné noze, dvojčatům kdysi vysvětlil, že časopis může autorovi zaplatit náklady na napsání nějakého článku, a přitom od něj nemusí článek nutně koupit. Prostě mu zaplatí malé procento z dohodnutého honoráře, aby mohli text „zabít“, tedy „zabijácké odstupné“. Dvojčata tenhle zvyk přejala. Nechali si zaplatit už za to, když vyslechnou na-bídku. V tomhle případě dělalo „zabijácké odstupné“ vzhledem k procestovanému času a k tomu, že přijeli oba, rovných dvacet tisíc dolarů.

Jenže Heskow měl za úkol přesvědčit je, aby zakázku přijali. „Don už všeho nechal před třemi roky,“ začal vysvětlovat. „Všechny jeho staré kontakty sedí v base. Už nemá vůbec žádnou moc. Jediný, kdo může trochu zlobit, je Timmona Portella, a ten to neudělá. Dostanete za to milion dolarů. Půlku hned a půlku za rok. Ale celý ten rok musíte zůstat za větrem. Jinak už je všechno zařízené. Po vás se nechce nic jiného, než abyste stiskli spoušť.“

„Milion dolarů,“ zamyslel se Stace. „To je fůra peněz.“

„Můj klient ví, že sundat dona Aprila je velká věc,“ pokračoval Heskow. „Chce na to ty nejlepší lidi. Chladnokrevné střelce a mlčenlivé partnery, co mají v hlavě mozek. A vy dva jste prostě nejlepší.“

„A navíc se nenajde dost chlápků, který by na sebe takovýhle riziko vzali,“ dodal Franky.

„Jo,“ přidal se Stace. „Toho už se člověk nezbaví do konce života. Pořád po něm někdo půjde. A to nemluvím o poldech a federálech.“

„Přísahám vám,“ ujišťoval je Heskow, „že newyorská policie se nepřetrhne. FBI se do toho taky nepožene.“

„A co donovi staří přátelé?“ zeptal se Stace.

„Mrtví nemají žádné přátele.“ Heskow se na okamžik odmlčel. „Když don odešel na odpočinek, zpřetrhal všechny vazby. Nemáte se čeho bát.“

Franky se obrátil na Stacea: „Není to legrace? Kdykoliv vyjednáváme o nějaké práci, vždycky nás všichni ujišťujou, že se nemáme čeho bát.“

Stace se zasmál. „To je tím, že to nejsou střelci. Johne, jsi náš starý kamarád. Věříme ti. Jenže co když se mýlíš? Každý se může mýlit. Co když má don stále ještě nějaké staré přátele? Sám víš, jakým stylem jedná. Nemilosrdně. Tomu by nestačilo, že nás prostě oddělá. Nechal by nás ukřižovat. Strávíme nejdřív pár hodin v pekle. A podle donových pravidel se totéž týká i našich rodin. To znamená, že jde i o tvého syna. Z hrobu si do NBA zahrát neodskočí. Možná bychom měli vědět, kdo tuhle práci platí.“ Heskow se k nim naklonil a jemnou pleť měl šarlatově rudou, jako kdyby se kvůli něčemu začervenal. „To vám nemůžu říct. Vždyť to víte. Jsem jen prostředník. A taky jsem si to v hlavě převracel nahoru dolů. To si myslíte, že jsem trouba? 2e nevím, co jen don zač? Jenže on je teď bezbranný. Mám to ověřené z nejvyšších míst. Policie podnikne jen všechny standardní kroky. FBI si
nemůže vyšetřování dovolit. A hlavouni z mafie se do toho taky nebudou plést. Je to zaručený.“

„V životě by mě nenapadlo, že bych měl někdy mít na mušce dona Aprila,“ poznamenal Franky. Nabídka ho přitahovala. Lákalo ho zabít muže, kterého se v jeho světě všichni tak báli a kterého tolik uctívali.

„Franky, tohle není basket,“ upozorňoval ho Stace. „Když to poděláme, nepodáme si ruce a neodejdeme ze hřiště.“

„Štaci, jde o milion dolarů,“ nedal se Franky „A John nás nikdy do ničeho nenamočil. Já bych to bral.“

Stace cítil, jak v nich narůstá vzrušení. No dobře. Však se s Frankym o sebe dokážou postarat. A jde nakonec opravdu o milion dolarů. On byl totiž, aby bylo pravdě učiněno zadost, Stace daleko prodejnější než Franky, daleko víc zaměřený na obchodní stránku věci. A milion ho dostal.

„Tak jo,“ přikývl Stace. „Jdeme do toho. Ale Bůh buď milostiv našim duším, jestli se pleteš.“ Už zase mluvil jako ministrant.

„A nesleduje dona náhodou FBI?“ zeptal se Franky. „To by nám mohlo trochu zkomplikovat situaci.“

„Nesleduje,“ odpověděl Heskow. „Když se všichni jeho staří přátelé dostali do lochu, don odešel do penze jako džentlmen. FBI to ocenila. Dali mu pokoj. Máte na to moje slovo. A teď vám vyložím, jak to bude probíhat.“

Trvalo mu půl hodiny, než jim vysvětlil podrobnosti. Nakonec se Stace zeptal: „Kdy?“

„V neděli ráno,“ odpověděl Heskow. „První dva dny zůstanete tady. Potom odletíte z Newarku soukromým letadlem.“

„Budeme potřebovat hodně dobrého řidiče,“ řekl Stace. „Mimořádně dobrého.“

„Řídit budu já,“ prohlásil Heskow. A pak téměř omluvně dodal: „To víte, jde o slušné peníze.“

Zbytek víkendu Heskow o bratry Sturzovy pečoval, vyvářel jim a vyřizoval za ně nejrůznější pochůzky. Byl to člověk, na kterého je těžké udělat dojem, ale ze Sturzových ho občas zamrazilo u srdce. Byli jako zmije, hlavy měli v jednom kuse vztyčené. Jinak byli velice vstřícní, a dokonce mu pomohli postarat se o květiny ve sklenících.

Před večeří si bratři ještě zahráli jeden proti jednomu košíkovou a Heskow jen s úžasem sledoval, jak se jejich těla kolem sebe prosmykávají jako hadi. Franky byl rychlejší a měl přesnou mušku. Stace nebyl tak dobrý, ale byl mazanější. Franky to mohl dotáhnout do NBA, uvažoval Heskow. Jenže tohle nebude zápas v košíkové. Když jde opravdu do tuhého, záleží víc na Staceovi. Takže hlavním střelcem bude Stace.

2. kapitola

K Po velkém bleskovém zásahu FBI v devadesátých letech proti mafiánským „rodinám“ v New Yorku zbyli na svobodě jen dva lidé. Akce se nedotkla dona Raymonda Aprila, největšího a nejobávanějšího představitele mafie. Téměř jako zázrakem unikl i don Timmona Portella, který se Aprilovi vyrovnal mocí, ale nikoliv vznešeností.

Budoucnost byla ovšem jasná. Don Raymonde Aprile měl proti sobě krajně nedemokratické zákony RICO ze sedmdesátých let, horlivé odhodlání speciálních vyšetřovacích týmů FBI a vědomí, že zákon omerta už přestal mezi vojáky americké mafie platit. Don Raymonde Aprile věděl, že přišel čas, aby se nonšalantně odporoučel ze scény na odpočinek.

Don vládl své rodině třicet let a za tu dobu se z něj stala legenda. Vyrostl na Sicílii a neměl v sobě nic z falešných představ a chvástavé arogance předáků mafie narozených v Americe. Představoval ve skutečnosti návrat ke starým Siciliánům z devatenáctého století, kteří vládli městům a vesnicím silou svého osobního kouzla, smyslem pro čest a tvrdým a neodvolatelným odsouzením každého případného nepřítele. Don Aprile také prokázal, že má v sobě strategické myšlení těchto starých hrdinů.

Teď mu bylo dvaašedesát a podařilo se mu dát všechny svoje záležitosti do pořádku. Zbavil se nepřátel a dostál svým povinnostem přítele a otce. Podzim života si mohl užívat s čistým svědomím, odvrátit se od rozporů tohoto světa a převtělit se do daleko vhodnější role uhlazeného bankéře a opory společnosti.

Všechny tři jeho děti se bezpečně zabydlely v úspěšných a důstojných životních kariérách. Nejstaršímu synovi Valerioyije sedmatřicet let, je ženatý, sám má děti, stal se plukovníkem armády Spojených států a přednáší na vojenské akademii ve West Pointu. Za jeho životní osudy může skutečnost, že byl v dětství velice bázlivý. Don mu zajistil, že ho přijali do West Pointu jako kadeta, aby ho tohoto charakterového nedostatku zbavil.

Druhý syn, Marcantonio, se záhy, v pětatřiceti letech, stal díky nějaké zázračné kombinaci v genetické výbavě výkonným ředitelem jedné celoplošné televizní sítě. Jako chlapec býval zamyšlený a žil ve vysněném světě. Don si myslel, že Marcantonio nemůže nikdy v žádném opravdovém podnikání uspět. Teď se jeho jméno často objevovalo v novinách, které ho vnímaly jako nějakého mimořádně nadaného vizionáře. Dona to těšilo, ale nepřesvědčilo. Vždyť je nakonec chlapcův otec. Kdo ho může znát lip?

Dceři Nicole říkali v dětství mazlivě Nikki, jenže ona se jim v šesti letech vzepřela a důrazně žádala, že si přeje být oslovována celým jménem. Don se s ní moc rád přel. V devětadvaceti z ní byla podniková právnická, feministka a dobrovolná advokátka chudých a zoufalých kriminálníků, kteří by si jinak nemohli dovolit pořádnou právní ochranu. Byla zvlášť dobrá při zachraňování vrahů před elektrickými křesly, obhajování žen, jež zabily manžela, před nepodmíněnými tresty a při hájení surovců, kteří se opakovaně dopustili znásilnění, před doživotním vězením. Byla zatvrzelou odpůrkyní trestu smrti, věřila, že každý zločinec se může napravit, a stala se nesmlouvavou kritičkou ekonomického uspořádání Spojených států. Věřila, že tak bohatá země, jako je Amerika, by neměla být tak strašně lhostejná k chudým, ať se propadli do chudoby vlastní vinou nebo ne. Přes všechny tyto postoje b
yla v podnikovém právu velice šikovným a neústupným vyjednávačem – a vůbec to byla bystrá žena plná sil. Don s ní v ničem nesouhlasil.

Pokud jde o Astorra, ten se stal součástí rodiny a v rámci rodiny vystupoval oficiálně jako donův synovec. Byl to živý a okouzlující mladík a ostatní rodinní příslušníci ho brali spíš jako bratra. Od tří do šestnácti byl jejich blízkým a milovaným nejmladším sourozencem – až do chvíle, kdy se před jedenácti lety musel vrátit na Sicílii. Když pak don odešel na odpočinek, povolal Astorra zpátky k sobě.

Don si odchod do ústraní pečlivě naplánoval. Svoje království rozdělil tak, aby usmířil potenciální nepřátele a současně splatil duh věrným přátelům. Věděl, že vděčnost je nejméně trvanlivá vlastnost a že dárky je občas třeba doplňovat. Zvlášť si dal záležet na tom, aby usadil Timmona Portellu. Portella byl nebezpečný, protože se choval výstředně a měl vášnivou zálibu v zabíjení, přestože často vůbec nebylo nevyhnutelné.

Pro všechny bylo záhadou, jak Portella unikl před zátahem FBI v devadesátých letech. Jelikož se narodil v Americe a neměl v sobě kus tradiční myšlenkové pronikavosti, byl to neopatrný a neukázněný člověk s výbušnou povahou. Měl mohutnou postavu s rozměrným břichem a chodil oblékaný do zářivých barev a samého hedvábí jako palermský pocciotto, mladík, který se zaučuje na pro-fesionálního zabijáka. Svou moc založil na distribuci zakázaných narkotik. Nikdy se neoženil a ve svých padesáti byl stále ještě bezstarostným sukničkářem. Skutečný vztah projevoval jen ke svému mladšímu bratrovi Brunovi, který byl podle všeho duševně trochu zaostalý, ale měl stejně násilnické sklony jako jeho starší sourozenec.

Don Aprile Portellovi nikdy nedůvěřoval a málokdy s ním uzavíral nějaké obchody. Ten muž pro něj byl nebezpečný svou slabostí, a tak ho bylo třeba nějak neutralizovat. Proto pozval Timmonu Portellu na návštěvu.

Portella dorazil s bratrem Brunem. Aprile je nejprve přivítal s obvyklou nenucenou zdvořilostí, ale pak šel rychle k věci.

„Drahý Timmono,“ řekl, „končím s veškerou svou činností s výjimkou bank. Takže ty teď budeš veřejnosti hodně na očích a musíš si dávat pozor. Kdybys někdy potřeboval poradit, ozvi se. Protože já nezůstanu ani na odpočinku úplně bez vlastních zdrojů.“

Bruna, zmenšenou kopii vlastního bratra, oslňovala donova pověst. Proto se teď potěšeně usmál nad tím, jakou úctu projevuje tenhle slovutný pán jeho staršímu sourozenci. Jenže Timmona rozuměl donovi daleko lip. Věděl, že to bylo varování.

Uctivě před donem sklonil hlavu. „Vždycky jsi měl z nás všech nejlepší úsudek,“ prohlásil. „Ctím všechno, co děláš. Počítej s tím, že ve mně máš přítele.“

„Výborně, výborně,“ přikyvoval don. „Rád bych ti dal nějaký dárek, a proto tě žádám, abys věnoval pozornost tomuto varování. Ten Cilke od FBI je hodně nevyzpytatelný. V žádném případě mu nedůvěřuj. Je opilý vlastním úspěchem a vybere si tě jako svůj příští cíl.“

„Vždyť my dva jsme mu už jednou vyklouzli,“ pokrčil rameny Timmona. „I když je fakt, že dostal všechny moje přátele. Nebojím se ho, ale děkuju ti.“

Slavnostně si připili, načež se bratři Portellové odporoučeli. V autě Bruno prohlásil: „To je velkej člověk.“

„Jo,“ přikývl Timmona. „To byl velkej člověk.“

Pokud jde o dona, byl s výsledkem jednání docela spokojený. Zahlédl zděšení v Timmonově pohledu a byl si jist, že od tohoto muže mu už žádné nebezpečí nehrozí.

Don Aprile si také vyžádal soukromou schůzku s Kurtem Cilkem, velitelem pobočky FBI v New Yorku. Don ke svému vlastnímu překvapení ^jistil, že Cilkea obdivuje. Ten chlap poslal za mříže většinu mafiánských předáků z Východního pobřeží a málem zlomil jejich moc.

Don Raymonde Aprile mu unikl, protože znal totožnost Cilkeova tajného informátora – toho, který Cilkeovi celý úspěch umožnil. Don Aprile přesto Cilkea obdivoval. Oceňoval jeho přednosti, protože Cilke hrál vždycky poctivě, nikdy nepodváděl ani nevyhrožoval a nikdy nedělal veřejné narážky, které by mohly ohrozit donovy děti. Takže donovi připadalo navýsost čestné Cilkea varovat.

K setkání došlo na donově venkovské usedlosti v Montauku. Cilke musel přijít sám, čímž porušoval předpisy FBI. Povolení mu k tomu dal sám ředitel FBI, ale trval na tom, že si s sebou Cilke vezme zvláštní nahrávací zařízení. To mu zašili pod kůži pod hrudní koš, aby nebylo zvenku na těle vidět. Zařízení nebylo veřejně známé a jeho výroba byla přísně kontrolovaná. Cilke pochopil, že skutečným posláním zařízení je nahrát, co on řekne donovi.

Sešli se jednoho zlatavého říjnového odpoledne u dona na verandě. Cilkeovi se nikdy nepodařilo nechat do domu zavést odposlouchávací zařízení a průběžné sledování soudce zakázal. Když přišel, donovi muži ho tentokrát ani neprohledali, což ho překvapilo. Raymonde Aprile se mu zřejmě nechystal předložit žádnou nezákonnou nabídku.

Cilke jako vždy žasl, jaký dojem na něj don dělá. Trochu ho to i dráždilo. Přestože věděl, že tenhle muž dal příkaz ke stovce vražd a porušil bezpočet zákonů, nedokázal ho nenávidět. A přitom věřil, že takoví lidé jsou ztělesněné zlo, a nenáviděl je za to, jak ničí jemné předivo lidské civilizace.

Don Aprile měl na sobě tmavý oblek, tmavou kravatu a bílou košili. Ve tváři měl zasmušilý, a přitom chápavý výraz, rysy jeho obličeje byly jemné jako rysy člověka plně oddaného ctnosti. Cilke přemítal, jak je možné, že tak hluboce lidský obličej patří někomu tak nemilosrdnému.

Don měl dost citu pro situaci, aby agentovi na uvítanou nepodal ruku. Nechtěl Cilkea uvést do rozpaků. Pokynul svému hostu, aby se posadil, a místo stisku ruky pokývl hlavou.

„Rozhodl jsem se, že i se svou rodinou přejdu pod vaši ochranu – tedy pod ochranu společnosti,“ prohlásil na úvod.

Cilke zkoprněl. Co tím ten stařec kruci myslí?

„Během uplynulých dvaceti let jste mě bral jako svého nepřítele. Pronásledoval jste mě. Ale vždycky jsem vám byl vděčný za váš smysl pro fair play. Nikdy jste se mi nesnažil podstrčit falešné důkazy a nenutil jste nikoho, aby proti mně křivě přísahal. Většinu mých přátel jste dostal do vězení a dělal jste, co bylo ve vašich silách, aby mě potkal stejný osud.“

Cilke se usmál. „O to se snažím dodnes,“ poznamenal. Don uznale pokývl hlavou. „Zbavil jsem se všech pochybných záležitostí, takže mi zůstalo jenom pár bank, ale to je počestný způsob podnikání. Přešel jsem pod ochranu vaší společnosti. Na oplátku splním vůči této společnosti svou povinnost. Velmi mi usnadníte život, když mě nebudete pronásledovat. Protože už to není potřeba.“

Cilke pokrčil rameny. „To záleží na FBI. Jdu po vás už dlouho, tak proč bych měl teď přestávat? Třeba budu mít konečně štěstí.“

Donův obličej byl najednou ještě zasmušilejší a unavenější. „Můžu vám nabídnout výměnu. Moje rozhodnutí ovlivnil i obrovský úspěch, kterého jste v posledních letech dosáhl. Potíž je v tom, že vím, kdo je vaším cenným informátorem. A zatím jsem to nikomu neřekl.“

Cilke zaváhal jen na pár vteřin a pak chladně prohlásil: „Žádného takového informátora nemám. A stejně o tom rozhoduje FBI, ne já. Takže jen mrháte časem.“

„Ne, ne,“ bránil se don. „Nejde mi o získání nějaké výhody, jen o výpomoc. Dovolte mi, abych vám vzhledem ke svému věku předal jednu zkušenost, k níž jsem dospěl. Nevyužívejte moci jen proto, že ji máte v ruce. A nenechávejte t · unášet pocitem jistého vítězství, když vám rozum napovídá, že je v něm byť jen náznak tragédie. Chci vám říct, že vás v tuhle chvíli beru jako přítele, a ne jako protivníka, a zamyslete se nad tím, co můžete odmítnutím téhle nabídky získat či ztratit.“

„Jestli jste opravdu se vším skončil, k čemu bude vaše přátelství?“ zeptal se Cilke s úsměvem.

„Máte moji důvěru,“ odpověděl don. „To je něco, co má cenu i od toho nejposlednějšího človíčka.“

Když pak Cilke přehrával pásku svému zástupci Billu Boxtonovi, Billi se ho zeptal: „Co to mělo všechno sakra znamenat?“

„Ještě se budeš muset některé věci naučit,“ řekl mu Cilke. „Don mi prostě sdělil, že stále ještě není tak úplně bezmocný a že si mě bude hlídat.“

„To jsou kecy,“ mávl rukou Boxton. „Na federálního agenta si netroufnou vztáhnout ruku.“

„To je pravda,“ přikývl Cilke. „A právě proto ho budu dál sledovat, ať je na odpočinku nebo ne. Člověk musí být ostražitý. Nikdy si nemůžeme být ničím absolutně jistí…“

Don Aprile prostudoval osudy nejváženějších amerických rodin – těch zlodějských magnátů, kteří bez skrupulí nashromáždili svá bohatství tím, že porušili všechny zákony a etická pravidla lidské společnosti – a stal se, stejně jako oni, veřejným dobrodincem. A stejně jako oni měl svoje impérium – vlastnil deset soukromých bank v největších městech světa. A tak nechával velkoryse stavět nemocnice pro chudé. A podporoval umění. Na Columbyské univerzitě založil katedru věnující se studiu renesance.

Je pravda, že Yale a Harvard odmítly dvacet milionů, za něž chtěl don nechat postavit studentské koleje a pojmenovat je po Kryštofu Kolumbovi. Jenže ten měl zrovna v té době v akademických kruzích špatnou povést. Yale mu nabídl, že peníze přijme, ale kolej pojmenuje po Saccovi a Vanzettim, don však neměl o Sacca a Vanzettiho zájem. Nesnášel mučedníky.

Méně velkorysý člověk by se tím cítil uražen a živil by v sobě zášť. To ale nebyl styl Raymonda Aprila. Místo toho věnoval peníze katolické církvi, aby denně sloužila mši za jeho manželku, která v té době byla už dvaadvacet let na pravdě boží.

Milion dolarů poslal newyorskému Sdružení za mírnější policii a další milion společnosti pro ochranu nelegálních přistěhovalců. Tři roky po odchodu na odpočinek zahrnoval společnost svým dobrodiním. Jeho peněženka byla otevřená jakékoliv žádosti, s výjimkou jediné. Odmítal naléhání své dcery Nicole, aby přispěl na Kampaň proti trestu smrti – na její tažení za zrušení hrdelních trestů.

Bylo až k nevíře, jak dokázaly tři roky dobrých skutků a štědrosti vymazat povědomí o třiceti letech nemilosrdného jednání. Velcí mužové si často kupují přízeň nebes a odpuštění za zradu přátel a zmírňují hrozbu nesmlouvavého odsudku. Také don Aprile měl tuhle obecně rozšířenou slabost.

Protože don Raymonde Aprile byl člověk, který se v životě vždy řídil přísnými pravidly své vlastní svérázné morálky. Díky svému jednání si udržel respekt okolí přes třicet let a dokázal vyvolávat mimořádně silný strach, na němž založil svou moc. Úhelným kamenem tohoto jednání byl naprostý nedostatek jakéhokoliv slitování.

To nepramenilo z nějaké nepřirozené krutosti a psychopatologické touhy způsobovat bolest, nýbrž z neochvějného přesvědčení, že lidé mohou odmítnout poslušnost. Dokonce i Lucifer, tedy původně anděl, se vzepřel Bohu a ulétl z nebes.

Takhle ctižádostivý muž usilující o moc neměl žádnou jinou možnost. Jistěže se často uchyloval k přesvědčování a občas ustoupil osobním zájmům někoho jiného. To byla věc rozumové úvahy. Když to ovšem nezabralo, byla jediným možným trestem smrt. Nikdy nevyhrožoval žádným jiným postihem, neboť to by mohlo vyvolat snahu o odplatu. Jedině vyobcování z pozemského bytí, s ničím jiným nemohl nikdo počítat.

Za největší ohavnost považoval zradu. Trpět musela nejen rodina zrádce, leč i jeho přátelé. Bylo třeba zničit celý zrádcův svět. Protože na světě je hodně statečných a hrdých mužů, kteří jsou ochotni hrát o svůj vlastní krk, ale mají-li riskovat životy svých milovaných, dvakrát si to rozmyslí. Tímto způsobem tedy don Aprile vyvolával kolem sebe atmosféru děsu a hrůzy. Chtěl-li si získat něčí ná-klonnost, což zase tolik nepotřeboval, spoléhal na světskou slávu, kterou přiživoval svou štědrostí.

Je ovšem třeba říci, že stejně nemilosrdný byl i k sobě. Měl v rukou neuvěřitelnou moc, a přitom nedokázal zabránit smrti své mladé ženy, která mu dala tři děti. Osud jí přichystal pomalé a děsivé umírám na rakovinu a don musel její muka šest měsíců sledovat. Během té doby dospěl k přesvědčení, že ji stihl trest za všechny jeho smrtelné hříchy, a tak sám sobě uložil pokání: už se nikdy znovu ne-ožení. Pošle děti pryč, aby se jim dostalo řádné výchovy pro život ve společnosti, kde se dbá na zákony. Nedopustí, aby vyrůstaly v jeho světě plném nebezpečí a nenávisti. Bude jim pomáhat, aby se postavily na vlastní nohy, ale nedovolí, aby se jakkoliv zapletly do jeho aktivit. S obrovským zármutkem si uložil, že nikdy nepozná pravou podstatu otcovství.

A tak don zařídil, že Nicole, Valerius a Marcantonio odešli do soukromých internátních škol. Nikdy je nepustil do svého osobního života. Přijížděli domů na prázdniny a on po tu dobu hrál roli starostlivého, ale trochu odměřeného otce. Nikdy se nestali součástí jeho světa.

A děti ho přesto milovaly – i když věděly o jeho pověsti. Nikdy o tom mezi sebou nemluvily. Bylo to jedno z těch rodinných tajemství, jež žádným tajemstvím není.

Nikdo nemůže říct, že by don byl nějak citově založený. Měl jen velmi málo přátel, žádné domácí mazlíčky, a jak to jen šlo, vyhýbal se oslavám a společenským sešlostem. Jen jedinkrát, před mnoha roky, udělal ze soucitu něco, nad čím zůstali jeho američtí kolegové v úžasu stát.

Když se don Aprile vrátil ze Sicílie s malým Astorrem v náručí, našel doma milovanou ženu umírající na rakovinu a tři zoufalé děti. Nechtěl nechat chlapečka v takovém prostředí, jelikož se bál, že by to mohlo vnímavému dítěti nějak ublížit. Proto se rozhodl, že ho svěří do péče jednoho ze svých nejbližších poradců, muže jménem Frank Viola, a jeho ženy. Ukázalo se, že to nebylo příliš rozumné rozhodnutí. Frank Viola si v té době totiž brousil zuby na to, že dona vystřídá

Jenže krátce po smrti donovy manželky se Astorre Viola, kterému tehdy byly tři roky, najednou stal členem donovy nejužší rodiny. Jeho „otec“ totiž spáchal za podivných okolností sebevraždu v kufru svého vozu a „matka“ zemřela na krvácení do mozku. Tehdy vzal don Astorra do své domácnosti a sám přijal postavení strýce.

Když Astorre povyrostl a začal se vyptávat na rodiče, don Raymonde mu řekl, že je sirotek. Jenže Astorre byl zvědavý a neodbytný chlapec, a tak mu don – ve snaze zamezit dalšímu vyptávání – vyložil, že jeho rodiče byli rolníci, že ho nebyli schopni uživit a že sami zemřeli v jedné malé sicilské vesničce. Don věděl, že vysvětlení hocha tak úplně neuspokojilo, a dokonce ho i bodlo špatné svědomí, že Astorra takhle podvádí, ale věděl, že je to důležité, jelikož chlapec je příliš mladý na to, aby dokázal svoje mafiánské kořeny udržet v tajnosti – kvůli jeho vlastnímu bezpečí a také kvůli bezpečí Aprílových dětí.

Don Raymonde byl prozíravý člověk a věděl, že jeho úspěchy nebudou trvat věčně – na to byl svět příliš proradný. Od počátku měl v plánu přeběhnout na druhou stranu a stát se součástí bezpečného světa spořádané společnosti. Ne že by si svůj úmysl plně uvědomoval, ale velcí lidé mají v sobě instinkt, který jim říká, co bude budoucnost vyžadovat. Když chlapci lhal o jeho původu, opravdu jednal z čirého soucitu. Protože Astorre Viola neměl a nemohl získat ve svých třech letech představu, ba ani náznak představy, co z něj bude, až dospěje v muže. Ani jak důležitou roli bude jednou hrát v „rodině“.

Donovi bylo jasné, že sláva Ameriky vůbec stojí na významných „rodinách“ a že nejlepší představitelé nejvyšších společenských vrstev jsou potomky mužů, kteří nejprve spáchali vážné zločiny proti společnosti. Byli to muži, kteří v honbě za bohatstvím navíc, jaksi mimochodem, vybudovali Ameriku a nechali všechny zlé skutky zapadat prachem zapomnění. Co jiného taky měli udělat? Nechat americké prérie Indiánům, kteří nebyli schopni dát dohromady ani dvoupatrovou budovu? Nechat Kalifornii Mexičanům, kteří byli technicky naprosto neschopní a nedokázali si ani představit velkorysé vodovody zavlažující zemi, jež zjistí milionům lidí příjemný život? Amerika dokázala přitáhnout miliony chudých dělníků z celého světa a zlákat je k tomu, že odvedli nevyhnutelnou dřinu při stavbě železnic, přehrad a mrakodrapů. Ano, Socha svobody, to byl jedinečný čin reklamního génia. A nedopadlo to nakonec nejlíp, jak
to jen šlo? Jistěže došlo k řadě tragédií, ale ty přece patří k životu. Copak není z Ameriky největší roh hojnosti, jaký kdy poznal svět? Copak není jistá dávka nespravedlnosti pranepatrnou cenou, kterou stojí zato obětovat? Odjakživa přece platí, že jedinec se musí obětovat pro další pokrok celé civilizace i jeho vlastního společenství.

Ono ovšem existuje i jiné vymezení velkého člověka. To především říká, že takový člověk se s podobným údělem prostě nesmíří. Nějakým způsobem – nezákonným, zločinným, nemorálním – se sveze na hřbetu vlny lidského pokroku, aniž by se musel obětovat.

Právě takovým člověkem byl don Raymonde Aprile. Svou osobní moc vytvořil vlastní inteligencí a naprostým nedostatkem soucitu. Vyvolával strach a stal se legendou.

Jenže když vyrostly a dospěly jeho děti, těm nejsurovějším pověstem nikdy neuvěřily.

Jedna pověst například vyprávěla o tom, jak don začínal jako hlava „rodiny“. Tehdy ovládal stavební společnost, kterou vedl jistý Tommy Liotti. Ten byl donovi zavázán, jelikož díky němu kdysi dávno zbohatl na městských zakázkách. Byl to pohledný, chytrý a veskrze okouzlující chlápek a don se v jeho přítomnosti vždycky cítil dobře. Tommy měl jedinou chybu: pil přes míru.

Pak si vzal Lizu, nejlepší přítelkyni donovy manželky a starosvětskou ženu s ostrým jazykem, která považovala za svou povinnost zatrhnout manželovi to, jak je očividně spokojen sám se sebou. Vedlo to k několika nešťastným střetům. Když byl Timmy střízlivý, snášel její jedovatosti docela dobře, ale jakmile byl pod parou, dal jí takovou facku, že se kousla do jazyku.

Smůla byla také v tom, že Lizin manžel měl pořádnou sílu, kterou získal v mládí díky těžké a úmorné práci na stavbách. A taky pochopitelně v jednom kuse nosil trička s krátkými rukávy, aby mohl ukazovat mohutná předloktí a obrovské bicepsy.

Střety, bohužel, nabíraly na síle přes dva roky. Jednou večer Timmy zlomil Lize nos a vyrazil jí pár zubů, což si vyžádalo dost nákladný lékařský zásah. Žena se neodvažovala poprosit manželku dona Aprila o ochranu, jelikož taková žádost by z ní nejspíš udělala vdovu, a ona svého muže přece jen stále milovala.

Don Aprile neměl sebemenší touhu zasahovat do domácích potyček svých poddaných. To jsou věci, které se stejně nedají nijak vyřešit. Když muž manželku zabije, donovi do toho nic není. Jenže takovéhle výprasky ohrožují obchodní vztahy. Rozzuřená žena může podat nejrůznější svědectví a vypustit do světa nějaké zničující informace. Vždyť její manžel doma přechovával dost velké sumy pe-něz v hotovosti, určených na případné úplatky nutné k uzavření smluv s městem.

A tak si don Aprile manžela zavolal. S nevýslovnou zdvořilostí mu dal zřetelně najevo, že zasahuje do jeho soukromého života jen a jen proto, že to ovlivňuje podnikání. Poradil muži, aby ženu rovnou zabil nebo se s ní rozvedl, ale aby s ní přestal špatně zacházet. Manžel ho Ujistil, že už se to nebude opakovat. Jenže don byl nedůvěřivý. Zaznamenal v mužově pohledu zvláštní jas, jako kdyby mu v očích pableskovala svobodná vůle. Tohle don považoval zajeden z největších tajů života – že člověk najednou udělá to, co chce udělat, bez ohledu na to, co ho. to bude stát. Velcí lidé se staví na roveň andělů a platí za to v životě děsivou cenu. Malí lidé podléhají kvůli troše uspokojení nejnesmyslnějším vrtochům a jsou vyrovnáni s faktem, že se za to budou smažit v pekle.

A právě tak to dopadlo s Tommym Liottim. Trvalo to téměř rok. Lizin jazyk byl stále ostřejší a manžel to trpělivě snášel. Pak zapomněl na donovo varování i na to, jak moc rád má ženu i děti, a neuvěřitelně brutálním způsobem Lizu zmlátil. Skončila v nemocnici s přeraženými žebry a natrženou plící.

Díky bohatství a politickým kontaktům se Tommymu podařilo uplatit jednoho z donových zkorumpovaných soudců. Pak manželku přemluvil, aby se k němu vrátila.

Don to sledoval s hněvem a nakonec vzal vývoj událostí neochotně do vlastních rukou. Nejdřív vyřešil praktickou stránku celé věci. Sehnal si mužovu poslední vůli a zjistil, že Tommy jako správná hlava rodiny odkazuje veškeré své pozemské statky manželce a dětem. Z Lizy bude bohatá vdova. Pak don vyslal do akce speciální tým se zvláštním úkolem. Do týdne dostal soudce podlouhlou krabici převázanou mašlemi. Uvnitř ležela, jako pár drahých dlouhých hedvábných rukavic, dvě mohutná předloktí. Na jednom byly luxusní hodinky Rolex, jež don Tommymu před mnoha lety dal jako známku uznání. Zbytek těla našli následujícího dne plavat v řece pod Verrazanským mostem.

Jiná pověst o donovi vyvolávala mrazení v zádech svou nejednoznačností – jako nějaký strašidelný příběh pro děti. Když byly donovy tři děti v internátní škole, jistý podnikavý a šikovný novinář, který proslul mazaností, s níž odhaloval slabůstky slavných lidí, je vystopoval a zapředl s nimi hovor, který vypadal naprosto neškodně. Žurnalistu neobyčejně bavilo, jak jsou donovi potomci nevinní, jak jim sluší školní uniformy a kolik v sobě mají mladicky idealistických představ o tom, jak změnit svět k lepšímu. Proti výpovědím dětí postavil do kontrastu pověst jejich otce – i když připustil, že don ve skutečnosti nebyl nikdy za žádný zločin odsouzen.

Článek se proslavil, ještě než vyšel, a koloval po redakcích v celé zemi. Byl to úspěch, o němž sní každý autor. Všem se to líbilo.

Novinář byl milovník přírody a každý rok bral ženu a své dvě děti na sever státu New York. Tam bydlel s rodinou v chatě, chodil na lov, rybařil a vedl prostý život. Jednou tam takhle vyrazili na prodloužený víkend během Díkůvzdání. V sobotu začala chata, vzdálená od nejbližšího města deset mil, hořet. Trvalo dvě hodiny, než se objevili první záchranáři. V té době už z chaty zbyly jen kouřící trámy a z novináře a jeho rodiny byly dočista zuhelnatělé a křehké špalky. Byl kolem toho strašný po-vyk a proběhlo mohutné vyšetřování, ale žádné stopy naznačující úmyslné založení požáru se nenašly. Vyšetřovatelé došli k závěru, že rodinu zadusil kouř, než se jí podařilo utéct.

A pak se přihodila zajímavá věc. Několik měsíců po tragédii začaly kolovat podivné náznaky a drby. FBI, policie a tisk dostaly anonymní hlášky. A všechny naznačovaly, že požár byl akt pomsty snované proslulým donem Aprilem. Tisk cítil senzaci a žádal, aby byl případ znovu otevřen. Stalo se, ale úmyslné založení požáru se opět nepodařilo prokázat. Přestože žádné důkazy neexistují, událost se stala další legendou o donově krutosti.

To byla ovšem spíš záležitost pro veřejnost. Úřady by v tomto případě uspokojilo, že je don mimo podezření. Všichni přece vědí, že proti novinářům se nikdy žádná odvetná opatření nepodnikají. Člověk by jich musel pozabíjet tisíce, tak proč si s tím lámat hlavu? Don byl příliš inteligentní, než aby podstupoval takové riziko. Přesto ani tahle pověst nikdy nezanikla. Některé skupiny v FBI si dokonce myslí, že legendu přiživoval šířením klepu sám don. A tak utěšeně nabírala na síle.

Don měl však i druhou stránku osobnosti: svou velkorysost. Když mu člověk věrné sloužil, zbohatl a na těžké časy získal v donovi mocného ochránce. Odměny, jež dort poskytoval, byly štědré a tresty, které ukládal, absolutní. Takovou měl pověst.

Po setkání s Portellou a Cilkem musel don Aprile ještě vyřídit pár drobností. Především dát do pohybu mašinérii, která měla přivést po jedenáctiletém vyhnanství Astorra Violu zpátky domů.

Don u sebe Astorra potřeboval, vždyť ho na tenhle okamžik celou dobu připravoval. Astorre byl jeho nejoblíbenějším členem rodiny, dával mu dokonce přednost před vlastními dětmi. Jako dítě byl Astorre vždycky vůdčí osobnost a na svůj věk byl neobyčejně společenský. Miloval dona a nebál se ho, zatímco donovy vlastní děti k otci někdy strach pocítily. A přestože Valeriovi bylo dvacet a Marcantoniovi osmnáct, když Astorrovi bylo deset, dokázal si na nich zachovat nezávislost. Když se ho Valerius, který měl tak trochu chování vojenského kaprála, pokoušel šikanovat, Astorre se bojovně bránil. Marcantonio se k chlapci choval daleko laskavěji a koupil mu jeho první bendžo, aby ho podporoval ve zpěvu. Astorre to přijal jako pozornost, kterou si mezi sebou prokazují dva dospělí lidé.

Jediný, koho Astorre poslouchal, byla Nicole. Přestože byla o dva roky starší, jednala s ním jako se ctitelem, což on odmalička vyžadoval. Nechala ho za sebe vyřizovat nejrůznější pochůzky a zaujatě poslouchala italské balady, které jí zpíval. A když se ji pokusil políbit, pleskla ho přes tvář. Protože Astorrovi – dokonce už jako malému chlapci – učarovala ženská krása.

A Nicole byla půvabná. Měla velké tmavé oči a jemný úsměv. Její obličej prozrazoval každý pocit, který prožívala. Zaútočila na kohokoliv, kdo se pokusil naznačit, že jako žena není pro svět tak důležitá jako muž. Štvalo ji, že není tak tělesně silná jako její bratři a Astorre a že nemůže prosazovat vlastní vůli silou, nýbrž výhradně krásou. Díky tomu byla naprosto nebojácná a vysmívala se všem, dokonce i svému otci – navzdory jeho strašlivé pověsti.

Po manželčině smrti, když byly děti ještě malé, si don Aprile zvykl trávit každé léto jeden měsíc na Sicílii. Miloval život ve své rodné vísce poblíž Montelepre a stále ještě tam vlastnil usedlost. Šlo o venkovské sídlo jakéhosi hraběte nazývané Villa Grazia.

Po několika letech si don najal hospodyni, sicilskou vdovu Caterinu. Byla to velice pohledná žena, silná, překypující venkovskou krásou a se smyslem pro to, jak usedlost vést a jak si u vesničanů získat respekt. Stala se donovou milenkou. A on to tajil před členy rodiny i před přáteli, přestože mu v té době bylo přes čtyřicet a ve svém království byl svrchovaným pánem.

Když Astorre Viola poprvé doprovázel dona Aprila na Sicílii, bylo mu teprve deset. Don měl za úkol urovnat velký střet mezi corleonskou coscou a coscou Clericuziových. A navíc mu přišlo vhod strávit příjemný měsíc odpočinkem ve Ville Grazii.

Astorre byl ve svých deseti letech přívětivý – jiným slovem se to říct nedá. V jednom kuse byl veselý a jeho pohledný kulatý obličej s olivově snědou pletí vyzařoval lásku. Neustále si prozpěvoval svým sladkým tenorem. A když zrovna nezpíval, zapřádal nenucené hovory. Přesto měl v sobě výbušnost rozeného rebela a ostatní chlapce svého věku terorizoval.

Don ho s sebou vzal na Sicílii proto, že chlapec byl pro muže středního věku nejlepším společníkem – což je nejen pozoruhodné hodnocení obou cestovatelů, ale také odraz toho, jak don vychoval své vlastní děti.

Don nejprve vyřídil pracovní záležitosti – urovnal spor a nastolil dočasný smír. Pak už si jen užíval volné dny a ve své rodné vesnici vzpomínal na dětská léta. Jedl citrony a pomeranče a z prosolených soudků si nabíral olivy. A chodil s Astorrem na dlouhé vycházky krajinou zalitou těžkým svitem sicilského slunce, které se s umrtvujícím žárem odráželo od kamenných domků a nespočetných skal. Během nich malému chlapci vyprávěl pradávné příběhy o sicilských robinech hoodech a o jejich boji proti Maurům, Francouzům, Španělům a samotnému papežovi. A také mu vyprávěl o místním hrdinovi donu Zenovi.

Když si večer spolu sedli na terase Villy Grazie, dívali se na azurovou sicilskou oblohu hořící tisíci žhnoucích hvězd a protkávanou blesky prohánějícími se mezi nedalekými horami. Astorre si okamžitě osvojil sicilské nářečí a jedl černé olivy přímo ze soudku, jako by to byly bonbony.

Během několika málo dní si Astorre vydobyl mezi vesnickými hochy vůdčí postavení. Don nechápal, jak to chlapec dokázal, protože sicilské děti jsou velice pyšné a nikoho se nebojí. Mnozí z těch nevinných cherubínků se už seznámili s luparou, všudypřítomnou sicilskou brokovnicí.

Don Aprile, Astorre a Caterina trávili dlouhé letní večery tím, že seděli v honosné zahradě, jedli a popíjeli pod širým nebem a zrající citronovníky a pomerančovníky jim k tomu osvěžovaly vzduch citrusovou vůní. Někdy don pozval staré kamarády z dětství a došlo i na partičku karet. Astorre přitom pomáhal Caterině servírovat nápoje.

Caterina a don si nikdy neprokazovali na veřejnosti navzájem náklonnost, ale všichni ve vesnici věděli, jak se věci mají, takže si žádný muž nedovolil ke Caterině jakékoliv důvěrnosti a celá vesnice se k ní chovala s úctou, jež přísluší paní domu. V žádné životní etapě nebylo donovi tak příjemně.

Do konce tehdejšího pobytu zbývaly pouhé tři dny, když došlo k naprosto nepředstavitelné události: don Aprile byl unesen ve chvíli, kdy se procházel vesnicí.

V sousední provincii Cinesi, v jedné z nejodlehlejších a nejméně rozvinutých oblastí Sicílie, byl hlavou vesnické coscy, takovým místním mafiózem, krutý a neohrožený bandita Fissolini. Na místní úrovni měl moc výhradně ve svých rukou a s ostatními mafiánskými coscami na ostrově ve skutečnosti neudržoval žádné styky. Neměl ani tušení o obrovské moci dona Aprila a nedokázal si ani představit, že by mohla proniknout až do jeho vzdáleného a bezpečně uzavřeného světa. Rozhodl se, že dona unese a bude za něj žádat výkupné. Měl pocit, že porušuje jediné pravidlo – že loví na území sousední coscy. Jenže „Američan“ byl podle všeho tak bohatý, že to stálo za trochu rizika.

Cosca, tedy rodinný klan, je základní jednotkou toho, čemu se říká mafie. Cosca se většinou skládá z pokrevních příbuzných. Občané dodržující zákony, jako jsou právníci či lékaři, se ke své rodinné cosce také hlásí, aby tím chránili svoje zájmy. Každá cosca je organizace sama o sobě a pro sebe, ale může si vytvořit spojenecký svazek s nějakou jinou coscou, zpravidla silnější a mocnější. A právě z těchto vazeb vzniká to, čemu říkáme mafie. Ta ovšem nemá žádného předáka ani hlavního velitele.

Každá cosca provozuje zpravidla na svém území nějaký druh vydírání. Existuje cosca, která kontroluje ceny vody a brání ústřední vládě, aby stavěla přehrady, jež by cenu vody srazily. Tímto způsobem se vlastně ruší státní monopol. Jiná cosca zase kontroluje ceny na trhu s potravinami a spotřebním zbožím. Nejmocnějšími v té době byly na Sicílii cosca Clericuziových z Palerma, která ovládala všechny nové stavby na celém ostrově, a cosca Corleonesiových sídlící v Corleone, která ovládala politiky v Římě a zajišťovala převážení narkotik na celém světě. Vedle nich tam existovaly podřadné coscy, jež tahaly příspěvky z romantických mladíků, kteří chtěli své milé zazpívat pod balkonem. Všechny coscy regulují zločinnost. Netrpí žádné nanicovaté a zavrženíhodné okrádání nevinných občanů, kteří svým coscám řádně odvádějí poplatky. Když někdo ukradne peněženku nebo znásilní ženu, stihn
e ho vzápětí trest smrti. Uvnitř coscy se také nepřipouští cizoložství. V takovém případě jsou potrestáni muž i žena. Všichni to akceptují.

Fissoliniho cosca dost bídně živořila. Měla pod kontrolou prodej svátých obrázků, nechala si platit od zemědělců za ochranu stád a pořádala únosy lehkovážných boháčů.

A tak se stalo, že nepoučený Fissolini a jeho banda naložili dona Aprila a malého Astorra, procházející se vesnicí, do dvou předválečných vojenských dodávek americké armády a unesli je.

Bylo to deset mužů ve vesnickém oblečení a ozbrojených puškami. Srazili dona Aprila na zem a hodili ho na první dodávku. Astorre nezaváhal a skočil na otevřenou korbu téže dodávky, aby zůstal s donem. Bandité se ho snažili vyhodit, ale chlapec se držel dřevěných postranic. Oba vozy jely asi hodinu k úpatí hor obklopujících Montelepre. Pak všichni přesedli na koně a osly a vydali se na kamenné terasy na obzoru. Celou cestu si chlapec všechno kolem sebe prohlížel velkýma zelenýma očima, ale neřekl ani slovo.

Při západu slunce dorazili k jeskyni hluboko v horách. Dostali k večeři pečené jehně, domácí chléb a víno. Na tábořišti stála velká socha Panny Marie uložená v dřevěné, ručně tesané kapličce. Fissolini byl přes veškerou svou krutost velmi nábožný. Také měl v sobě přirozenou venkovskou zdvořilost a patřičně se donovi i malému chlapci představil. Nebylo pochyb, že vůdcem bandy je on. Byl malý a měl silnou postavu připomínající gorilu. Nosil pušku a za pasem měl dvě pistole. Tvář měl kamennou jak povrch Sicílie, ale v očích mu blikaly veselé plamínky. Měl rád život a uměl ocenit drobné radosti, jež mu osud chystal, zvláště to, že se zmocnil bohatého Američana, kterého jim vyváží zlatem. Fissolini v sobě nechoval žádnou zlobu.

„Excelence,“ oslovil dona, „tady s chlapcem si nemusíte dělat žádné starosti. Zítra ráno odnese do města zprávu s žádostí o výkupné.“

Astorre jedl s neobyčejnou chutí. Ještě nikdy neochutnal nic tak dobrého jako tohle opečené jehně. Teď konečně promluvil se spokojenou statečností. „Zůstanu se strýcem Raymondem,“ prohlásil.

Fissolini se rozesmál. „Dobré jídlo dodává odvahu. Připravil jsem ho na počest Jeho Excelence sám. Použil jsem zvláštní koření, které znám od své matky.“

„Zůstanu se strýcem,“ opakoval Astorre a hlas mu zněl jasně a vzdorovitě.

Don Aprile na Fissoliniho promluvil chladně, ale zdvořile: „Byl to skvělý večer – jídlo, horský vzduch, vaše společnost. Už se těším na čerstvou rosu v údolí. A proto vám radím, abyste mě odvezl zpátky do vesnice.“

Fissolini se mu uctivě uklonil. „Vím, že jste bohatý. Jste ale také mocný? Chci za vás žádat pouhých sto tisíc dolarů v americké měně.“

„To je pro mě urážka,“ poznamenal don. „Tím mi zkazíte pověst. Žádejte dvojnásobek. A dalších padesát tisíc za chlapce. Dostanete je. Jenže váš život se pak změní v jedno nekonečné utrpení.“ Don se na okamžik odmlčel. „Nechápu, jak jste mohl jednat tak zbrkle.“

Fissolini si povzdechl. „Musíte to chápat, Vaše Excelence, jsem chudý člověk. Tady, v mé provincii, můžu pochopitelně mít všechno, co chci, jenže Sicílie je strašně nešťastná země a zdejší boháči jsou příliš chudí na to, aby mohli podporovat lidi, jako jsem já. Musíte chápat, že pro mě představujete příležitost, jak se dostat k bohatství.“

„V tom případě jste za mnou měl přijít a nabídnout mi svoje služby,“ poučil ho don. „Pro nadané muže mám vždycky nějakou práci.“

„To říkáte teď, protože jste slabý a bezmocný,“ prohlásil Fissolini. „Slabí jsou vždycky velice štědří. Budu se ale řídit vaší radou a zvýším výkupné na dvojnásobek. I když z toho budu mít trochu špatné svědomí. Žádný člověk nemá takovou cenu. A chlapce nechám jít jen tak. Mám pro děti slabost – sám mám doma čtyři hladové krky, které musím nakrmit.“

Don Aprile se podíval na Astorra. „Půjdeš?“

„Ne,“ odpověděl Astorre a sklopil hlavu. „Chci zůstat s tebou.“ Zvedl pohled a zadíval se na strýce.

„Tak ho tu nechte,“ obrátil se don na strýce.

Fissolini zavrtěl hlavou. „Vrátí se zpátky. Musím si hlídat svou pověst. Nechci, aby se o mně říkalo, že unáším děti. Protože když nedostanu zaplaceno, Vaše Excelence, budu vás muset – při vší úctě – poslat zpátky kousek po kousku. Pokud za vás ovšem zaplatí, máte čestné slovo Pietra Fissoliniho, že se nikdo nedotkne ani jediného vousu ve vašem kníru.“

„Ty peníze dostanete,“ řekl don klidně. „A teď si pojďme trochu užít života. Synovce, zazpívej pánům jednu ze svých písní.“

Astorre zpíval banditům s takovým nasazením, až měl vlasy celé rozcuchané, a banditi mu tleskali a děkovali. Byl to pro všechny opravdu vzácný okamžik, když chlapcův sladký hlas zaplnil hory milostnými písněmi.

Pak bandité donesli z nedaleké jeskyně deky a spací pytle.

„Vaše Excelence, co byste si přál zítra k snídani?“ obrátil se na dona Aprila Fissolini. „Co třeba čerstvou rybu, právě vytaženou z potoka? A k obědu špagety a kousek telecího? Jsme vám k službám.“

„Děkuji,“ odpověděl don. „Bude mi stačit kousek sýra a ovoce.“

„Spěte dobře,“ popřál mu Fissolini. Dojal ho chlapcův nešťastný výraz a pohladil Astorra po hlavě. „Zítra už budeš ležet ve své posteli.“

Astorre si lehl vedle dona na zem, a jen zavřel oči, okamžitě usnul. „Drž se u mě,“ řekl mu don a objal ho oběma rukama.

Astorre spal tak tvrdě, že doruda rozpálené slunce měl už vysoko nad hlavou, když ho probudilo nějaké rachocení. Vztyčil se a uviděl, že na planině kolem něj postává nějakých padesát ozbrojených mužů. Don Aprile, vážný, klidný a důstojný, seděl na velikém balvanu a popíjel kávu z velkého hrnku.

Když uviděl, že se Astorre posadil, naklonil se k němu. „Astorre, dáš si kávu?“ zeptal se. Pak ukázal na muže, který stál před ním. „To je můj dobrý přítel Bianco. Vysvobodil nás.“

Astorre se zadíval na rozložitého muže. Byl notně obalený tukem, měl na sobě oblek a kravatu, zdálo se, že je neozbrojený, a přece z něj šel daleko větší strach než z Fissoliniho. Měl kudrnaté bílé vlasy, velké růžové oči a vyzařovala z něj moc. Když ale promluvil tichým, vážným hlasem, jako by tu moc najednou něčím zakryl.

„Musím se vám omluvit, done Aprilo,“ prohlásil Octavius Bianco, „že jsem přišel tak pozdě a vy jste musel strávit noc na zemi jako nějaký pohůnek. Ale vyrazil jsem, sotva se ke mně ta zpráva donesla. Celou dobu vím, že Fissolini je trouba, ale v životě by mě nenapadlo, že provede něco takového.“

Pak se ozvaly rány kladivem. Několik mužů ustoupilo a Astorre viděl, co se děje. Spatřil dva mladíky stloukající kříž. Pak uviděl ležet na okraji plošiny Fissoliniho a jeho deset banditů. Byli provazy svázáni k sobě navzájem a přivázáni k okolním stromům. Měli zkroucené paže a byli omotaní dráty a provazy, jako kdyby se chytili do pavučiny. Vlastně vypadali jako hejno much na kousku masa.

„Done Aprilo,“ ozval se Bianco, „kterého z těch bídáků chcete soudit jako prvního?“

„Fissoliniho,“ odpověděl don. „Je to jejich velitel.“ Bianco dovlekl Fissoliniho před dona. Bandita byl stále pevně svázaný jako mumie. Bianco a jeden z jeho pochopů Fissoliniho zvedli a přinutili ho stát. Pak promluvil Bianco: „Fissolini, jak můžeš být takový hlupák? Copak nevíš, že don je pod mou ochranou? Vždyť jinak bych ho unesl sám. To sis myslel, že si půjčuješ od souseda láhev oleje? Nebo ocet? Vlezl jsem ti já někdy na tvoje území? Jenže tys byl vždycky hlava dubová. Celou dobu je mi jas-né, že se ti to jednou nevyplatí. A protože budeš za chvíli viset na kříži jako Ježíš, koukej se teď donovi Aprilovi a malému chlapci omluvit. Já ti pak prokážu tu milost, že tě zastřelím, než začneme zatloukat hřeby.“

„Tak,“ oslovil Fissoliniho don. „Vysvětli nám svoje neuctivé chování.“

Fissolini stál vzpřímeně a hrdě. „To nebylo neuctivé chování k vaší osobě, Excelence. Nevěděl jsem, že jste pro své přátele tak vzácný a důležitý. Ten mezek Bianco mi to měl dát pořádně na vědomí, Vaše Excelence. Udělal jsem chybu a musím platit.“ Na okamžik se odmlčel a potom na Bianca vztekle a neurvale zařval: „Ať přestanou s tím mlácením! Ohluchnu z toho. Přece nechceš, abych umřel hrůzou, než mě budeš moct zabít!“

Pak se znovu odmlčel, načež se obrátil zpátky na dona. „Potrestejte mě, ale ušetřete moje muže. Poslouchali jen moje rozkazy. Mají rodiny. Když je zabijete, zničíte tím celou vesnici.“

„Jsou to čestní muži,“ upozornil ho don ironicky. „Kdyby s tebou nemohli sdílet tvůj osud, urazil bych je tím.“

V tu chvíli i Astorre svým dětským mozečkem pochopil, že se tady mluví o životě a smrti. „Strýčku,“ zašeptal, „neublížily jim.“ Don nedal nijak najevo, že by synovce slyšel. „Pokračuj,“ vybídl Fissoliniho.

Fissolini na něj upřel tázavý pohled, v němž se mísila hrdost s obavami. „Nebudu prosit o život. Ale těch deset mužů, kteří tamhle leží, to jsou všechno moji příbuzní. Když je zabijete, zničíte jejich ženy i děti. TO z nich jsou moji zeťové. Poslouchali mě na slovo. Věřili mému úsudku. Když je necháte jít, přiměju je, ještě než umřu, aby vám přísahali nehynoucí věrnost. Poslechnou mě. A mít deset věrných přátel, to už něco znamená. Nad tím se nedá jen tak mávnout rukou. Slyšel jsem, že jste velký člověk, ale nemůžete být doopravdy velký, jestli neumíte ukázat slitování. Nemůžete z toho pochopitelně udělat každodenní zvyk, ale pro jednou by to přece snad mělo jít.“ Usmál se na Astorra.

Pro dona Raymonda Aprila to byl důvěrně známý okamžik a sám v nejmenším nepochyboval, jak se nakonec rozhodne. Nikdy nedůvěřoval síle vděčnosti, a navíc byl přesvědčen, že nikdo není schopen – a už vůbec ne mrtvý – ovlivňovat svobodnou vůli jakéhokoliv jiného člověka. Nezúčastněně si Fissoliniho prohlédl a zavrtěl hlavou. Bianco vykročil.

Astorre si stoupl před strýce a zadíval se mu zpříma do očí. Všechno mu mezitím došlo. Zvedl ruku, aby Fissoliniho chránil.

„Neublížil nám,“ upozornil Astorre strýce. „Chtěl jen naše peníze.“

Don se usmál a poznamenal: „A to nestačí?“

„Měl k tomu dobrý důvod,“ nedal se Astorre. „Chtěl peníze na to, aby nakrmil rodinu. Líbí se mi. Prosím, strýčku.“ Don se na něj usmál a řekl: „Bravo.“ Pak se nadlouho odmlčel a nevšímal si, že ho Astorre tahá za ruku. Poprvé po mnoha letech cítil don naléhavé nutkání ukázat, že je také schopen slitování.

Biancovi muži si už předtím zapálili krátké, velice silné doutníky a v čerstvém ranním vánku přicházejícím z hor se vznášel dým. Jeden z mužů přistoupil blíž, vytáhl z lovecké kazajky čerstvý doutník a nabídl ho donovi. Astorre s dětskou jasnozřivostí pochopil, že to nedělá z čiré zdvořilosti, nýbrž že strýci prokazuje úctu. Don si doutník vzal a muž mu ho v sevřených dlaních připálil.

Don pomalu a soustředěně zabafal z doutníku a pak řekl: „Neurazím tě tím, že bych ti dával milost. Ale nabídnu ti obchodní dohodu. Uvědomuju si, že nejsi špatný chlap. K mé osobě i k chlapci ses choval nanejvýš uctivě. Tak tady je ta dohoda. Budeš žít. Tvoji přátelé budou taky žít. Ale zbytek života vás budu mít všechny na povel.“ Astorre pocítil nezměrnou úlevu a usmál se na Fissoliniho. Sledoval, jak Fissolini padl na kolena a políbil donovi ruku. Chlapec také zaznamenal, že ozbrojení muži stojící okolo horlivě nasávají dým z doutníků. Dokonce i Bianco, chlap jako hora, se chvěl radostí.

„Bůh vám žehnej, Vaše Excelence,“ mumlal Fissolini. Don odložil doutník vedle na kámen. „Děkuji ti za požehnání, ale chci, aby ti jedna věc byla jasná. Bianco přišel, aby mě zachránil, a od tebe čekám, že budeš kdykoliv připraven udělat totéž. Platím mu za to každý rok určitou sumu a tobě ji budu platit taky. Stačí jediný čin naznačující nedostatek oddanosti a zničím nejen tebe, ale celý tvůj svět. TV, tvoje žena, tvoje děti, tvoji synovci, tvoji zeťové – všichni zmizíte ze světa.“

Fissolini vstal. Objal dona a vyhrkly mu slzy.

Tak se tehdy stalo, že se mezi donem a jeho synovcem vytvořilo těsné a uznávané pouto. Don měl chlapce rád za to, že se od něj nechal přesvědčit, aby ukázal slitování, a Astorre strýce miloval kvůli tomu, že nechal Fissoliniho a jeho deset mužů žít. Bylo to pouto, které jim vydrželo celý život.

Poslední večer ve Ville Grazii seděli v zahradě, don Aprile popíjel espresso a Astorre ujídal ze soudku olivy. Chlapec byl zamyšlený, chyběla mu jeho obvyklá sdílná nálada.

„Je ti líto, že už odjíždíme ze Sicílie?“ zeptal se don. „Nejradši bych tady zůstal,“ odpověděl Astorre. Olivové pecky si cpal do kapsy.

„Tak sem budeme jezdit každé léto spolu,“ navrhl don.

Astorre se na něj zadíval jako starý, moudrý přítel a v mladém obličeji měl utrápený výraz.

„Caterina je tvoje přítelkyně?“ zeptal se.

Don se rozesmál. „Je to moje dobrá kamarádka,“ odpověděl.

Malý Astorre se nad tím zamyslel. „Vědí o ní tvoje děti?“ nedal se odbýt.

„Ne, moje děti o ní nevědí.“ Don opět žasl nad tím, jak chlapec uvažuje, a byl zvědav, co se bude dít dál.

Astorre byl nadmíru vážný. „A vědí tvoje děti, že máš tak mocné přátele, jako je Bianco, kteří udělají všechno, co jim řekneš, že musí udělat?“

„Ne,“ odpověděl don.

„Já jim to vykládat nebudu,“ prohlásil Astorre slavnostně. „Ani o tom únosu jim neřeknu.“

Don cítil, jak se ho zmocňuje pocit hrdosti. Omerta si tu našla cestu do samotných genů.

Pozdě večer pak Astorre, jen on sám, zašel do vzdáleného kouta zahrady, tam holýma rukama vyhrabal do země díru a zasadil do ní olivové pecky, které si střádal do kapsy. Pak vzhlédl k bleděmodrému sicilskému nebi a představil si, jaké to bude, až bude stejně starý jako jeho strýc. Snil o tom, že bude jednoho večera sedět právě v téhle zahradě a dívat se na vzrostlý olivovník.

Od té doby byl don přesvědčen, že všechno, co se děje, předurčuje osud. Jezdili s chlapcem každý rok na Sicílii, až do doby, kdy Astorrovi bylo šestnáct. Někde hluboko v donově mysli se postupně utvářela jistá představa – nezřetelný náznak chlapcova dalšího vývoje.

Tím, kdo nakonec vyvolal krizi a chlapce tímto směrem posunul, byla donova dcera. Byla o dva roky starší než Astorre, a když jí bylo osmnáct, beznadějně se do chlapce zamilovala. Při své výbušné povaze nedokázala city příliš skrývat. Citlivého chlapce její náklonnost záhy naprosto přemohla. Vrhli se do důvěrného svazku se žhavou horoucností mládí.

Don nemohl něco takového připustit, ale patřil mezi vojevůdce, kteří svou taktiku přizpůsobují okolnímu terénu. Nedal vůbec najevo, že by si milostného vztahu všiml.

Jednoho večera si Astorra zavolal do pracovny a sdělil mu, že ho pošle do Anglie, aby tam chlapec mohl chodit do školy a aby si mohl odkroutit učednická léta v bankovnictví s jistým panem Pryorem z Londýna. Žádné další důvody don neuvedl. Věděl, že chlapci bude jasné, proč musí pryč – že jde o to, aby skončilo jeho milostné vzplanutí. Jenže don nepočítal se svou dcerou, která poslouchala za dveřmi. Vrazila do pokoje a byla ve svém vášnivém hněvu ještě krásnější než jindy.

„Nikam ho nepošleš!“ křičela na otce. „Utečeme spolu, abys věděl!“

Don se usmál a smířlivě podotkl: „Musíte oba dokončit školu.“

Nicole se obrátila na Astorra, který ze samých rozpaků zrudl, a zeptala se: „Astorre, snad neodjedeš? Astorre?“

Mladík neodpověděl a Nicole se rozplakala.

Nedojmout se nad takovou scénou by asi bylo těžké pro každého otce, ale don byl přímo unesen. Dcera byla skvělá, ztělesnění mafiánské tradice v původním slova smyslu, hodnota sama o sobě. Přesto několik následujících týdnů odmítala s otcem mluvit a zamykala se ve svém pokoji. Don se ale neobával, že by jí zlomené srdce vydrželo navěky.

Ještě víc ho nadchlo, když viděl, jak se mladík vypořádává s pastí číhající na všechny dospívajících mladé muže. Astorre zcela jistě Nicole miloval. A její vášeň a náklonnost v něm zcela jistě vzbuzovaly pocit, že se stal nejdůležitějším člověkem na zemi. Taková míra pozornosti dokáže zmást každého mladého muže. Jenže don současně naprosto bezpečně poznal, že mladík potřebuje nějakou výmluvu, aby se zbavil jakéhokoliv závazku, který by mu svazoval nohy na cestě k nejvyšším životním metám. Don se jen usmíval. Chlapec měl všechny potřebné instinkty a nadešel čas, aby se opravdu začal zaučovat.

Takže teď, tři roky po odchodu na odpočinek, prožíval don Raymonde Aprile klid a uspokojení člověka, který se v životě uměl správně rozhodovat. K donovu pocitu jistoty jistě přispělo také to, že si začal vytvářet těsnější vztah ke svým dětem a konečně se radoval z plodů otcovství – alespoň do jisté míry.

Valerius strávil větší část z uplynulých dvaceti let v nejrůznějších posádkách v zahraničí, a tak se s otcem nikdy příliš nesblížil. Když teď dostal místo ve West Pointu, vídali se oba muži mnohem častěji a začali si spolu daleko otevřeněji povídat. Šlo to ale dost ztuha.

S Marcantoniem na tom byl don úplně jinak. Mezi ním a jeho druhým synem se vytvořil svým způsobem docela blízký vztah. Marcantonio otci vykládal, jak vypadá práce v televizi, svěřoval se mu s tím, jak vzrušující je dramaturgická příprava, jaké má povinnosti k divákům a jak by byl rád, kdyby mohl změnit svět k lepšímu. Životy takových lidí připadaly donovi jako pohádka. A neodolatelně ho přitahovaly.

Při rodinných večeřích se otec s Marcantoniem přátelsky přeli, aby tím pobavili ostatní. Jednou don Marcantoniovi řekl: „Nikdy v životě jsem nepotkal lidi, kteří by byli tak dobří nebo tak špatní jako postavy v tvých příbězích.“

A Marcantonio na to odpověděl: „Naši diváci věří, že to tak je. Tak jim to musíme poskytnout.“

Na jedné rodinné sešlosti se Valerius snažil vysvětlit, proč bylo rozumné vést válku v Perském zálivu, jež nejen chránila důležité ekonomické zájmy a lidská práva, ale byla také pravou bonanzou pro Marcantoniovu televizní síť. Don nad tím jen krčil rameny. Podobné politické konflikty představovaly tak jemné mocenské hry, že ho vlastně ani nezajímaly.

„Řekni mi,“ zeptal se tehdy, Jak státy ve skutečnosti vyhrávají války? Co vlastně rozhoduje o vítězství?“

Valerius se nad tím zamyslel. „Důležitá je dobře vycvičená armáda a její velitelé. A jde hlavně o velké bitvy – tam vždycky někdo vyhraje a někdo prohraje. Když jsem pracoval u zpravodajské služby, tak jsme všechno rozebírali a výsledek byl jednoznačný: země, která vyrábí víc oceli, vyhraje válku. O nic jiného nejde.“

Don přikývl a byl spokojen.

Nejvřelejší a nejtěsnější vztah měl ale s Nicole. Byl pyšný na její úspěchy, na to, jak je krásná, na její vášnivou povahu i na její inteligenci. A ona byla – v pouhých dvaatřiceti letech – skutečně pozoruhodnou právnickou na vzestupu, měla dobré politické kontakty, a když někoho zastupovala, nebála se jakéhokoliv protivníka, ať byl jakkoliv mocný.

Don jí tajně hodně pomáhal – její právnická firma mu dlužila dost peněz. Naproti tomu bratři se jí ze dvou důvodů spíš báli – byla svobodná a brala hodně případů jako neplacený dobrovolník. Don ji sice velice obdivoval, ale nikdy ji nebral tak úplně vážně. Vždyť to přece jen byla žena. A navíc měla nepříjemnou slabost pro muže.

Během rodinných večeří se otec s dcerou v jednom kuse škorpili jako dvě velké rozdováděné kočky. Občas se dokonce škrábli do krve. Měli mezi sebou jednu jedinou opravdu vážnou neshodu – jedinou věc, která dokázala ovlivnit donovu neustálou vlídnost. Nicole věřila v posvátnost lidského života a trest smrti považovala za ohavnost. Dokonce zorganizovala a vedla organizaci nazývanou Kampaň proti trestu smrti.

„Proč?“ ptal se don.

A Nicole se pokaždé znovu rozzuřila. Protože věří, že hrdelní trest nakonec jednou zničí lidstvo. Protože když je zabití za určitých okolností přijatelné, může být přijatelné i za jiných okolností, v jiném souboru představ a názorů.

A vývoji ani civilizaci to prostě nakonec neposlouží. Tohle přesvědčení ji vedlo k dlouhodobému sporu s bratrem Valeriem. Vždyť co jiného vlastně armáda dělá? Na důvodech jí nezáleželo. Zabíjení je prostě zabíjení a strhává nás zpátky k lidožroutství, ne-li k něčemu ještě horšímu. Nicole nevynechala jedinou příležitost a rvala se u každého soudu po celé zemi za záchranu odsouzených vrahů. Přestože to don považoval za čirý nesmysl, kdykoliv Nicole nějaký takový slavný případ vyhrála, nikdy jí během rodinné večeře neopomněl připít na úspěch. Zabránila kupříkladu vykonání trestu smrti na jednom z nejproslulejších zločinců desetiletí, muži, jenž zabil svého nejlepšího přítele a pak umučil čerstvou vdovu. Na útěku vyloupil pumpu a odpravil přitom dva pumpaře. Dál se vyznamenal tím, že znásilnil desetiletou holčičku. Jeho zločinecká kariéra skončila teprve ve chvíli, kdy se pokusil zavraž
dit dva policisty v policejním voze. Nicole postavila svoje vítězství na tom, že muž je nepříčetný a stráví zbytek života bez možnosti propuštění v ústavu pro duševně narušené osoby se zločineckými sklony.

Další rodinná večeře pořádaná na počest Nicole se pro změnu týkala úplně jiného dívčina vítězství – tentokrát šlo především o samotnou Nicole. Podařilo se jí totiž prosadit jistý výkon práva za cenu velkého osobního rizika. A advokátní komora si ji vzápětí předvolala pro neetické jednání – a nakonec jí dala za pravdu. Nicole překypovala nadšením.

Don byl v dobré náladě a jevil o případ nezvyklý zájem. Poblahopřál dceři k výsledku, ale trochu nechápal, jak to vlastně celé probíhalo – nebo alespoň dělal, že to nechápe. Nicole mu to musela vysvětlit.

Obhajovala muže, který znásilnil, mučil a pak zavraždil dvanáctiletou holčičku. Mrtvé tělo ukryl, aby ho nenašla policie. Nepřímé důkazy svědčily dost zřetelně proti němu, ale bez těla nebyli soudce ani porota ochotni odsoudit ho k trestu smrti. Rodiče oběti se trápili zoufalou snahou tělo dcery najít.

Vrah prozradil Nicole jako své obhájkyni, kde tělo pohřbil, a dal jí svolení k tomu, aby vyjednala dohodu – on prozradí, kam mrtvolu ukryl, a oni ho neodsoudí k trestu smrti, nýbrž k doživotnímu žaláři. Jenže když Nicole začala vyjednávat s prokurátorem, musela najednou čelit hrozbě, že bude sama také obžalována, pokud místo ukrytí těla okamžitě nesdělí. Nicole byla přesvědčena, že pro společnost je důležité, aby chránila důvěrnost vztahu mezi obhájcem a klientem. Proto to odmítla a soudce nakonec prohlásil, že byla v právu.

Prokurátor po poradě s rodiči oběti nakonec na dohodu přistoupil.

Vrah jim řekl, že tělo rozčtvrtil, uložil do krabice s ledem a zahrabal v nedalekých bažinách v New Jersey. A tak mrtvolu našli a vrah byl odsouzen k doživotnímu vězení. Jenže vzápětí vznesla advokátní komora proti Nicole obvinění, že se dopustila neetického vyjednávání. A dnes se mladé právničce podařilo její postup obhájit.

Don připil všem svým dětem na zdraví a obrátil se na Nicole: „A chovala ses opravdu celou dobu čestně?“

Z Nicole rázem vyprchalo veškeré nadšení. „Tady jde o princip,“ začala vysvětlovat. „Vláda si nemůže za žádných okolností dovolit omezovat vztah mezi právníkem a klientem, ať je situace jakkoliv složitá. Tím by ten vztah znesvětila.“

„Copak nemáš trochu soucitu s matkou a otcem oběti?“ zeptal se don.

„Ale jistěže mám,“ odpověděla Nicole podrážděně. „Ale můžu dovolit, aby moje pocity ovlivnily základní principy práva? Strašně mě to trápí, opravdu, tím si buď jist. Jenže vždycky jde o precedenty pro příští soudy, a tak je potřeba něco obětovat.“

.Advokátní komora si tě přece předvolala,“ poznamenal don.

„Aby si zachovala tvář,“ nedala se Nicole. „To byl politický tah. Obyčejní lidé, kteří se nevyznají ve spletitosti právního systému, se s těmito základními principy neumí vyrovnat, a tak spustili povyk. Můj případ to všechno uklidnil. Jeden velice vážený soudce musel veřejně vystoupit a vysvětlit, že jsem podle ústavy měla právo ty informace neposkytnout.“

„Výborně,“ zahlaholil don bodře. „Zákony jsou vždycky plné překvapení. Ale jen pro právníky, pochopitelně.“ Nicole bylo jasné, že si z ní otec utahuje. A tak odsekla: „Bez zákonů by neexistovala žádná civilizace.“

„To je pravda,“ přikývl don, jako by se snažil si dceru udobřit. „Ale stejně mi připadá nespravedlivé, když nějaký člověk spáchá obludný zločin a vyjde z toho živ.“

„To je pravda,“ připustila Nicole. „Jenže náš právní systém je založen na dohadování. A tak je docela normální, že zločinec dostane menší trest, než jaký si doopravdy zaslouží. Na druhou stranu je to svým způsobem dobře. Odpuštění uzdravíme. A z dlouhodobého hlediska bude pak také snazší vrátit do společnosti ty, kteří se proti ní nějak provinili.“

A právě v tu chvíli don s jistou dávkou dobrosrdečné ironie připil své dceři na zdraví. „Ještě něco mi řekni,“ obrátil se pak na ni znovu. „Vážně věříš, že člověk je nevinný jen proto, že je nepříčetný? Vždyť nakonec jen uplatnil svou svobodnou vůli.“

Valerius se na Nicole podíval chladně zvědavým pohledem. Byl to vysoký čtyřicátník s ježatým krátkým knírkem a s vlasy, které už začínaly dostávat ocelově šedý odstín. Jako zpravodajský důstojník musel v životě přijmout řadu rozhodnutí, která se neohlížela na lidskou morálku. Byl zvědav, jak bude Nicole dál argumentovat.

Pokud jde o Astorra, ten byl Nicole naprosto unesen – jejíma planoucíma očima i její neuvěřitelnou energií, s níž odpovídá na otcovo popichování. Vybavoval si, jak se jako dospívající kdysi milovali, a cítil, že ho stále přitahuje. Jenže on se mezitím změnil a už nebyl stejný jako v době, kdy byli milenci. Bylo to pochopitelné. Napadlo ho, jestli bratři vědí o tom pradávném poměru. A současně se bál, že by hádka mohla narušit rodinné svazky – vždyť šlo o rodinu, kterou nade vše miloval a jež byla jeho jediným útočištěm. Přál si, aby Nicole nezašla příliš daleko. Současně ale s jejími názory nesouhlasil. Léta pobytu na Sicílii ho dovedla k naprosto odlišným závěrům. Žasl ale nad tím, jak mohou mít dva lidé, na nichž mu tolik záleží, tak rozdílné názory. A současně mu docházelo, že i kdyby měla Nicole pravdu, nikdy by se nemohl postavit na její stranu proti otci.

Nicole se podívala otci zpříma do očí. „Nevěřím, že má nějakou svobodnou vůli,“ prohlásila. „Vedly ho k tomu okolnosti, které určily jeho život – jeho vlastní pokřivené vnímání světa, jeho genetická výbava, jeho biochemie i nedostatky samotné medicíny. Je to nemocný člověk. Jsem o tom hluboce přesvědčena,“

Don se na tím na chvíli zamyslel. „Řekni mi,“ řekl pak, „kdyby ti přiznal, že si všechny výmluvy vymyslel, pořád by ses snažila zachránit mu život?“

„Ano,“ odpověděla Nicole. „Život každého člověka je svátý. Stát nemá právo mu ho vzít.“

Don se na ni potměšile usmál. „Teď z tebe mluví italská krev. Víš, že moderní Itálie nikdy neměla trest smrti? Zachránilo se tím hodně lidských životů.“ Synové i Astorre vycítili ironii jeho poznámky, ale Nicole se tím nedala zmást.

Stroze otci řekla: „Je barbarské, když stát pod pláštíkem spravedlnosti spáchá předem připravenou vraždu. Čekala bych, že zrovna ty se mnou budeš souhlasit.“ Byl to útok, narážka na donovu pověst. Nicole se zasmála a pak řekla klidněji: „Máme přece jiné možnosti. Můžeme zločince zavřít na doživotí do ústavu nebo do vězení, a to bez možnosti propuštění na podmínku. V tu chvíli přestane představovat pro společnost jakékoliv nebezpečí.“

Don se na ni chladně zadíval. „Vezmeme to jedno po druhém,“ prohlásil. „Především opravdu souhlasům s tím, aby stát bral lidem život. A pokud jde o to tvoje doživotí bez propuštění, to je prostě k smíchu. Uběhne dvacet let, objeví se nějaký údajně nový důkaz nebo se zařídí rehabilitace, zločinec si nechá udělat novou totožnost, a už může vesele sát mléko lidské náklonnosti. Na mrtvé si nikdo ani nevzpomene. Dotyčný se dostane na svobodu. A o to přece nemá jít…“

Nicole se zamračila. „Tatí, já se nesnažím naznačit, že oběť není důležitá. Ale když pachateli vezmeš život, oběti ho tím nevrátíš. A čím déle budeme tolerovat zabíjení, a to za jakýchkoliv okolností, tím déle bude existovat.“ Tentokrát udělal přestávku don. Napil se vína a rozhlédl se kolem stolu po svých dvou synech a po Astorrovi. „Tak já ti řeknu Jak je to doopravdy,“ obrátil se pak na dceru. V hlase mu zněla naléhavost, jaká u něj byla vzácná „Říkáš, že lidský život je svátý? Kde pro to máš důkazy? V historii? Války, v nichž se zabíjejí miliony lidí, podporují všechny vlády a všechna náboženství. Odnepaměti máš v dějinách zaznamenané pobíjení tisíců nepřátel kvůli politickým neshodám či ekonomickým zájmům. Kolikrát už bylo vydělávání peněz stavěno výš než nedotknutelnost lidského života? Vždyť i ty sama připouštíš, že člověku vezmou život – když se ti nepo daří za nějakého klienta vyhrát.“

V Nicoliných tmavých očích se zablesklo. „Já nic nepřipouštím,“ upozornila otce. „Nesouhlasím s tím. Myslím, si, že je to barbarské. A tentokrát se mi přece podařilo zabránit dalšímu takovému případu!“

Nato don promluvil klidněji, ale upřímněji. „A navíc,“ řekl, Je tu přece oběť. Milovaná bytost, která teď leží pohřbená hluboko v zemi. Navždy ji vyhnali z tohoto světa. Už nikdy neuvidíme její tvář, neuslyšíme její hlas, už nikdy se nedotkneme její pleti. Leží v temnotě, ztracená pro nás a pro tento svět.“

Všichni bez hlesu naslouchali a don se znovu napil vína. „No tak, moje drahá Nicole. Teď mě poslouchej. Tvůj klient, tvůj vrah, dostane doživotní žalář. Zbytek života stráví za mřížemi nebo v nějakém ústavu. Sama jsi to řekla. Ale každé ráno uvidí vycházet slunce, bude jíst teplé jídlo, bude poslouchat hudbu, v žilách mu bude kolovat krev a vzbuzovat v něm zájem o okolní svět Jeho blízcí ho pořád můžou obejmout. Pokud vím, může dokonce číst knihy nebo se vyučit truhlářem a vyrobit stůl a židle. Zkrátka a dobře, bude žít. A to je nespravedlivé.“

Nicole se nenechala zviklat. Nevzdávala se. „Tatí, domácím zvířatům nedáváme žrát syrové maso. Nechceme, aby si zvykla na jeho chuť a vyžadovala ho stále víc. Čím víc zabíjíme, tím snazší je zabíjet. Copak to nevidíš?“ Když jí neodpovídal, zeptala se ho: „A jak ty dokážeš rozhodovat, co je a co není spravedlivé? Kudy vedeš dělicí čáru?“ Myslela to jako argument v hovoru, ale vyznělo to spíš jako obhajoba všech uplynulých let, kdy o svém otci pochybovala.

Všichni čekali, že bude následovat výbuch zuřivosti a že jí don tu drzost nedarue, jenže on byl najednou v náramně dobré náladě. „Také mám okamžiky slabosti,“ prohlásil, „ale nikdy nedovolím, aby potomek soudil rodiče. Děti jsou na obtíž a žijí jen z naší milosti. A já si myslím, že se mi jako otci nedá nic. vyčítat. Vychoval jsem tři dětí, z nichž jsou dnes opory společností, jsou nadané, vzdělané a úspěšné. A nejsou bezmocně vydány napospas osudu. Může mi snad někdo z vás něco vyčítat?“

V tu chvíli vyprchal z Nicole veškerý hněv. „Ne,“ odpověděla. „Jako otci ti nikdo nemůže nic vyčítat. Ale na jednu věc jsi zapomněl. Věší se většinou chudí. Boháč se dokáže hrdelnímu trestu vyhnout.“

Don se zadíval na Nicole naprosto vážně. „Tak proč nebojuješ za to, aby věšeli bohaté stejně jako chudé? To by bylo rozumnější.“

Astorre se pobaveně zasmál. „To by nás tu moc nezbylo,“ zamumlal. Jeho poznámka rozptýlila veškeré napětí.

„Největší lidskou předností je slitování,“ prohlásila Nicole. „Osvícená společnost nepopravuje lidské bytostí a vyhýbá se trestu, jak to jen zdravý rozum a spravedlnost dovolují.“

A teprve v tu chvíli opustila dona jeho obvyklá dobrá nálada. „Kam chodíš na takové představy?“ obořil se na dceru. „Jsou nebezpečné a zbabělé – a co víc, je to rouhání. Je snad někdo neúprosnější než Bůh? Ten nic neodpouští a nezakazuje tresty. Tady je peklo a tady nebe – a všechno záleží na jeho vůli. V jeho světě mají místo zármutek a žal. A on ve své všemohoucnosti neprojevuje víc milosrdenství, než je nevyhnutelně třeba. Tak kdo vlastně jsi, že máš v sobě tolik skvělé velkorysosti? Vždyť je to nadutost. Myslíš si, že když budeš svátá, dokážeš vytvořit lepší svět? Nezapomeň, že svatí mají jen právo šeptat modlitby Bohu do ucha, a to ještě až ve chvíli, kdy si tohle právo zaslouží vlastním mučednictvím. Ne. Naší povinností je pronásledovat a stíhat naše bližní. Či velké hříchy, které jsou schopni spáchat. Jinak odevzdáme náš svět ďáblovi.“

Nicole se samou zuřivostí nezmohla na slovo a Valerius i Marcantonio se usmívali. Astorre sklopil hlavu, jako by se modlil.

Konečně Nicole promluvila: „Tati, jako moralista jsi přece jen trochu těžko přijatelný. A rozhodně nejsi příklad hodný následování.“

U stolu se rozhostilo dlouhé ticho. Každý seděl a vybavoval si vzpomínky na svůj podivný vztah k donovi. Nicole nikdy tak úplně neuvěřila povídačkám, které o otci slyšela, a přece se obávala, že jsou pravdivé. Marcantonio si vzpomněl, jak se ho jeden kolega v televizi zlomyslně zeptal: „A jak se k tobě a k ostatním dětem otec chová?“

A Marcantonio se nad otázkou na chvíli velice vážně zamyslel, jelikož věděl, že muž naráží na otcovu pověst, a pak naprosto vážně odpověděl: „Otec s námi jedná velice srdečně.“

Valerius pro změnu přemýšlel o tom, že otec nápadně připomíná některé generály, pod nimiž musel sloužit. Byli to muži, kteří svou práci vykonávali bez jakýchkoliv mravních zábran a bez jakýchkoliv pochyb, prostě proto, že je to jejich povinnost. Vystřelovali šípy na cíl s ohromující rozhodností a přesností.

Astorre na tom byl jinak. Don mu odjakživa prokazoval náklonnost a důvěřoval mu. Byl současně jediný z přítomných, kdo věděl, že donova pověst je pravdivá. Vzpomněl si, co se odehrálo před třemi roky, když se vrátil ze svého sicilského vyhnanství a don mu poskytl jisté dobré rady.

„V mém věku už můžete klidně umřít na to, že si ukopnete palec o dveře, na tmavé mateřské znamínko na zádech nebo na to, že vám srdce přestane na chvíli bít. Udivuje mě, že si většina z nás neuvědomuje svou smrtelnost každou vteřinu, kdy je na světě. Ale na tom nezáleží. Zkrátka a dobře – člověk ani nemusí mít nepřátele, a pořád musí myslet a plánovat dopředu. Udělal jsem z tebe hlavního dědice většiny svých bank. Budeš je řídit a o zisk se budeš dělit s mými dětmi. Vedl mě k tomu následující důvod: Jisté zájmové skupiny chtějí moje banky skoupit. Jednu z nich vede peruánský generální konzul. Federální vláda mě stále ještě vyšetřuje na základě zákonů RICO, takže mi může banky zabavit. Jen ať to pěkně zkusí. Nikde nic nenajdou. V jedné věci mě ale musíš poslechnout – ni-kdy banky neprodávej. Budou postupem času stále výnosnější a mocnější. A na minulost se mezitím zapomen e.

Když se bude dít něco neočekávaného, zavolej panu Pryorovi, aby ti pomohl jako revizor. Vždyť ho dobře znáš. Je mimořádně schopný a sám má z fungování bank slušný zisk. A je mi zavázaný. Taky tě představím Benitu Craxximu z Chicaga. Ten má neomezené zdroje, a navíc mu banky taky docela dobře vynášejí. Je naprosto spolehlivý. Mezitím ti přihraju nějakou práci, abys měl co dělat a vydělal si na slušné živobytí. Chci za to od tebe jen to, aby ses postaral o bezpečí a zajištění mých dětí. Žijeme v drsném světě a já jsem je vychoval v nevinnosti.“

Uběhly tři roky a Astorre přemítal o donových slovech. Doba se změnila a jemu připadalo, že nebude jeho služeb třeba. Donovým světem nedokázal nikdo otřást.

Jenže Nicole měla v rukávu ještě několik dalších argumentů. „A co slitování jako ctnost?“ zeptala se otce. „Vždyť víš, jak se k němu křesťané modlí.“

Don odpověděl bez zaváhání: „Slitování je nectnost, je to předstíraná moc, kterou nemáme. Když se někdo nad někým slituje, neomluvitelným způsobem tím svou oběť urazí. A kvůli tomu jistě na světě nejsme.“

„Takže ty sám bys nestál o slitování?“ vyzvídala Nicole.

„Nikdy,“ prohlásil otec. „Nevyhledávám je a netoužím po něm. Když budu muset, přijmu trest za všechny svoje hříchy.“

Právě na téhle večeři pozval plukovník Valerius Aprile všechny členy rodiny, aby přijeli do New Yorku na biřmování jeho dvanáctiletého syna, jež se mělo konat o dva měsíce později. Valeriova manželka trvala na tom, že uspořádají v jejich starém rodinném kostele velkou oslavu. A don – vzhledem k tomu, jak zásadně změnil přístup k životu – pozvání přijal.

A tak se v poledne jedné studené prosincové neděle, projasněné citronově žlutým slunečním svitem, odebrala rodina Aprílových do chrámu Svatého Patricka na Pátou avenue. Jasné slunce vypalovalo obrys velké katedrály do ulic široko daleko. Don Raymonde Aprile, Valerius a jeho žena, Marcantonio, který se už nemohl dočkat, až vypadne, a Nicole, jíž to v černém velmi slušelo, i Astorre sledovali, jak sám kardinál v červeném klobouku pije víno, podává svátost oltářní a předvádí varování nebes obřadným plácnutím přes tvář.

V člověku to probouzelo sladké a tajemné potěšení, když viděl chlapce v rozpuku puberty a dívky, které brzy začnou myslet na vdávání, jak kráčí v bílých řízách a zahaleni do červených šátků uličkou ve středu katedrály a kamenní andělé a svatí na ně shlížejí shůry. A jak přísahají, že budou celý život sloužit Bohu. Nicole nevěřila jedinému slovu, jež kardinál pronesl, a přesto měla v očích slzy. Musela se sama sobě smát.

Venku na schodech katedrály děti svlékly řízy a předvedly, jak jsou pod nimi svátečně nastrojené. Dívky do jemných šátečků z bílé krajky a chlapci do tmavých obleků se zářivě bílými košilemi a tradičními červenými kravatami, jež měli uvázané pod krkem proto, aby tím odradili ďábla.

Don Aprile vyšel z chrámu, z jedné strany ho doprovázel Astorre, z druhé Marcantonio. Děti kolem dováděly v kroužcích a Valerius s manželkou hrdě třímali slavnostní řízu a nechali se s ní fotografovat. Don Aprile začal sestupovat. ze schodů sám. Zhluboka se nadechl studeného vzduchu. Byl to slavný den a don si připadal plný života a elánu. A když k němu přiběhl čerstvě biřmovaný vnuk, aby se s dědečkem objal, don ho láskyplně pohladil po hlavě a vtiskl mu do dlaně velkou zlatou minci – tradiční dar, který se dětem po biřmování dává. Pak velkoryse sáhl do kapsy, vytáhl plnou hrst menších zlatých mincí a začal je rozdávat ostatním chlapcům a dívkám. Potěšilo ho, když kolem sebe slyšel nadšené a vděčné pokřikování – těšilo ho ostatně už to, že je vůbec ve městě. Vysoké, šedivé, kamenné budovy mu připadaly důvěrně blízké jako stromy v lese. Stál v tu chvíli docela sám, jen Astorre byl pár
kroků za ním. Na okamžik se zarazil a zadíval se dolů na kamenné schodiště před sebou, když vtom dole zastavilo velké černé auto, jako by pro něj přijelo.

Toho nedělního rána vstal Heskow v Brightwaters brzy, aby přinesl čerstvé pečivo a noviny. Ukradené auto měl schované v garáži, spolu se zbraněmi, maskami a krabicemi střeliva. Zkontroloval pneumatiky, palivo, olej a brzdová světla. Vše v naprostém pořádku. Vrátil se zpátky do domu, aby probudil Frankyho a Stacea, jenže ti už byli pochopitelně vzhůru a Stace stačil uvařit kávu.

Snídali mlčky a četli k tomu nedělní noviny. Franky si procházel výsledky vysokoškolských basketbalových týmů.

V deset hodin se Stace obrátil na Heskowa. „Auto je připravený?“ zeptal se a Heskow přikývl: „Všechno je na místě.“

Nasedli do vozu a vyrazili, Franky seděl vepředu vedle Heskowa, Stace si sedl dozadu. Cesta do města jim zabere asi tak hodinu, takže budou muset další hodinu ještě nějak zabít. Důležité je být tam přesně včas.

V autě Franky zkontroloval zbraně. Stace si zkusil nasadit jednu z masek. Šlo o brankářské hokejové masky přidržované gumičkou, takže je mohli mít pověšené kolem krku a nasadit si je na obličej až na poslední chvíli.

Vjeli do města a autorádio jim k tomu hrálo operu. Heskow byl vynikající řidič, umírněný, vyrovnaný, jel bez jakýchkoliv náhlých zrychlení či zpomalení. Vždycky si nechával dost prostoru před sebou i za sebou. Stace jeho řidičské umění ocenil drobným přikývnutím, což z nich trochu setřáslo napětí – byli ve střehu, ale ne podráždění. Věděli, že budou muset odvést dokonalou práci. Nemůžou si dovolit minout cíl.

Heskow se pomalu proplétal městem. Vypadalo to, že dojíždí na každou křižovatku na červenou. Pak zahnul na Pátou avenue a zastavil blok od předního vchodu do katedrály. Začaly zvonit kostelní zvony a jejich zvuk se odrážel od okolních ocelových mrakodrapů. Heskow znovu nastartoval motor. Všichni tři muži sledovali, jak se děti vyhrnuly do ulic. To je trochu vylekalo.

„Franky, miř na hlavu,“ zamumlal Stace. Pak uviděli vycházet dona. Šel kousek před dvěma muži, kteří ho doprovázeli, a začal sestupovat ze schodů. Zdálo se, že kouká přímo na vůz.

„Masky,“ zavelel Heskow. Pak jemně přidal plyn a Franky položil ruku na kliku u dveří. V levé ruce držel samopal Uzi a byl připraven vyskočit na chodník.

Auto vyrazilo a zastavilo zrovna ve chvíli, kdy don došel na poslední schod. Stace vyskočil ze zadního sedadla, takže auto stálo mezi ním a cílem. Jediným rychlým pohybem položil pistoli na střechu vozu. Držel ji oběma rukama. A vystřelil jen dvakrát.

První kulka trefila dona přímo do čela. Druhá mu roztrhla hrdlo. Krev se vyhrnula na chodník a potřísnila žluté sluneční světlo růžovými kapkami.

V tu chvíli vypálil Franky stojící na chodníku dlouhou dávku ze samopalu nad hlavy přítomných.

Oba muži naskočili do vozu a Heskow vyrazil pryč. 0 pár minut později už projížděli tunelem a mířili na malé letiště, odkud je soukromé letadlo odveze do zahraničí.

Jakmile zazněl první výstřel, Valerius strhl syna a manželku k zemi a zalehl je vlastním tělem. Takže ve skutečnosti vůbec neviděl, co se seběhlo. Stejně tak Nicole, která jen v děsu upírala pohled na otce. Marcantonio zíral dolů a nemohl věřit vlastním očím. Skutečnost se hodně lišila od smyšlených výjevů, které předváděl ve svých televizních příbězích. Kulka, jež zasáhla dona do čela, roztrhla lebku jako meloun, takže byly uvnitř vidět kousky mozku a krev. Zásah do hrdla vyrval velký a roztřepený kus masa, až to vypadalo, jako by dona někdo sekl řeznickým sekáčkem. A na chodníku kolem něj byla všude spousta krve. Víc krve, než kolik by člověk čekal v lidském těle. Marcantonio alespoň zaznamenal dva muže s brankářskými maskami na obličeji. Viděl i zbraně v jejich rukou, ale připadalo mu to všechno naprosto neskutečné. Nevnímal ale jediný detail týkající se oblečení či vlasů. Byl naprosto ochromen šokem. Nebyl schopen ani říct, jestli to byli černoši nebo běloši a jestli byli oblečení nebo nahatí. A mohli měřit stejně dobře deset stop jako dvě.

Zato Astorre byl ve střehu, sotva černý sedan zastavil. Uviděl, jak Stace střílí, a uvědomil si, že mačká spoušť levou rukou. Také zaznamenal, jak Franky pálí ze samopalu, a to byl zcela jistě levák. Na okamžik zahlédl i řidiče. Šlo o muže s oblou, hruškovitou hlavou a nepochybně byl dost při těle. Oba střelci se pohybovali s elegancí dobře trénovaných sportovců. Sotva Astorre padl na chodník, natáhl se, aby strhl dona k zemi, ale byl o zlomek vteřiny pomalejší. A teď byl celý potřísněný donovou krví.

Pak si uvědomil, že se děti v panické hrůze zmateně motají kolem a uprostřed mezi nimi leží obrovská rudá skvrna. Všichni ječeli. Uviděl dona ležet roztaženého na schodech, jako kdyby mu smrt rozpojila všechny klouby v těle. A cítil neobyčejný děs nad tím, co tohle všechno bude znamenat pro jeho život a pro životy jeho nejbližších.

Nicole přistoupila blíž a zastavila se nad donovým tělem. Kolena se pod ní proti její vůli podlomila, a tak si vedle mrtvoly klekla. Mlčky natáhla ruku a dotkla se otcova zakrváceného hrdla. A pak začala tiše lkát, jako by už nikdy neměla přestat.

3. kapitola

Atentát na dona Raymonda Aprila představoval pro obyvatele jeho bývalého světa naprosto ohromující novinu. Kdo by se zrovna takového člověka odvážil zabít a jaký to mělo smysl? Vzdal se přece celého svého impéria. Už se mu nedalo nic uzmout. A jakmile byl jednou po smrti, už nemohl rozdávat nezištné dary a využívat svého vlivu, aby pomohl těm, kteří měli smůlu se zákonem či osudem.

Že by to byla nějaká dlouho odkládaná pomsta? Ze by to někomu vyneslo užitek, který teprve posléze vyplave na povrch? Jistě, mohla v tom být žena, ale mrtvý byl skoro třicet let vdovcem a nikdy ho nikdo s žádnou ženou neviděl. Vlastně ho nikdo nepovažoval za obdivovatele ženské krásy. Donovy děti byly mimo podezření. Navíc to byla profesionálně provedená akce a nikdo z donových potomků neměl potřebné kontakty.

Atentát na dona tedy nebyl jen záhada, ale téměř svatokrádež. Ten muž přece vyvolával v lidech tolik strachu, ochránci zákona a jejich náhončí mu nedokázali zkřivit ani vlas, a on přitom přes třicet let vládl obrovské zločinecké říši – jak je možné, že skončil právě takovou smrtí? A ironií osudu je, že zrovna když se konečně vydal na cestu řádného života a uchýlil se pod ochranu spořádané společnosti – přežil tam všehovšudy tři krátké roky.

Ještě podivnější bylo, že kolem donova úmrtí nevzniklo žádné dlouhodobější pozdvižení. Média na událost brzy zapomněla, policie se chovala navýsost tajuplně a FBI to pustila z rukou s tím, že je to místní záležitost. Vypadalo to, že stačily pouhé tři roky na odpočinku, a veškerá sláva a moc dona Aprila vzaly za své.

Ani podsvětí nejevilo žádný zájem. Nedošlo k žádným odvetným vraždám – všichni donovi přátelé a věrní poddaní jako kdyby na něj zapomněli. Dokonce i donovy děti působily dojmem, že celou záležitost hodily za hlavu a vyrovnaly se s otcovým osudem.

Prostě to vypadalo, že to nikoho nezajímá – nikoho, s výjimkou Kurta Cilkea.

Kurt Cilke, agent velící pobočce FBI v New Yorku, se rozhodl, že se případu ujme, přestože se jednoznačně jednalo o místní vraždu spadající do působnosti newyorské policie. Rozhodl se, že vyslechne členy rodiny Aprílových.

Měsíc po donově pohřbu vzal Cilke svého zástupce Billa Boxtona s sebou na návštěvu Marcantonia Aprila. S Marcantoniem museli jednat opatrně. Vedl programové oddělení jedné z hlavních televizních sítí a měl hodně známých ve Washingtonu. Osobní schůzku si Cilke dohodl ve velice zdvořilém telefonickém hovoru s Marcantoniovou sekretářkou.

Marcantonio je přijal v rozlehlé, snobsky zařízené kanceláři na ředitelství televizní společnosti v centru města. Velice vlídně je přivítal a nabídl jim kávu, kterou ovšem jeho hosté odmítli. Byl to vysoký, pohledný muž se smetanově olivovou pletí, vybraně oblečený do tmavého obleku s výstřední růžovo-červenou kravatou vyrobenou návrhářem, jehož kravaty si oblíbili televizní hlasatelé a moderátoři.

„Snažíme se pohnout s vyšetřováním smrti vašeho otce,“ začal Cilke. „Nevíte náhodou o někom, kdo by k němu mohl chovat zášť?“

„To opravdu nevím,“ odpověděl Marcantonio s úsměvem. „Otec si nás všechny držel od těla, dokonce i vnoučata. Vyrůstali jsme zcela mimo dosah jeho podnikání.“ Nepatrně k tomu na znamení omluvy mávl rukou.

Cilkeovi se to gesto ani trochu nezamlouvalo. „A co ho k tomu podle vás vedlo?“ zeptal se.

„Pánové, vždyť sami znáte jeho minulost,“ řekl Marcantonio vážně. „Nechtěl, aby se jeho děti jakkoliv zapletly do jeho záležitostí. Posílal nás na školy a na studia, abychom si sami našli místo na světě. Nikdy k nikomu z nás nepřišel domů na večeři. Chodil jen na naše promoce – to bylo všechno. Když jsme to pochopili, byli jsme mu za to vděční, to se rozumí samo sebou.“

„Vy jste udělal dost rychlou kariéru a skončil vysoko,“ poznamenal Cilke. „Nepomohl vám náhodou trošičku?“ Poprvé přestal být Marcantonio vlídný.

„Nikdy,“ odpověděl stroze. „V naší branži není nijak nezvyklé, když se mladý člověk rychle vypracuje. Otec mě poslal do nejlepších škol a dal mi tučné kapesné. Využil jsem peněz k tomu, abych rozvíjel svoje dramatické schopnosti, a udělal jsem dobře.“

„Měl z toho otec radost?“ zeptal se Cilke. Pozorně muže sledoval a snažil se zachytit každý jeho výraz.

„Myslím, že tak úplně nechápal, co to vlastně dělám, ale jinak ano,“ odpověděl Marcantonio trochu zatrpkle.

„Víte,“ pokračoval Cilke, „honil jsem vašeho otce dvacet let a nikdy se mi ho nepodařilo chytit. Byl to velice chytrý člověk.“

„Jo, my ho taky nikdy nechytili,“ poznamenal Marcantonio uštěpačně. „Bratr, sestra a já.“

Cilke se rozesmál, jako by to byl vtip, a poznamenal: „A nemáte v sobě sicilskou touhu po odplatě? Nic takového vás nepronásleduje?“

„Ani trochu,“ řekl Marcantonio. „Otec nám dal takovou výchovu, abychom tímhle způsobem vůbec nepřemýšleli. Přesto doufám, že jeho vraha chytíte.“

„A co jeho závěť?“ vyzvídal Cilke. „Umřel jako velmi bohatý člověk.“

„Na to se budete muset zeptat Nicole, mojí sestry,“ odpověděl Marcantonio. „Ona je vykonavatelkou otcovy poslední vůle.“

„Ale víte, co je v ní, ne?“

„Ovšem,“ přikývl Marcantonio. Hlas měl studený jako ocel.

„A přesto vás nenapadá nikdo,“ vložil se do hovoru Boxton, „kdo by měl chuť mu ublížit?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Marcantonio. „Kdybych o někom věděl, rovnou bych vám řekl jméno.“

„Výborně,“ řekl Cilke. „Nechám vám tady navštívenku. Pro všechny případy.“

Než se Cilke vydal k ostatním dvěma donovým potomkům, rozhodl se, že poctí návštěvou velitele městských detektivů. A jelikož nestál o žádné oficiální záznamy, pozval Paula Di Benedetta do jedné z nejvybranějších italských restaurací na East Side. Di Benedetto miloval radosti života v lepší společnosti, ale nelíbilo se mu, když to odnášela jeho peněženka.

Oba pánové spolu měli v uplynulých letech hodně co do činění a Cilke se v Paulově společnosti vždycky cítil dobře. Teď sledoval, jak jeho společník všechno ochutnává.

„Tak hele,“ prohlásil Di Benedetti, „federálové nás moc často na takhle nóbl jídlo nezvou. Koukej vyklopit, co bys rád.“

„Ale bylo to úžasný jídlo, co?“ napínal ho Cilke.

Di Benedetto pokrčil mohutnými rameny. Vypadalo to, jako když se zvedne vlna. Pak se trochu potměšile usmál. Na tak drsně vyhlížejícího chlapíka to byl skvělý úsměv. Obličej se mu přitom změnil v něco, co připomínalo některou z Disneyových milovaných postaviček.

„Kurte,“ prohlásil nakonec káravě, „tohle místo stojí za hovno. Vedou to nějací mimozemšťané z vesmíru. Jasně, dělají jídlo, které vypadá jako italská kuchyně a voní jako italská kuchyně, ale chutná jak nějaký chrchel z Marsu. Tihle fešáci jsou vetřelci, dej na mě.“

Cilke se rozesmál. „Hele, ale víno bylo dobrý.“

„Chutnalo to jako kapky do nosu. Pokud to ovšem nebyl červený inkoust smíchaný se zvětralou limonádou.“

„Tobě je těžký udělat radost,“ poznamenal Cilke.

„Ale není,“ ujišťoval ho Di Benedetto. „Je to snadný. Stačí udělat mi radost. Víc to nevyžaduje.“

Cilke si povzdechl. „Dvě stovky z vládního rozpočtu jsou spláchnutý do záchodu.“

„Ale nejsou,“ odpověděl Di Benedetto. „Oceňuju snahu. Tak o co jde?“

Cilke objednal pro oba espresso. Pak začal: „Vyšetřuju smrt dona Aprila. To je tvůj případ, Paule. Léta jsme mu dýchali na krk, a nic z toho. Pak šel na odpočinek a sekal dobrotu. Neměl nic, o co by mohl kdokoliv stát. Tak proč ho oddělali? Taková akce představovala pro kohokoliv pěkné riziko.“

„Zvládli to velmi profesionálně,“ upozornil ho Di Benedetto. „Ukázková práce.“

„No a?“ nevzdával se Cilke.

„Nedává to ani trochu smysl,“ pokračoval Di Benedetto. „TVs zametl s většinou velkých zvířat z mafie. Taky ukázková práce. Vážně před tebou smekám. Dokonce jsi možná dona přinutil, aby šel do důchodu. Takže koumesové, co zbyli na place, neměli sebemenší důvod ho nechat oddělat.“

„A co ten řetězec bank, které don vlastnil?“ zeptal se Cilke.

Di Benedetto mávl rukou. „To je přece tvoje práce. My jen sbíráme pobudy.“

„A co jeho rodina?“ nedal se odradit Cilke. „Drogy, ženské, prostě cokoliv?“

„Absolutně nic,“ ujistil ho Di Benedetto. „Samí dobře situovaní občané se skvělou profesionální kariérou. Don si to tak nalajnoval. Chtěl, aby jeho potomci byli naprosto bezúhonní.“ Odmlčel se a najednou zvážněl. „To nemyslím nijak zle. Opravdu se naprosto s každým a ve všem vyrovnal. Přitom to nebyla náhoda. Muselo to mít nějaký důvod. Někdo někde zbyl. A toho teď hledáme.“

„Co jeho závěť?“ zeptal se Cilke.

„Dcera ji zveřejní zítra. Ptal jsem se na to. Řekla mi, abych počkal.“

„A tys na to přistoupil?“ nevěřil Cilke vlastním uším. „Jasně,“ přikývl Di Benedetto. „Je to špičková právnička, má vliv a její advokátní kancelář představuje dnes už významnou politickou sílu. Tak proč bych si na ni sakra měl vyskakovat? Jen jsem jí zobal z ruky.“

„Třeba to zvládnu lip,“ poznamenal Cilke.

„O tom nepochybuju.“

Kurt Cilke znal asistentku velitele detektivů Aspinellu Washingtonovou už víc než deset let. Byla to přes šest stop vysoká Afroameričanka s nakrátko ostříhanými vlasy a jemně řezanými rysy. Byla postrachem všech policistů, jimž velela, a všech zločinců, které zadržela. Ze zásady vždycky jednala tak bojovně, jak to jen šlo, a srdečně nemilovala Cilkea ani celou FBI.

Přivítala ho ve své pracovně poznámkou: „Kurte, přišel jsi zase udělat z některého z mých bratrů boháče?“

Cilke se zasmál. „Ne, Aspinello,“ odpověděl. „Sháním nějaké informace.“

„Nepovídej,“ podivila se naoko. „A zadarmo? Když už jsi mezitím stál město pět milionů dolarů?“

Měla na sobě loveckou kazajku a hnědé kalhoty. Pod kazajkou se rýsovalo pouzdro s pistolí. Na pravé ruce měla prstýnek s diamantem. Působil dojmem, že by člověku dokázal projet kůží na tváři jako břitva.

Byla na Cilkea protivná, protože FBI kdysi jejím detektivům dokázala surové zacházení. Oběť tehdy na základě obrany svých občanských práv vyhrála velký soud – a dva newyorští detektivové nádavkem skončili ve vězení. Tou obětí byl pasák a prodavač drog, kterého sama Aspinella párkrát srdečně zmlátila, a na celém případu pořádně zbohatl. Přestože jí dali funkci asistentky velitele, aby si získali černošské voliče, Aspinella jednala mnohem tvrději s černými zločinci než s bělochy.

„Přestaň mlátit nevinné lidi,“ prohlásil Cilke, „a já ti taky dám pokoj.“

„Nikdy jsem nesáhla na nikoho, kdo byl si to nezasloužil,“ poznamenala s úsměvem.

„Přišel jsem se jen zeptat, jak to vypadá s vraždou dona Aprila,“ změnil Cilke téma hovoru.

„Proč do toho strkáš nos? To je záležitost nějakého místního gangu. Nebo mi tu chceš uplést další případ porušení občanských práv?“

„Mohlo by to mít něco společného s hotovostí nebo s drogami,“ nenechal se odradit Cilke.

„A jak to víš?“ vyzvídala Aspinella.

„Máme svoje informátory.“

Aspinelly se náhle zmocnil jeden z jejích záchvatů vzteku. „Takže prďolové od FBI si sem polezou, kdy je napadne, budou ze mě tahat rozumy a v životě mi neposkytnou jedinou informaci, co? Lidi, vždyť vy nedokážete jednat na rovinu ani s poctivým poldou! Babráte se se zatýkáním podvodníků v nóbl hadrech. V životě jste nesáhli na špinavou práci. Nemáte ani tušení, jak to vypadá. Hele, koukej padat z mý kanceláře!“

Cilke byl s rozhovory spokojen. Už mu bylo jasné, jak to probíhalo. Di Benedetto i Aspinella se kvůli vraždě dona Aprila nijak nepřetrhli. A nebudou spolupracovat s FBI. Prostě si jen odbyli předepsaný postup. Sečteno a podtrženo – někdo je podplatil.

K tomu závěru vedl Cilkea jeden podstatný důvod. Věděl, že obchody s drogami mohou přežívat jedině v případě, že jsou policejní úředníci řádně podmáznuti. A on moc dobře věděl, i když u soudu by to neobstálo, že Di Benedetto i Aspinella jsou na výplatní listině jednoho drogového krále.

Než se Cilke vydal vyslechnout donovu dceru, rozhodl se, že zkusí štěstí se starším synem, Valeriem Aprilem. Museli kvůli tomu jet s Boxtonem až do West Pointu, jelikož Valerius byl plukovníkem armády Spojených států a učil vojenskou taktiku. Kdoví, co to vlastně znamená, říkal si v duchu Cilke.

Valerius je přijal v prostorně kanceláři s výhledem na cvičiště, kde si kadeti procvičovali základní povely pro pořadovou přípravu. Nechoval se zdaleka tak přátelsky jako jeho bratr, i když se o něm rozhodně nedalo říct, že je nezdvořilý. Cilke se ho zeptal, jestli neví o nějakých otcových nepřátelích.

„Ne,“ odpověděl plukovník. „V uplynulých dvaceti letech jsem většinu času sloužil v zahraničí. Když to bylo možné, jezdil jsem na rodinné oslavy. Otce zajímalo jedině to, kdy mě povýší na generála. Chtěl mě už vidět, jak nosím velkou hvězdu. I když brigádní generál by ho asi potěšil ještě víc.“

„Takže byl vlastenec?“ zeptal se Cilke.

„Tuhle zemi miloval,“ odpověděl Valerius odměřeně. „Zařídil, aby vás sem přijali jako kadeta?“ tlačil na něj Cilke.

„Předpokládám, že ano,“ přikývl Valerius. „Ale nikdy by nedokázal, aby mě povýšili na generála. Buď neměl styky v Pentagonu, nebo na to nestačily. Ale stejně jsem rád. Hlavně že mám místo.“

„Jste si zcela jist, že nám nemůžete dát žádné vodítko, které by nás dovedlo až k otcovým nepřátelům?“ zeptal se Cilke.

„Žádné neměl,“ ujistil ho Valerius. „Z mého otce by byl vynikající velitel. Když odcházel na odpočinek, o všechno se postaral. Pokud využíval svou moc, vždycky se snažil o preventivní úder. Měl dost lidí a bohaté zdroje.“

„Vypadá to, jako by vás ani moc nevzrušovalo, že vašeho otce někdo zavraždil. Netoužíte po pomstě?“

„Netoužím jeho smrt pomstít o nic víc než smrt spolubojovníka padlého v bitvě,“ odpověděl Valerius. „Není mi to jedno, to jistě ne. Nikoho nepotěší, když vidí, jak mu zabijou tátu.“

„Víte něco o jeho poslední vůli?“

„Na to se budete muset zeptat sestry,“ řekl Valerius.

Téhož dne pozdě odpoledne vstoupili Cilke a Boxton do kanceláře Nicole Aprílové. Čekalo je tam naprosto odlišné přijetí než u Valeria. Do Nicoliny kanceláře bylo možné se dostat jedině přes tři sekretářky a po projití kolem ženy, kterou Cilke ocenil na osobní ochránkyni. Vypadala, že by je oba s Boxtonem roztrhla v půli za dvě vteřiny. Podle toho, jak se pohybovala, bylo jasné, že má trénované tělo a sílu jako chlap. Pod šaty se jí rýsovaly svaly. Prsa měla stažená k tělu a na sebe si vzala lněné sako přes svetr a černé přiléhavé kalhoty.

Nicole měla na sobě módní model, temně fialový kostým, vypadala velice přitažlivě, ale nepřivítala je nijak vřele. Na uších jí visely veliké zlaté náušnice a černé dlouhé vlasy jí jen zářily. Ve tváři měla jemné, ale pevné rysy, jen velké, něžně hnědé oči ji zrazovaly.

„Mohu vám věnovat dvacet minut, pánové,“ oznámila. Pod sakem fialového kostýmu měla nabíranou blůzu. Když se natáhla pro Cilkeův průkaz, manžety blůzy jí téměř zakrývaly dlaně. Pozorně si průkaz prohlédla a řekla: „Velící speciální agent? To je docela vysoká funkce na běžné vyšetřování.“

Mluvila tónem, který Cilke moc dobře znal a ani trochu ho neměl rád. Byl to lehce pohrdavý tón federálních žalobců, kteří mají ve zvyku jednat s vyšetřovateli přezíravě a vyvyšovat se na ně.

„Váš otec byl významná osobnost,“ řekl Cilke na vysvětlenou.

„Jistě, až do chvíle, kdy odešel na odpočinek a uchýlil se pod ochranu zákonů,“ dodala Nicole trpce.

„Což je na tom atentátu ještě záhadnější,“ poznamenal

Cilke. „Říkali jsme si, že byste nás mohla navést na lidi, kteří proti němu třeba něco měli.“

„Taková záhada to zase není,“ řekla Nicole. „Znáte jeho život mnohem lépe než já. Měl mnoho nepřátel. Včetně vás.“

„Ani naši nejostřejší kritici nikdy neobvinili FBI, že by na někoho zaútočila na schodech katedrály,“ upozornil ji Cilke suše. „A já nebyl jeho nepřítel. Jsem ochránce zákona. Když váš otec odešel do důchodu, přestal mít nepřátele. Koupil si je.“ Cilke se na okamžik odmlčel. „Připadá mi zvláštní,“ pokračoval po chvíli, „že vy i vaši bratři na mě působíte dojmem, jako byste nestáli o to, zjistit, kdo vašeho otce zavraždil.“

„Protože nejsme pokrytci,“ vysvětlovala Nicole. „Otec nebyl žádný svatoušek. Hrál svou hru a musel za to platit.“ Odmlčela se. „A mýlíte se, jestli si myslíte, že mě to nezajímá,“ dodala. „Ve skutečnosti hodlám požádat FBI o otcův svazek, a to na základě zákona o volném přístupu k informacím. Doufám, že to nebudete jakkoliv zdržovat, protože pak bychom se stali nepřáteli.“

„Je to vaše právo,“ pokrčil Cilke rameny. „Třeba byste mi ale mohla pomoct, kdybyste mi řekla, co otec napsal v poslední vůli.“

„Já závěť nesepisovala,“ prohlásila Nicole.

„Slyšel jsem ale, že jste její vykonavatelkou. Musíte v tuhle chvíli už vědět, co v ní je.“

„Zítra ji necháme ověřit. Bude to veřejně přístupná listina.“

„Je v ní něco, co byste mi mohla říct hned a co by mi pomohlo?“ nevzdával se Cilke.

„Jen to, že já neodejdu na předčasný odpočinek.“

„A proč mi nechcete říct víc už dnes?“

„Protože nemusím,“ odpověděla Nicole chladně.

„Znal jsem vašeho otce docela dobře,“ zkoušel to Cilke dál. „Vždycky se choval rozumně.“

Poprvé se na něj Nicole zadívala s úctou. „To je pravda,“ přikývla. „Tak dobře. Otec se před smrtí zbavil spousty peněz. Odkázal nám jen bankovní domy. Bratři a já dostaneme čtyřicet devět procent a zbývajících jednapadesát procent připadne našemu bratranci Astorru Violovi.“

„Můžete mi o něm něco říct?“ požádal ji Cilke.

„Astorre je mladší než já. S otcovým podnikáním neměl nikdy nic společného a všichni ho máme moc rádi, protože je to takový milý trouba. No, teď už ho pochopitelně tolik ráda nemám.“

Cilke pátral v paměti. Nemohl si vybavit žádný záznam o Astorru Violovi. A přece o něm museli něco mít.

„Dala byste mi jeho adresu a telefonní číslo?“ zeptal se.

„Jistě,“ přikývla Nicole. „Ale je to pro vás jen ztráta času. Věřte mi.“

„Musím si ověřit všechny podrobnosti,“ vysvětloval Cilke omluvně.

„A proč se o to zajímá FBI?“ vyzvídala Nicole. „Tohle je přece místní vražda.“

„Deset bank, které váš otec vlastnil, jsou mezinárodní peněžní ústavy,“ odpověděl Cilke klidně. „Mohly by se vyskytnout nějaké obtíže s převodem cizích měn.“

„Nepovídejte,“ podivila se Nicole. „V tom případě požádám o otcovy svazky raději hned. Vždyť část těch bank nakonec vlastním i já.“ Věnovala jim podezřívavý pohled. Cilkeovi bylo jasné, že si na ni bude muset dávat pozor.

Následujícího dne vyrazili Cilke a Boxton do Westchesterského okresu, aby se setkali s Astorrem Violou. Na zalesněném pozemku našli rozlehlý obytný dům a tři stodoly. Na louce, obehnané do výšky pasu drátěným plotem s železnými vraty, se páslo šest koní. Na prostranství před domem stály tři osobní vozy a dodávka. Cilke si zapamatoval čísla na dvou poznávacích značkách.

Dovnitř je pustila žena kolem sedmdesátky a odvedla je do snobského obývacího pokoje plného nejrůznější nahrávací techniky. Čtyři mladíci stáli u stojanů na noty a jeden seděl za klavírem – agenti FBI uviděli profesionální combo, basovou kytaru, sólovou kytaru a bicí.

Astorre stál u mikrofonu proti ostatním a zpíval drsným hlasem. I Cilke poznal, že to je hudba, která si určitě nenajde svoje posluchače.

Astorre přestal zpívat a oslovil návštěvníky: „Mohli byste pět minut počkat, než doděláme tuhle nahrávku? Přátelé se pak můžou sbalit a já na vás budu mít tolik času, kolik budete potřebovat.“

„Jistě,“ přikývl Cilke.

„Přines jim kávu,“ obrátil se Astorre na služku. To Cilkeho potěšilo. Astorre jim nic nenabídl – prostě přikázal, aby je služka obsloužila.

Nakonec však museli čekat déle než jen pět minut. Astorre nahrával nějakou italskou lidovou píseň a doprovázel se k tomu na bendžo. Zpíval chrčivým nářečím, kterému Cilke nerozuměl. Hezky se to poslouchalo – jako když člověk poslouchá svůj vlastní hlas ve sprše.

Konečně osaměli a Astorre si utřel pot z obličeje. „Šlo to,“ prohlásil se smíchem, „nemáte dojem?“

Cilke zjistil, že se mu ten člověk na pivní pohled zamlouvá. Bylo mu kolem třicítky, měl v sobě kus klukovského elánu a působil dojmem, že se nebere moc vážně. Byl vysoký a dobře stavěný a vyznačoval se ladností, s jakou se pohybují boxeři. Byl snědý a pohledný a měl trochu nepravidelné, ale ostře řezané rysy, jaké bývají k vidění na portrétech z patnáctého století. Nevypadal nijak marnivě, ale kolem krku měl dobře dva palce široký řetízek ze zlata, na němž visel malovaný medailonek s Pa-nenkou Marií.

„Bylo to skvělé,“ odpověděl Cilke. „Dáváte dohromady komerční nahrávku?“

Astorre mu věnoval široký, dobrosrdečný úsměv. „Kéž by. Nejsem na to dost dobrý. Mám ale tyhle písničky rád a chci je věnovat přátelům jako dárek.“

Cilke se rozhodl, že přejde k pracovním povinnostem.

Je to jen běžné vyšetřování,“ řekl. „Nevíte o někom, kdo by chtěl vašemu strýci ublížit?“

„Určitě vůbec nikdo,“ odpověděl Astorre přímo. Cilke už měl téhle odpovědi plné zuby. Každý má přece nějaké nepřátele – a zvlášť don Raymonde Aprile.

„Zdědil jste rozhodující podíl v jeho bankách,“ poznamenal nahlas. „To jste si byli tak blízcí?“

„Opravdu to nechápu,“ řekl Astorre. „Když jsem byl malý, hodně se mi věnoval. Pak se postaral, abych měl z čeho žít, a jako kdyby na mě zapomněl.“

„A čím se živíte?“ zeptal se Cilke.

„Dovážím z Itálie špičkové makarony.“

Cilke se na něj nedůvěřivě zadíval. „Makarony?“ Astorre se usmál. Byl už na podobnou reakci zvyklý. Nešlo o kdovíjak důstojný způsob obživy. „Všiml jste si, že Lee Iacocca nikdy neřekne automobily, ale pokaždé vozy? V naší branži nikdy neřekneme těstoviny nebo špagety, ale vždycky makarony.“

„A teď z vás bude bankéř,“ poznamenal Cilke. „Pokusím se o to,“ prohlásil Astorre.

Když odešli, zeptal se Cilke Billa Boxtona: „Co si o tom myslíš?“ Měl Boxtona velmi rád. Bill se s FBI a její prací ztotožnil jako sám Cilke – věřil, že je spravedlivá, že je neúplatná a že je daleko výkonnější než všechny ostatní organizace dozírající na dodržování zákonů. Sérii návštěv absolvoval Cilke také částečně kvůli Billovi.

„Všichni na mě působí naprosto rovným dojmem,“ odpověděl Boxton. „Ale to je tak vždycky, ne?“

Jo, to je tak vždycky, pomyslel si Cilke. A pak ho něco napadlo. Že medailon, který visel Astorrovi na zlatém řetízku, má mladý muž na krku odjakživa.

Poslední naplánovaný rozhovor byl pro Cilkea nejdůležitější. Šli si popovídat s Timmonou Portellou, nejvyšším bossem newyorské mafie a jediným významnějším členem mafie, který – nepočítáme-li dona – unikl před zatýkáním vyvolaným Cilkeovým vyšetřováním.

Portella řídil svůj podnik z obrovského podkrovního bytu v budově na West Side, kterou vlastnil. Ve zbytku domu sídlily nejrůznější přidružené firmy, které ovládal. Vládla tam bezpečnostní opatření jako ve Fort Knox. Do svého soukromého sídla v New Jersey se Portella přesouval výhradně vrtulníkem – střecha budovy byla upravena tak, aby na ní mohly přistávat helikoptéry. Jen výjimečně se vlastní nohou dotkl newyorského chodníku.

Cilkea a Boxtona přijal ve své kanceláři přecpané křesly a obložené neprůstřelnými skly, jež nabízela strhující výhled na siluetu města. Portella byl rozložitý muž, vzorově oblečený do tmavého obleku a zářivě bílé košile.

Cilke stiskl Portellovi masitou ruku a pochválil tmavou kravatu, jež bossovi obepínala tučnou šíji.

„Kurte, čím vám můžu pomoct?“ zeptal se Portella a jeho vysoký tenor jen zvonil místností. Billa Boxtona přehlížel jako krajinu.

„Prověřuju tu záležitost s Aprilem,“ začal Cilke. „Tak mě napadlo, jestli nemáte nějakou informaci, která by mi k něčemu byla.“

„Pěkná ostuda, ta jeho smrt,“ prohlásil Portella. „Raymonda Aprila měli všichni rádi. Je pro mě záhada, kdo mohl něco takového provést. V posledních letech života vedl Aprile naprosto spořádaný život. Stal se z něj světec, opravdový světec. Rozdával peníze jako Rockefeller. Když si Bůh vzal jeho duši, byla naprosto čistá.“

„Tohle nemá na svědomí Bůh,“ poznamenal Cilke suše. „To byl naprosto profesionální výkon. A muselo to mít nějaký motiv.“ Portella uhnul pohledem, ale nic neřekl, a tak Cilke pokračoval: „Vy jste byli po dlouhou řadu let kolegové. Musíte něco vědět. Jak je to s tím jeho synovcem, co zdědí všechny banky?“

„Před mnoha lety jsme don Aprile a já skutečně dělali nějaké záležitosti společně,“ řekl Portella opatrně. ^A když se Aprile odebral na odpočinek, mohl mě docela snadno nechat oddělat. To, že jsem stále ještě naživu, dokazuje, že jsme nebyli nepřátelé. O synovci nevím nic až na to, že je umělec. Zpívá na svatbách, soukromých večírcích, a dokonce i v malých nočních klubech. Je to takový ten typ mladíka, které mají starší pánové, jako jsem já, moc rádi. A prodává moc dobré makarony z Itálie. Používám je ve všech svých restauracích.“ Portella se odmlčel a povzdychl si. „Když někdo zabije velkého člověka, vždycky je to záhada.“

„Víte, že bych vaši pomoc uměl ocenit,“ nevzdával se Cilke.

„Jistě,“ přikývl Portella. „FBI vždycky jedná na rovinu. Vím, že byste mou pomoc uměl ocenit.“

Věnoval Cilkeovi a Boxtonovi vřelý úsměv, přičemž jim předvedl rovný, téměř dokonalý chrup.

Cestou zpátky do kanceláře řekl Boxton Cilkeovi: „Pročetl jsem si spis toho chlápka. Je velký zvíře v pornu a prodeji drog. A navíc je to zabiják. Jak je možné, že jsme ho nikdy nedostali?“

„Není tak špatný jako většina ostatních,“ odpověděl Cilke. „A jednoho dne ho tak jako tak dostaneme.“

Kurt Cilke vydal příkaz k elektronickému odposlechu domácností Nicole Aprílové a Astorra Violy. Jeden přátelsky nakloněný federální soudce mu k tomu dal příslušné povolení. Ne že by měl Cilke opravdu nějaké podezření – chtěl prostě mít jistotu. Nicole už od přirozenosti vyvolávala střety a Astorre vypadal příliš ctnostně, než aby to byla pravda. Umístit odposlech do Valeriova domu nepadalo v úvahu, jelikož bydlel v areálu základny West Point.

Cilke věděl, že Astorrovou vášní jsou koně, které s Boxtonem zahlédli, jak se pasou na louce. Mladík prý každé ráno vykartáčuje a ošetří jednoho hřebce a pak ho vezme na vyjížďku. Na tom nebylo nic špatného – až na to, že jezdil oblečený do anglických královských barev, včetně červeného pláště a černé sametové lovecké čapky.

Nechtělo se mu věřit, že by Astorre byl tak bezmocný cíl, že by si na něj v Central Parku dovolili tři obyčejní lupiči. Tehdy jim podle všeho utekl – ale v policejním hlášení se jasně neříkalo, jak to s lupiči dopadlo.

O dva týdny později už si Cilke a Boxton mohli poslechnout pásky, které se podařilo nahrát u Astorra Violy. Rozeznali hlasy Nicole, Marcantonia, Valeria a Astorra. Na pásce připadali Cilkeovi daleko lidštější – odložili masky.

„Proč ho jen museli zabít?“ ptala se Nicole a hlas se jí lámal žalem. Nebylo v něm ani stopy po chladné odtažitosti, kterou předváděla Cilkeovi.

„Muselo to mít nějaký důvod,“ poznamenal Valerius tiše. Když mluvil se členy vlastní rodiny, měl daleko jemnější hlas. „S obchody starého pána jsem nikdy neměl nic společného, takže se o sebe nebojím. Jenže co vy?“

Marcantonio mluvil velmi jedovatým tónem. Zjevně neměl bratra příliš v oblibě. „Vale, starý pán tě dostal do West Pointu, protože jsi byl posera. Chtěl, aby ses trochu otužil. Pak ti pomohl do zpravodajských služeb v zámoří. Takže jsi do toho namočený taky. Strašně se mu zamlouvala představa, že z tebe bude armádní velitel. Generál Aprile – krásně mu to znělo v uších. Nikdo netuší, za jaké provázky tahal.“ Marcantoniův hlas zněl na pásce daleko energičtěji a vzrušeněji než ve skutečnosti.

Dlouho bylo ticho a pak Marcantonio pokračoval: „A mně pochopitelně taky pomohl postavit se na nohy. Financoval mou produkční firmu. A velké herecké agentury mi posílaly svoje hvězdy za babku. Podívejte, my jsme do jeho života nikdy nepatřili, zato on do našeho ano. Nicole, tobě starý pán ušetřil deset let života tím, že ti zaplatil místo v té vaší advokátní kanceláři. A pokud jde o tebe, Astorre, kdo ti zařídil, že máš makarony na regále v každém supermarketu, co myslíš?“

Do Nicole vjel náhle vztek. „Táta mi možná pomoh projít dveřmi, ale to, že mám takový úspěch, je výhradně a jedině moje zásluha. Musela jsem se s těmi žraloky ve firmě porvat o všechno, čeho jsem dosáhla. Jsem z nich jediná, kdo maká osmdesát hodin týdně a čte každou pitomost.“ Odmlčela se a dál už mluvila klidným tónem. Podle všeho se obrátila na Astorra. „A moc by mě zajímalo, proč táta svěřil banky zrovna tobě. Co s tím máš zrovna ty sakra společného?“

Astorre měl hlas plný omluvné bezmoci. „Nemám tušení, Nicole. Nežádal jsem ho o to. Mám svou práci, rád zpívám a rád jezdím na koni. Ale můžeš se na to dívat i z té lepší stránky. Já budu muset odřít veškerou práci a zisky se mezi nás čtyři dělí rovným dílem.“

„Jenže ty máš kontrolní balík, a přitom jsi jen synovec,“ upozornila ho Nicole. Pak ironicky dodala: „Zřejmě si tak zamiloval to tvoje zpívání.“

„Budeš zkoušet řídit banky sám?“ ozval se Valerius.

V Astorrově hlasu převládl předstíraný děs. „Kdepak, ani náhodou. Nicole mi dá seznam jmen. Na to jsou potřeba lidi.“

„Pořád nechápu, proč to otec nesvěřil mně,“ řekla Nicole a samým zklamáním měla slzy na krajíčku. „Proč?“

„Protože nechtěl jedno ze svých dětí zvýhodnit oproti ostatním,“ vysvětloval Marcantonio.

„A taky vás možná chtěl uchránit před jakýmkoliv nebezpečím,“ přidal se Astorre tiše.

„Jak se vám líbil ten chlápek od FBI, co se nám vnucoval jako nejlepší kamarád?“ zeptala se Nicole. „Spoustu let tátu pronásledoval. A teď si myslí, že mu na počkání vyklopíme všechna rodinná tajemství. Trouba jeden.“

Cilke cítil, jak se mu žene krev do tváří. Tohle si nezasloužil.

„Dělá jen svou povinnost a nemá jednoduchou práci,“ poznamenal Valerius. „Podle všeho je to velice inteligentní člověk. Hodně přátel starého pána poslal za mříže. A na hezky dlouho.“

„Zrádci, informátoři,“ prohlásila Nicole pohrdlivě. „A navíc všichni využívají zákony RICO, jak se jim to zrovna hodí do krámu. Podle těchto zákonů by mohli zavřít do basy polovinu našich politiků a většinu lidí z horních pěti tisíc.“

„Nicole, sama děláš podnikového právníka,“ upozornil ji Marcantonio. „Tak nech na hlavě.“

„Kde berou agenti FBI tak hogofogo obleky?“ zeptal se Astorre zamyšleně. „Ze by FBI měla nějakého speciálního krejčího?“

„Důležité je, jak je nosí,“ vysvětloval Marcantonio. „V tom je celé kouzlo. Jenže na obrazovce nikdy netrefíš chlápka, jako je ten Cilke, přesně. Dokonale upřímný, dokonale poctivý, prostě slušňák každým coulem. A stejně mu člověk nedůvěřuje.“

„Marcu, vykašli se na chvíli na ty svoje televizní inscenace,“ okřikl ho Valerius. „Jsme v choulostivé situaci a musíme se v ní vyznat. Máme tu dvě zpravodajsky významné otázky –proč a pak taky kdo. Proč byl otec zabit? A pak, kdo to mohl nejspíš udělat? Všichni říkají, že neměl žádné nepřátele a nic, co by mohl kdokoliv jiný chtít.“

„Podala jsem si žádost na FBI, aby mi vydali tátův svazek,“ oznámila Nicole. „To by nám snad mohlo poskytnout nějakou stopu.“

„A k čemu to bude?“ zvolal Marcantonio. „Stejně s tím nemůžeme nic dělat. Táta by byl určitě nejradši, kdybychom se na to vykašlali. Tohle bychom měli přenechat úřadům.“

„Tobě je putna, kdo ti zabil otce?“ obořila se na něj Nicole neurvale. „A co ty, Astorre? Ty se na to díváš stejně?“ Astorre promluvil tiše a věcně: „Co můžeme dělat? Měl jsem vašeho otce moc rád. Jsem mu vděčný, že na mě v poslední vůli tak štědře pamatoval. A myslím, že bude rozumné počkat a sledovat, jak se to bude vyvíjet. Cilke se mi ve skutečnosti docela zamlouval. Jestli se opravdu dá něco odhalit, on na to určitě přijde. Všichni máme docela slušné živobytí, tak proč si ho kazit?“ Odmlčel se a pak dodal: „Heleďte, musím volat dodavatelům, takže mi nezbývá než vypadnout. Ale klidně tu zůstaňte a pořádně to všechno proberte.“

V nahrávce se na dlouhou dobu rozhostilo ticho. Cilke si nemohl pomoci, ale cítil jisté sympatie k Astorrovi a nechuť k ostatním. Jinak byl ale spokojen. Tohle nebyli nebezpeční lidé. A nemohli mu působit žádné obtíže.

„Mám Astorra ráda,“ ozval se zničehonic Nicolin hlas. „As otcem si byli bližší než kdokoliv z nás. Jenže je to pošuk. Marcu, myslíš, že to s tím zpíváním může někam dotáhnout?“

Marcantonio se rozesmál. „V naší branži člověk potká tisíce podobných maníků. On je jako fotbalová hvězda na malé střední škole. Je s ním legrace, jenže ve skutečnosti nemá co nabídnout. Ale co – má vlastní podnik, baví ho to, tak o co jde?“

„Ovládá banky, kde se točí multimiliardové obraty. Je to všechno, co máme – a on se zajímá jen o zpívání a rajtování na koni,“ poznamenala Nicole.

„Přičemž má skvělého krejčího, ale mizerný posez,“ prohlásil Valerius smutně, ale s vtipem.

„Jak nám mohl táta něco takového udělat?“ přemítala Nicole nahlas.

„Zřejmě z toho obchodování s makarony dokázal udělat něco nevídaného,“ napadlo Valeria.

„Musíme Astorra chránit,“ pokračovala Nicole. „Je příliš milý, než aby mohl řídit banky, a příliš důvěřivý, než aby se dokázal vypořádat s Cilkem.“

Když nahrávka skončila, obrátil se Cilke na Boxtona. „Co si o tom myslíš?“ zeptal se.

„Totéž co Astorre,“ odpověděl Boxton. „Že jsi docela milý chlápek.“

Cilke se rozesmál. „Ale ne. Myslíš, že mohou být tihle lidé podezřelí z vraždy?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Boxton. „Zaprvé jsou to jeho děti. A zadruhé by stejně nevěděli, jak na to.“

„Ale mazaní jsou dost,“ upozornil ho Cilke. „Umějí si položit správnou otázku. Proč?“

„Nakonec to není otázka pro nás,“ prohlásil Boxton. „To je místní případ, ne federální. Nebo máš pocit, že se z toho dá něco použít?“

„Mezinárodní banky,“ odpověděl Cilke. „Ale nemá smysl dál na to utrácet peníze FBI. Zruš odposlechy.“

Kurt Cilke měl rád psy, protože psi neumějí pletichařit. Nedokážou skrývat nenávist a nejsou úskoční. Nekoukají za bezesné noci do tmy a nepřemítají, jak by okradli a zavraždili jiné psy. Zrada je nad jejich schopnosti. Cilke sám měl na hlídání domu dva německé ovčáky. Večer se s nimi procházel po přilehlých lesích s naprostou důvěrou a v naprostém klidu.

Když přišel toho večera domů, byl spokojen. Žádné nebezpečí nehrozilo, alespoň ne ze strany donovy rodiny. Žádná krvavá vendeta se konat nebude.

Cilke bydlel v New Jersey. Manželku upřímně miloval a desetiletou dcerku přímo zbožňoval. Celý dům měl doslova obalený nejrůznějšími bezpečnostními zařízeními a ještě zajištěný dvěma hlídacími psy. Všechno to platila vláda. Manželka se odmítla učit střílet a spoléhala výhradně na naprostou anonymitu. Sousedi i dcerka si mysleli, že Cilke je právník (což byla pravda). Když byl doma, vždycky zbraň, náboje a průkaz FBI pečlivě zamykal.

Do města dojížděl vlakem, ale nikdy nenechával auto na nádraží. Drobní zlodějíčci by mu mohli ukrást autorádio. Když se blížil zpátky do New Jersey, zavolal ženě mobilním telefonem a ona ho přijela vyzvednout. Domů jim to pak trvalo pět minut.

Dnes večer ho Georgette vřele políbila na ústa. Byl to příjemný dotek živého masa. Dcera Vanessa, nespoutané překypující energií, se k němu vrhla, aby se nechala pořádně obejmout. Oba psi kolem nich pobíhali, ale udržovali si odstup. Do rozměrného buicku se vešli všichni bez potíží.

Téhle stránky své existence si Cilke opravdu vážil a cenil. S rodinou se cítil v bezpečí, v klidu a míru. Věděl, že ho manželka miluje. Ctila ho pro jeho charakter, protože pracoval bez podvodů a záludností, zato se smyslem pro spravedlnost uplatňovanou vůči všem bližním bez ohledu na jejich pokřivený mravní profil. On si pro změnu cenil manželčiny inteligence a věřil jí natolik, že se s ní bavil i o práci. Nemohl jí pochopitelně říct všechno. A ona měla navíc dost své práce – psala o slavných ženách v historii, učila na místní přípravce etiku a bojovala za nejrůznější sociální záležitosti.

Teď Cilke manželku pozoroval, jak jim chystá večeři. Její krása ho vždycky okouzlovala. Sledoval Vanessu, jak prostírá na stůl a jak přitom napodobuje matku. Dokonce se snažila dělat ladné pohyby připomínající baletku. Georgette nesouhlasila s přítomností jakékoliv pomocnice v domácnosti a dceru také vedla k tomu, aby byla soběstačná. Už v šesti letech si Vanessa uměla ustlat postel, uklidit pokoj a pomáhala matce s vařením. Cilke se – jako vždy – podivoval nad tím, proč ho má vlastně manželka ráda, ale děkoval bohu, že tomu tak je.

Když pak dali Vanessu spát (Cilke zkontroloval zvonek, jímž je dcera mohla přivolat, kdyby něco potřebovala), odebrali se sami do ložnice. A sotva se Georgette začala svlékat, Cilke – jako vždy – pocítil záchvěv téměř nábožného vytržení. Pak se její veliké, šedé – a tak inteligentní – oči začaly lesknout něhou. Když bylo po všem a usínali, držela ho za ruku, jako by ho vedla do svých snů.

Cilke se s ní seznámil, když vyšetřoval nějaké radikální studentské organizace podezřelé z drobnějších teroristických činů. Georgette byla v té době politickou aktivistkou a učila na jedné malé přípravce v New Jersey. Během vyšetřování se ukázalo, že dívka je prostě trochu levicová, ale s radikálními extremistickými skupinami nemá pranic společného. Takhle to taky Cilke napsal do hlášení.

Jenže když ji vyslýchal, zaskočilo ho, že Georgette k němu, k agentovi FBI, přistupuje bez sebemenšího stínu předsudku či nenávisti. Dokonce na něj působila dojmem, že ji jeho práce zajímá – chtěla vědět, jaké pocity z toho má on. K vlastnímu úžasu jí odpověděl naprosto upřímně: že si prostě připadá jako jeden ze strážců společnosti, která by bez určité regulace nemohla existovat. Napůl žertem k tomu dodal, že je štítem mezi lidmi, jako je ona, a těmi, kdo by ji chtěli pohltit kvůli svému vlastnímu prospěchu.

Námluvy netrvaly dlouho. Svatbu slavili brzy, tak brzy, aby jim zdravý rozum nestačil kazit radost z lásky, jelikož oba pochopili, že představují téměř ve všech ohledech pravé protiklady. On nevěřil tomu, o čem byla přesvědčena ona. A jakmile došlo na svět, v němž žil on, byla ona naprosto nevinná. Rozhodně s ním nesdílela jeho úctu k FBI. Ale vyslechla jeho nářky a naslouchala, když litoval pádu velkého světce FBI, J. Edgara Hoovera. „Dělají z něj zakukleného homosexuála a reakcionářského fanatika. A on byl přitom prostě jen oddaný pracovník, který nikdy nepřijal za své liberální názory na svět,“ vykládal jí. „Novináři posměšně označují FBI jako gestapo či KGB. My jsme se ale nikdy neuchýlili k mučení nebo k podvodům – narozdíl například od newyorské policie. Nikdy nikde nepodstrkujeme falešné důkazy. Nebýt nás, studenti na přípravkách by přišli o svou svobodu. Jsou politicky tak nemožní, že by je pravičáci prostě rozmetali.“

Usmívala se nad jeho rozčilením a dojímalo ji to.

„Nečekej, že se změním,“ upozornila ho s úsměvem. „Jestli je pravda to, co říkáš, nebudeme se mít o co hádat.“

„Nečekám, že se změníš,“ ujistil ji Cilke. „A jestli nám bude FBI nějak narušovat vztah, změním zaměstnání.“ Ani jí nemusel říkat, jaká by to z jeho strany byla oběť.

Jenže kolik lidí na světě může říct, že jsou doopravdy šťastní, že mají někoho, alespoň jednoho jediného člověka, kterému můžou absolutně věřit? Jeho takové štěstí potkalo a on se snažil osudu odvděčit tím, že svou ženu ochraňoval a že jí byl věrný duší i tělem. Každou jednotlivou vteřinu mohla cítit, že je na stráži a že mu jde o její bezpečí a zdraví.

Když odjížděl na výcvikové kurzy, bolestivě se mu po ní stýskalo. Nikdy se nezajímal o žádnou jinou ženu, protože nechtěl Georgettu podvádět a jakkoliv proti ní konspirovat. Miloval návraty domů, miloval manželčin důvěřivý úsměv a její vstřícné tělo, když na něj čekala nahá v posteli, zranitelná, odpouštějící mu jeho práci a představující pravé dobrodiní jeho života.

Jeho pocity štěstí zastiňovala řada tajemství, jež před manželkou musel skrývat, složitosti, které musel řešit v práci, a znalost světa zalitého bobtnajícím hnisem zlých mužů a žen, skvrn na tváři lidského pokolení, flekanců, jež se mu zažíraly do mozku. Nebýt Georgetty, byl to svět, v němž nemělo cenu žít.

Kdysi dávno, když spolu začínali, udělal ze samých obav o vlastní štěstí věc, za kterou se velmi upřímně styděl. Nechal odposlouchávat vlastní dům, aby měl nahrané každé manželčino slovo, a pak seděl ve sklepě a nahrávky si pouštěl. Pozorně naslouchal každému odstínu v hlase. A manželka ve zkoušce obstála. Nikdy nebyla záludná, malicherná ani proradná. Vydržel to dělat celý jeden rok.

Cilkeovi připadalo jako zázrak, že ho Georgette miluje, přestože je nedokonalý, má v sobě hodný díl vražedné prohnanosti a umanutou potřebu pronásledovat a honit jiné lidské bytosti. A neustále žil ve strachu, že manželka jednou odhalí jeho pravou povahu a zavrhne ho. A tak začal i v zaměstnání postupovat s maximální úzkostlivostí a brzy si vybudoval pověst spravedlivého a čestného člověka.

Georgette o něm nikdy ani nezapochybovala. Prokázala to jednoho večera, když byli na návštěvě u Cilkeova ředitele. Byla to taková polooficiální událost, jíž se zúčastnilo asi dvacet hostů, a navíc pocta, která mohla znamenat postup.

Jednu chvíli se řediteli podařilo ocitnout se na pár okamžiků s Cilkem a jeho ženou o samotě. Obrátil se na Georgettu a prohlásil: „Pokud jsem to správně pochopil, jste zapletena do nějakých politických aktivit. Pochopitelně plně uznávám, že na to máte právo. Ale vzala jste dostatečně vážně v úvahu, že by to mohlo Kurtovi pokazit v FBI další postup v kariéře?“

Georgette se na ředitele usmála a vážně odpověděla: „Jistěže o tom vím a také vím, že by v takovém případě FBI udělala chybu a měla by smůlu. Kdyby to ovšem začalo dělat příliš velké potíže, manžel by odešel ze služby.“ Ředitel se obrátil na Cilkea s překvapeným výrazem ve tváři. „Je to pravda?“ zeptal se. „Odešel byste?“

Cilke nezaváhal. „Jistě, je to pravda,“ prohlásil. „Jestli chcete, předám vám papíry hned zítra.“

Ředitel se rozesmál. „Ale ne, ne,“ řekl. „Lidi, jako jste vy, nenecháváme tak snadno odejít.“ Pak upřel na Georgettu ocelově chladný, aristokratický pohled. „Oddanost manželce je vždy posledním útočištěm poctivých mužů,“ poznamenal.

Všichni se tomu promyšlenému bonmotu zasmáli, aby ukázali dobrou vůli.

4. kapitola

Po celých pět měsíců od donovy smrti měl Astorre plné ruce práce. Musel se radit s některými donovými starými kolegy, musel se postarat o to, aby donovy děti neutrpěly nějakou újmu, a navíc ještě vyšetřovat okolnosti donovy smrti. Ze všeho nejvíc potřeboval přijít na to, jaká příčina vedla k tak drzému a nestoudnému činu. Kdo mohl dát příkaz k zavraždění velkého dona Aprila? Astorre věděl, že musí postupovat velice opatrně.

První setkání si dohodl s Benitem Craxxim v Chicagu. Craxxi přestal s veškerými nezákonnými aktivitami deset let před donem. Měl vysoké postavení v národním výboru mafie a vyznačoval se důvěrnou znalostí struktury celé „rodiny“ ve Spojených státech. Byl prvním člověkem, který si povšiml počínajícího rozkladu moci velkých „rodin“ a předpověděl jejich pád. A tak se prozíravě odebral na odpočinek, aby mohl hrát na burze. Tam ho příjemně překvapilo, že může nakrást skoro stejně peněz a nemusí přitom vůbec riskovat nějaký právní postih. Don dal Astorrovi Craxxiho jméno spolu s adresami dalších mužů, s nimiž se může v případě potřeby poradit.

Craxxi bydlel ve svých sedmdesáti letech se dvěma osobními strážci, řidičem a mladou Italkou, která mu sloužila jako kuchařka a hospodyně. Zlí jazykové tvrdili, že mu dělá také společnost v posteli. Craxxi se těšil naprostému zdraví, jelikož vedl velice prostý život. Jedl s mírou a napil se jen příležitostně. K snídani spořádal mísu ovoce a sýr. K obědu si dopřál omeletu nebo zeleninovou polévku, často fazole či lociku. K večeři mu stačil přírodní plátek hovězího či jehněčího a velká mísa z cibule, rajčat a hlávkového salátu. Vykouřil jeden doutník denně, a to hned po večeři s šálkem kávy a stopičkou anýzovky. Peníze utrácel velkoryse a promyšleně. Taky si dával pozor, komu poskytuje rady. Protože člověka, který špatně radí, nenávidí ostatní stejně jako skutečného nepřítele.

Pokud jde o Astorra, toho ovšem přijal s otevřenou náručí, jelikož Craxxi patřil mezi početnou skupinu lidí, kteří byli donu Aprilovi velmi zavázáni. Vždyť právě don poskytl Craxximu ochranu, když se Benito rozhodl odejít na odpočinek – což je v téhle branži vždycky nebezpečný krok.

Sešli se u snídaně. Na stole stály mísy ovoce – lesklé, žluté hrušky, tmavočervené renety, miska jahod velkých skoro jako citrony, bílé grapefruity a temně rudé třešně. Na prkýnku ležel obrovský špalek sýru připomínající úštěpek skály se zlatými žilkami. Hospodyně jim nalila kávu a anýzovku a vytratila se.

„Tak, mladý muži,“ řekl Craxxi. „Můj starý přítel se vždycky díval daleko před sebe. Radili jsme se o tom. Vím, že na to máš schopnosti. Zbývá jediná otázka – máš do toho chuť?“

Astorre nasadil okouzlující úsměv a naprosto otevřený výraz. „Don mi zachránil život a všechno, co mám, pochází od něj,“ odpověděl. „Jsem to, co ze mne udělal. A přísahal jsem, že budu celou rodinu chránit. Kdyby se Nicole nestala společnicí ve firmě, kdyby se Marcantoniovi položila televizní společnost, kdyby se něco stalo Valeriovi, pořád ještě mají banky. Mám šťastný život. Lituju jen toho, za jakých okolností jsem k téhle povinnosti přišel. Ale dal jsem donovi slovo a musím je dodržet. Čemu bych jinak mohl zbytek života věřit?“

V tu chvíli mu myslí blesklo několik vzpomínek z dětství plných radosti a potěšení, za něž mohl být vděčný osudu. Vybavil si, jak byl jako chlapec se strýcem na Sicílii, procházeli se rozlehlou hornatou krajinou a on naslouchal donovu vyprávění. Snil pak o odlišných časech, kdy bylo možné sloužit spravedlnosti, věrnost měla svou cenu a laskaví a mocní mužové vykonávali velké skutky.

V tu chvíli se Astorrovi zastesklo po donovi i po Sicílii.

„Dobře,“ poznamenal Craxxi, vytrhl mladíka ze snění a vrátil ho do přítomnosti. „Tys u toho byl. Popiš mi všechno, co jsi viděl.“

Astorre mu vyhověl.

„Víš opravdu jistě, že oba střelci byli leváci?“ ujišťoval se Craxxi.

„Jeden určitě a ten druhý s největší pravděpodobností taky,“ potvrzoval mladík.

Craxxi pomalu pokyvoval hlavou a zdálo se, že se pohroužil do myšlenek. Trvalo to strašně dlouho, ale nakonec se zadíval Astorrovi přímo do očí a řekl: „Myslím, že vím, kdo jsou ti dva střelci. Ale nemá cenu se unáhlit. Důležitější je vědět, kdo je najal a proč. Musíš být velmi opatrný. Tedy, už jsem o tom hodně přemýšlel. Nejpravděpodobnějším podezřelým je Timmona Portella. Proč by to ale dělal a koho by tím chtěl potěšit? Timmona byl vždycky drsný hulvát. Jenže zabít dona Aprila je hodně riskantní podnik. I Timmona se dona bál, ať byl na odpočinku nebo ne.“

Craxxi se na chvilinku odmlčel a pak pokračoval: „A pokud jde o střelce, mám následující tip. Jde o bratry, kteří žijí v Los Angeles a patří mezi nejschopnější muže v zemi. Nikdy nemluví. Jen málo lidí ví, že jsou dvojčata. A oba jsou leváci. Mají dost odvahy a jsou to rození bojovníci. Nebezpečí je přitahuje a odměna musela být přímo úžasná. A navíc museli mít ještě nějaké další záruky – například že se úřady nebudou snažit za každou cenu někoho odsoudit. Stejně mi připadá divné, že na biřmování nebyl nikdo od městské policie nebo od federálů jako oficiální dozor. Don Aprile byl koneckonců i na odpočinku jedním z cílů, po nichž FBI šla.“ Craxxi si povzdechl. „Aby bylo jasno, jsou to všechno jen dohady. Ty to budeš muset prověřit a dokázat. A pokud se ukáže, že mám pravdu, budeš pak muset udeřit se vší rozhodností.“

„Ještě něco,“ řekl Astorre. „Hrozí nějaké nebezpečí clonovým dětem?“

Craxxi pokrčil rameny. Soustředěně začal okrajovat slupku ze zlatavé hrušky. „Nevím,“ odpověděl. „Ale nebuď příliš pyšný a klidně je požádej o pomoc. Ty sám nepochybně v nějakém nebezpečí jsi. Proto mám pro tebe ještě jeden návrh. Povolej toho svého pana Pryora, aby se staral o banky. Je to v každém směru vysoce kvalifikovaný člověk.“

„A Bianca ze Sicílie?“ nadhodil Astorre.

„Jen ho tam zatím nech,“ poradil mu Craxxi. „Až se dostaneš dál, zase se sejdeme.“

Craxxi nalil anýzovku Astorrovi do kávy. Mladík si povzdechl. „Nikdy mě nenapadlo, že se budu muset chovat jako don, velký don Aprile.“

„No jo,“ mávl rukou Craxxi. „Život je k mladému člověku vždycky krutý.“

Dvacet let žil Valerius ve světě vojenských zpravodajských služeb, a nikoliv ve smyšleném světě jako jeho bratr. Působil dojmem, že dokáže předvídat všechno, co Astorre řekne, a reagovat na to bez sebemenšího překvapení.

„Potřebuju tvou pomoc,“ začal Astorre. „Budeš možná muset porušit některá přísná pravidla, která jinak dodržuješ.“

„Konečnější ukázal, co v tobě doopravdy je,“ řekl Valerius suše. „Říkal jsem si, jak dlouho to může asi tak trvat.“

„Nevím, co tím myslíš,“ podivil se Astorre. „Myslím si, že smrt tvého otce byla výsledkem spiknutí, na němž se podílela newyorská policie a FBI. Možná si říkáš, že mi přeskočilo, ale takhle jsem to slyšel.“

„To je nesmysl,“ mávl rukou Valerius. „Musím tě navíc upozornit, že tady nemám přístup k tajným dokumentům.“

„Určitě tu ale máš přátele,“ nedal se odradit Astorre. „Ve zpravodajských službách. Člověk se jich může na leccos zeptat.“

„Nemusím se na nic ptát,“ upozornil ho Valerius s úsměvem. „Předávají si drby jako straky na vrbě. Jde jim o jediné – musím to vědět“, to je zákon přežití. Máš alespoň trochu představu, co vlastně hledáš?“

„Jakoukoliv informaci o vrazích tvého otce,“ odpověděl Astorre.

Valerius se opřel v křesle a nasál kouř z doutníku – to byla jeho jediná slabost. „Přestaň mě tahat za nohu, Astorre,“ prohlásil drsně. „Něco ti povím. Pořádně jsem si to rozebral. Mohl to být nějaký akt pomsty či odvety vedený z podsvětí. A přemýšlel jsem taky, co znamená skutečnost, že jsi dostal ty banky. Starý pán měl vždycky ve zvyku plánovat. Takže to podle mne vypadá takhle. Don z tebe udělal hlavu rodiny. Co z toho vyplývá? Že jsi dobře vycvičený a že jsi jeho agent, kterého tady umístil, aby ho v rozhodujícím okamžiku včas aktivoval. V životě máš jedenáctiletou pauzu a tvoje krytí vypadá příliš dobře, než aby mohlo být pravdivé – amatérský zpěvák a sportovní jezdec. A ten zlatý řetízek, co pořád nosíš, je taky podezřelý.“ Odmlčel se, zhluboka se nadechl a zeptal se: „Co si o tomhle rozboru myslíš?“

„Je velmi dobrý,“ přikývl Astorre. „Doufám, že si ho necháš pro sebe.“

„Jistě,“ přitakal Valerius. „Jenže z toho také vyplývá, že jsi velice nebezpečný člověk. A že budeš vyvíjet velmi neobvyklou činnost a přijímat krajní opatření. Něco ti ale poradím. To krytí je ve skutečnosti chatrné. Dlouho ti nevydrží. A pokud jde o mou pomoc, vedu velmi spořádaný život a nesouhlasím s ničím, co podle mne představuješ. Takže v tuto chvíli říkám ne. Nepomůžu ti. Kdyby došlo k nějaké změně, ozvu se ti.“

Objevila se nějaká žena a uvedla Astorra do Nicoliny kanceláře. Nicole bratrance objala a políbila. Stále ještě ho měla velmi ráda. Jejich mladá láska po sobě nezanechala žádné bolestivé jizvy.

„Potřeboval bych si s tebou promluvit v soukromí,“ řekl Astorre.

Nicole se obrátila na svou strážkyni. „Helene, můžeš nás nechat o samotě. S tímhle pánem jsem v bezpečí.“

Helene věnovala Astorrovi dlouhý pohled. Snažila se udělat na něj dojem a vtisknout se mu do vědomí. A podařilo se jí to. Astorre, stejně jako předtím Cilke, zaznamenal její neuvěřitelnou sebedůvěru – sebedůvěru, jakou v sobě má karbaník s esem v ruce či člověk s ukrytou zbraní. Zadíval se na Helene a snažil se zjistit, kde tak asi zbraň ukrývá. Vypasové kalhoty a přiléhavé sako zdůraz-ňovaly její vyvinuté svalstvo – tam nikde pistoli mít nemohla. Pak si všiml rozparku dole na nohavici. Měla pouzdro kolem kotníku, což zase tak moc mazané nebylo. Když odcházela, usmál se na ni a nešetřil přitom svým kouzlem. Podívala se na něj naprosto bezvýrazně.

„Kdo ji najal?“ zeptal se.

„Otec,“ odpověděla Nicole. „Pracuje naprosto skvěle. Umí si úžasně poradit se všemi zlodějíčky i otrapy.“

„To si umím představit,“ přikývl Astorre. „Podařilo se ti dostat od FBI otcův svazek?“

„Ano,“ odpověděla Nicole. „A je to nejstrašnější seznam obvinění, jaký jsem kdy četla. Já tomu prostě nevěřím. A oni mu ostatně nikdy nic nedokázali.“

Astorre věděl, že by po něm don chtěl, aby pravda nevyšla najevo. „Mohla bys mi ten svazek na pár dní půjčit?“ zeptal se.

Nicole na něj upřela nicneříkající pohled zkušené právnicky. „Myslím, že teď není ta pravá chvíle,“ odpověděla. „Nejdřív to chci rozebrat, sepsat analýzu a zdůraznit, co je důležité, a pak ti to dám. Ve skutečnosti tam není nic, co by ti mohlo pomoct. Možná by bylo lepší, kdybyste se na to ani bratři, ani ty nedívali.“

Astorre na dívku zamyšleně pohlédl a pak se usmál. „Je to tak zlé?“

„Nech mě to nejdřív prostudovat,“ požádala ho Nicole. „FBI jsou strašní prevíti.“

„Beru cokoliv, co mi navrhneš. Jenom nezapomeň, že je to nebezpečná hra s ohněm. Dávej na sebe pozor.“

„Neboj,“ ujistila ho Nicole. „Mám Helene.“

„A kdybys mě potřebovala, jsem k dispozici.“ Astorre položil Nicole dlaň na paži, aby jí dodal odvahy, a ona se na něj na okamžik zadívala tak toužebně, až z toho měl nepříjemný pocit. „Stačí zavolat,“ dodal.

Nicole se usmála. „Jasně. Ale já jsem v pohodě. Vážně.“ Ve skutečnosti se v tu chvíli už těšila na večer s jedním neuvěřitelně okouzlujícím a přitažlivým diplomatem.

Marcantonio měl ve své honosné kanceláři s šesti televizory schůzku s ředitelem nejmocnější reklamní agentury v New Yorku. Richard Harrison byl vysoký muž, vypadal jako aristokrat a byl skvěle oblečen. Vzhledem připomínal bývalého manekýna, ale sálala z něj houževnatost parašutisty.

Harrison měl na klíně krabici s videokazetami. S naprosto nenucenou sebejistotou, aniž by požádal o dovolení, přistoupil k televizoru a vložil jednu z kazet do videa.

„Koukni se na tohle,“ vyzval svého hostitele. „Není to od mého klienta, ale myslím, že je to šokující.“

Na obrazovce se objevila reklama na americkou pizzu a hlavní roli v ní hrál Michail Gorbačov, bývalý prezident Sovětského svazu. Gorbačov byl podán s tichou důstojností, neřekl celou dobu ani slovo, jen krmil vnoučka pizzou a dav zatím řičel nadšením.

Marcantonio se na Harrisona usmál. „Vítězství svobodného světa,“ prohlásil. „A co má být?“

„Bývalý vůdce Sovětského svazu a teď tady šaškuje v reklamě na americkou pizzu. Není to úděsné? A to jsem slyšel, že mu za to zaplatili jen půl milionu.“

„No dobře,“ zabručel Marcantonio. „Ale proč?“

„Proč někdo udělá něco tak ponižujícího?“ rozčiloval se Harrison. „Protože zoufale potřebuje peníze.“

A Marcantonio si náhle vzpomněl na svého otce. Don by nepochybně hluboce pohrdal člověkem, který vládl veliké zemi a nedokázal přitom finančně zajistit vlastní rodinu. Don Aprile by ho považoval za největšího hlupáka.

„Je to zajímavá lekce z dějepisu a sociální psychologie,“ poznamenal nahlas. „Ale ptám se znova – a co má být?“ Harrison poklepal na krabici s videokazetami. „Mám jich tady víc takových a čekám, že vzbudí trochu odpor. Jsou o něco choulostivější. My dva už spolupracujeme hezky dlouho. Chtěl jsem se jen ujistit, jestli pustíš tyhle reklamy do vysílání. Ostatní bude nevyhnutelně následovat samo.“

„Neumím si představit, co to bude,“ řekl Marcantonio. Harrison vložil do přístroje další kazetu a začal s vysvětlováním: „Nakoupili jsme práva na využívání zesnulých veličin v našich reklamách. Je to přece škoda, že slavné osobnosti přestanou na naši společnost působit, jakmile jsou jednou po smrti. Chceme to změnit a obnovit jejich bývalou slávu.“

Video se rozeběhlo. Na obrazovce se objevila série záběrů matky Terezy, jak pomáhá chudým a nemocným v Kalkatě a svým hábitem řádové sestry přikrývá mrtvé. Další střih zastihl matku Terezu, jak dostává Nobelovu cenu míru. Její vstřícný obličej jen zářil a její svátá dobrota a lidskost dojímaly. Na dalším záběru rozlévala chudým na ulici polévku z obrovského hrnce. Všechny záběry byly černobílé.

Náhle začala být reklama barevná. K hrnci přistupuje muž v drahém obleku s prázdnou miskou v ruce. A říká nádherné mladé ženě: „Mohl bych dostat trochu polévky? Slyšel jsem, že je vynikající.“ Mladá žena mu věnuje zářivý úsměv a naleje mu trochu polévky do misky. Muž se z misky napije a tváří se přitom, jako by prožíval extázi. Následoval další střih a v obraze se objevil supermarket s celou jednou policí plnou polévek v konzervě nazvaných „Kalkata“. A vtíravý hlas oznámil: „Polévka Kalkata dodá života chudým i bohatým. Každý si může dovolit dvacet druhů této polévky. Původní předpis od matky Terezy.“

„Myslím si, že to udělali docela vkusně,“ poznamenal Harrison.

Marcantonio zvedl obočí.

Harrison vložil do videa další kazetu. Obrazovku zaplnil skvělý záběr princezny Diany ve svatebních šatech. V dalším střihu se princezna objevila v Buckinghamském paláci. Pak tančila s princem Charlesem, obklopena královským doprovodem. Všechno se odehrávalo s horečnatou rychlostí.

A hlas mimo obraz zarecitoval: „Každá princezna si zaslouží prince. Tahle princezna měla ale tajemství.“ Na obrazovce se objevila mladá modelka s elegantní broušenou lahvičkou parfému v ruce. Na lahvičce byla prázdná etiketa. Hlas pokračoval: „Stačí troška parfému Princezna a hned můžete také získat svého prince – a nemusíte se bát vaginálního pachu.“

Marcantonio stiskl tlačítko na stole a obrazovka televizoru pohasla.

„Počkej, mám toho víc,“ chtěl ho zarazit Harrison.

Marcantonio zavrtěl hlavou. „Richarde, máš neuvěřitelné množství nápadů – a jsou neuvěřitelně nevkusné. Ty-hle reklamy se v mé televizi nikdy vysílat nebudou.“

„Ale výnosy z některých produktů jdou na dobročinné účely – a jsou udělané docela vkusně,“ bránil se Harrison. „Doufal jsem, že to pochopíš a dáš ostatním příklad. Vždyť jsme nakonec dobří přátelé.“

„To jsme,“ přikývl Marcantonio. „Ale přesto ti odpovím stejně – ne.“

Harrison zavrtěl hlavou a pomalu složil kazety zpátky do krabice.

Marcantonio se ho s úsměvem zeptal: „Mimochodem, jak šlo Gorbačovovi natáčení?“

„Mizerně,“ pokrčil rameny Harrison. „Ten prevít zatracená neumí ani pořádně prodávat pizzu.“

Marcantonio vyřídil všechny ostatní pracovní resty a začal se připravovat na své večerní povinnosti. Dnes musí jít na předávání cen Emmy. Jeho společnost měla zamluvené tři stoly pro vedoucí pracovníky, hvězdy obrazovky a několik pozvaných hostů. Společnici mu bude dělat Matilda Johnsonová, úspěšná moderátorka zpravodajských relací.

Součástí Marcantoniovy kanceláře byla i ložnice, koupelna se sprchou a šatna plná obleků. Když musel pracovat dlouho do noci, často tu přespal.

Během předávání cen se o něm několik vítězů zmínilo. Prý sehrál na cestě za jejich úspěchem významnou roli. To ho vždycky potěšilo. A tak tleskal a líbal kdekoho na tvář, a přitom myslel na to, kolik musel za ta léta navštívit nejrůznějších předávání cen, oslav a večeří: Oskary, ceny diváků, ocenění AFI a nejrůznější zvláštní ceny pro stárnoucí herce, producenty a režiséry. Připadal si jako učitel na základní škole, který rozdá dětem diplomy za ruční práce a děti běží domů, aby se pochlubily maminkám. A pak ho píchlo špatné svědomí, že k tomu přistupuje tak nepřátelsky – tihle lidé si přece uznání zaslouží, potřebují je stejně naléhavě jako peníze.

Po skončení ceremoniálu se bavil tím, že pozoroval herce s nejistou pověstí, jak se snaží udělat dojem na lidi, jako je on, tedy na lidi, kteří sedí na měšci. Pak ho zaujala šéfredaktorka úspěšného časopisu, jíž se dvořilo několik novinářů na volné noze – všiml si únavy v její tváři a pečlivé a chladné srdečnosti, jako by to byla Penelope, čekající, až dorazí nějaký slavnější nápadník.

Dále tam byli moderátoři a moderátorky. To jsou v téhle branži těžké váhy, inteligentní muži a ženy s nesporným nadáním. Ti pro změnu řešili věčné dilema, jak si získat slavnou hvězdu, s níž by rádi udělali rozhovor, a současně odradit ty, kteří ještě nejsou tak důležití.

Z oceněných herců vyzařovaly nové naděje a touhy. Dosáhli úspěchu, který jim umožňuje skočit z obrazovky na filmové plátno a nikdy už se nevrátit – to si alespoň v tu chvíli mysleli.

Marcantonio z toho byl nakonec úplně vyčerpaný. Neustálé nadšené uculování, povzbuzující věty, jimiž člověk utěšuje ty, kteří nic nedostali, přehrávané vychvalování vítězů – to všechno ho úplně zničilo. „Přijdeš dneska později večer ke mně?“ zašeptala mu do ucha Matilda.

„Jsem unavený,“ řekl Marcantonio. „Byl to těžký den a těžký večer.“

„Nic se neděje,“ ujistila ho s pochopením. Oba měli hodně nabitý program. „Budu ve městě celý týden.“

Stali se z nich velice dobří přátelé, protože od sebe navzájem nic nevyžadovali. Matilda byla zjištěná. Nepotřebovala učitele ani ochránce. A Marcantonio se nikdy nepletl do dohadování o nových posilách do zpravodajství – to byla práce vedoucího obchodních záležitostí firmy. Vztah, který se mezi Marcantoniem a Matildou vytvořil, pravděpodobně nemohl vést ke sňatku. Matilda hodně cestovala a pracovala patnáct hodin denně. Byli ale kamarádi a občas spolu strávili noc. Milovali se, svěřovali si dr-by z podniku a čas od času se spolu objevili při různých společenských příležitostech. A považovali za přirozené, že každý z nich má ještě nějaké další vztahy. Několikrát se Matilda zamilovala do někoho jiného a společně strávené noci odpadly. Marcantonio se nikdy nezamiloval, takže on tyhle problémy neměl.

Dnes ho přemohla otrávenost ze světa, v němž žije. Takže když ^jistil, že na něj v hale domu, kde bydlí, čeká Astorre, téměř mu to udělalo radost.

„Nazdar, to jsem rád, že tě vidím,“ zahlaholil Marcantonio. „Kde ses flákal?“

„Měl jsem moc práce,“ odpověděl Astorre. „Můžu k tobě zaskočit na skleničku?“

„Jasně,“ přikyvoval Marcantonio. „Co má ale znamenat ta přepadovka? Proč jsi nezavolal? Mohl jsi tady čekat kolik hodin. Měl jsem ještě jít na nějaký večírek.“

„To máš jedno,“ odpověděl Astorre neurčitě. Měl bratrance celý večer pod dohledem.

V bytě jim Marcantonio oběma namíchal pití.

Zdálo se, že Astorre je trochu nesvůj. „Ty můžeš dát ve své společnosti podnět k zahájení nějakého projektu, je to tak?“ zeptal se.

„Dělám to v jednom kuse,“ přikývl Marcantonio.

„Něco bych pro tebe měl,“ řekl Astorre. „Týká se to zavraždění tvého otce.“

„Ne,“ prohlásil Marcantonio. Bylo to jeho slavné ne, jež dokázalo zarazit jakékoliv další diskuse v celé branži. Na Astorra ale podle všeho valný dojem neudělalo.

„Takhle se mnou nemluv,“ okřikl mladík bratrance. „Nepřišel jsem ti nic prodat. Jde o bezpečnost tvého bratra a tvé sestry. A taky o tvou bezpečnost.“ Načež se široce usmál. „A o mou,“ dodal.

„Povídej,“ vyzval ho Marcantonio mírnějším hlasem. Najednou uviděl bratrance v úplně novém světle. Že by v tomhle bezstarostném klukovi nakonec přece jen něco bylo?

„Chci, abys natočil dokumentární film o FBI,“ začal Astorre. „Hlavně o Kurtu Cilkeovi, který dokázal zničit většinu mafiánských rodin. To by mohlo mít hodně velkou sledovanost, co ty na to?“

Marcantonio přikývl. „A k čemu to bude?“ zeptal se. „Prostě se mi nedaří získat o Cilkeovi jakékoliv údaje,“ vysvětloval Astorre. „Je to strašně nebezpečné. Jenže když budeš natáčet dokument, žádná vládní agentura se ti neodváží šlápnout na malíček. Můžeš zjistit, kde bydlí, jakou má minulost, jak pracuje a jaké má postavení v mocenské struktuře FBI. Právě tyhle informace potřebuju.“

„FBI ani Cilke nebudou nikdy v životě spolupracovat,“ upozornil ho Marcantonio. „Takže bude těžké dát to do-hromady.“ Odmlčel se. „To není jako za starých časů, kdy

řediteloval Hoover. Tihle chlápci si drží karty hodně u těla.“

„TV to zvládneš,“ lichotil mu Astorre. „Potřebuju, abys to udělal. Máš k ruce celou armádu produkčních a investigativních novinářů. Musím se o něm dovědět všechno. Úplně všechno. Protože si myslím, že je součástí spiknutí proti tvému otci a celé naší rodině.“

„To je dost bláznivá představa,“ poznamenal Marcantonio.

„Jistě,“ souhlasil Astorre. „Možná to vůbec není pravda. Ale já prostě vím, že to nebyla obyčejná vražda z podsvětí. A že Cilke podnikl docela směšné vyšetřování. Skoro jako kdyby překračoval stopy a vůbec se jich nedotkl.“

„Tak si představme, že ti pomůžu sehnat informace. Co chceš dělat dál?“

Astorre rozpřáhl ruce a usmál se. „Co bych mohl dělat, Marcu? Prostě to chci vědět. Třeba se mi podaří dosáhnout nějaké dohody a zbavit rodinu nebezpečí. Prostě se potřebuju podívat na veškerou dokumentaci. Nebudu si pořizovat kopie. Nezatáhnu tě do toho.“

Marcantonio upíral pohled na bratrance. V duchu se snažil srovnat si pronesená slova s Astorrovým milým, okouzlujícím obličejem. Pak zamyšleně řekl: „Začínáš mě zajímat, Astorre. Starý pán ti svěřil velení. Proč? Dovážíš makarony. Vždycky jsem si myslel, že jsi roztomilý výstředník, který jezdí v červené pláštěnce na koni a má malou hudební skupinu. Ale takovému člověku by starý pán nikdy nic nesvěřil.“

„Už nezpívám,“ upozornil ho Astorre s úsměvem. „A ježdění jsem taky nechal. Don měl vždycky dobrý odhad. A důvěřoval mi. Měl bys udělat totéž.“ Na okamžik se odmlčel a pak naprosto upřímně dodal: „Vybral si mě, aby to nemohly schytat jeho děti, až bude kolem horko. Vybral si mě a zaučil mě. Měl mě rád, ale dokázal se beze mne obejít. Je to jednoduché.“

„Dokážeš ten úder oplatit?“ zeptal se Marcantonio.

„No jistě,“ přikývl Astorre, opřel se v křesle a usmál se na bratrance. Byl to úmyslně křivý úsměv, jakým herec v televizi dává najevo, že hraje padoucha. Astorre to ale přehnal natolik, že se Marcantonio musel začít smát.

„A nic jiného ode mne chtít nebudeš?“ zeptal se. „Dál už mě do toho zatahovat nehodláš?“

„Na nic dalšího už nemáš,“ odpověděl Astorre.

„Můžu si vzít pár dní na rozmyšlenou?“

„Ne,“ řekl Astorre. „Když řekneš ne, budu proti nim sám.“

Marcantonio přikývl. „Líbíš se mi, Astorre, ale neudělám to. Je to příliš velké riziko.“

Schůzka s Kurtem Cilkem v Nicolině kanceláři Astorra zaskočila. Cilke si s sebou přivedl Billa Boxtona a trval na tom, že Nicole bude rozhovoru přítomna. Jednal také velice zpříma.

„Doslechl jsem se, že Timmona Portella zkouší založit si ve vaší bance fond na miliardu dolarů. Je to pravda?“

„Jedná se o důvěrnou informaci,“ upozornila ho Nicole. „Proč bych vám to měla říkat?“

„Vím, že přišel se stejnou nabídkou, jakou přednesl i vašemu otci,“ řekl Cilke. „A váš otec ho odmítl.“

„A proč to všechno tak zajímá FBI?“ zeptala se Nicole hlasem, který jasně říkal ‚jdi se vycpat“.

Cilke se tím nenechal vyvést z míry. „Myslíme si, že tímhle způsobem pere peníze z narkotik,“ obrátil se na Astorra. „Chceme, abyste s ním spolupracovali, což nám dovolí sledovat jeho činnost. Chceme, abyste do banky přijali některého z našich federálních účetních.“ Cilke otevřel kufřík. „Potřebuju, abyste podepsali listiny, které ochrání nakonec nás všechny.“

Nicole mu vzala dokumenty z ruky a velice rychle pročetla dvě stránky.

„Nepodepisuj to,“ varovala Astorra. „Zákazník banky má právo na ochranu soukromí. Jestli chtějí vyšetřovat Portellu, potřebují na to soudní příkaz.“

Astorre jí papíry vzal a přečetl si je. Pak se na Cilkea usmál. „Věřím vám,“ řekl. Podepsal listiny a vrátil je Cilkeovi.

„A co z toho budeme mít my?“ zeptala se Nicole. „Co dostaneme za spolupráci?“

„Konáte svou povinnost jako spořádaní občané,“ poučil ji Cilke. „Dostanete děkovný dopis od prezidenta a přerušíme audit ve vašich bankách, protože pokud nejste úplně čistí, mohl by vám způsobit spoustu potíží.“

„A co takhle kdybyste utrousili nějakou informaci o vraždě mého strýce?“ ozval se Astorre.

„Jistě,“ řekl Cilke. „Byl zastřelen.“

„Proč nebyla u biřmování policejní sledovačka?“ nenechal se odradit Astorre.

„Rozhodl o tom velitel newyorských detektivů Paul Di Benedetto,“ odpověděl Cilke. „A spolu s ním jeho pravá ruka. Jistá Aspinella Washingtonová.“

„A jak se stalo, že tam nebyli žádní pozorovatelé od FBI?“ vyptával se dál Astorre.

„Obávám se, že to bylo moje vlastní rozhodnutí,“ přiznal se Cilke. „Měl jsem pocit, že to nebude potřeba.“ Astorre zavrtěl hlavou. „Tak mám dojem, že se zatím s vaším návrhem neumím vypořádat. Budu potřebovat pár týdnů na rozmyšlenou.“

„Už jste podepsal příslušné papíry,“ upozornil ho Cilke. „Takže jde o utajovanou informaci. Když se o obsahu tohoto rozhovoru někde zmíníte, můžete se dostat před soud.“

„Proč bych to dělal?“ podivil se Astorre. „Prostě jen nechci mít ve svém podniku nic společného s FBI ani s Portellou.“

„Jen si to rozmyslete,“ požádal ho Cilke.

Sotva za agenty FBI zapadly dveře, Nicole na Astorra vztekle zaútočila. „Jak ses mohl opovážit nerespektovat moje veto a podepsat ta lejstra? Byla to naprostá hloupost.“

Astorre se na dívku zadíval. Bylo to poprvé, kdy dala najevo, že by se na něj taky dokázala hněvat. „S tím papírem, co jsem mu podepsal, si připadá v bezpečí,“ prohlásil. „A to je přesně to, co potřebuju.“

5. kapitola

Marriano Rubio patřil k lidem, kteří zvládnou práci na deseti stavech a každý jim přede dlouhou zlatou nit. Zastával funkci peruánského generálního konzula, ale většinu času trávil v New Yorku. Byl také zahraničním představitelem velkopodnikatelských zájmů z mnoha jihoamerických zemí a komunistické Cíny. A navíc byl blízkým přítelem Inzia Tulippa, šéfa předního kolumbijského drogového kartelu.

Stejně dobře jako v podnikání se Rubiovi vedlo i v soukromém životě. Ve svých pětačtyřiceti byl nejen úspěšným starým mládencem, ale i uznávaným sukničkářem. Neměl nikdy víc než jednu milenku, a když ji měnil za nějakou mladší krásku, vždycky ji vhodně a velkoryse zajistil. Byl docela fešák, uměl vést vcelku zajímavou konverzaci a skvěle tančil. Navíc měl vskutku jedinečný vinný sklípek a výtečného tříhvězdičkového kuchaře.

Jako většina úspěšných lidí i Rubio si liboval v pokoušení osudu. Rád si brousil ostrovtip na účet velmi nebezpečných mužů. Potřeboval riziko, kterým si kořenil exotický jídelníček svého života. Byl zapleten do nezákonného dovážení technologií do Číny. Narkobaronům zařizoval možnosti vyjednávání na nejvyšší úrovni. A sloužil jako pokladník uplácející americké vědce, aby emigrovali do Jižní Ameriky. Měl dokonce i nějaké obchody s Timmonem Portellou, jenž byl stejně výstřední a nebezpečný jako sám Inzio Tulippa.

A jako všichni riskující hráči byl i Rubio pyšný na to, že má všechny trumfy na své straně. Proti jakémukoliv právnímu postihu ho chránila diplomatická imunita. Věděl ale o ostatních nebezpečích a na ta si dával pozor.

Měl pohádkové příjmy a utrácel jako opilý námořník. Mohl si koupit cokoliv na světě, včetně náklonnosti žen, a v tom spatřoval neuvěřitelnou moc. Liboval si v tom, že může zaopatřit svoje bývalé milenky, a z těch se díky tomu stávaly velice užitečné přítelkyně. Jako zaměstnavatel se choval nadmíru velkoryse a rozumně si tím zajišťoval přízeň lidí, kteří na něm byli závislí.

Teď se Rubio ve svém newyorském bytě, jenž byl šťastnou shodou okolností součástí peruánského konzulátu, oblékal na večeři s Nicole Aprílovou. Byla to pro něj schůzka jako každá jiná, napůl obchod, napůl potěšení. Seznámil se s Nicole na večeři ve Washingtonu, kterou pořádal jeden z jejích významných klientů. Na první pohled ho zaujala její nevšední krása, ostrý, odhodlaný výraz, in-teligentní oči a ústa a drobné, smyslné tělo. Zajímala ho ovšem i skutečnost, že se jedná o dceru velkého mafiánského bosse dona Raymonda Aprila.

Nicole padl Rubio do oka, ale nezbláznila se do něj na první pohled, což jí přičítal k dobru. Obdivoval u žen romantickou moudrost. Bude si muset její přízeň vybojovat skutky, ne slovy. Hned s tím začal a požádal ji, aby zastupovala jednoho jeho klienta ve zvlášť výnosném jednání. Také se dověděl, že Nicole vykonává hodně dobrovolnické práce ve snaze zrušit trest smrti a že dokonce obhajovala několik odsouzených vrahů, aby zabránila jejich popravě. Podle Rubia to byla ideální moderní žena – krásná, se skvělou pracovní kariérou a citlivá při vyjednávání. Jestli nemá nějakou sexuální poruchu, bude tak na rok velice přijatelnou společnicí.

To všechno se odehrálo před smrtí dona Aprila.

Teď se hlavním smyslem jeho dvoření stalo to, aby zjistil, jestli Nicole a její dva bratři dají zděděné banky k dispozici Portellovi a Tulippovi. Jinak by nemělo smysl zabíjet Astorra Violu.

Inzio Tulippa čekal dost dlouho. Od zavraždění Raymonda Aprila uplynulo devět měsíců a on stále ještě neměl žádnou dohodu s dědici donových bank. A přitom už ho to stálo spoustu peněz. Poslal několik milionů Timmonu Portellovi, aby podplatil FBI a newyorskou policii a aby bratrům Sturzovým uhradil jejich služby. A ve svých plánech nepokročil ani o kousek dál.

Tulippa nebyl nějakým obhroublým překupníkem drog, který se ve svém oboru propracoval do vysokého postavení. Pocházel z vážené a bohaté rodiny, a dokonce za svou rodnou Argentinu kdysi hrál pólo. Teď ale bydlel v Kostarice a měl kostarický diplomatický pas, který ho chránil před vyšetřováním v jakékoliv cizí zemi. Udržoval styky s drogovými kartely v Kolumbii, s pěstiteli drog v Turecku a s rafineriemi v Itálii. Zajišťoval přepravu zásilek a uplácel všechny možné úředníky od nejvyšších po nejnižší. Plánoval pašování obrovských zásilek do Spojených států. Navíc lákal americké jaderné vědce do Latinské Ameriky a poskytoval jim peníze na výzkum. Ve všech ohledech to byl obezřetný a schopný řídicí pracovník a dokázal nashromáždit obrovské jmění.

Jenže byl také bojovník. Vášnivě bránil prodej narkotik. Drogy přinášejí spásu lidské duši a poskytují útočiště všem, které vehnala chudoba či duševní nemoc do zoufalství. Dodávají úlevu nešťastně zamilovaným, stejně jako duším ztraceným v našem duchovně zbídačeném světě. Nakonec – když už člověk nevěří v boha, společnost ani vlastní cenu, co má dělat? Spáchat sebevraždu? Drogy udržují lidi naživu v říši snů a nadějí. Člověk nepotřebuje nic než trochu uklidnění. Zabíjejí snad drogy tolik lidí jako alkohol, cigarety, bída a zoufalství? Ne. Z mravního hlediska byl Inzio Tulippa klidný.

Měl po celém světě přezdívku. Říkalo se mu „vakcinátor“, tedy „očkující lékař“. Zahraniční průmyslníci a investoři s velkými podniky v Jižní Americe – ať už to byla ropná pole, automobilky či plantáže – tam nevyhnutelně museli posílat svoje špičkové výkonné ředitele. Mnozí z nich pocházeli ze Spojených států. A největší potíž spočívala v tom, že ředitelé se na cizím území často stávali oběťmi únosů, takže bylo nutné vyplácet za ně výkupné v milionech dolarů.

Inzio Tulippa vedl společnost, která tyto vedoucí pracovníky před únosy chránila, a každý rok vyrážel do Spojených států, aby s velkými společnostmi uzavřel příslušné dohody. Nedělal to pro peníze, nýbrž proto, že potřeboval některé technické a vědecké zdroje, jež měly tyto firmy k dispozici. Zkrátka a dobře, dělal něco jako očkování proti únosům. A bylo to pro něj důležité.

Měl ale jednu velmi nebezpečnou úchylku. Chápal mezinárodní boj proti nezákonné výrobě narkotik jako svátou válku proti jeho osobě a byl odhodlán svoje impérium bránit. A tak měl dost podivné touhy. Chtěl vlastnit jadernou zbraň, kterou by mohl využít jako páku v případě, že by ho někdy v budoucnu postihla nějaká rána. Ne že by ji opravdu použil jako zbraň, to skutečně jen v nejvyšší nouzi, ale mohla by posloužit jako pádný argument při vyjednávání. Tahle touha připadala všem naprosto nesmyslná – s jedinou výjimkou, a tou byl newyorský agent FBI Kurt Cilke.

Kurta Cilkea jednou během jeho kariéry poslala FBI na protiteroristické školení. Skutečnost, že ho na tenhle šestiměsíční kurz vybrali, svědčila o tom, jak dobré postavení si vydobyl v očích ředitele. Během školení měl přístup (i když nevěděl, jestli úplný, nebo jen částečný) k nejutajovanějším zprávám a případovým studiím, jež se týkaly možného úderu teroristů z malých zemí s použitím jaderných zbraní. V záznamech byly i vyjmenované země, které nukleárními zbraněmi disponují. Všeobecně se ví, že se jedná o Rusko, Francii a Anglii, a možná také Indii a Pákistán. Předpokládalo se, že jaderné zbraně má i Izrael. Kurt si s úžasem pročítal fantastické scénáře podrobně popisující, jak by Izrael použil nukleární munici, kdyby se arabský blok začal posouvat do pozice, v níž by mohl židovský stát přemoci.

Spojené státy měly pro tento případ dvě řešení. První spočívalo v tom, že kdyby byl Izrael napaden, Spojené státy by stály na jeho straně, dokud by nepoužil jaderné zbraně. Druhé řešení počítalo s tím, že kdyby se Izrael nepodařilo zachránit, Spojené státy by v rozhodující okamžik musely zničit jeho jadernou výzbroj.

Anglie a Francie nedělaly nikomu starosti – nikdy nebudou riskovat rozpoutání nukleární války. Indie nebyla nijak ctižádostivá a Pákistán bylo možné okamžitě smést z povrchu země. Čína se neodváží jaderné zbraně použít – nebude mít v dohledné době potřebné průmyslové kapacity.

Největší nebezpečí hrozilo ze strany malých zemí, jako je Írán, Irák či Libye, jejichž představitelé jsou naprosto nezodpovědní – alespoň to o nich zprávy a scénáře tvrdily. Tady se nabízelo prakticky jen jediné řešení. Tyhle země by bylo nutné do základů vybombardovat a zničit je i s jadernými zbraněmi.

Z krátkodobého pohledu představovala největší hrozbu možnost, že některá teroristická organizace, tajně financovaná a podporovaná ze zahraničí, dokáže propašovat jadernou munici do Spojených států a v některém americkém městě ji odpálí. Nejspíš ve Washingtonu, D. C., nebo v New Yorku. Tomu se nedalo zabránit. Navrhované řešení spočívalo ve zřízení speciálních jednotek, jež by využívaly kontrarozvědné činnosti, a v prosazování nejvyššího možného postihu těchto teroristů a všech, kteří je podporují. To by vyžadovalo přijetí zvláštních zákonů, jež by omezily práva amerických občanů. Scénáře současně upozorňovaly na to, že takové zákony se zaručeně nepodaří prosadit, dokud někdo konečně nevyhodí do vzduchu větší část některého amerického velkoměsta. Pak budou potřebné zákony přijaty razdva. Do té doby, stálo ve scénáři suše, záleží jen na tom, „kdo tasí první“.

Jen velmi málo případových studií uvažovalo o využití jaderných zbraní ke kriminálním účelům. Je to také téměř vyloučené, jelikož jaderné zbraně vyžadují technické kapacity, nákup a zpracování speciálního materiálu a obrovské množství lidí, což by všechno dohromady nevyhnutelně zvyšovalo riziko úniku informací. Pokud by ale přece jen takový případ nastal, nabízelo se jediné řešení – v pří-padě této kriminální činnosti by měl Nejvyšší soud právo vynést rozsudek smrti bez jakéhokoliv soudního projednání. Což je naprostá fantazie, říkal si Kurt Cilke v duchu. Čirá spekulace. Země bude muset počkat, až se někde něco takového přihodí.

Mezitím uběhla řada let a Cilke zjistil, že už se něco začíná dít. Inzio Tulippa chtěl mít vlastní jadernou pumu. Lákal americké vědce do Jižní Ameriky, stavěl jim tam laboratoře a poskytoval jim peníze na výzkum. A právě Tulippa chtěl mít přístup k bankám dona Aprila, aby si tam mohl uložit truhlu s mnoha miliardami dolarů, které bude potřebovat na nákup zařízení a materiálu – k tomuto zá-věru Cilke dospěl během vyšetřování. Jenže co s tím má podniknout dál?

Až pojede na velitelství FBI do Washingtonu, probere celou záležitost s ředitelem. Pochyboval ale, že tam dokážou jeho problém vyřešit. A člověk, jako je Inzio Tulippa, se nikdy svého úmyslu nevzdá.

Inzio Tulippa přijel do Spojených států, aby se sešel s Timmonou Portellou a probral s ním, jak se zmocnit bank dona Aprila. Ve stejné době dorazil do New Yorku boss corleonské coscy Michael Grazziella, aby s Tulippem a Portellou prodiskutoval podrobnosti distribuce narkotik po celém světě. Příjezdy obou pánů se od sebe dost zásadně lišily.

Tulippa přiletěl do New Yorku soukromým proudovým letadlem, na jehož palubě cestovalo dalších padesát osob jeho doprovodu a osobní ochranky. Tito mužové měli na sobě něco jako „uniformy“ – bílé obleky, modré košile, růžové kravaty a na hlavách měkké žluté panamáky. Docela dobře to mohli být členové nějakého jihoamerického tanečního orchestru. Tulippa i všichni členové jeho svity měli kostarické pasy. Tulippa byl pochopitelně navíc chráněn diplomatickou imunitou.

Tulippa a jeho muži se nastěhovali do malého soukromého hotelu, který v zastoupení peruánského konzulátu vlastnil peruánský generální konzul. Takže Tulippa se neplížil postranními uličkami jako nějaký pokoutný obchodník s narkotiky. Vždyť byl koneckonců „vakcinátor“ a představitelé velkých amerických společností se mohli přetrhnout, aby mu pobyt ve Spojených státech zpříjemnili. A tak chodil na premiéry na Broadway, na balet do Lincolnova Centra a do Metropolitní opery a na koncerty, kde vystupovali slavní jihoameričtí hudebníci. Objevoval se dokonce v televizních diskusních pořadech ve funkci předsedy jihoamerické konfederace pracovníků v zemědělství a využíval těchto příležitostí k obhajobě užívání nepovolených narkotik. Jedním z těchto vystoupení – šlo o rozhovor s Charliem Rosem v nekomerční televizi PBS – se dost proslavil.

Tulippa během pořadu prohlásil, že když Spojené státy bojují na celém světě proti užívání kokainu, heroinu a marihuany, je to z jejich strany ostudná forma kolonialismu. Jihoamerické pracující drží pěstování drog naživu. A kdo může vyčítat člověku, který je tak chudý, že se mu o tom zdá, že sáhne po droze, aby si dopřál pár hodin úlevy? To by přece byl nelidský odsudek. A co tabák a alkohol? Ty způsobilí daleko víc škod.

V tu chvíli začala asi padesátka diváků s panamáky na klíně ve studiu nadšeně tleskat. Když se Charlie Rose svého hosta zeptal, jaké škody vlastně narkotika způsobují, byl Tulippa zvlášť sdílný. Jeho organizace vkládá obrovské sumy peněz do výzkumu, jehož cílem je vyvinout drogy, které by byly neškodné. Šlo by prostě o narkotika na předpis. Příslušné programy by měli raději řídit lékaři s dobrou pověstí, a ne figurky z Americké lékařské asociace, lidé, kteří jsou proti drogám naprosto nesmyslně zaujati a bojí se Protidrogové centrály Spojených států. Ne, narkotika se mohou stát pro lidstvo pravým požehnáním. Padesát žlutých panamáků vyletělo do vzduchu.

Hlava corleonské coscy Michael Grazziella mezitím vstoupil na půdu Spojených států naprosto odlišným způsobem. Nepozorovaně se tam vetřel, doprovázen jen dvěma strážci. Byl to hubený muž, vlastně kost a kůže, s hlavou připomínající fauna a s jizvou po noži přetínající ústa. Chodil o holi, protože když byl mladý palermský picciotto, zmrzačila mu kulka nohu. Měl pověst ďábelsky pro-hnaného chlápka – říkalo se o něm, že prý naplánoval vraždu dvou nejvýznamnějších soudců, kteří na Sicílii bojovali proti mafii.

Grazziella se ubytoval v Portellově usedlosti jako jeho host. S vlastní bezpečností si nedělal vrásky, jelikož veškeré Portellovy obchody s drogami závisely výhradně na něm.

Smyslem jejich jednání bylo naplánovat strategii, jak dostat pod kontrolu Aprílový banky. Bylo to pro ně nadmíru důležité, neboť potřebovali vyprat miliardy dolarů vydělané na černém trhu s narkotiky a současně získat moc v newyorském finančním světě. Pro Inzia Tulippu bylo podstatné nejen vyprat peníze pocházející z drog, ale také financovat jadernou výzbroj. A navíc by se mu tím usnadnila jeho práce v roli „vakcinátora“.

Sešli se na peruánském konzulátu, který k pláštíku diplomatické imunity nádavkem nabízel bezpečnostní zajištění. Generální konzul Marriano Rubio byl velkorysý hostitel.

A mluvil hebkým, uklidňujícím hlasem. „Můj drahý Inzio,“ prohlásil, „snažil jsem se ty banky koupit. I Portella se snažil ty banky koupit. A narazili jsme na překážku, kterou jsme nepředvídali. Na Astorra Violu, donova synovce. Zdědil kontrolní balík a odmítl ho prodat.“

„No a?“ zvedl Inzio obočí. „Proč je ještě naživu?“

Portella se rozchechtal, až všem praskaly bubínky. „Protože ho není tak snadné zabít,“ vysvětloval. „Poslal jsem čtyři muže, aby hlídali jeho dům, a všichni zmizeli. Teď ani nevím, kde je. A kamkoliv se hne, je kolem něj mračno strážců.“

„Každého je možné zabít,“ namítl Tulippa a okouzlující rytmus jeho hlasu zarecitoval celou větu, jako by se jednalo o verš z nějaké písničky. V tu chvíli poprvé promluvil Grazziella. „Poznali jsme Astorra před mnoha lety na Sicílii. Je to dítě štěstěny, ale také mimořádně schopný člověk. Na Sicílii jsme ho střelili a mysleli jsme si, že je mrtvý. Jestli to zkusíme znovu, musíme hrát na jistotu. Je to nebezpečný chlap.“

„Netvrdil jsi, že platíš nějakého člověka z FBI?“ obrátil se Tulippa na Portellu. „Tak ho použij, proboha živého.“

„Takový poskok to zase není,“ vysvětloval Portella. „FBI má vyšší úroveň než newyorská policie. Takže nikdo z nich nikdy nepůjde na takovouhle přímočarou spolupráci.“

„Tak dobře,“ pokrčil rameny Tulippa. „Uneseme jedno z donových dětí a budeme s Astorrem vyjednávat. Marriano, ty se znáš s donovou dcerou.“ Mrkl na peruánského konzula. „Můžeš nám ji naservírovat.“

Rubia tenhle návrh nijak nenadchl. Nasál kouř z tenkého doutníku, který si dopřával po snídani, a pak bez obalu a jakékoliv zdvořilosti zahřímal: „Ne!“ Odmlčel se. „Mám to děvče rád. Nechci ji do ničeho podobného namočit. Naprosto odmítám jakékoliv podobné úvahy.“

V tu chvíli ostatní pánové zvedli obočí. Pokud jde o skutečnou moc, nemohl se s nimi generální konzul rovnat. Zaznamenal jejich reakci, usmál se na ně a opět se z něj stal vlídný chlapík.

„Vím, že je to moje slabost,“ začal vysvětlovat. „Prostě jsem se zamiloval. Tak mi to přejte. Mám silné a přijatelné politické zázemí. Inzio, vím, že únosy jsou tvoje profese, ale tady v Americe to tak nezabírá. Zvlášť ne u žen.

Kdybys sebral jednoho z jejích bratrů a rychle se s Astorrem dohodl, možná bys měl naději na úspěch.“

„Ale ne Valeria,“ poznamenal Portella. „Dělá u vojenské rozvědky a má přátele v CIA. Tuhle podělanou bandu proti sobě nechceme poštvat.“

„Takže los bude muset padnout na Marcantonia,“ prohlásil generální konzul. „Já se pak můžu dohodnout s Astorrem.“

„Udělej mu pořádnou nabídku, pokud jde o banky,“ radil Grazziella tiše. „A vyhýbej se násilí. Věř mi, už jsem takovéhle věci dělal. Kdykoliv jsem zkusil použít zbraně místo peněz, vždycky mě to nakonec stálo víc.“

Ostatní se na něj zadívali s úžasem. Grazziella měl špatnou pověst právě kvůli tomu, že se rád uchyloval k násilí.

„Michaeli,“ ozval se generální konzul, „mluvil jsi o miliardách dolarů. A říkal jsi, že Astorre to i tak nechce prodat.“

Grazziella pokrčil rameny. „Když to jinak nepůjde, bouchneme do toho. Ale musíme být velice opatrní. Kdyby se ti ho během vyjednávání podařilo dostat někam do otevřeného prostoru, tak se ho zbavíme.“

Tulippa ho obdařil širokým úsměvem. „Takováhle řeč se mi zamlouvá. A Marriano,“ obrátil se na generálního konzula, „s tím zamilováváním brzdi. Je to nebezpečný koníček.“

Konečně Marriano Rubio přesvědčil Nicole a její bratry, že si sednou s lidmi z jeho sdružení a proberou společně prodej banky. Astorre Viola by pochopitelně měl také být u toho, i když Nicole to nemohla stoprocentně zaručit.

Před setkáním Astorre Nicole i její bratry naučil, co mají říkat a jak se mají přesně chovat. Pochopili, o co mu jde: aby si Rubiova banda myslela, že on jediný s ostatními nesouhlasí.

Schůzka se odehrávala v jednací místnosti peruánského konzulátu. Nebyla tam žádná obsluha, jen připravený studený bufet. A víno naléval sám Rubio. Vzhledem k tomu, že každý z účastníků měl vlastní program, bylo setkání svolané na deset hodin večer.

Rubio všechny představil a ujal se řízení. Podal Nicole složku. „Tohle je podrobně rozpracovaný návrh,“ vysvětloval. „Ale mám-li to nějak stručně shrnout, nabízíme vám o padesát procent víc, než je tržní cena. A přestože tím získáme naprostou kontrolu, zaručujeme, že Aprilovi budou dostávat příštích dvacet let deset procent ze zisku. Všichni budete bohatí, můžete si užívat života a nemít přitom na krku starosti, které s sebou takový podnik přináší.“

Počkali, až si Nicole papíry rychle prolistuje. Konečně vzhlédla a prohlásila: „Působí to zajímavě, ale řekněte mi – co má znamenat tak velkorysá nabídka?“

Rubio se na ni něžně usmál. „Jde o vzájemné posílení, o synergii,“ odpověděl. „Dneska jde v podnikání jedině o synergii. Platí to o počítačích a letectví, o knihách a vydávání, o hudbě a drogách, či o sportu a televizi. Všude je důležitá synergie. S Aprílovými bankami dosáhneme synergického efektu v mezinárodním bankovnictví a budeme moci ovládat výstavbu měst i jmenování vlád. Tohle je globální skupina a potřebuje vaše banky, proto vám předložila tak velkorysou nabídku.“

Nicole se obrátila na ostatní přítomné: „A vy jste, pánové, všichni rovnocenní partneři?“

Tulippa byl naprosto uchvácen tím, jak skvěle snědá Nicole vypadá a jak úsečně mluví, a tak se snažil být při odpovědi co nejšarmantnější. „Po právní stránce jsme si při uzavírání tohoto obchodu naprosto rovni, ale ujišťuji vás, že považuji za čest moci být jakkoliv spojován se jménem dona Aprila. Velice jsem vašeho otce obdivoval.“

Valerius se Tulippovi s kamenným výrazem zadíval přímo do očí a chladně řekl: „Abychom si dobře rozuměli, jde mi o to, abych to prodal. Ale zajímá mě přímý prodej bez jakýchkoliv procent na zisku. Pokud jde o rovinu osobních vztahů, nechci do toho být jakkoliv zatahován.“

„Ale prodat to chcete?“ ujišťoval se Tulippa.

„Jistě,“ přitakal Valerius. „Chci se toho zbavit a mít čisté ruce.“

Portella chtěl něco říct, ale Rubio ho nepustil ke slovu. „Marcantonio,“ obrátil se na druhého donova syna, „co si o té nabídce myslíte vy? Zaujala vás?“

„Souhlasím s Valem,“ odpověděl Marcantonio odevzdaným hlasem. „Pojďme si plácnout a neuvažujme o nějakých procentech. Pak si prostě řekneme sbohem a popřejeme si hodně štěstí do života.“

„Dobře,“ přikývl Rubio, „klidně to tak můžeme udělat.“

„Jenže v tom případě budete muset nabídku zvýšit,“ poznamenala Nicole chladně. „Dokážete to?“

„Bez potíží,“ prohlásil Tulippa a věnoval jí odzbrojující úsměv.

Vtom se ozval Grazziella a se starostlivým výrazem se velice zdvořilým hlasem zeptal: „A co náš drahý přítel Astorre Viola? Souhlasí s tím?“

Astorre se rozpačitě usmál. „Víte, bankovnictví se mi začalo docela líbit,“ odpověděl. „A donu Aprilovi jsem musel slíbit, že svůj podíl nikdy neprodám. Mrzí mě, že se musím postavit proti celé své rodině, ale nezbývá mi než nabídku odmítnout. A kontrolní balík akcií držím v ruce já.“

„Donovy děti jsou ale přímí příbuzní,“ namítl generální konzul. „Můžou se s vámi soudit.“

Astorre se hlasitě zasmál.

„To nikdy neuděláme,“ prohlásila Nicole upjatě. Valerius se zmohl na kyselý úsměv a Marcantoniovi připadala ta představa k popukání.

„To nemá cenu,“ zamumlal Portella a začal se zvedat k odchodu.

„Neztrácejte trpělivost,“ řekl Astorre uklidňujícím tónem. „Třeba mě kariéra bankéře přestane bavit. Můžeme se za pár měsíců zase sejít.“

„To jistě,“ připustil Rubio. „Jenže nám se nemusí podařit udržet tak dlouho pohromadě všechny peníze. Možná vám nezbyde než smířit se s nižší cenou.“

Když se rozcházeli, ani si nepodali ruce.

* * *

Sotva se za sourozenci Aprílovými a Astorrem zavřely dveře, obrátil se Michael Grazziella na svoje kolegy: „Snaží se jen získat čas. V životě nebude s prodejem souhlasit.“ Tulippa si povzdechl. „Takový sympatický člověk. Mohli z nás být dobří přátelé. Třeba bych ho mohl pozvat na svou plantáž do Kostariky. Ukázal bych mu věci, které ještě v životě nezažil.“

Ostatní se zasmáli. „Ten si s tebou na líbánky nevyrazí, Inzio,“ poznamenal Portella drsně. „Budu se o něj muset postarat tady na místě.“

„Doufám, že s větším úspěchem než dřív,“ prohodil Tulippa.

„Podcenil jsem ho,“ připustil Portella. „Jak jsem to mohl vědět? U chlápka, který zpívá na svatbách? Dona jsem zvládl na jedničku. Tam si nikdo nestěžoval.“

Obličej generálního konzula se rozzářil uznáním. „Skvěle ses s tím vypořádal, Timmono,“ zahlaholil pochvalně. „Máš naši plnou důvěru. Ale tuhle zakázku bys měl vyřídit, jak to půjde nejrychleji.“

Když členové rodiny Aprílových a Astorre odešli ze schůzky, vydali se na pozdní večeři do restaurace Partinico, kterou vlastnil jeden z donových dávných přátel a kde měli oddělený salonek.

„Myslím, že jste to všichni zvládli dobře,“ pochválil je Astorre. „Přesvědčili jste je, že jste proti mně.“

„My ale jsme proti tobě,“ upozornil ho Valerius.

„Proč musíme hrát tuhle komedii?“ přidala se Nicole. „Mně se to vážně ani trochu nelíbí.“

„Tihle chlápci mají možná prsty ve vraždě vašeho otce,“ vysvětloval Astorre. „Nechci, aby si mysleli, že něčeho dosáhnou tím, že by někomu z vás ublížili.“

„A ty si věříš, že zvládneš všechno, co si na tebe vymyslí?“ podivil se Marcantonio.

„Ne, ne,“ bránil se Astorre. „Ale můžu se na rozdíl od vás stáhnout a skrývat, a nezničím si tím život. Klidně se vytratím třeba do Dakoty a v životě mě nenajdou.“ Nasadil tak široký a přesvědčivý úsměv, že by tím zmátl všechny lidi na světě, jen ne potomky dona Aprila. „Heleďte,“ pokračoval, „dejte mi vědět, kdyby se s někým z vás spojili přímo.“

„V jednom kuse mi volá nějaký detektiv Di Benedetto,“ ozval se Valerius.

To Astorra zaskočilo. „A proč ti sakra volá?“

Valerius se na bratrance usmál. „Když jsem ještě dělal v rozvědce, vedli jsme hovory, kterým jsme říkali, Řekni mi, co víš*. To se ti najednou někdo ozval a chtěl ti poskytnout nějakou informaci nebo ti s něčím píchnout. Jenže ve skutečnosti se chtěl dovědět, jak jsi pokročil s vyšetřováním. A tak mi tenhle Di Benedetto ze zdvořilosti volá, aby mi vyložil, jak pokračuje se svým případem. Ve skutečnosti se ze mě snaží tahat informace o tobě, Astorre. Velice se o tebe zajímá.“

„Tohle člověka vždycky potěší,“ poznamenal Astorre s úsměvem. „Určitě mě slyšel někde zpívat.“

„Vyloučeno,“ prohlásil Marcantonio suše. „Mně volá Di Benedetto taky. Tvrdí, že má námět na seriál o policajtech. Ve vysílání je vždycky dost prostoru pro další příběhy o policii, a tak jsem ho v tom podporoval. Jenže to, co mi poslal, byla jedním slovem sračka. Nemyslí to vážně. Chce si nás prostě udržet pod dohledem.“

„To je dobře,“ přikývl Astorre.

„Ty se jim snažíš nastavit sám sebe jako cíl, viď, Astorre?“ vložila se do hovoru Nicole. „Není to příliš nebezpečné? Z toho Grazzielly mi naskakuje husí kůže.“

„Vím o něm svoje,“ ujistil ji Astorre. „Je to velice rozumný Člověk. A ten tvůj generální konzul je opravdový diplomat. Dokáže Tulippa udržet na uzdě. Jediný, koho se v tuhle chvíli bojím, je Portella. Ten chlápek je takový trouba, že může začít dělat opravdové potíže.“ Říkal to všechno, jako by se bavil o každodenních pracovních potížích.

„Jak dlouho to může všechno trvat?“ zeptala se Nicole. „Dejte mi ještě pár měsíců,“ odpověděl jí Astorre. „Slibuji vám, že do té doby budeme všichni na jedné lodi.“ Valerius věnoval bratranci opovržlivý pohled. „Astorre, ty jsi nenapravitelný optimista. Kdybys pode mnou sloužil jako zpravodajský důstojník, nechal bych tě přeložit k pěchotě, aby ses probral.“

Nebyla to příliš zdařilá večeře. Nicole Astorra v jednom kuse zkoumavě sledovala, jako by se z jeho jednání snažila vyčíst nějaké tajemství. Valerius bratranci zcela nepokrytě nedůvěřoval a Marcantonio si udržoval odstup. Nakonec Astorre pozvedl číši a nenuceně prohlásil: „Vy jste mi teda ponurá posádka. Ale mně to nevadí. S tímhle si ještě užijeme spoustu legrace. Na vašeho otce.“

„Na velkého dona Aprila,“ přidala Nicole trpce.

Astorre se na ni usmál a přikývl. „Ano, na velkého dona.“

Pozdě odpoledne si Astorre pravidelně vyjížděl na koni. Při vyjížďce se vždycky uvolnil a vyhládlo mu před večeří. Když se ucházel o nějakou ženu, pokaždé ji pozval na projížďku. Pokud neuměla jezdit na koni, začal ji to učit. A když neměla ráda koně, prostě o ni přestal usilovat.

Nechal si na svém pozemku vybudovat zvláštní jezdeckou stezku, která vedla lesem. Měl rád štěbetání ptactva, šustivé pohyby malých zvířat i to, že se občas ukázala srna. Ale ze všeho nejraději měl to, že se na vyjížďku mohl jaksepatří obléci. Jásavě rudý kabátec, hnědé jezdecké boty a bičík, který nikdy nepoužil. K tomu navrch černou sametovou loveckou čapku. Usmíval se na sebe do zrcadla a představoval si, že je anglický zámecký pán.

Pak sešel dolů do stáje, kde choval šest koní, a s potěšením zjistil, že podkoní Aido Monza mu už nachystal jednoho z hřebců. Astorre se vyšvihl do sedla a pomalu se vydal k lesní stezce. Pak koně pobídl k větší rychlosti a proletěl potrhaným závěsem červených a zlatavých listů, které proti zapadajícímu slunci vytvářely krajkovou záclonu. Stezku ozařovaly jen tenké zlaté skvrny. Koňská kopyta zvířila pach tlejícího listí. Astorre zahlédl čerstvou kupku hnoje a pobídl koně, aby ji obešel, čímž se dostal na rozcestí, odkud mu nezbývalo než vydat se domů jinou cestou. Zlato na stezce zmizelo.

Astorre přitáhl koni uzdu. V tu chvíli se před ním vynořili dva muži. Měli na sobě plandavé kombinézy zemědělských dělníků. Jenže obličeje jim zakrývaly masky a v rukou se jim kovově třpytily stříbrné předměty. Astorre pobídl koně a sklonil se k jeho šíji. Les zaplnily záblesky a ozvěna vystřelovaných kulek. Muži byli blízko a Astorre cítil, jak ho kulky zasáhly do boku a do zad. Kůň vyrazil v panice do divokého trysku a Astorre se soustředil na to, aby se udržel v sedle. Řítil se s koněm dolů po stezce, když vtom se objevili jiní dva muži. Tihle nebyli maskovaní ani ozbrojení. Astorre ztratil vědomí, sklouzl z koně a zhroutil se jim do náruče.

Během hodiny měl Kurt Cilke v ruce zprávu o Astorrově záchraně, a to od své skupiny, která mladíka a jeho usedlost sledovala. Největším překvapením bylo, že Astorre měl pod směšným jezdeckým oblečením neprůstřelnou vestu, která mu chránila tělo a byla stejně dlouhá jako červená jezdecká kamizola. A nešlo o obyčejnou vestu z obchodu, nýbrž o ruční práci dělanou na zakázku. Proč proboha chlápek jako Astorre chodí v brnění? Dovozce makaronů, příležitostný zpěvák v nočních klubech a potrhlý jezdec. Náraz kulek jím pochopitelně otřásl, ale projektily ho nezranily. V tuhle chvíli už Astorra propustili z nemocnice.

Cilke začal psát žádost o prošetření Astorrova života od dětství do současnosti. Ten člověk může být klíčem ke všemu ostatnímu. Jednou věcí si ovšem byl Cilke jist: věděl, kdo se Astorra Violu pokusil zabít.

Astorre se se svými příbuznými sešel v domě u Valena, řekl jim o přepadení a vyprávěl jim, jak schytal několik zásahů. „O něco jsem vás žádal,“ prohlásil na závěr, „a vy jste mě odmítli. Pochopil jsem to. Mám ale dojem, že teď byste to měli znovu zvážit. Všem vám hrozí jisté nebezpečí. Myslím, že by se to dalo vyřešit prodejem bank. To je situace, na níž vydělají všechny zúčastněné strany. Každý dostane to, co chce. Můžeme se ale také rozhodnout pro řešení, na němž nevydělají všichni. Necháme si banky, budeme bojovat a nepřátele zničíme, ať je to kdokoliv. Může nastat také situace, na níž nevydělá nikdo, ale u té bychom si měli spíš dávat pozor, aby nenastala. Mohla by vypadat třeba tak, že porazíme nepřátele, a vláda nás stejně na něco dostane.“

„To bude jednoduché rozhodování,“ ozval se Valerius. „Prostě banky prodáme. Tohle je situace, kdy vydělají všichni.“

„Nejsme Siciliáni,“ přidal se Marcantonio. „Nechceme všechno hodit za hlavu jen proto, abychom se pomstili.“

„Když prodáme banky, hodíme za hlavu vlastní budoucnost,“ poznamenala Nicole suše. „Marcu, jednoho dne by sis určitě rád pořídil vlastní televizní stanici. Vale, s pořádnou politickou podporou by ses mohl stát velvyslancem nebo ministrem obrany. A ty bys mohl zpívat s Rolling Stones, Astorre.“ Usmála se na mladíka. „No dobře, to jsem trochu přehnala,“ připustila a změnila tón. „Žerty stranou. To, že nám někdo zabil otce, pro nás opravdu nic neznamená? Budeme jim tolerovat vraždu? Myslím, že bychom měli Astorrovi pomáhat, seč nám síly stačí.“

„Uvědomuješ si, co říkáš?“ obořil se na sestru Valerius. „Ano,“ odpověděla Nicole tiše.

V tu chvíli promluvil Astorre. „Váš otec mě učil,“ řekl opatrně, „že člověk nemá nikomu dovolit, aby mu vnucoval vlastní vůli, jelikož v tu chvíli nemá cenu žít. Vale, takhle nějak se dá popsat válka, ne?“

„Válka je situace, na níž všichni tratí,“ odsekla Nicole ostře.

Valerius nedokázal zakrýt, že se ho to dotklo. „Ať si liberálové říkají, co chtějí, válka je situace, kdy někdo vyhrává a někdo prohrává. Když válku vyhraješ, jsi na tom neskonale lip. Prohrát válku je nepředstavitelná hrůza.“

„Váš otec měl jistou minulost,“ pokračoval Astorre. „S touhle minulostí teď musíme všichni začít počítat. Proto vás v tuhle chvíli ještě jednou žádám o pomoc. A nezapomeňte, že jsem dal vašemu otci slib a že mým úkolem je chránit jeho rodinu, což v praxi znamená udržet banky v našem vlastnictví.“

„Do měsíce pro tebe budu mít nějaké informace,“ přikývl Valerius.

„Marcu?“ zeptal se Astorre.

„Hned na tom pořadu začnu pracovat,“ vyhrkl Marcantonio. „Tak za dva měsíce to máme po kupě, nejpozději za tři.“

Astorre se zadíval na Nicole. „Už jsi dodělala rozbor svazku, který vedla FBI na otce, Nicole?“

„Ještě ne.“ Působila dojmem, že jí otázka vadí. „Neměl by nám s tímhle pomoct Cilke?“

Astorre se usmál. „Cilke patří mezi podezřelé,“ upozornil dívku. „Až budu mít všechny informace pohromadě, můžeme se rozhodnout, co uděláme.“

Po měsíci přišel Valerius s jedinou informací – nečekanou a nevítanou. Přes své kontakty v CLA. se dověděl pravdu o Inziu Tulippovi. Měl vazby na Sicílii, v Turecku, Pákistánu, Kolumbii a dalších latinskoamerických zemích. Měl dokonce nějaký vztah ke corleonské cosce na Sicílii a byl jí víc než jen rovnocenným partnerem.

Podle Valeria právě Tulippa financoval v Jižní Americe jisté laboratoře provádějící jaderný výzkum. A tenhle Tulippa se zoufale snažil založit v Americe movitý fond na nákup zařízení a materiálu. Tentýž Tulippa, jenž toužil ve svých velikášských snech vlastnit na svou obranu děsivou zbraň, kterou by mohl použít proti úřadům, kdyby došlo úplně na nejhorší ze všech hrozných variant. Z toho také vyplývalo, že Timmona Portella je Tulippem nastrčená figurka. To byla pro Astorra dobrá zpráva. Poznal roli dal-šího hráče ve hře, další frontu, na níž bude muset bojovat.

„Jsou Tulippovy plány uskutečnitelné?“ zeptal se Astorre.

„On si to zcela jistě myslí,“ odpověděl Valerius. „A tam, kde umístil laboratoře, má podporu vládních představitelů.“

„Díky, Vale,“ řekl Astorre a vděčně poplácal bratrance po zádech.

„Nemáš zač,“ přikývl Valerius. „Ale další pomoc už ode mne nečekej.“

Sbírání materiálů pro televizní dokument o Kurtu Cilkeovi zabralo Marcantoniovi šest týdnů. Pak Astorrovi předal tlustou složku plnou informací. Astorre si ji nechal dvacet čtyři hodin a vrátil ji.

Jenom Nicole mu dělala starosti. Půjčila mu kopii svazku, který měla FBI o donu Aprilovi, ale byla v něm celá jedna část dokonale začerněná. Když se jí na to zeptal, odpověděla: „Takhle jsem to dostala.“

Astorre si dokumenty pečlivě prostudoval. Zdálo se, že začerněná pasáž pojednává o období, kdy jemu byly zhruba tak dva roky. „To bude v pohodě,“ řekl Nicole. „Už je to tak dávno, že to nebude důležité.“

Teď už nemohlo Astorra nic zastavit. Měl dost informací, aby mohl vyhlásit válku.

Nicole byla Marriem Rubiem a jeho dvořením naprosto uchvácena. Nikdy se ve skutečnosti tak úplně nevzpamatovala z Astorrovy zrady, když se k ní tehdy jako k mladé dívce obrátil zády, jelikož si ho otec vybral jako svého nástupce. Přestože měla několik opatrných a krátkých poměrů s mocnými muži, vycházela z toho, že muži se vždycky proti ženám spiknou.

Jenže Rubio byl podle všeho výjimka. Nikdy se na ni nezlobil, když si něco společně naplánovali a jí pak do toho přišla nějaká práce. Chápal, že je pro ni ze všeho nejdůležitější její kariéra. A nikdy nepropadal těm nepochopitelným, urážlivým náladám jako mnoho jiných mužů, kteří si myslí, že žárlivost je nejlepším důkazem opravdové lásky.

To, že ji zahrnoval štědrými dary, jistě také pomáhalo, ale důležitější bylo, že jí připadal zajímavý a ráda mu naslouchala, když mluvil o literatuře a divadle. Jeho největší předností však bylo, že byl nadšený milenec, v posteli si počínal zkušeně a jinak ji neobíral o příliš velké množství času.

Jednoho večera vzal Rubio Nicole na večeři s několika přáteli do Le Cirque. Byl mezi nimi světově proslulý americký spisovatel, jenž mladou ženu okouzlil svými zlomyslnými vtipy a neobvyklými duchařskými příběhy. Seděl tam také věhlasný operní pěvec, který propadal nad každým dalším chodem nespoutanému nadšení a cpal se, jako by ho čekalo elektrické křeslo. Společnost doplňoval konzervativní sloupkař, vrchní věštec deníku New York Times pro oblast zahraničních událostí, velmi pyšný na to, že ho stejnou měrou nenávidí liberálové i konzervativci.

Po večeři Rubio odvezl Nicole do svého honosného apartmá na peruánském konzulátu. Tam se s ní vášnivě miloval, a to tělesně i v horoucně šeptaných slovech. Pak ji nahou zvedl z postele, tančil s ní po pokoji a recitoval jí k tomu Španělsky verše. Nicole se cítila skvěle. Zvlášť když se zklidnili a usadili, Rubio jí nalil šampaňské a upřímně řekl: „Já tě vážně miluju.“ Obrovský nos a husté obočí přímo zářily pravdomluvností. Muži jsou ale nestydatí. Nicole cítila drobný záchvěv uspokojení z toho, že Rubia zradila. Otec by na ni byl hrdý. Zachovala se vskutku v duchu nejlepších mafiánských tradic.

Jako velitel newyorské pobočky FBI měl Kurt Cilke na starosti daleko důležitější případy, než byla vražda dona Raymonda Aprila. Jedním z nich bylo rozsáhlé vyšetřování šesti obrovských společností, které se společně podílely na nelegálním vývozu zakázaných strojírenských výrobků, včetně počítačových technologií, do rudé Číny. Dalším bylo spiknutí hlavních tabákových firem, jež křivě svědčily před vyšetřovacím výborem Kongresu. A třetím byla emigrace středně významných vědců do jihoamerických zemí, jako je Brazílie, Peru a Kolumbie. Ředitel chtěl, aby mu Cilke podal o těchto případech hlášení.

V letadle do Washingtonu Boxton prohlásil: „Ty tabákové chlápky máme na lopatě. Zakázku do Číny máme taky pod střechou – včetně interních dokumentů a informátorů, kteří si chtějí zachránit holou kůži. Jediné, co jsme zatím nezvládli, jsou ti vědci. Stejně se vsadím, že se z tebe po tomhle jednání stane zástupce ředitele. Tvoje výsledky nemůžou ignorovat.“

„To záleží na řediteli,“ poznamenal Cilke. Věděl, proč vědci mizí do Jižní Ameriky, přesto však Boxtona neopravil.

Když dorazili na ředitelství FBI, nesměl se Boxton jednání účastnit.

Od zavraždění dona Aprila uběhlo jedenáct měsíců. Cilke měl pohromadě všechny poznámky. Aprilův případ se nepohnul z místa, zato o jiných – a důležitějších – případech měl lepší zprávy. A tentokrát měl opravdu naději, že mu nabídnou jednu z klíčových řídicích funkcí v FBI. Předvedl, že umí odvést dobrou práci, a stálo ho to dost času.

Ředitel byl vysoký, elegantní pán, jehož předkové dorazili do Ameriky na lodi Mayrflower. Byl neobyčejně bohatý a do politiky vstoupil, protože to považoval za občanskou povinnost. A na začátku svého funkčního období zavedl tvrdá pravidla. „Žádné techtle mechtle,“ prohlásil bodře, jak se na správného yankee sluší. „Všechno podle předpisů. Žádné hledání skulin v Listině práv. Každý agent FBI je vždycky zdvořilý, vždycky spravedlivý. A v soukromém životě se vždycky chová slušně.“ Stačil jakýkoliv skandál – bití manželky, opilství, příliš těsný vztah s místním policejním důstojníkem, nějaké podřadné skopičiny a člověk letěl ze dveří, i kdyby jeho strýc byl senátorem. Stejně tak příliš velká pozornost tisku, i když kladná, byla poukázkou na to, že člověka čekalo hlídání iglú na Aljašce.

Ředitel Cilkea vybídl, aby se posadil do mimořádně nepohodlné židle stojící na druhé straně před masivním dubovým stolem.

„Agente Cilke,“ začal ředitel, „zavolal jsem si vás z několika důvodů. Zaprvé: uložil jsem do vašeho osobního spisu zvláštní uznání za to, jak jste se vypořádal s newyorskou mafií. Díky vám jsme jim zlomili vaz. Blahopřeji.“ Naklonil se, aby Cilkeovi stiskl ruku. „Zveřejňovat to nebudeme, protože úspěchy jednotlivců se připisují na vrub FBI. A navíc byste se tím mohl dostat do nebezpečného postavení.“

„Leda by po mně šel nějaký blázen,“ poznamenal Cilke. „Zločineckým organizacím je jasné, že nemůžou ublížit agentovi.“

„Chcete tím naznačit, že FBI má sklon k nějakým osobním vendetám?“ zvedl ředitel obočí.

„Ale ne,“ bránil se Cilke. „To je tím, že my na sebe dáváme víc pozor.“

Ředitel se k tomu dál nevracel. Všechno má své meze. Poctivost vždycky kráčí po velice tenkém laně. „Není slušné, abych vás dál napínal,“ přešel k dalšímu tématu. „Rozhodl jsem se nakonec, že vás nebudu jmenovat jedním ze svých washingtonských zástupců. V tuhle chvíli ne. A to z těchto důvodů. Jste mimořádně výkonný v terénu a tam je ještě potřeba udělat spoustu práce. Mafie je stále – nenacházím lepší slovo – funkční. Zadruhé: oficiálně platí, že máte informátora, kterého jste odmítl sdělit dokonce i nejvyšším představitelům FBI. Neoficiálně jste nám ho prozradil. To se dá hodnotit jako spolehlivost. Takže jste v pořádku, ovšem neoficiálně. Zatřetí: váš vztah k jistému veliteli newyorských detektivů je příliš osobní.“

Ředitel a Cilke měli ovšem na programu ještě další body, které potřebovali probrat. „A co naše operace „Omerta‘?“ zeptal se ředitel. „Musíme si dávat velký pozor, abychom měli všechny operace z právního hlediska naprosto čisté.“

„No ovšem,“ souhlasil Cilke s upřímným výrazem. Ředitel moc dobře věděl, že je třeba semtam přimhouřit oko. „Vyskytlo se nám tam pár překážek. Raymonde Aprile s námi odmítl spolupracovat. Ale taille překážka už pochopitelně dnes neexistuje.“

„Pana Aprila nám vskutku někdo velmi příhodně zabil,“ poznamenal ředitel uštěpačně. „Nebudu se vás snažit dostat do úzkých tím, že bych se vás zeptal, jestli o tom náhodou něco nevíte. Že by šlo o vašeho přítele Portellu, co vy na to?“

„Nevím,“ odpověděl Cilke. „Italové se nikdy nesvěřují úřadům. Budeme si muset všímat mrtvol, které se nám objeví okolo. Takže – pak jsem oslovil Astorra Violu, jak jsme to spolu probírali. Podepsal příslušné důvěrné listiny, ale odmítl spolupracovat. Nebude ale s Portellou obchodovat a neprodá mu Aprílový banky.“

„A co podnikneme dál?“ zajímal se ředitel. „Sám víte, jak je to důležité. Jestli se nám podaří banky z něčeho obvinit podle zákonů RICO, dokážeme je předat vládě. V tu chvíli půjde deset miliard dolarů na boj proti kriminalitě. To by byl od FBI nadmíru zdařilý zásah. Rázem bychom také mohli ukončit vaše spojení s Portellou. Už nám stejně není k ničemu dobrý. Kurte, jsme ve velmi složité situaci. O vaší spolupráci s Portellou vím jen já a moji zástupci. O tom, že od něj berete peníze a že vás vnímá jako svého spojence. To by pro vás mohlo být smrtelně nebezpečné.“

„Neodváží se vztáhnout ruku na federálního agenta,“ řekl Cilke. „Je to šílenec, ale ne tak velký šílenec.“

„No, tak v téhle operaci bude muset Portella skončit,“ prohlásil ředitel. „Co máte v plánu?“

„Astorre Viola není takové neviňátko, jak všichni říkají,“ začal Cilke. „Zrovna si prověřuju jeho minulost. Mezitím chci požádat Aprílový potomky, aby ho převálcovali. Jedna věc mi ale dělá starosti – můžeme uplatňovat RICO deset let zpátky kvůli něčemu, co dělají teď?“

„S tím ať se vypořádá státní návladní,“ řekl ředitel. „My prostě musíme vrazit nohu do dveří a vzápětí se tisíc právníků vyřítí po stopě do minulosti. Naším posláním je přijít s něčím, o co by se mohl opřít soud.“

„Pokud jde o moje tajné konto, na které Portella posílá peníze,“ poznamenal Cilke, „myslím, že byste z něj měli něco vybrat, aby si myslel, že taky utrácím.“

„Zařídím to,“ přikývl ředitel. „Ale nedávejte jim záminku k tomu, aby si z vás udělali opravdového komplice, skutečného spolupachatele.“

„Chápu,“ prohlásil Cilke. „I když se to snáze řekne, než udělá.“

„A zbytečně neriskujte,“ pokračoval ředitel. „Pamatujte si, že výrobci drog v Jižní Americe a na Sicílii jsou s Portellou ve spojení. A jsou to bezohlední lidé.“

„Mám vám podávat denní hlášení ústně, nebo písemně?“ zeptal se Cilke.

„Tak, ani tak,“ odpověděl ředitel. „Bez výhrad vám důvěřuji. A navíc nechci jednou lhát nějakému kongresovému výboru. Abyste se mohl stát mým zástupcem, budete muset tyhle záležitosti objasnit.“ Ředitel se vyčkávavě odmlčel.

Cilke se v přítomnosti ředitele nikdy neodvážil ani v duchu formulovat svoje skutečné názory, jako by byl tenhle člověk schopen číst mu myšlenky. Jenže teď se mu přece jen myslí mihla nechuť. Co si o něm sakra ředitel myslí? Že je z Amerického svazu pro občanská práva? S jeho hlášeními, v nichž zdůrazňuje, že mafie není italská, muslimové nejsou teroristi a černí nejsou vrstva zločinců? Kdo podle něj krucifix asi na ulicích páchá všechny zločiny?

Ale nahlas jen poznamenal: „Pane, jestli chcete, abych rezignoval, klidně to udělám. Měl jsem dost času zařídit se na případný předčasný důchod.“

„Ne,“ zavrtěl hlavou ředitel. „Odpovězte mi na otázku. Dokážete objasnit svoje vztahy?“

„Předal jsem FBI jména všech svých informátorů,“ prohlásil Cilke. „Pokud jde o dodržování předpisů, záleží na tom, jak se na to člověk podívá. A jestliže mluvíme o přátelských vztazích k místním policejním složkám, tak to prostě dělám pro FBI osvětovou práci.“

„Za vás nejvíc mluví vaše výsledky,“ řekl ředitel. „Zkusíme to zase za rok. Teď pojďme dál.“ Na hodnou chvíli se odmlčel a povzdechl si. Pak se skoro netrpělivě zeptal: „Máte toho podle vašeho soudu dost na ředitele tabákových firem, abyste je dostal kvůli křivé přísaze?“

„Až moc,“ odpověděl Cilke a přemítal, proč se ho na to ředitel vůbec ptá. Vždyť to má všechno ve spisech.

„Co když je to ale jen váš osobní postoj?“ nedal se ředitel odradit. „Mánie k dispozici výzkumy, podle nichž s nimi polovina obyvatel Spojených států souhlasí.“

„To ale s případem nijak nesouvisí,“ upozornil ho Cilke. „Když lidé odpovídají při výzkumech, nemohou se dopustit křivopřísežnictví jako při výpovědi před Kongresem. Máme nahrávky a interní dokumenty, které dokazují, že představitelé tabákového průmyslu vědomě lhali.“

„Máte pravdu,“ povzdechl si ředitel. „Jenže státní návladní se s nimi dohodl. Žádná obvinění z trestných činů, žádná odnětí svobody. Zaplatí pokutu v řádu stovek miliard dolarů. Takže tenhle případ uzavřeme. Už nám nepatří.“

„Jistě, pane,“ přikývl Cilke. „Ušetřenou pracovní sílu můžu kdykoliv použít na jiné úkoly.“

„To je dobře,“ řekl ředitel. „A já vám tu radost ještě umocním. Pokud jde o nezákonný dovoz technologií do Cíny, je to velice vážná záležitost.“

„Tady to ale nemá žádné jiné řešení,“ upozornil ho Cilke. „Ty společnosti záměrně porušily federální zákon za účelem zisku a ohrozily bezpečnost Spojených států. Šéfové společností se domluvili.“

„Máme toho na ně požehnaně,“ připustil ředitel. „Ale znáte to – každé spiknutí je neuvěřitelný propletenec. Každý nějak konspiruje. Takže to bude další případ, který uzavřete a ušetříte pracovní sílu.“

„Pane, chcete tím říct, že i v téhle záležitosti došlo k dohodě?“ zeptal se Cilke a nechtěl věřit vlastním uším.

Ředitel se opřel do křesla a zamračil se nad Cilkeovou neomaleností, pak to ale svému hostovi odpustil. „Cilke, jste nejlepší člověk z terénu v celé FBI. Ale nemáte ani trochu citu pro politické jednání. Takže nastražte uši a dobře poslouchejte: Nemůžete poslat za mříže šest miliardářů. V demokracii to prostě nejde.“

„A je to ten případ?“ nevzdával se Cilke.

„Finanční postih bude nesmírně tvrdý,“ ujišťoval ho ředitel. „Tak – a přejdeme k další záležitosti. Tohle je velice důvěrná věc. Hodláme vyměnit jednoho našeho federálního vězně za naše informátory, které drží v Kolumbii jako rukojmí. Jde o velice cenné zdroje v boji proti obchodu s drogami. Ten případ pro vás není tak úplně neznámý.“ Ředitel narážel na událost, k níž došlo před čtyřmi roky. Jistý obchodník s drogami si vzal jako rukojmí pět lidí, ženu a čtyři děti. Zavraždil je a nádavkem zabil jednoho agenta FBI. Dostal doživotí bez možnosti propuštění na podmínku. „Vzpomínám si, že jste byl neoblomný v otázce trestu smrti,“ řekl ředitel. „My ho teď necháme běžet a mně je jasné, že vám to velkou radost neudělá. Připomínám, že to všechno podléhá utajení, jenže novináři to nejspíš stejně vyčmuchají a bude kolem toho náramný povyk. Ani vy ani vaše oddělení to nebude te nijak komentovat. Je to jasné?“

„Nemůžeme přece dovolit, aby někdo zabíjel naše agenty a my ho pak nechali jít,“ namítl Cilke.

„Takový postoj je u federálního agenta nepřijatelný,“ upozornil ho ředitel.

Cilke se snažil nedat najevo vztek. „V tu chvíli jsou všichni naši agenti ohroženi,“ řekl. „Takhle to v terénu prostě chodí. Ten agent byl zabit, když se snažil osvobodit rukojmí. Byla to chladnokrevná poprava. Pustit vraha na svobodu je urážka jeho oběti.“

„Nemůžu v FBI trpět žádné pomstychtivé nálady,“ nedal se ředitel. „Jinak nebudeme o nic lepší než oni. Tak dál – co máte o těch vědcích, kteří emigrovali?“

V tu chvíli Cilke pochopil, že už nadále nemůže ředitelovi důvěřovat. „Nic nového,“ zalhal. Rozhodl se, že od tohoto okamžiku se bude držet stranou od politických kompromisů FBI. Bude si hrát na osamělého střelce.

„V tuhle chvíli máte dost volných lidí, tak se do toho dejte,“ požádal ho ředitel. „A až dostanete Timmona Portellu, rád bych si vás sem povolal a udělal z vás jednoho ze svých zástupců.“

„Děkuji,“ řekl Cilke. „Jenže já jsem se rozhodl, že až vyřeším Portellu, odejdu na odpočinek.“

Ředitel se zhluboka nadechl. „Ještě to zvažte. Vím, jak vás všechno tohle uzavírání dohod musí deptat. A nezapomínejte na jednu věc: FBI je odpovědná nejen za ochranu společnosti proti těm, kteří porušují zákony. Musíme podnikat jen takové kroky, z nichž bude mít – v dlouhodobém pohledu – prospěch společnost jako celek.“

„To si pamatuju ze školy,“ poznamenal Cilke. „Účel světí prostředky.“

Ředitel pokrčil rameny. „Občas. Ale odchod stejně ještě zvažte. Založím do vašeho spisu doporučující dopis. Ať už zůstanete nebo ne, dostanete od prezidenta Spojených států vyznamenání.“

„Děkuji vám, pane,“ řekl Cilke.

Ředitel mu potřásl rukou a doprovodil ho ke dveřím. Měl však na srdci ještě jednu otázku. „Jak to vypadá s Aprílovým případem?“ zeptal se. „Už je to kolik měsíců, a pořád to působí dojmem, že se nic neděje.“

„Případ patří newyorské policii, ne nám,“ upozornil ho Cilke. „I když to pochopitelně sleduju. Zatím se neobjevil žádný motiv. Žádné stopy. Podle mě to nemá naději na vyřešení.“

Večer si Cilke zašel na večeři s Billem Boxtonem.

„Dobré zprávy,“ oznámil kolegovi. „Případ tabák a případ čínské dodávky jsou uzavřené. Státní návladní bude usilovat o finanční vyrovnání, ne o soudní přelíčení. Takže máme teď hodně volných lidí.“

„To je v prděli,“ povzdechl si Boxton. „A já si vždycky myslel, že ředitel je férový chlap. Že hraje na rovinu. Hodlá se vzdát funkce?“

„Ona je rovina a rovina,“ poučil ho Cilke. „Některé roviny jsou trochu šikmé po stranách.“

„Ještě něco?“ zeptal se Boxton.

„Když se mi podaří dostat Portellu, místo zástupce mě nemine. Mám ho jisté. Jenže v té době už budu v důchodu.“

„Jo,“ pokýval hlavou Boxton. „Přimluv se za mě, že bych to vzal.“

„Nepadá v úvahu. Ředitel ví, že používáš sprostá slova.“ Cilke se zasmál.

„Do prdele,“ povzdechl si Boxton s předstíraným zklamáním. „Nebo by bylo lepší kurvafix?“

Následujícího večera se Cilke vracel pěšky od nádraží domů. Georgette a Vanessa otřely na týden na Floridu navštívit Georgettinu matku a Cilke nesnášel taxíky. Když kráčel po cestě k domu, překvapilo ho, že neslyší štěkání psů. Zavolal na ně, ale nic se nedělo. Zřejmě se zatoulali k sousedům nebo do nedalekého lesíka.

Moc se mu po rodině stýskalo, zvlášť při jídle. Jedl sám nebo s jinými agenty v příliš mnoha městech po celé Americe, a vždycky musel být ve střehu. A tak si teď připravil prostou večeři, jak ho to naučila manželka – zeleninu, salát a malý steak. Bez kávy, zato se sklenkou brandy. Po jídle zašel nahoru, aby se osprchoval a zavolal ženě, než se nechá uspat nějakou knihou. Moc rád si četl a vždycky mu bylo líto, když byli v detektivkách agenti FBI zobrazováni jako neotesaní burani. Co o tom kdo ví?

Sotva otevřel dveře do ložnice, ihned ucítil pach krve a mozek se rázem roztočil v panickém děsu. Cilkea se okamžitě zmocnily všechny skryté obavy, které ho provázely celý život.

Na posteli leželi oba němečtí ovčáci. Hnědobílou srst měli slepenou krví, pracky svázané k sobě, tlamy převázané gázou. Srdce jim někdo vyřízl a položil jim je na bok.

Cilke se s obrovským úsilím vzpamatoval. Instinktivně nejdřív zavolal manželce, aby se ujistil, že je v pořádku. Nic jí neřekl. Pak zavolal do FBI a důstojníka, který měl službu, požádal o zvláštní vyšetřovací tým a úklidovou četu. Budou muset vyhodit veškeré povlečení, matraci i koberec. Místní úřady o ničem neinformoval,

O šest hodin později týmy FBI odešly a Cilke napsal zprávu ředitelovi. Pak si nalil pořádnou sklenici brandy a snažil se celou situaci rozebrat.

Chvíli si pohrával s myšlenkou, že by Georgettě zalhal a vymyslel si nějakou příhodu o tom, že psi utekli. Jenže to by ještě musel nějak vysvětlit zmizelý koberec a povlečení na postel. A ještě ke všemu by to vůči ní nebylo slušné. Musí mít možnost sama se rozhodnout. A navíc – což bylo nejdůležitější – nikdy by mu neodpustila, že jí lhal. Bude jí muset říct pravdu.

Následujícího dne odletěl Cilke do Washingtonu, aby celou záležitost probral s ředitelem, a odtud na Floridu, kde si manželka s dcerou užívaly volna u Cilkeovy tchyně.

Se všemi poobědval v kruhu rodinném a pak vzal Georgettu na dlouhou procházku po pláži. Tam se dívali, jak se před nimi třpytí modrá vodní pláň, a on jí pověděl o tom, že jim někdo zabil psy a že to je staré varování sicilské mafie, které má oběť zneklidnit.

„Podle novin to vypadá, že jsi tuhle zemi mafie zbavil,“ poznamenala Georgette zamyšleně.

„Víceméně ano,“ přitakal Cilke. „Pár organizací obchodujících s narkotiky nám tu přece jen zbylo a já vím docela jistě, kdo má tohle na svědomí.“

„Chudáci psi,“ povzdechla si Georgette. „Jak můžou být lidé tak krutí? Mluvil jsi s ředitelem?“

Cilkea na okamžik trochu podráždilo, že má manželka takovou starost právě o psy. „Ředitel mi dal na výběr tři možnosti,“ řekl nahlas. „Odejít od FBI a přestěhovat se. Tuhle možnost jsem odmítl. Druhá varianta byla přestěhovat rodinu a nechat ji do vyřešení případu pod ochranou FBI. A třetí možnost je, že zůstanete v domě, jako by se nic nestalo. Dvacet čtyři hodin denně nás bude hlídat ochranka. V domě s námi bude bydlet jedna agentka a tebe i Vanessu budou doprovázet dva osobní strážci, ať se hnete kamkoliv. Kolem celého domu bude vybudována ochranná síť s nejmodernějším poplašným zařízením. Co si o tom myslíš? Během šesti měsíců bude po všem.“

„Ty si myslíš, že to jenom zkoušejí,“ řekla Georgette. „Ano. Neodváží se vztáhnout ruku na federálního agenta nebo jeho rodinu. To by byla sebevražda.“

Georgette se zadívala na klidnou, modrou hladinu v zátoce. Přitom manželovi ještě pevněji sevřela ruku.

„Zůstanu,“ prohlásila. „Moc by se mi po tobě stýskalo a vím, že se toho případu nevzdáš. Jak víš tak jistě, že to během šesti měsíců doděláš?“

„Prostě to vím,“ odpověděl Cilke.

Georgette zavrtěla hlavou. „Nelíbí se mi, že jsi si tím tak jist. Hlavně neudělej nějakou ohavnost, prosím tě. A chci, abys mi něco slíbil. Jakmile budeš mít ten případ z krku, odejdeš od FBI. Založíš si vlastní právnickou praxi nebo začneš učit. Nechci tímhle způsobem žít zbytek života.“ Myslela to naprosto upřímně.

Cilkeovi ale nejvíc zněla v hlavě věta, že by se jí po něm moc stýskalo. Znovu se musel – jako mnohokrát předtím – sám sebe ptát, jak si mohla taková žena zamilovat muže, jako je on. Přitom celou dobu věděl, že ho jednoho dne o něco takového požádá. Povzdechl si a řekl: „Slibuju.“

A pak se dál brouzdali po pláži a nakonec zašli do malého parčíku, kde je stromy chránily před sluncem. Chladný vánek od zátoky čechral Cilkeově ženě vlasy a ona díky tomu vypadala velice mladě a šťastně. Cilke věděl, že slib, který jí dal, za žádnou cenu neporuší. A byl na ni dokonce hrdý, jak je mazaná a jak dokázala vystihnout pravý okamžik – riskovala život, postavila se na jeho stranu a hned ho k slibu přiměla. Kdo by nakonec stál o to, aby ho milovala neinteligentní žena? V tu chvíli si agent Cilke uvědomil, že by jeho manželku zhnusilo a ponížilo, kdyby věděla, jak o ní uvažuje. Ta mazanost byla nejspíš naprosto bezděčná. Copak má zrovna on právo to posuzovat? Ona ho nikdy takhle nesoudí, nikdy ho nepodezřívá z nějaké mazanosti – a ta zdaleka není tak bezděčná.

6. kapitola

Franky a Stace Sturzovi vlastnili veliký obchod se sportovními potřebami v Los Angeles a také dům v Santa Monice, odkud to bylo jen pět minut chůze na pláž Malibu. Oba už byli jednou ženatí, ale ne-podařilo se jim manželství udržet, a tak teď bydleli spolu.

Přátelům nikdy nevykládali, že jsou dvojčata. Dokonce by do nich nikdo ani neřekl, že jsou bratři, až na to, že měli oba stejně nenucené sebevědomí a mimořádnou sportovní mrštnost. Franky byl zábavnější a temperamentnější. Stace vyrovnanější a trochu pomalejší v myšlení. Oba však byli považováni za velice přátelské povahy.

Oba také patřili do jednoho velkého nóbl sportovního klubu, jakých je v Los Angeles spousta, s tělocvičnou plnou digitálních posilovačích přístrojů a s velikou televizní projekcí na stěně, aby se člověk měl při cvičení na co dívat. Bylo tam také basketbalové hřiště, bazén, a dokonce i boxerský ring. Místní tým trenérů tvořili dobře vypadající a dobře stavění muži a pohledné, pružné ženy. Bratři chodili do tělocvičny posilovat a také se seznamovat s ženami, které tam cvičily. Pro muže jejich ražení to byl zlatý důl, plný natěšených hereček, jež se snaží uchovat si krásnou postavu, a unuděných, odstrkávaných paniček vysoce postavených pánů z filmového průmyslu.

Ze všeho nejraději si ale Franky a Stace zahráli košíkovou. Do tělocvičny chodili dobří hráči – někdy dokonce i náhradníci z L. A. Lakers. Franky a Stace si proti nim rádi zahráli a měli pocit, že se jim daří držet krok. Vyvolávalo to v nich příjemné vzpomínky na dobu, kdy sami byli na střední škole zařazeni do výběrového mužstva. Nedělali si ale sebemenší iluze, že by v opravdové hře mohli tak šťastně obstát. Vydávali ze sebe všechno, zatímco chlapci z L. A. Lakers se jen dobře bavili.

V tělocvičně byla také restaurace se zdravou výživou, kde bratři utužovali přátelství s trenérkami a členy klubu a semtam i s nějakým slavným člověkem. Vždycky je to v tělocvičně bavilo, ale byl to jen menší díl jejich života. Franky trénoval basketbalové mužstvo na zdejší základní škole a bral tuhle práci nesmírně vážně. Pořád doufal, že jednoho dne objeví mezi svými svěřenci nějakou superhvězdu na vzestupu, a šířil kolem sebe neúnavně přátelskou náladu, pro kterou ho kluci milovali. A jako trenér je uměl skvěle povzbuzovat. „Nic se neděje,“ říkal, „vedou nad vámi o dvacet bodů a jsme v poslední čtvrtině. Takže teď se do toho opřete a dáte prvních deset bodů. V tu chvíli je máte přesně tam, kde jste je chtěli mít – teď můžete vyhrát. Je to jen otázka nervů a sebedůvěry. Vždycky můžete vyhrát. Už na ně ztrácíte jen deset bodů, pak pět a pak jste na tom stejně. A už je máte na lopatě!“

Ono to pochopitelně nikdy tak nefungovalo. Kluci na to nebyli dostatečně vybaveni fyzicky ani vycvičeni duševně. Byli to jen kluci. Jenže Franky věděl, že ti, kteří v sobě opravdu něco mají, na jeho poučování nikdy nezapomenou a jednou jim skutečně pomůže.

Stace se soustředil na vedení obchodu, a navíc rozhodoval o tom, které zakázky jako nájemní střelci nakonec přijmou. Vždy šlo o co nejmenší riziko a co nejvyšší cenu. Stace věřil, že nejlepší jsou vždycky podíly, a navíc míval občas podezřívavé nálady. Bratrům nejvíc hrálo do ruky to, že se jen výjimečně na něčem neshodli. Měli stejný vkus, a pokud jde o fyzickou zdatnost, byli si prakticky pokaždé naprosto rovni. Čas od času proti sobě cvičně nastoupili v boxerském ringu nebo si na hřišti zahráli košíkovou jeden proti jednomu.

Bylo jim třiačtyřicet a zavedený způsob života jim vyhovoval. Přesto spolu často mluvili o tom, že by se znovu oženili a založili rodiny. Franky si vydržoval milenku v San Francisku a Stace měl přítelkyni v Las Vegas, vystupovala tam v nějaké show. Ani jedna nevykazovala sebemenší touhu po vdávání a bratři tušili, že jejich partnerky jen tak šlapou vodu a čekají, až jim přes cestu přeběhne někdo zajímavější.

Protože byli oba tak společenští, snadno navazovali přátelství a vedli bohatý společenský život. Přesto strávili rok po zavraždění dona Aprila v jistých obavách. Zabít muže, jako byl don, se přece jen neobejde bez jistého nebezpečí.

Někdy v listopadu nezbývalo, než aby Stace zavolal Heskowovi a sdělil mu, že si přijedou vyzvednout dalších pět set tisíc z dohodnutého honoráře. Telefonický hovor byl krátký a poněkud tajemný.

„Ahoj,“ řekl Stace. „Tak za měsíc bychom se ukázali. Všechno v pořádku?“

Heskow byl podle všeho rád, že ho slyší. „Všechno v nejlepším pořádku,“ odpověděl. „Všechno je nachystaný. Mohl bys trochu upřesnit termín? Nerad bych byl někde mimo město, až se tu ukážete.“–

Stace se zasmál a nenuceně prohlásil: „My si tě najdeme. Platí? Zhruba za měsíc.“ A zavěsil.

Vyzvedávat si peníze při zakázce, jako byla tahle, v sobě vždycky obsahuje jisté riziko. Občas se stane, že lidé nechtějí platit za něco, co už je hotové. To se stává v jakémkoliv podnikání. Někdy se lidí zmocní velikášství. Myslí si, že jsou stejně dobří jako profesionálové. U Heskowa bylo takové riziko minimální – vždycky to byl velice spolehlivý prostředník. Jenže don byl zvláštní případ a honorář také nebyl obvyklý. A tak Stace nechtěl, aby Heskow znal jejich přesné plány.

V loňském roce se bratři zkusili víc věnovat tenisu, ale tenhle sport je srazil na kolena. Měli ovšem takové sportovní nadání, že odmítali podobnou porážku připustit, i když jim kdekdo vysvětloval, že tenis je sport, u něhož se některé pohyby prostě člověk musí pod odborným vedením naučit už v mládí. Ze hraní tenisu opravdu závisí na jistých mechanismech, které se podobají učení jazyků.

Bratři na to ale nedali a vyjednali si pobyt na tenisovém ranči ve Scottsdale v Arizoně, kde chtěli během tří týdnů absolvovat kurz pro začátečníky. Odtamtud pojedou do New Yorku navštívit Heskowa. A během tří týdnů na tenisovém ranči si pochopitelně občas odskočí do Vegas, které je od Scottsdale vzdálené pouhou hodinku letu.

Tenisový ranč byl vybaven nadmíru luxusně. Franky a Stace dostali chatu z nepálených cihel se dvěma ložnicemi, klimatizací, jídelnou vyzdobenou indiánskými motivy, obývákem s balkonem a malou kuchyňkou. Z chaty byl úchvatný výhled na hory. Byl tam také vestavěný bar, obrovská lednička a veliký televizor.

Třítýdenní pobyt však nezačal příliš šťastně. Jeden z instruktorů dával Frankymu docela zabrat. Franky byl brzy nejlepším členem začátečnického družstva a byl zvlášť pyšný na svoje podání, jež bylo dosti neobvyklé a velmi tvrdé. Jenže instruktorovi, muži jménem Leslie, šlo podle všeho neobyčejně na nervy.

Jednou ráno odpálil Franky podání, po němž se jeho protihráč nestačil ani ohlédnout. Hrdě se obrátil na Leslieho: „To bylo eso, že jo?“

„Nebylo,“ odpověděl Leslie chladně. „Byl to přešlap. Stál jsi špičkou boty na zadní čáře. Zkus to ještě jednou a dej pořádný servis. Tyhle tvoje podám půjdou častěji ven než do pole.“

Franky odpálil další podání, tvrdé a přesné. „Eso, co?“ řekl.

„Zase přešlap,“ oznámil mu Leslie pomalu. „A ten servis stojí za starou belu. Prostě podej míč do hřiště. Na začátečníka jsi docela slušný hráč. Tak koukej hrát.“

Frankyho se to dotklo, ale ovládl se. „Tak proti mně postav někoho, kdo není začátečník,“ vyzval Leslieho. „Uvidíme, jak to zvládnu.“ Odmlčel se. „Nechceš to zkusit sám?“

Leslie se na něj zhnuseně podíval. „Se začátečníky nehraju,“ poučil Frankyho. Ukázal na mladou ženu, které mohlo být hodně přes dvacet nebo málo přes třicet. „Rosie?“ oslovil ji. „Mohla by sis dát s panem Sturzem jeden set?“

Dívka právě přišla na kurt. Z bílých šortek jí koukaly nádherně opálené nohy a na sebe si natáhla růžové tričko se znakem tenisového ranče. Měla pohledný uličnický obličej a vlasy stažené dozadu do ohonu.

„Budete mi muset dát trochu náskok,“ požádal ji Franky s odzbrojujícím výrazem. „Vypadáte, že byste to mohla dost umět. Děláte tady instruktorku?“

„Ne,“ odpověděla Rosie. „Přijela jsem jen na pár lekcí v podání. Protože pokud jde o servisy, je Leslie špičkový trenér.“

„Dej mu nějaký náskok,“ vložil se do hovoru Leslie. „Je o několik tříd pod tebou.“

„Co takhle dvě hry v každém setu o čtyřech hrách?“ vyhrkl Franky honem. V nejhorším byl ochoten i trochu ustoupit.

Rosie mu věnovala krátký, nakažlivý úsměv. „Ne, ne,“ řekla, „to by vám moc nepomohlo. Měl byste chtít dva body v každé hře. V tu chvíli byste mohl mít naději. A když bude shoda, musím já udělat místo dvou čtyři body.“ Franky přikývl. „Jdeme na to,“ prohlásil. Stáli těsně vedle sebe a on cítil sladkou vůni jejího těla.

„Chcete, abych vám tu hru přenechala?“ zašeptala.

To Frankym otřáslo. „Ne,“ odpověděl. „S takovým znevýhodněním mě nemůžete porazit.“

Začali hrát. Leslie jim to pískal a přehlížel přešlapy. Franky vyhrál první dvě hry, ale pak ho Rosie převálcovala. Měla naprosto dokonalé odpaly a Frankyho podání jí nedělala sebemenší starosti. Vždycky stála tam, kam se Frankymu podařilo umístit míč, a přestože několikrát dosáhl shody, nakonec ho porazila 6:2.

„Teda, na začátečníka jste hodně dobrý,“ ohodnotila ho Rosie. „Ale když jste začal hrát, už vám bylo přes dvacet, viďte?“

„Přesně tak,“ přikývl Franky. Slova začátečník už začínal mít plné zuby.

„Podání a jednotlivé odpaly se člověk musí naučit v dětství,“ poučila ho.

„Vážně?“ dobíral si ji Franky. „Ale než budu odjíždět, tak vás porazím.“

Rosie se usmála. Měla v porovnání s ostatními částmi obličeje široká, pořádná ústa. „Jasně,“ souhlasila. „Pokud se to dobře sejde, vy budete mít nejlepší den svého života a já nejhorší.“ Franky se rozesmál.

Přistoupil k nim Stace a představil se. Pak navrhl: „Co kdybychom si dnes všichni společně zašli na večeři? Franky vás sice sám od sebe nepozve, protože jste ho porazila, ale určitě přijde.“

„Ale to není pravda,“ mávla rukou Rosie. „Zrovna se mě chystal pozvat. Hodí se vám to v osm hodin?“

„Bezvadně,“ přikývl Stace a plácl Frankyho raketou.

„Budu tam,“ vyhrkl Franky.

Zašli na večeři do restaurace na ranči. Byla to rozlehlá klenutá místnost s prosklenými stěnami, jež nabízely výhled na poušť a hory. Jak se Franky bratrovi později svěřil, Rosie prokázala, že je vskutku objev. Flirtovala s oběma, mluvila o všech možných sportech a věděla, o čem mluví, vyznala se v minulosti i současnosti – ovládala velké mistrovské zápasy, velké hráče i jednotlivé velké osobní výkony. A navíc se ukázalo, že je vynikající posluchačkou. Vytáhla z nich kdeco. Franky jí dokonce prozradil, že trénuje malé kluky, a vykládal jí, jakou mají v obchodě bohatou nabídku nejlepšího vybavení. Rosie jen nadšeně říkala: „To je skvělý, to je fakt skvělý.“ Pak jí také řekli, že v mládí patřili do středoškolského výběrového mužstva košíkové.

Rosie měla také zdravou chuť k jídlu, což bratři uměli u ženy ocenit. Jedla pomalu a delikátně, a když mluvila o sobě, měla ve zvyku sklopit hlavu a naklonit ji trochu na stranu s téměř přehrávanou cudností. Připravovala se na New York University na doktorát z psychologie. Pocházela z přiměřeně zajištěné rodiny a už stačila projet celou Evropu. Na střední škole se stala tenisovou hvězdou. Říkala to všechno s nekonečně skromným výrazem, který bratrům naprosto učaroval, a když mluvila, neustále se dotýkala jejich rukou, aby s nimi udržovala kontakt.

„Pořád nevím, co budu dělat, až dostuduju,“ stěžovala si. „Všechno znám jen z knih, a tak nedokážu odhadnout lidi ve skutečném životě. Jako třeba vás dva. Řekli jste mi o sobě kdeco, jste neuvěřitelně roztomilí pacholci, ale já pořád nemám sebemenší tušení, co jste vlastně zač.“

„Nelámej si s tím hlavu,“ poradil jí Stace. „Spolehni se na to, co vidíš.“

„A mě se v nejbližší době na nic neptej,“ požádal ji Franky. „Můj život se teď točí výhradně kolem toho, jak tě porazit v tenise.“

Po večeři oba bratři doprovodili Rosie po ušlapané cestičce z červené hlíny k její chatce. Políbila je oba letmo na tvář a nechala je stát v pouštním vzduchu. Poslední obrázek, který jim utkvěl v paměti, byl Rosiin rošťácký obličej ozářený měsíčním svitem.

„Podle mě je naprosto výjimečná,“ prohlásil Stace.

„To je slabé slovo,“ upozornil ho Franky.

Následující dva týdny, které ještě Rosie strávila na ranči, se s ní bratři hodně skamarádili. Po tenise chodili pozdě odpoledne hrát společně golf. Slojí to, ale nebyla tak dobrá jako dvojčata. Bratři dokázali odpálit míček opravdu daleko, a když byli na trávníku blízko jamky, měli nervy jako z ocele. Na golfové hřiště s nimi chodil jakýsi chlápek ve středních letech z ranče, aby byli na hru čtyři. Trval na tom, že bude hrát s Rosii a že budou hrát o deset dolarů za jamku. Přestože byl dobrý, průběžně prohrával. Pak se k nim jednou večer na tenisovém ranči zkusil přidat na večeři. Dvojčata potěšilo, jak ho Rosie zahnala. „Snažím se jednoho z těch chlápků přimět, aby mě požádal o ruku,“ oznámila mu tehdy

Nakonec to byl Stace, kdo na konci prvního týdne dostal Rosie do postele. Franky se vydal na večer do Vegas, aby si trochu zahrál, a uvolnil tím bratrovi prostor. Když se o půlnoci vrátil, Stace nebyl doma. Dostavil se až druhý den ráno a Franky se ho místo pozdravu zeptal: „Jaká byla?“

„Výjimečná,“ odpověděl Stace.

„Bude ti vadit, když to taky zkusím?“ zeptal se Franky.

To bylo dost neobvyklé. Nikdy se o žádnou ženu nedělili. Byla to jediná oblast, v níž měli hodně odlišný vkus. Stace se nad tím zamyslel. Rosie se k nim oběma skvěle hodila. A když Stace dívku dostane a Franky ne, těžko pak spolu budou vycházet všichni tři dohromady. Ledaže by Franky přitáhl do party nějakou další dívku – a tím by všechno stejně zkazil.

„Nebude,“ řekl Stace nahlas.

A tak se následujícího večera vydal do Vegas Stace a Franky si užíval s Rosie. Dívka si s tím nijak nelámala hlavu a v posteli byla velmi příjemná – žádné rafinované triky, jen dobrosrdečné veselí a obrovská hravost. Působila dojmem, že jí to vůbec nepřipadá divné.

Jenže když se následujícího dne sešli všichni tři u snídaně, Franky a Stace nejednou pořádně nevěděli, jak se mají chovat. Oba byli až příliš upjatí a zdvořilí. Uctiví. Soulad, který mezi nimi panoval, byl nenávratně pryč. Rosie snědla vejce se slaninou a topinku, opřela se do židle a pobaveně prohlásila: „Mám to chápat tak, že s vámi teď budou potíže, lidi? Měla jsem dojem, že jsme kamarádi.“

„Potíž je v tom, že jsme se do tebe oba zbláznili,“ řekl Stace upřímně, „a teď nevíme, jak se s tím vypořádat.“

Rosie se rozesmála. „Já to zvládnu,“ ujistila je. „Mám vás ráda oba. Je nám spolu dobře. Nehodláme se brát, a až vypadneme z tenisového ranče, nejspíš se už nikdy neuvidíme. Já se vrátím do New Yorku a vy se vydáte zpátky do Los Angeles. Takže pokud jeden z vás není žárlivý typ, nemá cenu si to nějak kazit. Třeba stačí, když vynecháme sex.“

Bratři byli rázem naprosto uvolnění. „Nepadá v úvahu,“ oznámil jí Stace.

„Nejsme žárliví,“ ujistil ji Franky, „a než odtud vypadneme, musím tě porazit v tenise.“

„Na to ti chybí pořádný úder,“ upozornila ho Rosie tvrdě, ale pak natáhla dlaň a oba je poplácala po hřbetu ruky.

„Dneska to vyzkoušíme,“ prohlásil Franky.

Rosie cudně sklopila hlavu. „Dám ti tři body náskok v každé hře,“ prohlásila. „A když prohraješ, přestaneš přede mnou vést ty naduté chlapské řeči.“

„Sázím sto vočí na Rosii,“ ozval se Stace.

Franky se na ně prohnaně usmál. S tříbodovým náskokem nemohl s Rosii v žádném případě prohrát. „Sraž to na pět babek,“ poradil bratrovi.

Rosie se na tváři usadil vyzývavý úsměv. „A jestli vyhraj u, strávím dnešní noc se Stacem.“

Oba bratři se hlasitě rozesmáli. Dělalo jim dobře, že Rosie není zase tak dokonalá, že má v sobě taky trochu obyčejné zvrhlosti.

Na tenisovém kurtu ovšem nemohlo Frankyho nic zachránit před potupnou porážkou – ani dělové podání, akrobatické odpaly a tříbodový náskok. Rosie se prosadila top-spiny, které předtím nikdy nepředvedla, a naprosto tím Frankyho zaskočila. Vyprovodila ho z kurtu s výsledkem 6:0. Když hra skončila, políbila ho na tvář a zašeptala: „Zítra v noci ti to vynahradím.“ Sotva se všichni tři navečeřeli, odešla Rosie spát se Stacem, jak slíbila. Takhle to střídala celý zbytek týdne.

V den, kdy dívka odjížděla, odvezla ji dvojčata na letiště. „A nezapomeňte – kdybyste se někdy dostali do New Yorku, koukejte mi zavolat,“ nabádala je. Oni ji už předtím pozvali, že u nich může bydlet, kdykoliv dorazí do Los Angeles. A pak je dokonale zaskočila. Vytáhla dvě malé krabičky zabalené do dárkového papíru. „Dárečky,“ oznámila a šťastně se zasmála. Bratři krabičky rozbalili a našli v nich navažské prsteny s modrými kameny. „Abyste na mě nezapomněli.“

Když se o něco později bratři stavili ve městě na nákup, uviděli, že jeden takový prsten stojí tři sta dolarů.

„Taky nám mohla koupit kravatu nebo jeden z těch směšných kovbojských opasků,“ poznamenal Franky. Oběma jim to udělalo nelíčenou radost.

Ještě museli strávit na tenisovém ranči celý jeden týden, ale hraní tenisu se už moc nevěnovali. Chodili na golf a večer létali do Vegas. Ale zavedli si pravidlo, že tam nikdy nezůstanou přes noc. Takhle totiž člověk nejsnáze prohraje velkou sumu – pozdě k ránu už je naprosto vycucaný, docházejí mu síly a má špatný úsudek.

U večeře si povídali o Rosii. Neřekli o ní jediné křivé slovo, ale hluboko v srdcích jí oba tak trochu pohrdali, protože spala s oběma.

„Opravdu se z toho uměla radovat,“ poznamenal Franky. „Nikdy potom nebyla protivná ani skleslá.“

„Jo,“ přikyvoval Stace. „Je vážně výjimečná. Myslím, že jsme našli dokonalou babu.“

„Jenže baby se vždycky po čase změněj,“ přemítal Franky nahlas.

„Zavoláme jí, až dorazíme do New Yorku?“ zeptal se Stace.

„Já jo,“ odpověděl Franky.

Týden po odjezdu ze Scottsdale se zapsali v hotelu Sherry-Netherland na Manhattanu. Následujícího dne ráno si pronajali auto a vydali se k domu Johna Heskowa na Long Island. Když vjížděli na příjezdovou cestu, uviděli Heskowa, jak zametá z basketbalového hřišťátka tenkou vrstvu sněhu. Zvedl ruku na pozdrav. Pak jim pokynul, aby zajeli do garáže připojené k domu. Sám měl auto zaparkované venku. Než zajel Stace dovnitř, Franky vyskočil z auta. Jednak proto, aby Heskowovi potřásl nikou, ale hlavně, aby ho měl na dostřel, kdyby se začalo něco dít.

Heskow odemkl dveře a pustil je dovnitř.

„Máte to připravený,“ oznámil jim. Odvedl je nahoru do ložnice k obrovské truhle a odemkl ji. Uvnitř ležely sloupce bankovek svázaných gumičkami do balíčků vysokých šest palců a složená kožená brašna, velikostí připomínající spíš kufr. Stace vyházel balíčky na postel. Pak bratři každý balíček rychle prohlédli, aby se ujistili, že jsou všude stovky, a ne jenom papírky. Načež přepočítali bankovky pouze v jediném balíčku a výsledek vynásobili stem. Peníze naskládali do kožené brašny. Když byli hotovi, pohlédli na Heskowa. Usmíval se. „Pojďte si dát kafe, než vypadnete,“ pozval je. „Taky se můžete jít vychcat nebo tak něco.“

„Dík,“ řekl Stace. „Stalo se něco, o čem bychom měli vědět? Dělo se něco?“

„Vůbec nic,“ odpověděl Heskow. „Všechno je v naprostým pořádku. Ale moc ty prachy neroztáčejte.“

„Necháváme si to na stará kolena,“ poučil ho Franky a bratři se zachechtali.

„A co jeho přátelé?“ vyptával se dál Stace.

„Mrtvý nemá přátele,“ poznamenal Heskow.

„Co jeho děcka?“ přidal se k vyptávání Franky. „Nedělali kolem toho moc velký pozdvižení?“

„Nechal z nich vychovat slušňáky,“ vysvětloval Heskow. „Nejsou to Siciliáni. A všichni mají úspěch v práci. Věří na dodržování zákonů. A mají kliku, že nejsou mezi podezřelými.“

Dvojčata se rozesmála a Heskow se usmíval. Byl to podařený vtip.

„To mě teda podržte,“ uvažoval Stace nahlas. „Takovej hlavoun – a všude ticho po pěšině.“

Jo, už je to rok, a ani pes po něm neštěk,“ přidal se Heskow.

Bratři dopili kávu a potřásli si s Heskowem rukama.

„Mějte se,“ loučil se s nimi. „Třeba se vám zase někdy ozvu.“

„Kdykoliv si vzpomeneš,“ poznamenal Franky.

Bratři se vrátili do města a uložili peníze do společné bezpečnostní schránky. Ve skutečnosti do dvou schránek. Nevzali si s sebou dokonce ani nějakou malou částku na drobnou útratu. Pak zašli do hotelu a zavolali Rosii.

Překvapilo ji, že se ozvali tak brzo, a udělalo jí to radost. Umanutým hlasem je přesvědčovala, že musí hned přijít k ní domů. A že jim ukáže New York, už se na to těší. Večer dorazili k ní do bytu, nadšená hostitelka jim naservírovala drink a pak všichni společně vyrazili na večeři a do divadla.

Rosie je vzala do Le Cirque, což je – jak jim vysvětlovala – nejlepší restaurace v New Yorku. Jídlo bylo skvělé, a přestože neměli špagety na jídelním lístku, na Frankyho žádost jich uvařili plný talíř. Byly to nejlepší špagety, jaké kdy ochutnal. Dvojčata se pořád nemohla vyrovnat se skutečností, že se v takové nóbl restauraci může podávat jídlo, které jim tolik chutná. Také si všimli, že vrchní číšník jedná s Rosii velice pozorně, a udělalo to na ně velký dojem. Bylo jim spolu jako obvykle náramně dobře a Rosie je pobízela, aby jí vykládali, co všechno mezitím prožili. Vypadala mimořádně půvabně. Bylo to poprvé, kdy ji viděli oblečenou do večerních šatů.

U kávy jí bratři předali dárek. Koupili ho odpoledne u Tiffanyho a nechali ho zabalit do kaštanově hnědé sametové krabičky. Dárek je stál pět tisíc dolarů a byl to jednoduchý zlatý řetízek s medailonkem z bílé platiny obloženým diamanty.

„Ode mne a od Stacea,“ poučil ji Franky. „Vzali jsme to napůl.“

Rosii to vyrazilo dech. Oči jí zvlhly a jen zářily. Dala si řetízek kolem krku tak, aby měla medailonek přímo mezi ňadry. Pak se naklonila přes stůl a oba bratry políbila. Byl to takový obyčejný polibek na rty a chutnal po medu.

Bratři se před Rosii kdysi zmínili, že nikdy v životě nebyli na Broadwayi na muzikálu, a tak je další večer vzala na Bídníky. Slibovala jim, že se jim to bude určitě líbit. A nemýlila se, i když bratři měli několik výhrad. Když později dorazili k dívce do bytu, Franky poznamenal: „Neumím si představit, že by toho poldu Javerta nezabil, když měl příležitost.“

„Vždyť je to muzikál,“ poučoval ho Stace. „A v muzikálech se nedějou logický věci, ani když jsou zfilmovaný. Prostě to do nich nepatří.“

Ale Rosie s tím nesouhlasila. „Dokazuje to, že z Jeana Valjeana se stal opravdu slušný člověk,“ vysvětlovala. „Jde tam o vykoupení. Člověk, který hřeší a krade, se posléze smírně vrátí do společnosti.“

Tohle naštvalo dokonce i Stacea. „Počkej, počkej,“ zarazil dívku. „Ten chlápek začínal jako chmaták. Jednou zloděj, navždycky zloděj. Mám pravdu, Franky?“ Tentokrát se do nich Rosie obula. „Co vy dva můžete vědět o člověku, jako je Valjean?“ obořila se na ně. Tím oba bratry dostala a vzápětí už se dobrosrdečné usmívala. „Kdo z vás tu dneska zůstane?“ zeptala se.

Chvíli čekala na odpověď a pak prohlásila: „Ve třech to nedělám. Musíte se střídat.“

„Nechceš si vybrat sama?“ navrhl Franky.

„S tímhle nezačínej,“ napomenula ho Rosie. „Jinak tu za chvíli máme vztahy jak ve filmu. Nekažte to. To by mi fakt vadilo.“ Usmála se, aby situaci trochu zlehčila. „Mám vás ráda oba.“

„Já půjdu dneska domů,“ odhodlal se Franky. Chtěl, aby věděla, že nad ním nemá takovou moc.

Rosie ho políbila na dobrou noc a dovedla ho ke dveřím. Tam zašeptala: „Zítra si dopřejeme mimořádnou noc.“

Strávili společně celkem šest dní. Během dne musela Rosie pracovat na dizertační práci, ale po večerech byla bratrům k dispozici.

Jednou večer hráli L. A. Lakers v New Yorku, a tak ji dvojčata vzala do Madison Square Garden na zápas. Bratry potěšilo, když viděli, že dívka umí ocenit všechny zajímavé momenty ve hře. Pak si zašli do slušné jídelny a Rosie jim prozradila, že následujícího dne, tedy den před Štědrým dnem, bude muset odjet na týden z města. Bratři z toho usoudili, že dívka stráví Vánoce u rodičů. Jenže teď si všimli, že Rosie najednou vypadá – poprvé od chvíle, kdy ji poznali – trochu sklesle.

„Ne, ne,“ vysvětlovala, „budu trávit Vánoce sama v domě, který naše rodina vlastní na severu státu. Chtěla jsem se vyhnout tomu nesmyslnýmu vánočnímu šílenství, studovat a trochu si urovnat život.“

„Tak to zruš a můžeš strávit Vánoce s námi,“ navrhl jí Franky. „Přehodíme si letenky do Los Angeles na jindy.“

„To nejde,“ bránila se Rosie. „Musím studovat, a to je na to nejvhodnější místo.“

„Úplně sama?“ zeptal se Stace.

Rosie sklonila hlavu. „Já už jsem takový trdlo,“ špitla. „Co kdybychom tam na pár dní jeli s tebou?“ nevzdával se Franky. „Vypadneme hned po Vánocích.“

„Jo,“ přidal se Stace, „docela se nám hodí, když budeme chvíli někde, kde je ticho a klid.“

Rosie se rozzářila. „Vy byste fakt jeli?“ vyhrkla šťastně. „To je paráda. Můžeme si vyrazit na lyže. Nějakých třicet minut od domu je zimní areál. A já vám uvařím štědrovečerní večeři.“ Na okamžik se odmlčela a pak nepřesvědčivým hlasem dodala: „Musíte mi ale slíbit, že hned po Vánocích odjedete. Vážně potřebuju makat.“

„My se zase potřebujeme vrátit do Los Angeles,“ řekl Stace. „Máme tam podnik, který musíme řídit.“

„Bože, lidi, já vás miluju,“ vydechla Rosie.

„Tihle jsme si s Frankym tak povídali,“ prohlásil Stace jakoby nic. „A uvědomili jsme si, že jsme nikdy nebyli v Evropě. Tak nás napadlo, že až ti v létě skončí škola, mohli bysme tam vyrazit všichni společně. Budeš nám dělat průvodce. A všude budeme chtít jen to nejlepší. Šlo by o několik málo týdnů. Když budeš s námi, mohli bychom se tam mít skvěle.“

„Jo,“ podpořil bratra Franky. „Sami jet nemůžeme.“ Všichni tři se rozesmáli.

„To je skvělý nápad,“ rozplývala se Rosie. „Ukážu vám Londýn, Paříž a Řím. Z Benátek budete absolutně vedle. Vůbec nebudete chtít odjet. Lidi, jenže léto je kruci tak daleko. Je mi to jasný – do tý doby už se budete honit za jinýma ženskýma.“

„Stojíme o tebe,“ řekl Franky téměř vztekle.

„Budu připravená vyrazit, jen zavoláte,“ ujistila ho Rosie.

Ráno 23. prosince se Rosie vydala k hotelu, aby tam dvojčata vyzvedla. Měla obrovský cadillac, do jehož kufru hodila rozměrný cestovní vak a několik barevně zabalených dárků, a pořád tam zbývalo dost místa na daleko skromnější zavazadla obou bratrů.

Stace si sedl dozadu a nechal Frankyho, aby se vezl vedle Rosie na předním sedadle. Rádio vyhrávalo a asi hodinu nikdo nepromluvil. Právě tohle bylo na Rosii tak skvělé.

Když čekali, až je vyzvedne, měli bratři takový drobný rozhovor nad snídaní. Stace viděl, že je Franky celý nesvůj, což bylo v jejich vztazích velmi vzácné.

„Tak to vyklop,“ vybídl ho.

„Nevysvětluj si to nějak špatně,“ začal Franky. „Nežárlím ani nic podobnýho. Ale – nemoh bys Rosii nechat na pokoji, až budem na horách?“

„Jasně,“ přikývl Stace. „Řeknu jí, že jsem chytil ve Vegas tripla.“

Franky se usmál a řekl: „Nemusíš to zase tak moc přehánět. Chtěl bych jen zkusit, jestli bych ji moh mít pro sebe. Jestli ti to nevyhovíme, dám jí pokoj já a můžeš ji mít pro sebe ty.“

„Ty jsi stejně trouba,“ zavrtěl Stace nešťastně hlavou. „Všechno tím zkazíš. Hele, my ji k tomu nenutili ani nepřemlouvali. Sama si to takhle přála. A podle mě je to tak pro nás nejlepší.“

„Chtěl jsem to s ní prostě zkusit sám,“ řekl Franky ještě jednou. „Jen na chvíli.“

„Klidně,“ souhlasil Stace. „Jsem starší, a tak na tebe musím dávat pozor.“ Byl to jejich oblíbený žert. Ostatně Stace opravdu vypadal o pár let starší než Franky, a ne o deset minut.

„Ale upozorňuju tě, že Rosie tě prokoukne za dvě vteřiny,“ varoval bratra Stace. „Je mazaná. Hned bude vědět, že ses do ní zabouch.“

Franky se na bratra s úžasem zadíval. „Já se do ní zabouch?“ podivil se. „Vážně? A kruciprdel maková.“ A oba se rozesmáli.

Auto vyjelo z města a začalo se proplétat zemědělskou krajinou Westchesterského okresu. Franky přerušil mlčení. „Ještě nikdy v životě jsem neviděl tolik sněhu,“ prohlásil. „Jak tady můžou vůbec ty lidi žít?“

„Je to tady levný,“ vysvětlovala Rosie.

„Kdy tam budeme?“ zeptal se Stace.

„Tak za hodinu a půl,“ odpověděla Rosie. „Potřebujete si udělat pauzu, pánové?“

„Ne,“ odpověděl Franky. „Radši ať už jsme tam.“

„Leda bys potřebovala zastavit ty,“ navrhl Rosii Stace. Dívka zavrtěla hlavou. Tvářila se velmi odhodlaně, rukama pevně svírala volant a upřeně zírala ven, kde padaly velké sněhové vločky.

Asi po hodině jízdy projeli jakýmsi městečkem a Rosie poznamenala: „Ještě patnáct minut.“

Pak zatočila na strmou cestu a na vrcholku kopce uviděli dům, byl šedý jako slon a obklopený zasněženými poli. Sníh byl naprosto čistý a netknutý, nikde ani šlápota či stopa po pneumatice.

Rosie zastavila před přední verandou a všichni tři vystoupili. Dívka bratry ověsila zavazadly a vánočními dárky. „Jděte dál,“ vybídla je. „Dveře jsou otevřené. Tady se nezamyká.“

Franky a Stace se s nákladem vypotáceli po schodech na verandu a otevřeli dveře. Ocitli se v rozlehlém obývacím pokoji se zvířecími hlavami pověšenými na stěnách. Uprostřed bylo obrovské ohniště připomínající jeskyni.

Venku zničehonic zařval motor cadillaku a ve stejný okamžik vpadlo do místnosti oběma vchody šest mužů. Drželi v rukou zbraně a jejich velitel, rozložitý chlap s obrovským knírem, bratry s trochu cizím přízvukem vyzval: „Nehýbejte se. Nepouštějte ty balíky.“ Načež dvojčata ucítila, jak se jim hlavně zaryly do těla.

Zatímco Franky si dělal starosti o Rosie, Stacemu to došlo hned. Frankymu trvalo zhruba třicet vteřin, než si to spojil dohromady – řev motoru a skutečnost, že tam s nimi Rosie není. Pak se ho zmocnil nejhorší pocit, jaký kdy v životě zažil, a pochopil, jak to bylo doopravdy. Rosie byla návnada.

7. kapitola

Večer před Štědrým dnem se Astorre vydal na večírek, který Nicole pořádala u sebe doma. Pozvala na něj nejrůznější kolegy z branže a členy dobrovolných skupin, včetně její nejoblíbenější skupiny organizující tažení proti trestu smrti.

Astorre miloval večírky. Strašně rád si povídal s lidmi, které už nikdy neuvidí a kteří se od něj tolik liší. Občas se někde seznámil se zajímavou ženou, s níž pak měl krátký poměr. A neustále doufal, že se jednou zamiluje – chybělo mu to. Dnes mu Nicole připomněla jejich dávný mladistvý románek, ne stydlivě, ani vyzývavě, zato dobrosrdečné.

„Když jsi poslechl otce a odjel do Evropy, úplně mi to zlomilo srdce,“ prohlásila.

„Já vím,“ přikývl Astorre. „Ale nebránilo ti to v tom, abys chodila s jinými mužskými.“

Z nějakého důvodu si ho ten večer Nicole velice všímala. Důvěrně ho držela za ruku, jak to dělají školačky, líbala ho na ústa a tiskla se k němu, jako by věděla, že se jí opět chystá upláchnout.

Trochu ho to mátlo, protože se v něm s plnou silou hlásila o slovo jeho stará něha, ale bylo mu jasné, že začít si zase něco s Nicole by na téhle životní křižovatce byla zásadní chyba. Zvlášť vzhledem k tomu, jaká rozhodnutí ho čekají. Nakonec ho dovedla k jakési skupince lidí a představila jim ho.

Hrála tam živá hudba a Nicole požádala Astorra, aby také něco zazpíval svým chraplavým, ale vřelým, houpavým hlasem, což mu vždycky dělalo radost. Zazpívali si společně jednu starou italskou milostnou baladu.

Když zpíval, Nicole se k němu přitiskla a zadívala se mu do očí, jako by se mu snažila vyčíst něco z duše. Pak mu vtiskla poslední lítostivý polibek a pustila ho.

Měla pro něj ovšem ještě jedno překvapení. Dovedla ho k jednomu z hostů, k tiché překrásné ženě s velkýma, moudrýma, šedýma očima, aby je seznámila. „Astorre,“ řekla Nicole, „tohle je Georgette Cilkeová. Předsedá naší Kampani proti trestu smrti. Často pracujeme společně.“ Georgette pokývla hlavou a složila mladíkovi poklonu za pěvecký výkon. „Připomínáte mi mladého Sinatru,“ poznamenala.

Astorra to potěšilo. „Děkuji,“ řekl. „Je to můj oblíbenec. Znám všechny jeho písně nazpaměť.“

„Můj manžel ho má taky moc rád,“ prohlásila Georgette. „Mně se jeho muzika docela líbí, ale nezamlouvá se mi, jak se chová k lidem.“

Astorre si povzdechl, protože moc dobře věděl, že proti téhle poznámce se nedá nic namítnout. Přesto se najeden argument zmohl, aby nevyklízel pole bez boje: „Jistě, ale vždycky musíme oddělovat člověka od jeho díla.“ Uhlazenost Astorrovy obrany Georgettu nadchla. „Skutečně nám nic jiného nezbývá?“ zeptala se s dovádivým blýsknutím v očích. „Já si myslím, že nikdy nesmíme přehlížet, když se někdo chová necitlivě a hulvátsky, neřkuli surově.“

Astorre pochopil, že Georgette v tomhle bodě nehodlá jakkoliv ustupovat, a tak místo další diskuse zazpíval několik taktů ze zpěvákových nejslavnějších milostných písní. Zadíval se přitom ženě zpříma do šedavé nazelenalých očí, kolébal se v rytmu hudby a viděl, že se Georgette začíná usmívat.

„No dobře, dobře,“ zvedla ruce. „Připouštím, že ty písničky jsou dobré. Ale to neznamená, že ho najednou vezmu na milost.“

Jemně ho pohladila po rameni a pak zmizela v davu. Zbytek večírku strávil Astorre tím, že ji pozoroval. Byl to typ ženy, která nedělá nic proto, aby zdůraznila svou krásu, a přitom má v sobě přirozený půvab a jemnou vlídnost, jež dokážou zaplašit veškeré hrozby, které s sebou krása přináší. A Astorre měl – stejně jako všichni ostatní v místnosti – pocit, že se do Georgetty tak trochu zamiloval. Ona přitom působila dojmem, že nemá upřímně ani tušení, jak na ni lidé reagují. Jakýkoliv náznak flirtování jí byl naprosto cizí.

Tentokrát už měl ovšem Astorre pročtené Marcantoniovy poznámky k dokumentu o Cilkeovi, paličatém špiclovi dychtivě pasoucím po lidských slabostech a ve svém úsilí neochvějně výkonném. A taky se tam dočetl, že ho jeho manželka opravdu miluje. To byla záhada.

Když byl večírek asi v polovině, přistoupila k němu Nicole a zašeptala mu do ucha, že v recepci se právě objevil Aido Monza.

„Promiň, Nicole,“ řekl jí Astorre, „ale budu muset běžet.“

„Jasně,“ přikývla dívka. „Doufala jsem, že se s Georgettou seznámíš trochu blíž. Je to naprosto nejbystřejší a nejlepší ženská, jakou jsem kdy poznala.“

„Rozhodně je moc krásná,“ poznamenal Astorre a napadlo ho, že ve vztahu k ženám se pořád chová jako pitomec – chvíli se nehlídá a už začne stavět nejrůznější vidiny na základě jednoho setkání.

Když Astorre sešel do recepce, našel tam Aidu Monzu nepohodlně sedět na jedné z Nicoliných křehkých, ale krásných starožitných židlí. Monza vstal a pošeptal mu: „Máme dvojčata. Jsou vám k dispozici.“

Astorre měl pocit, že se mu zastavilo srdce. Takže teď to začne. Už zase ho čeká zásadní zkouška., Jak dlouho to trvá, než tam člověk dojede?“ zeptal se.

„Nejmíň tři hodiny. Řádí tam blizzard.“

Astorre se podíval na hodinky. Bylo půl jedenácté večer. „Tak vyrazíme,“ řekl.

Když vyšli z budovy, byl vzduch bílý poletujícím sněhem a zaparkovaná auta napůl pohřbily naváté závěje. Monza měl venku postavený mohutný tmavý buick.

Astorre se usadil a jeho společník řídil. Byla neuvěřitelná zima a Monza pustil topení. Auto se postupně změnilo v troubu vonící tabákem a vínem.

„Spěte,“ poradil Monza Astorrovi. „Máme před sebou dlouhou cestu a čeká nás noc plná práce.“

Astorre se uvolnil a nechal mysl, aby se pomalu ponořila do snů. Silnice mizela pod sněhem. Mladík si vzpomněl na palčivé horko Sicílie a na jedenáct let, během nichž ho don připravoval na tenhle poslední úkol. A věděl, jaký osud ho nevyhnutelně čeká.

Když don Aprile přikázal Astorru Violovi, že má jet studovat do Londýna, bylo mladíkovi šestnáct. Nijak ho to nepřekvapilo. Don poslal do soukromých škol všechny svoje děti a dopřál jim, aby mohly dospívat v přípravkách. Nebylo to tím, že by kdovíjak miloval vzdělání, ale chtěl potomky co nejvíc oddělit od svého podnikání a způsobu života.

V Londýně bydlel Astorre u jednoho bohatého manželského páru, který se před mnoha roky vystěhoval ze Sicílie a vedl podle všeho v Anglii velice pohodlný život. Byli to bezdětní manželé ve středních letech a změnili si příjmení z Priola na Pryor. Vypadali velice britsky, pleť jim zesvětlala anglickým počasím a oblékali se a chovali naprosto nesicilsky. Pan Pryor chodil do práce v buřince a se složeným deštníkem v ruce. Paní Pryorová si na sebe brala květované šaty a bachraté čepce starosvětských anglických hospodyň. V soukromí svého domova se ale Pryorovi vraceli ke svým kořenům. Pan Pryor si vzal umazané pytlovité kalhoty a černou košili bez límečku, zatímco paní Pryorová nosila velice volné černé šaty a vařila stará italská jídla. On ji oslovoval Marizzo a ona mu říkala Zu.

Pan Pryor pracoval jako výkonný ředitel jedné soukromé banky, což byla sesterská firma velké banky sídlící v Palermu. Jednal s Astorrem jako se svým nejoblíbenějším synovcem, ale přece jenom si ho držel trochu od těla. Paní Pryorová ho zahrnula jídlem a náklonností, jako by to byl její vlastní vnuk.

Pan Pryor poskytl Astorrovi auto a dával mu docela přijatelné kapesné. Školu už měl Astorre zařízenou. Šlo o malou, zapadlou univerzitu jen kousek od Londýna, která se specializovala na ekonomiku a bankovnictví, ale měla také dobrou pověst v humanitních oborech. Astorre si zapsal všechny povinné předměty, ale doopravdy ho zajímaly jen kurzy herectví a zpěvu. Rozvrh si zaplnil nejrůznějšími nepovinnými předměty týkajícími se hudby a historie. A právě během pobytu v Londýně propadl náklonnosti k atmosféře honů na lišku – ne vlastnímu lovu a zabílení, nýbrž podívané, tedy červeným kabátcům, hnědým psům a černým koním.

V jednom z kurzů herectví se Astorre seznámil se stejně starou dívkou Rosii Connerovou. Byla mimořádně krásná a měla v sobě nádech nevinnosti, který dokáže mladého muže zničit a staršího pořádně vyprovokovat. Dívka měla herecký talent a v některých hrách, jež se třídou nastudovali, hrála hlavní roli. Naproti tomu Astorre dostával pouze menší role. Byl docela šikovný, ale něco v jeho osobnosti mu bránilo otevřít se publiku. Rosie takové problémy neměla. Vypadalo to, jako by obecenstvo vyzývala, aby ji svádělo.

Chodili spolu také na hodiny zpěvu a Rosie obdivovala Astorrův hlas. Bylo zřejmé, že učitel Rosiino nadšení nesdílí – ve skutečnosti Astorrovi radil, aby přestal na hodiny chodit. Střízlivě vzato, mladík opravdu neměl nijak zvlášť příjemný hlas, ale co horšího, neměl ani valný cit pro hudbu.

Uběhly pouhé dva týdny a z Astorra a Rosie se stali milenci. Bylo to spíš na její popud než na jeho, i když v té době už byl do ní zamilovaný až po uši – tak zamilovaný, jak to dokážou jen dospívající mladíci. Na Nicole úplně zapomněl. Rosie působila spíš pobaveně než vášnivě. Byla ale plná života, a když byli spolu, mladíka obdivovala. V posteli byla náruživá a v každém směru štědrá. Po týdnu mi-lování koupila Astorrovi drahý dárek: červenou loveckou kazajku s černou sametovou loveckou čapkou a tenkým koženým bičíkem. Předala mu to, jako by šlo o nějaký žert.

Oba si navzájem převyprávěli svoje životní osudy, jak už to tak mladí milenci dělávají. Rosie mu vyložila, že její rodiče vlastní obrovský ranč v Jižní Dakotě a že strávila dětství v nemožném městečku uprostřed amerických plání. Nakonec se jí podařilo utéci, protože trvala na tom, že musí studovat divadlo v Anglii. Jinak nepovažovala dětství za tak úplně ztracené. Naučila se jezdit na koni, lovit a lyžovat a na střední škole vynikala v dramatickém kroužku i na tenisovém kurtu.

Astorre jí také otevřel srdce. Vyprávěl jí, jak touží stát se zpěvákem, jak miluje anglický způsob života s jeho starou, středověkou strukturou, královskou pompézností, zápasy v pólu a hony na lišku. Ale nikdy se jí ani slovem nezmínil o strýci donu Raymondu Aprilovi a o výletech na Sicílii, které v dětství absolvoval.

Nutila ho, aby si na sebe bral lovecké oblečení, a pak ho sama svlékala. „Ty jsi stejně fešák,“ podivovala se. „Možná jsi byl v minulém životě anglický lord.“

Tohle byla jediná věc, z níž Astorre neměl dobrý pocit. Dívka upřímně věřila v převtělování. Jenže pak se s ním milovala a on na všechno zapomněl. Měl pocit, že nikdy v životě nebyl tak šťastný, snad s výjimkou Sicílie.

Jenže na konci roku si ho pan Pryor odvedl do pracovny a tam mu sdělil velice špatnou zprávu. Měl na sobě plandavé kalhoty a příjemnou pletenou vestu. Na hlavu si nasadil placatou kostkovanou čepici, jejíž kšilt měl stažený do očí.

Astorrovi tehdy řekl: „Moc se nám líbilo, že jsi u nás mohl bydlet. Moje žena miluje tvůj zpěv. Teď se ale bohužel musíme rozloučit. Don Raymonde ti vzkazuje, že máš odjet na Sicílii, kde budeš bydlet u jeho dobrého přítele

Bianca. Jsou věci, které se můžeš naučit jenom tam. Don chce, abys vyrostl jako Sicilián. Sám víš, co to znamená.“ Astorrem ta novinka otřásla, ale ani na okamžik nepochyboval o tom, že musí poslechnout. A přestože vždycky toužil zase se někdy na Sicílii podívat, nemohl se vypořádat s myšlenkou, že už Rosii nikdy neuvidí. Proto se pana Pryora zeptal: „Kdybych tak jednou měsíčně zajel do Londýna, můžu bydlet u vás?“

„Urazil bys nás, kdybys šel jinam,“ prohlásil pan Pryor. „Proč sem chceš jezdit?“

Astorre mu pověděl o Rosii a svěřil se mu, jak moc ji miluje.

„Ale,“ povzdechl si muž potěšeně. „Není nic krásnějšího, než muset se rozloučit s ženou, kterou člověk miluje. Skutečná bolest. A chudák dívka – jak ta bude trpět. Ale klidně odjeď a nedělej si s tím starosti. Dej mi její jméno a adresu, abych se o ni mohl postarat.“

Loučení bylo srdcervoucí. Astorre dívce přísahal, že bude každý měsíc létat do Londýna, aby mohl být s ní. Ona přísahala, že se už nikdy ani nepodívá na jiného muže. Bude to příjemné odloučení. Astorre si pochopitelně bude dělat starosti. Dívčin zjev, její vstřícné vystupování, její úsměv, to vše přímo láká k dobývání. Vlastnosti, pro něž ji tak miloval, představovaly současně pro jejich vztah největší nebezpečí. Mnohokrát ho to napadlo. Což se ostatně milencům stává, neboť jsou přesvědčeni, že všichni muži na světě musí toužit po ženě, kterou právě oni milují – i ostatní přece musí přitahovat její krása, její bystrost a její duchaplnost.

Už následujícího dne seděl Astorre v letadle do Palerma. Tam se sešel s Biancem – ten se ovšem mezitím neuvěřitelně změnil. Rozložitý muž měl na sobě hedvábný oblek šitý na míru a na hlavě bílý klobouk se širokým okrajem. Oblékal se tak kvůli svému postavení, jelikož Biancova cosca řídila většinu stavebních prací ve válkou poničeném Palermu. Bylo to výnosné živobytí, ale daleko složitější než staré dobré časy. Bianco teď musel podplácet všechny představitele města, stejně jako ministerské úředníky v Římě, a současně bránit svoje území před nepřátelskými coscami, jako byla kupříkladu mocná rodina z Corleone.

Octavius Bianco Astorra objal, připomněl mu dávný únos a pak mladíkovi pověděl o příkazech dona Raymonda. Astorre má dostat výcvik jako Biancův osobní strážce a současně se má naučit vést Biancovy obchodní záležitosti. To bude trvat nejméně pět let, ale na konci tohoto období bude z Astorra opravdový Sicilián, takže si zaslouží strýcovu důvěru. Astorre měl do začátku jednu velkou výhodu: díky dávným pobytům na Sicílii ovládal zdejší nářečí, jako by se tu narodil.

Bianco bydlel v obrovském domě hned za hranicemi Palerma. Dům byl plný služebnictva a ve dne v noci ho hlídala četa strážců. Díky moci a bohatství měl Bianco důvěrné spojení s palermskou lepší společností. Během dne musel Astorre absolvovat výcvik ve střelbě, v práci s výbušninami a v lezení po laně. Večer ho Bianco bral na setkání s přáteli, jež se odehrávala u někoho doma nebo v nejrůznějších restauracích. Občas spolu navštěvovali taneční večírky, kde Bianca obletovaly bohaté konzervativní vdovy a Astorre zpíval něžné milostné písně jejich dcerám.

Nejvíc žasl na tím, že je možné naprosto otevřeně uplácet vysoké úředníky z Říma.

Jednou v neděli je přijel navštívit ministr pro obnovu a radostně, bez sebemenšího náznaku studu, si vzal kufr plný peněz a nadšeně přitom Biancovi děkoval. Téměř omluvně pak vysvětloval, že polovinu bude muset předat samotnému italskému ministerskému předsedovi. Když se později Astorre a Bianco vraceli domů, mladík se zeptal, jestli je to vůbec možné.

Bianco pokrčil rameny. „Polovinu mu asi nedá, ale něco určitě. Poskytnout Jeho Excelenci malé kapesné je přece čest.“

Během celého následujícího roku létal Astorre do Londýna navštěvovat Rosii. Zdržel se vždycky jen den a noc. A byly to pro něj noci plné blaženosti.

Téhož roku také prodělal křest bojem. Mezi Biancovou coscou a corleonskou coscou mělo dojít k dohodě o příměří. Corleonskou skupinu vedl jakýsi Tosci Limona. Byl to zakrslý mužíček s úděsným kašlem, měl velice nápadný jestřábí profil a hluboko zapadlé oči. Dokonce i Bianco v hovoru s Astorrem naznačil, že má z Limony trochu strach.

Setkání obou pánů se mělo odehrát na neutrální půdě a za přítomnosti jednoho z nejvyšších představitelů justice na Sicílii.

Tento soudce, jemuž se přezdívalo Palermský lev, byl pyšný na to, že je absolutně a dokonale úplatný. Snižoval tresty členů mafie odsouzených za vraždu a nedovoloval žalobcům, aby se odvolávali. Nijak se netajil tím, že se přátelí jak s Biancovou coscou, tak s mafií z Corleone. Patnáct kilometrů od Palerma vlastnil obrovskou usedlost a právě tam mělo k setkání dojít, aby byla vyloučena možnost jakéhokoliv násilí.

Každý z velitelů si s sebou směl přivést čtyři osobní ochránce. Také se dělili o úhradu poplatku, který Palermský lev žádal za zorganizování a vedení schůzky a pochopitelně i za pronájem domu.

S mohutnou kšticí bílých vlasů, v nichž mu téměř mizel obličej, vypadal Lev jako pravé ztělesnění počestného soudnictví.

Biancově skupině ochránců velel Astorre. Na mladíka udělalo velký dojem, jakou náklonnost si oba muži projevovali. Limona a Bianco se přímo zahrnuli objetími, líbali se na tváře a srdečně si tiskli ruce. Nad vynikající večeří, kterou jim Lev vystrojil, se na sebe smáli a důvěrně si šeptali.

O to víc mladíka zaskočila poznámka, kterou Bianco pronesl, když bylo po všem a zůstali spolu jen sami dva: „Musíme si dávat veliký pozor. Ten hajzl Limona nás hodlá zabít.“

A ukázalo se, že měl pravdu.

O týden později byl policejní inspektor, kterého měl Bianco na výplatní listině, zavražděn, když vycházel z domu své milenky. Za další dva týdny byl skupinou maskovaných mužů surově zabit jeden z příslušníků palermské společenské smetánky a Biancův obchodní partner v zakázkách na stavební práce. Muži vnikli do jeho domu a provrtali ho kulkami skrz naskrz.

Bianco reagoval tím, že zvětšil počet svých osobních ochránců a přijal zvláštní opatření, aby zajistil auta, v nichž se vozil. Corleonští byli proslulí tím, jak obratně dokážou zacházet s výbušninami. Bianco se také příliš nevzdaloval od svého domu.

Jenže pak přišel den, kdy Biancovi nezbývalo než vydat se do Palerma, jelikož musel vyplatit dva vysoké městské úředníky. Vzal si do hlavy, že při té příležitosti poobědvá ve své oblíbené restauraci. Rozhodl se, že pojede mercedesem, a vybral si svého nejlepšího řidiče. Astorre seděl vedle Bianca na zadním sedadle. Jedno auto jelo před nimi a druhé za nimi. V obou vozech byli kromě řidiče navíc ještě dva ozbrojení strážci.

Jeli zrovna po širokém bulváru, když vtom se náhle z postranní uličky vyřítil motocykl se dvěma jezdci. Spolujezdec měl v ruce kalašnikov a okamžitě začal střílet směrem na Biancův vůz. To už ale Astorre strhl Bianca na podlahu a začal pálit za vzdalujícími se jezdci. Motocykl zahnul do jiné postranní uličky a zmizel.

O tři týdny později bylo pod pláštíkem noci zajato pět mužů a byli převezeni do Biancova domu, kde je svázali a schovali do sklepa. „Patří ke Corleonským,“ poučil Astorra Bianco. „Pojď se mnou do sklepa.“

Muži byli svázaní podle starého Biancova zvyku s propletenými údy. Stáli nad nimi ozbrojené stráže. Bianco si od jednoho ze strážců vzal pušku a bez jediného slova postřílel všech pět mužů ranami do týla.

„Vyhoďte je v Palermu na ulici,“ poručil. Pak se obrátil na Astorra. „Jakmile se jednou rozhodneš někoho zabít, nikdy už s ním nemluv. Je to pak pro obě strany daleko nepříjemnější.“

„Byli to ti motocyklisté?“ zeptal se Astorre.

„Ne,“ odpověděl Bianco. „Ale i tak to zabere.“

A nemýlil se. Od té doby zavládl mezi palermskou a corleonskou coscou opět mír.

Astorre se nedostal do Londýna, aby navštívil Rosii, už téměř celé dva měsíce. Jednou brzy ráno mu zavolala. Dal jí svoje číslo, aby ho použila v případě nejvyšší nouze.

„Astorre,“ řekla velice klidným hlasem. „Mohl bys sem ihned přiletět? Mám veliký průšvih.“

„Řekni mi, o co jde,“ požádal ji mladík.

„Do telefonu to nejde,“ odpověděla. „Ale jestli mě opravdu miluješ, tak přijedeš.“

Když Astorre požádal Biancu, aby mu dovolil odletět, Bianco řekl: „Vezmi si peníze.“ A podal mladíkovi tlustý svazek anglických liber.

Sotva dorazil k Rosiině bytu, pustila ho dovnitř a pečlivě za nimi zamkla dveře. Měla mrtvolně bílý obličej a byla zamotaná do tlustého županu, který u ní nikdy předtím neviděl. Krátce a vděčně ho políbila. „Asi na mě budeš mít vztek,“ řekla smutně.

V tu chvíli Astorra napadlo, že je těhotná, a honem vyhrkl: „Na tebe se zlobit nedokážu, miláčku.“

Pevně se k němu přitiskla. „Už jsi pryč víc než rok, víš. Strašně jsem se snažila zůstat ti věrná. Aleje to moc dlouhá doba.“

Náhle měl Astorre ledově chladnou mysl. Takže jde o další zradu. Jenže v tom muselo být ještě něco navíc. Proč chtěla, aby dorazil tak rychle? „No dobře,“ řekl nahlas. „A proč jsem tady?“

.Jistěže ano,“ odpověděl Astorre. Ale v hloubi duše si tím nebyl tak jist.

Následujícího rána se znovu objevil pan Pryor a oznámil Rosii, že už se může vrátit do svého bytu. Rosie ho vděčně objala, což on potěšeně přijal. Venku už na ni čekalo auto, které jí zařídil.

Sotva odjela, pan Pryor, už zase příhodně s buřinkou na hlavě a deštníkem v ruce, odvezl Astorra na letiště. „Nedělej si s ní starosti,“ vybídl Astorra. „O všechno se postaráme.“

„Dejte mi vědět,“ požádal ho Astorre.

„Jistě. Je to úžasná holka, pravá mafiánská žena. Budeš jí muset tenhle drobný přečin odpustit.“

8. kapitola

Během let strávených na Sicílii se Astorre vyškolil na skutečného odborníka. Vedl dokonce jednotku šesti mužů z Biancovy coscy, která jela do samotného Corleone popravit jejich prominentního pyro-technika, muže, jenž vyhodil do vzduchu jednoho italského armádního generála a dva nejschopnější sicilské soudce zaměřené proti mafii.

Astorre také vedl rušný společenský život a často chodil do kaváren a nočních klubů – hlavně proto, aby se tam seznamoval s krásnými ženami. Palermo bylo plné nejrůznějších picciotti, čili pěšáků mafie, z nejrůznějších klanů a všichni lpěli na své mužnosti a dávali si záležet na tom, aby jim dobře střižené obleky dělaly svižnou postavu, aby měli dobře pěstěné nehty a vlasy ulízané k lebce, jako by to byla kůže. A všichni si hleděli toho, aby se jaksepatří zapsali – aby vzbuzovali strach a byli milováni. Nejmladším z nich nebylo ještě ani dvacet, pěstovali si pečlivě ošetřované kníry a rty měli rudé jako korály. Žádnému jinému mužskému nikdy neustoupili ani o píď a Astorre se jim vyhýbal. Byli naprosto bezohlední a zabíjeli i ty nejvýše postavené osobnosti svého světa, čímž si zajišťovali téměř okamžitou vlastní smrt. Jelikož zabití člena mafie se – stejně jako svedení jeho žen
y – trestalo smrtí. Aby jim trochu srazil hřebínek, choval se Astorre k těmto picciotti vždycky s přátelskou úctou. A všichni ho měli rádi. Dost mu pomohlo, když se tak napůl zamiloval do barové tanečnice Buji a dokázal se vyhýbat jejich naschválům v milostných záležitostech.

Astorre strávil několik let jako Biancova pravá ruka v boji proti corleonské cocse. Pravidelně dostával pokyny od dona Aprila, který mezitím zrušil svoje každoroční cesty na Sicílii.

Velkým jablkem sváru mezi corleonskou a Biancovou coscou byla otázka dlouhodobé strategie. Corleonská cosca se rozhodla uplatňovat proti úřadům vládu teroru. Organizovala atentáty na vyšetřující soudce a vyhazovala do vzduchu generály, kteří byli na Sicílii vysláni, aby potlačili mafii. Bianco byl přesvědčen, že přes některé okamžité úspěchy to je z dlouhodobého hlediska velice škodlivý postup. Jenže jeho námitky vedly jen k tomu, že násilnou smrtí zemřelo několik jeho přátel. Bianco sáhl k odvetě a krveprolití dosáhlo tak nepřijatelné úrovně, že obě strany opět začaly hledat možnost nějaké dohody.

Během let strávených na Sicílii si Astorre našel blízkého přítele. Nello Sparra byl o pět let starší než Astorre a hrál s kapelou v jednom palermském nočním klubu, kde měli velice hezké servírky. K povinnostem některých z nich patřila i role prvotřídních prostitutek.

Nello netrpěl nedostatkem peněz – vypadalo to, že má několik zdrojů přijmu. Hezky se oblékal v palermském mafiánském stylu. Byl vždycky v dobré náladě a kdykoliv připraven vyrazit za nějakým dobrodružstvím. Dívky v klubu ho milovaly, protože jim dával k narozeninám a svátkům drobné dárečky. A také protože ho podezřívaly, že je jedním z utajovaných majitelů klubu, což byl milý a bezpečný podnik díky nesmlouvavé ochraně, kterou mu poskytovala palermská cosca ovládající veškeré zábavní podniky v provincii. Takže dívky byly jen rády, když mohly Nella a Astorra doprovázet na soukromé večírky či výlety na venkov.

Buji byla vysoká, přitažlivá a smyslná hnědovláska, která tančila v nočním klubu Nella Sparry. Byla známá svým temperamentem a nezávislostí při výběru milenců. Nikdy se nezajímala o žádného picciotta – muž, který se jí dvořil, musel mít peníze a moc. Měla pověst ženy zištné oním upřímným a otevřeným způsobem, jaký se obvykle přičítá mafii. Vyžadovala drahé dary, ale byla tak krásná a váš-nivá, že se palermští boháči mohli přetrhnout, aby uspokojili její potřeby.

V průběhu let se mezi Buji a Astorrem vytvořil vztah založený na nejistém poutu opravdové lásky. Buji měla Astorra opravdu ráda, i když na něj neváhala zapomenout, pokud se před ní otevírala možnost výdělečně zvlášť výhodného víkendu s bohatým palermským podnikatelem. Když to udělala poprvé, Astorre se ji od toho snažil odradit, ale ona ho zdolala praktickými argumenty.

„Je mi jednadvacet,“ prohlásila tehdy. „Jediným mým kapitálem je moje krása. Až mi bude třicet, může ze mě být mamina s houfem dětí, nebo nezávislá bohatá žena s vlastním malým podnikem. Jasně že je nám spolu dobře, ale ty se jednou vrátíš do Ameriky, a tam já nechci odjet – ty mě tam ostatně ani nechceš vzít s sebou. Tak se pojďme brát jako svobodné lidské bytosti. Než tě začnu mít dost, užiješ si mě, co hrdlo ráčí, a takovéhle záležitosti s tím nemají nic společného. Tak přestaň s těmi nesmysly. Musím si nějak vydělávat na živobytí.“ Pak zlomyslně dodala: „Navíc máš příliš nebezpečné povolání, než abych se na tebe mohla spolehnout.“

Nello vlastnil obrovský dům na mořském pobřeží kousek od Palerma. Bylo tam deset ložnic, což jejich večírkům bohatě stačilo. Na pozemku byl také bazén ve tvaru ostrova Sicílie a dva antukové tenisové kurty, na něž si jen málokdy někdo vzpomněl.

O víkendech byl dům plný členů Nellovy početné rodiny, kteří sem přijížděli z venkova na návštěvu. Děti, které ještě neuměly plavat, vždycky odložili na tenisové kurty a nechali je, aby si hrály s vlastními hračkami či se starými tenisovými raketami. Děcka proháněla malé žluté tenisáky, kopala do nich jako do fotbalového míče a pak je nechala ležet na antuce jako malé žluté kanárky.

Astorra přijali členové rodiny mezi sebe a jednali s ním jako s milovaným synovcem. Nello se mu stal bratrem. Večer v klubu ho Nello dokonce pozval na pódium a společně zpívali italské milostné balady k potěše obecenstva, jež jim nadšeně tleskalo, a pro radost servírkám.

Mimořádně zkorumpovaný soudce přezdívaný Palermský lev opět poskytl ke schůzce Bianca a Limony svůj dům i svoje služby. A zase si každý směl s sebou přivést čtyři osobní strážce. Bianco byl dokonce odhodlán vzdát se kousku svého palermského stavitelského impéria, aby si zajistil mír.

Astorre nenechával nic náhodě. On i jeho tři muži přišli na setkání po zuby ozbrojeni.

Když Bianco, Astorre a strážci dorazili, Limona se svým doprovodem už čekal v soudcově domě. Byla pro ně připravena večeře o mnoha chodech. Ani jeden z osobních strážců se neposadil k prostřené tabuli, u jídla seděli jen soudce – bujnou bílou hřívu měl k tomu účelu střiženou dozadu růžovou stuhou – a Bianco s Limonou. Limona jedl velmi málo, ale na Biancovy projevy náklonnosti reagoval vstřícně a přátelsky. Slíbil, že až na další nechá všech atentátů na úředníky, zvláště pokud je bude mít Bianco na výplatní listině.

Když byla večeře u konce a všichni se chystali přesunout do salonu k závěrečné diskusi, Lev se omluvil a řekl, že bude zpátky za pět minut. Řekl to s tak výmluvným úsměvem, že všem hned došlo, kam ho přirozené nutkání žene.

Limona otevřel další láhev vína a dolil Biancovi sklenku. Astorre přistoupil k oknu a zadíval se na širokou příjezdovou cestu. Čekal tam jeden jediný, osamělý vůz. Zatímco se Astorre díval ven, objevila se ve dveřích bílá hříva Palermského lva. Soudce nasedl do auta a bez otálení vyrazil pryč.

Astorre neváhal ani okamžik. Jednotlivé kousky skládačky mu v hlavě okamžitě zapadly do sebe. Sáhl po zbrani, aniž si to stačil pořádně uvědomit. Limona a Bianco měli zrovna překřížené paže a snažili se napít vína. Astorre přistoupil těsně k nim, zvedl pistoli a vystřelil Limonovi do obličeje. Kulka zasáhla nejprve sklenku a pak teprve vletěla Limonovi do úst. Skleněné střípky se rozletěly po stole jako diamanty. Astorre okamžitě obrátil zbraň proti Limonovým osobním ochráncům a začal pálit. To už stačili tasit i jeho muži. Těla protivníků se zhroutila na podlahu.

Bianco se na mladíka nechápavě zadíval.

„Lev právě odjel z domu,“ řekl Astorre. Biancovi okamžitě došlo, že to byla past.

„Musíš na sebe dávat pozor,“ řekl Astorrovi a ukázal na Limonovo tělo. „Jeho přátelé po tobě půjdou.“

Zbrklý člověk může být oddaný, ale není pro něj nijak snadné nedostávat se do průšvihů. Pietro Fissolini toho byl chodícím důkazem. Fissolini si vážil vzácného projevu milosrdenství, kterého se dočkal od dona Raymonda, a nikdy ho nezradil. Zato zradil vlastní rodinu. Svedl ženu svého synovce Aida Monzy. Došlo k tomu mnoho let po slibu, který dal donovi, a Fissolinimu bylo tehdy už šedesát.

Byla to neuvěřitelná ztřeštěnost. Když Fissolini svedl manželku vlastního synovce, pošlapal tím svoje postavení v čele coscy. Protože mafie se skládá z jednotlivých oddělených buněk a k udržení moci musí člověk klást zájmy „rodiny“ nad všechno ostatní. Celou situaci ještě zhoršovala skutečnost, že svedená žena byla Biancova neteř. Bianco by nikdy v životě nepřenesl přes srdce, kdyby se podvedený manžel pomstil jeho neteři. Manžel přitom musel zcela nevyhnutelně zabít Fissoliniho, své-ho milovaného strýce a vůdce své coscy. Tím budou dvě provincie vtaženy do krvavého boje, který oslabí celý venkov. Astorre poslal donovi vzkaz se žádostí o instrukce.

Odpověď zněla: „Už jednou jsi ho zachránil. Zase se musíš rozhodnout sám.“

Aido Monza byl jedním z nejcennějších členů coscy a celé širší „rodiny“. Byl jedním z lidí, jež don před mnoha lety zachránil před smrtí. Takže když ho Astorre povolal do donovy vesnice, Aido ochotně dorazil. Bianca na jednání s ním Astorre nepustil, ale ujistil ho, že bude ženu ochraňovat.

Monza byl na Siciliána dost vysoký, měřil skoro sto osmdesát centimetrů. Měl úctyhodně rozložitou postavu a tělo vypracované těžkou prací, kterou musel vykonávat od dětství. Jen oči měl zapadlé a pleť v obličeji, kde by člověk marně hledal kus masa, přiléhala tak těsně ke kostem, že Monzova hlava připomínala lebku. Vypadal proto zvlášť nepřitažlivě a nebezpečně – a svým způsobem tragicky. Monza byl nejchytřejší a nejvzdělanější člen Fissoliniho coscy. Vystudoval v Palermu zvěrolékařství a vždycky s sebou nosil lékařskou brašnu. Měl od přírody rád zvířata a jako veterinář byl na roztrhání. Přitom celou duší věřil sicilským pravidlům čestného chování – jako každý venkovan. Byl to, hned po Fissolinim, druhý nejmocnější muž v jejich cosce.

Astorre už dřív dospěl k rozhodnutí. „Nejsem tady, abych orodoval za Fissoliniho život,“ začal. „Chápu, že tvoje cosca souhlasí s tím, aby ses pomstil. Je mi jasné, jak strašně se musíš cítit. Jsem tady proto, abych orodoval za matku tvých dětí.“

Monza na něj vytřeštil oči. „Je to zrádkyně, zradila mě i moje děti. Nemůžu ji nechat žít,“ namítl.

„Poslouchej,“ pokračoval Astorre. „Kvůli Fissolinimu se nikdo mstít nebude. Ale ta žena je Biancova neteř. On se bude chtít za její smrt pomstít. A jeho cosca je silnější než tvoje. Bude to krvavá válka. Mysli na svoje děti.“ Monza pohrdlivě mávl rukou. „Kdoví jestli jsou vůbec moje! Je to čubka.“ Odmlčel se. „A jako čubka chcípne,“ dodal. Obličej mu prozářila touha po smrti. Tohle už nebyl obyčejný vztek. Ten chlap toužil zničit celý svět.

Astorre si zkusil představit, jak bude vypadat Monzův další život ve vesnici – manželka ztracená a důstojnost poplivaná její a strýcovou zradou.

„Tak teď pořádně poslouchej,“ řekl Astorre nahlas. „Před mnoha lety tě don Aprile ušetřil a zachránil ti tím život. Teď tě žádá o následující službu. Pomsti se Fissolinimu, protože všichni uznáváme, že to musíš udělat. Ušetři ale manželku a Bianco zařídí, že se i s dětmi odstěhuje k příbuzným do Brazílie. Pokud jde o tebe, můžu ti s donovým posvěcením předložit následující nabídku. Přidej se ke mně jako můj osobní asistent a můj přítel. Povedeš blahobytný a bohatý život. A vyhneš se ostudě, která by tě čekala, kdybys zůstal ve vesnici. Nádavkem se vyhneš i odplatě Fissoliniho přátel.“

Astorra potěšilo, že Aido Monza neudělal žádné překvapené ani rozhněvané gesto. Pět minut v naprosté tichosti seděl a přemítal. Pak se zeptal: „A budeš dál naši rodinnou coscu platit? Vedení předám bratrovi.“

„Jistě,“ odpověděl Astorre. „Mají pro nás velkou cenu.“

„V tom případě zabiju Fissoliniho a přidám se k tobě. Nesmíte se mi do toho ale nikdo plést, ani ty, ani Bianco. Manželka neodjede do Brazílie, dokud neuvidí strýcovo mrtvé tělo.“

„Platí,“ přikývl Astorre. A před očima mu vyvstal Fissoliniho veselý, sádelnatý obličej, až ho z toho píchlo u srdce lítostí. „Kdy k tomu dojde?“ zeptal se.

„V neděli,“ řekl Monza. „V pondělí jsem u tebe. A pak ať Bůh hodí celou Sicílii i s mojí ženou do horoucích pekel.“

„Pojedu s tebou zpátky do vesnice,“ oznámil mu Astorre. „Vezmu tvoji ženu pod svou ochranu. Bojím se, že by ses nechal unést.“

Monza pokrčil rameny. „Nemůžu si dovolit, aby o mém osudu rozhodovalo to, co si ženy dávají do pochvy.“

Členové Fissoliniho coscy se sešli v neděli brzy ráno. Synovci a zeťové se museli rozhodnout, jestli nemají také zabít Fissoliniho mladšího bratra, aby předešli odvetě z jeho strany. Bratr musel přece o cizoložství také vědět a tím, že nic neřekl, to vlastně schvaloval. Astorre se žádných těchto debat neúčastnil. Prostě jen dal všem jasně najevo, že na ženu a děti nikdo ruku nevztáhne. Ale krev mu stydla v žilách, když viděl, jak tito muži nepříčetně běsní nad něčím, co jemu samotnému nepřipadalo jako kdovíjak strašný zločin. Uvědomil si, jak k němu byl don nakonec milosrdný.

Bylo mu také jasné, že to není jen sexuální záležitost. Když manželka podvede manžela s milencem, současně tím pouští trojského koně do politické struktury coscy. Může mu prozradit nějaké tajemství a oslabit obranu. Dává milenci moc nad manželovou „rodinou“. Stává se vyzvědačem ve válce. Ani láska neomlouvá takovou velezradu.

A tak se členové coscy sešli v neděli ráno v domě Aida Monzy na snídani a pak ženy s dětmi odešly na mši. Tři muži z coscy odvedli Fissoliniho bratra do polí – a na smrt. Ostatní naslouchali, jak Fissolini skládá hold členům své coscy, kteří se kolem něj nahrnuli. Jen Aido Monza se nesmál jeho žertům. Astorre seděl, jako čestný host, vedle Fissoliniho.

„Aido,“ obrátil se Fissolini s prohnaným úsměvem na synovce, Jestli se budeš tvářit takhle kysele, už ti to zůstane.“

Monza upřel na strýce pohled. „Nemůže mi být do zpěvu jako tobě, strýčku. Já totiž tvou ženu nikdy neměl, víš?“

V tu chvíli tři členové coscy Fissoliniho chytili a pevně ho přidrželi na židli. Monza zašel do kuchyně a vrátil se s brašnou, v niž měl zvěrolékařské nástroje. „Strýčku,“ řekl, „teď tě naučím to, co už jsi dávno zapomněl.“

Astorre odvrátil hlavu. V jasném nedělním dopoledni pomalu poklusával po prašné cestě ke slavnému kostelu Požehnané Panny Marie vzrostlý bílý kůň. Na koni seděl Fissolini. K sedlu byl při-vázán drátem a záda mu podpíral veliký dřevěný kříž. Vypadal skoro, jako by byl naživu. Jenže na hlavě měl hnízdo z větviček připomínající trnovou korunu a na větvičkách byl polštářek ze zelené trávy. A na polštářku ležel Fissoliniho penis a varlata. A z nich mu po tvářích stékaly tenounké pramínky krve.

Aido Monza a jeho překrásná mladá manželka to sledovali ze schodiště kostela. Žena se začala křižovat, ale Monza jí strhl ruku a podržel jí hlavu, aby se na koně s mrtvolou musela dívat. Pak ji postrčil na cestu, aby se vydala za mrtvým.

Astorre vykročil za ní a dovedl ji k autu, aby ji odvezl do Palerma a do bezpečí.

Monza k nim oběma vykročil a obličej měl pokrytý maskou nenávisti. Astorre se na něj mlčky zadíval a varovně zvedl prst. Monza je nechal odjet.

Šest měsíců po zabití Limony pozval Nello Astorra na víkend do svého domu. Hráli tenis a koupali se v moři. Pochutnali si na úžasné místní rybě a těšili se ze společnosti dvou nejkrásnějších servírek v klubu, Buji a Stelly. Po příbuzných nebylo v domě ani památky, jelikož se všichni vydali na venkov na obrovskou rodinnou svatbu.

Bylo překrásné sicilské počasí, oblaka trochu tlumila sluneční žár, takže nebyl nesnesitelný, a vytvářela nad hlavami nečekaný baldachýn. Astorre a Nello hráli s dívkami tenis. Dívky nikdy předtím nedržely raketu v ruce, ale mlátily do míčků s gustem a odpalovaly je daleko za plot. Nakonec Nello navrhl, že by se mohli jít projít na pláž a zaplavat si.

Čtyři osobní strážci seděli ve stínu verandy a užívali si života, protože jim sluhové nosili jídlo a pití. To ale neznamená, že nějak ochabla jejich pozornost. Mimo jiné také proto, že s potěšením sledovali pružná těla obou dívek v plavkách a dohadovali se, která z nich je lepší v posteli. Nakonec se všichni shodli na Buji, jejíž veselý projev a bujný smích dávaly tušit, že člověka dokáže víc vzrušit. Teď se strážci zvedli a v dobrém rozmaru se chystali také vydat na pláž. Dokonce si vykasali nohavice.

Astorre jim v tom ale zabránil. „Zůstaneme na dohled,“ Ujistil je. „Hleďte si pití.“ A pak se čtveřice mladých lidí vydala podél pláže a držela se kus od vody, aby na ně necákal příboj. Astorre a Nello šli vepředu, dívky kráčely za nimi. Když ušli asi třicet metrů, dívky si začaly svlékat plavky. Buji si stáhla ramínka, ukázala ňadra a vzala je do dlaní, aby je nastavila slunci.

Pak všichni čtyři vběhli do příboje, který byl mírný a zčeřený. Nello byl vynikající plavec. Hned se potopil, strčil Stelle hlavu mezi nohy, a když vstal, seděla mu na ramenou. „Jdeme dál!“ zavolal na Astorra a mladík se brodil vodou až tam, kde mohl plavat, a Buji přitom vlekl za sebou. Potom ji strhl pod hladinu a potopil se s ní. Jenže dívku tím nijak nevylekal, chytila ho pod vodou za plavky a zkusila mu je stáhnout.

Odněkud zpovzdálí k němu dolehlo temné dunění. Ve stejný okamžik uviděl v zelené vodě pod sebou Bujina bílá prsa a její rozesmátý obličej. Pak se dunění v uších změnilo v řev a Astorre se vynořil – Bují ho stále ještě držela kolem nahých hýždí.

První, co uviděl, byl sportovní člun, který se řítil přímo na něj a s řevem rozrážel vzduch a vodu. Nello a Stella byli na břehu. Jak se tam tak rychle dostali? V dálce zahlédl svoje tělesné ochránce, jak s vykasanými nohavicemi vybíhají od domu k pláži. Zatlačil Buji hlouběji pod vodu, odstrčil ji od sebe a začal se brodit směrem k pláži. Bylo už ale příliš pozdě. Člun byl blízko a Astorre uviděl muže s puškou, jak se snaží pečlivě zamířit. Zvuk výstřelů zanikl v řevu motoru.

Hned první kulka Astorra zasáhla a otočila ho na záda, protože ho střelec měl před sebou jako velmi snadný cíl. Tělo se zvedlo z vody, pak do ní dopadlo zpátky a zmizelo pod hladinou. Astorre slyšel, jak se člun vzdaluje, a vzápětí ucítil, jak ho Buji táhne a strká a snaží se ho dovléct na pláž.

Když k nim doběhli strážci, ležel Astorre obličejem dolů v příboji, v hrdle měl kulku a Buj i vedle něj vzlykala.

Čtyři měsíce Astorrovi trvalo, než se zotavil ze svých zranění. Bianco ho ukryl do jedné malé soukromé nemocnice v Palermu, kde ho mohl dobře hlídat a zajistit mu co nejlepší péči. Chodil mladíka navštěvovat každý den, zatímco Buji se tam stavovala, kdykoliv měla v klubu volno.

Krátce před propuštěním z nemocnice přinesla Buji Astorrovi dva palce široký zlatý řetízek na krk, na němž byl pověšen zlatý medailonek s obrázkem Panny Marie. Připnula řetízek mladíkovi kolem krku a medailonek umístila tak, aby zakrýval jizvu po zranění. Byl zespodu natřený nějakým lepidlem, aby držel na kůži na jednom místě. Ovál nebyl o nic větší než stříbrný dolar, ale jizvu po kulce dostatečně zakrýval, a ještě vypadal jako ozdoba. A přitom na něm nebylo nic zženštilého.

„To bude ono,“ prohlásila Buji zaujatě. „Už jsem se na to nemohla dívat.“ A něžně ho políbila.

„Jednou denně si to lepidlo prostě umyješ,“ poradil mu Bianco.

„Jednou mi někdo kvůli tomu zlatu podřízne krk,“ poznamenal Astorre ironicky. „Jo to vážně nutné?“

„Je,“ odpověděl Bianco. „Vážený muž se nemůže chlubit zraněním, které mu způsobil nepřítel. A navíc má Buji pravdu. Nedá se na to dívat.“

Jediné, co Astorra opravdu zaujalo, byla skutečnost, že ho Bianco nazval váženým mužem. Tím mu Octavius Bianco, tenhle jedinečný mafián, složil poklonu. Mladíka to zaskočilo a potěšilo.

Když Buji odešla – chystala se strávit víkend s nejbohatším obchodníkem s vínem v Palermu –, Bianco podržel Astorrovi zrcadlo. Zlatý řetízek byl opravdu udělán vkusně. Madona, pomyslel si Astorre. Na Sicílii na ni člověk narazí všude, v kapličkách u cesty, v autech, v domech, na dětských hračkách.

„Proč vlastně na Sicílii tak uctívají madonu, a ne Krista?“ zeptal se Bianca.

Bianco pokrčil rameny. „Ježíš byl koneckonců jenom chlap, takže se mu nedá tak úplně věřit. Nemysli na to. Už je to pryč. Než se vrátíš do Ameriky, strávíš ještě rok u pana Pryora, aby ses dověděl něco o bankovnictví. Je to rozkaz tvého strýce. A ještě něco. Nella bude nutné zabít.“ Astorre si celou událost v duchu několikrát promyslel a bylo mu jasné, že je do toho Nello zapletený. Ale z jakého důvodu? Tak dlouho byli přece dobrými kamarády, bylo to opravdové přátelství. Jenže pak došlo k tomu nešťastnému jednání s corleonskou coscou a tekla jejich krev. Nello musí mít s corleonskou coscou něco společného, takže zřejmě neměl na vybranou.

K tomu je třeba přičíst skutečnost, že se ho Nello nikdy nepokusil navštívit v nemocnici. Ve skutečnosti zmizel z Palerma. Už ani v klubu nehrál. Přesto Astorre pořád doufal, že se v kamarádovi mýlí.

„Víš jistě, že to byl Nello?“ zeptal se Bianca. „Byl to můj nejdražší přítel.“

„A koho jiného by mohli použít?“ odpověděl Bianco otázkou. „Tvého nejhoršího nepřítele? Přece přítele, koho jiného. Jako vážený muž ho ovšem budeš muset potrestat osobně. Tak zlom vaz.“

Když přišel Bianco příště, Astorre mu řekl: „Nemáme proti Nellovi jediný důkaz. Tak to pustíme k vodě a ty koukej s Corleonskými uzavřít mír. Nech třeba rozhlásit, že jsem zraněním podlehl.“

Bianco se zprvu s mladíkem bojovně přel, pak ale uznal, že mu Astorre radí moudře, a v duchu si řekl, že je to chytrý člověk. Může s Corleonskými uzavřít mír, jelikož vzájemné účty jsou tím vyrovnány. A pokud jde o Nella, takový nýmand ani nestojí za zabíjení. Alespoň zatím ne.

Týden jim trvalo, než všechno nachystali. Astorre se vrátí do Spojených států přes Londýn, kde ho proškolí pan Pryor. Zatímco Aido Monza odletí rovnou do New Yorku, vysvětloval Bianco Astorrovi, tam zůstane u dona Aprila a bude čekat na mladíkův přílet.

Astorre strávil u pana Pryora v Londýně celý rok. A byla to poučná zkušenost. V pracovně pana Pryora, nad sklenkou vína s citronem, se také dověděl, jaká ho čeká jedinečná budoucnost. A že jeho pobyt na Sicílii byl součástí zvláštního plánu, který pro něj sestavil don, aby ho připravil na jistou velmi důležitou životní roli.

Astorre se zeptal na Rosii. Nikdy na ni nezapomněl – na její ladnost, na její čirou radost ze života, na její velkorysost ve všem, včetně milování. Stýskalo se mu po ní.

Pan Pryor zvedl obočí. „Ta mafiánská holka,“ naoko si povzdechl. „Věděl jsem, že na ni nezapomeneš.“

„Víte, kde teď je?“ zeptal se Astorre.

„Jistě,“ odpověděl pan Pryor. „V New Yorku.“

„Hodně jsem o ní přemýšlel,“ řekl Astorre váhavě. „Vzato kolem a kolem byl jsem skutečně dlouho pryč a ona byla mladá. Je naprosto přirozené, že k tomu došlo. Přesto doufám, že ji ještě někdy uvidím.“

„Samozřejmě,“ přikývl pan Pryor. „A proč ne? Po večeři ti dám všechny potřebné informace.“

A tak se tehdy večer Astorre v pracovně pana Pryora dověděl o Rosii úplnou pravdu. Pan Pryor mu přehrál pásky s telefonickými hovory, z nichž vyplývalo, že se Rosie scházela ve svém bytě s řadou dalších mužů. Z nahrávek bylo zřejmé, že s nimi Rosie udržovala intimní styky a že jí dávali drahé dárky a peníze. Astorrem otřáslo, když ji slyšel mluvit tónem, o němž si myslel, že je vyhrazen pouze pro něj – s průzračným smíchem a láskyplnými vtipnými poznámkami. Byla mimořádně okouzlující a nikdy nesklouzla k obhroublosti ani sprostotě. Působila dojmem středoškolačky, která si vyrazila na první rande. Její nevinnost byla mistrovským dílem génia.

Pan Pryor si stáhl kšiltovku hlouběji do očí, ale nepřestával Astorra pozorovat.

„Je dobrá, co?“ poznamenal Astorre.

„Talent,“ přikývl pan Pryor.

„Tohle jsou nahrávky z doby, kdy jsem s ní chodil?“ chtěl vědět Astorre.

Pan Pryor zvedl omluvně ruce. „Bylo mou povinností tě chránit. Ano.“

„A nikdy jste mi nic neřekl?“ podivoval se Astorre.

„Byl jsi opravdu zamilovaný k zbláznění,“ vysvětloval pan Pryor. „Proč bych ti měl to potěšení kazit? Nebyla sprostá a chovala se k tobě hezky. Taky jsem byl kdysi mladý – a věř mi, v lásce nehraje pravda žádnou roli. A ona je přes to všechno úžasná dívka.“

„Prvotřídní prostitutka,“ poznamenal Astorre téměř hořce.

„To není tak úplně pravda,“ upozornil ho pan Pryor. „Musela se živit vlastními silami. Z domova utekla, když jí bylo čtrnáct, ale je velice inteligentní a toužila po vzdělání. A taky si chtěla spokojeně užívat. To je naprosto přirozené. Umí dosáhnout toho, aby si muž připadal šťastný, což je vzácný dar. Je nanejvýš spravedlivé, že jí za to muži platí.“

Astorre se zachechtal. „Vy jste mi ale osvícený Sicilián. A co říkáte tomu, že strávila dvacet čtyři hodin s mrtvým tělem milence?“

Pan Pryor se potěšeně pousmál. „To je na ní právě nejkrásnější. Pravá mafiánka. Má horké srdce, ale chladnou mysl. To je kombinace! Vynikající. Ale člověk se před ní musí mít pořád na pozoru. Tihle lidé jsou nebezpeční.“

„A ten amyl nitrát?“ zeptal se Astorre.

„V tom je nevinně. Poměr s profesorem začal předtím, než se seznámila s tebou, a on trval na tom, že bude lék brát. Ne, my se tady bavíme o dívce, která přímočaře myslí jen a jen na vlastní štěstí a kašle na všechno ostatní. Nemá žádné společenské zábrany. Radím ti, abys s ní zůstal ve spojení. Možná ji jednou budeš chtít využít pracovně.“

„To beru,“ přikývl Astorre. Překvapovalo ho, že se na Rosii ani nezlobí. Že mu stačí její šarm, aby jí všechno odpustil. Panu Pryorovi řekl, že to pustí z hlavy.

„Výborně,“ odpověděl pan Pryor. „Teď strávíš rok tady a pak odcestuješ za donem Aprilem.“

„A co bude s Biancem?“ zeptal se Astorre.

Pan Pryor potřásl hlavou a povzdechl si. „Bianco se musí stáhnout. Corleonská cosca je příliš silná. Nebudou tě pronásledovat. Don dohodl smír. Potíž je v tom, že Bianca jeho úspěch příliš zcivilizoval.“

Astorre nepřestal Rosii z povzdálí sledovat. Částečně z opatrnosti a částečně kvůli nádherným vzpomínkám na velkou životní lásku. Věděl, že se vrátila do školy a že se na New York University připravuje na doktorát z psychologie. A že bydlí v jednom slušném činžovním domě poblíž univerzity a konečně se soustavně věnuje pouze starším a bohatším pánům.

Byla velice chytrá. Dokázala zvládnout tři vztahy najednou a dělila svoje honoráře mezi drahé dary v podobě tučných finančních částek, klenotů a pobytů v lázeňských střediscích pro boháče – kde měla možnost vytvořit si další kontakty. Nikdo o ní nemohl říct, že je profesionální prostitutka „na telefon“, jelikož si nikdy o nic neřekla, ale na druhé straně nikdy žádný dar neodmítla.

Také se dalo předvídat, že tihle pánové se do ní zpravidla zamilovali. Jenže ona nikdy nepřijala jedinou nabídku k sňatku. Trvala na tom, že jsou přátelé, že se mají navzájem rádi a že by jí ani jim manželství neslušelo. Většina pánů přijala tohle řešení s vděčnou úlevou. Rosie také nebyla žádný zlatokop – nikdy z nikoho neždímala peníze a nebyla nenasytná Nešlo jí o nic jiného^ než aby mohla vést luxusní život a nemít žádnou odpovědnost. Ale myslela na zadní kolečka a ukládala si peníze na horší časy. Měla pět různých bankovních kont a dvě bezpečnostní schránky.

Několik měsíců po donově smrti se Astorre rozhodl, že se s Rosii znovu sejde. Byl si jist, že mu nejde o nic jiného, než aby mu pomohla uskutečnit jeho plány. Říkal si, že zná její tajemství a že ho nemůže znovu zmámit. Navíc mu byla zavázaná a on znal její osudové tajemství.

Věděl o ní také, že je v jistém slova smyslu amorální. Že si ze sebe a svého potěšení udělala jakousi přemrštěnou modlu, téměř něco jako náboženství. Celým srdcem věřila, že má právo být šťastná a že právě to má přednost před vším ostatním.

Jenže ze všeho nejvíc ji prostě chtěl znova vidět. Jak se to u mužů často stává, čas zmírnil velikost její zrady a posílil její kouzlo. Její hříchy najednou vypadaly víc jako mladická nerozvážnost, a nějako důkaz, že by ho snad nemilovala. Vybavoval si její ňadra a to, jak jí na nich vyskákaly růžové skvrny, když se spolu milovali. Vybavoval si, jak stydlivě klopila hlavu, jak ho dokázala nakazit dobrou náladou, jak jemný měla smysl pro humor. Jak se nenuceně pohybovala, jako by chodila na chůdách, a jak neuvěřitelně horká byla její ústa na jeho rtech. Přesto přese všechno Astorre sám sebe přesvědčil, že mu nejde o nic jiného než o obchodní setkání. Měl pro ni totiž práci.

Rosie se zrovna chystala vejít do domu, kde bydlela, když vtom ji zastavil, usmál se na ni a pozdravil. V pravé ruce si nesla knihy a pustila je na chodník. Obličej jí zčervenal nadšením. V očích jí blýsklo. Vrhla se mu kolem krku a políbila ho na ústa.

„Věděla jsem, že se zase uvidíme,“ vydechla. „Věděla jsem, že mi odpustíš.“ Pak ho nacpala do dveří a odvedla si ho po schodech do prvního patra do bytu.

Tam jim oběma nalila pití – sobě víno a jemu brandy. Pak se vedle něj posadila na pohovku. Pokoj měla luxusně zařízený a on věděl, kde na to vzala peníze.

„Proč jsi čekal tak dlouho?“ zeptala se ho. Zatímco mluvila, stahovala si prstýnky z rukou, sundávala si náušnice a tahala se přitom za lalůčky. Z levé ruky setřásla tři zlaté kroužky plné diamantů.

„Měl jsem moc práce,“ vysvětloval Astorre. „A dlouho mi trvalo, než jsem tě našel.“

Rosie mu na to věnovala zamilovaný, toužebný pohled. „Pořád ještě zpíváš? A stále ještě jezdíš v tom bláznivém červeném oblečení?“ Znovu ho políbila a Astorre cítil, jak se mu nesmyslně točí hlava.

„Ne,“ bránil se, „Rosie, nemůžeme vrátit čas.“

Dívka vstala. „Byly to nejšťastnější chvíle mého života,“ prohlásila. Pak se náhle ocitli v ložnici a v několika vteřinách byli nazí.

Rosie vzala z nočního stolku lahvičku parfému, nejdřív postříkala sebe a pak Astorra, „Na koupání není čas,“ poznamenala se smíchem. Vzápětí byli v posteli a on viděl, jak jí na ňadrech naskakují růžové skvrny.

Pro Astorra to byl odosobněný prožitek. Milování se mu líbilo, ale Rosii mít rád nemohl. Do mysli se mu vnucovala představa, jak Rosie den a noc bdí nad profesorovým mrtvým tělem. Byl naživu a bylo možné mu pomoci? Co tam vlastně Rosie dělala tak sama se smrtí a se svým profesorem?

Rosie ležela na zádech a natáhla ruku, aby ho pohladila po krku. Pak mu zavrtala hlavu do podpaždí a tiše zamumlala: „Stará dobrá černá magie už nezabírá.“ Pohrávala si s medailonkem, který měl kolem krku, uviděla ošklivou purpurovou jizvu a políbila ji.

„Bylo to fajn,“ ujistil ji Astorre.

Rosie se posadila a on nad sebou uviděl její nahé tělo a vyzývavá prsa. „Nemůžeš mi odpustit toho profesora a to, že jsem ho nechala umřít a pak zůstala u něj. Je to tak?“

Astorre neodpovídal. Nikdy jí nebude moci říct, co o ní všechno ví. Ani to, že nikdy nebyla jiná.

Rosie vstala z postele a začala se oblékat. Následoval ji. „TV jsi daleko horší případ,“ prohlásila. „Adoptovaný synovec dona Aprila. A ještě ke všemu máš toho přítele v Londýně, co mi pomohl vyřešit tu hrůzu. Na anglického bankéře odvedl zatraceně profesionální výkon, ale člověk musí vzít v úvahu, že pochází z Itálie. Dál už nebylo těžké si to dát dohromady.“

Vrátili se do obývacího pokoje a dívka jim dolila sklenky. Pak se zadívala Astorrovi zpříma do očí. „Vím, co jsi zač. A je mi to jedno, opravdu. My se k sobě skutečně hodíme. Není to úžasné?“

Astorre se zasmál. „Jestli po něčem netoužím, tak najít někoho, kdo se ke mně hodí,“ poznamenal. „Ale přišel jsem za tebou z pracovních důvodů.“

Rosie byla najednou chladně věcná. Z tváře jí vyprchal veškerý šarm. Začala si nandávat prsteny zpátky na ruce. „Za rychlovku si účtuju pět set dolarů,“ oznámila mladíkovi. „A beru i šeky.“ Uličnicky se na něj usmála – byl to jen žert. Věděl, že přijímá jen dárky k narozeninám a svátkům a že musí mít daleko větší cenu. I byt, v němž se zrovna nacházeli, byl ve skutečnosti darem od jednoho ctitele.

„Ne, vážně,“ řekl Astorre. Načež jí pověděl o bratrech Sturzových a vyložil jí, co po ní chce. Na závěr jí oznámil: „Dám ti za to hned teď dvacet tisíc. A dalších sto tisíc, až bude po všem.“

Rosie se na něj zamyšleně zadívala. „A co se bude dít dál?“ zeptala se.

„S tím si nemusíš lámat hlavu,“ odpověděl.

„Chápu,“ přikývla. „A co když řeknu ne?“

Astorre pokrčil rameny. O tom nechtěl radši ani přemýšlet. „Nic,“ řekl.

„Takže mě nepředáš britským úřadům?“ zeptala se. „Něco takového bych ti v životě neudělal,“ ujistil ji a ona nemohla pochybovat o upřímnosti v jeho hlase.

Povzdechla si. „Tak dobře.“ A pak uviděl, jak se jí znovu zablesklo v očích. Ušklíbla se na něj. „Další dobrodružství,“ poznamenala.

A tak teď projížděli Westchesterem a Aido Monza vytrhl Astorra ze vzpomínek tím, že ho poplácal po noze. Ještě půl hodiny,“ řekl. „Koukej se připravit na setkání s bratry Sturzovými.“

Astorre se zadíval z okna vozu na padající sněhové vločky. Jeli pustou krajinou oživovanou jen holými stromy, jejichž bílé větve trčely do vzduchu jako kouzelnické hůlky. Zářící sníh měnil kameny v pableskující hvězdy.

V tu chvíli Astorre ucítil, jak mu srdce svírá chladná beznaděj. Po téhle noci bude všechno jinak, celý svět se změní, on sám se změní, a svým způsobem teprve pak začne opravdový život.

Astorre dorazil k domu ve tři ráno. Okolní krajina byla přízračné bílá a sníh se po ní převaloval v obrovských závějích.

Uvnitř leželi bratři Sturzovi s pouty na rukou, se svázanýma nohama a se speciálními svěracími kazajkami na těle. Leželi na podlaze jedné z ložnic a hlídali je dva ozbrojení muži.

Astorre s nimi jednal vlídně. „Je to pro vás poklona,“ řekl jim. „Oceňujeme, jak jste nebezpeční.“

Bratři se v nastalé situaci chovali naprosto odlišně. Stace působil klidným, naprosto odevzdaným dojmem, zatímco Franky na ně zíral s nenávistí, pro kterou začal jeho obličej – jinak obvykle milý a přátelský – připomínat chrlič.

Astorre se posadil na postel. „Počítám, že už jste si to oba stačili spočítat,“ prohodil.

„Rosie byla návnada,“ řekl Stace rychle. „Ale že byla dobrá, co, Franky?“

„Výjimečná,“ zavrčel Franky. Snažil se krotit hlas, aby mu nepřeskakoval do hysterických výšek.

„To je tím, že jste se jí oba opravdu zamlouvali,“ vysvětloval Astorre. „Je do vás celá blázen, zvlášť do Frankyho. Bylo to pro ni těžké. Moc těžké.“

„Tak proč to dělala?“ zeptal se Franky opovržlivě. „Protože dostala spoustu peněz,“ poučil ho Astorre. „Opravdu hodně peněz. Však víš, jak to chodí, Franky.“

„Nevím,“ zabručel Franky.

„Počítám, že jste dost mazaní vykukové, abyste si za objednávku na dona taky řekli slušnou sumu,“ řekl Astorre. „Milion? Dva miliony?“

„Jsi úplně vedle,“ oznámil mu Stace. „My s tím nemáme nic společného. Nejsme takoví blázni.“

„Vím, že jste zabijáci,“ nedal se zmást Astorre. „A říká se o vás, že berete velké zakázky. Teď po vás nechci nic jiného než jméno toho, kdo to zprostředkoval.“

„Jsi vedle,“ trval na svém Stace. „Tohle nám prostě nedokážeš přišít. A co jsi vlastně zač?“

„Jsem donův synovec,“ sdělil mu Astorre. „Jeho nástupce. A už skoro šest měsíců si vás oba prověřuju. Když došlo k atentátu, nebyli jste v Los Angeles. Přes týden jste se tam vůbec neukázali. Franky, tys dvakrát vynechal trénink s klukama. Stace, ty ses neobtěžoval přijít podívat, jak vám šlape obchod. Dokonce jste ani nezavolali. Tak mi řekněte, kde jste byli.“

„Jel jsem si zahrát do Vegas,“ řekl Franky. „A lip by se mi s tebou povídalo, kdybys nás nechal rozvázat. Krucifix, nejsem Houdini.“

Astorre se na něj chápavě usmál. „Ještě chvíli vydrž,“ poznamenal. „Stace, kdes byl ty?“

„Zajel jsem si s jednou holkou do Tahoe,“ odpověděl Stace. „Kdo si to má sakra pamatovat?“

„Třeba budu mít větší štěstí, když si promluvím s každým zvlášť,“ prohlásil Astorre.

Nechal je být a sešel dolů do kuchyně, kde na něj čekal Monza s kávou. Mladík ho požádal, aby přesunul bratry do oddělených ložnic a u každého z nich nechal celou dobu hlídat dva muže. Aido pracoval s šestičlennými týmy.

„Víš jistě, že jsi dostal správné chlápky?“ zeptal se Monza.

„Myslím, že ano,“ odpověděl Astorre. „A jestli jsem se seknul, mají smůlu. Nerad to říkám, Aido, ale budeš jim možná muset pomoct, aby mluvili.“

„Tihle dva prostě nepromluví,“ poučil ho Monza. „Člověk tomu těžko uvěří, ale někteří lidé jsou jako umanutí. A tihle dva mi připadají jako hodně těžké případy.“

„Strašně mě štve, že se k tomu musím snížit,“ poznamenal Astorre.

Počkal asi hodinu a pak zašel do pokoje, kde ležel Franky. Ještě byla noc, ale v záři venkovních svítilen Astorre viděl, jak se kolem domu pomalu snášejí sněhové vločky. Frankyho našel ležet svázaného na podlaze.

„Ono je to zcela prosté,“ sdělil mu. „Řekni mi jméno prostředníka a dostaneš se odsud živ.“

Franky na něj upřel nenávistný pohled. „V životě ti nic neřeknu, ty kreténe, chytil sis špatný chlápky. A já si tvůj ksicht budu pamatovat, stejně jako obličej Rosie.“

„Tohle je to nejhorší, co jsi mohl říct,“ oznámil mu Astorre.

„Taky jsi ji jebal?“ dorážel Franky. „Jsi její pašák?“ Astorre věděl, o co jde. Franky nikdy v životě Rosii neodpustí, že je zradila. Vzhledem k vážnosti situace to byla dost komická reakce.

„Podle mě jsi pěkný trouba,“ řekl Astorre. „A přitom máte oba pověst dost mazaných chlapů.“

„Je mi totálně putna, co si o nás myslíš,“ zavrčel Franky. „Dokud nebudeš mít v ruce nějaký důkaz, nemůžeš nám nic udělat.“

„Vážně? Zřejmě s tebou jen ztrácím čas.“ Astorre se otočil ke dveřím. „Půjdu si promluvit se Stacem.“

Sešel dolů do kuchyně, nalil si trochu kávy a pak se vydal nahoru za Stacem. Zvažoval, jak je možné, že se Franky choval tak sebevědomě a mluvil tak odbojně za tak nepříznivých podmínek. No, třeba bude mít se Stacem větší štěstí. Našel ho, jak nepohodlně sedí na posteli.

„Sundejte mu tu kazajku,“ přikázal Astorre. „A dejte si pozor, aby měl v pořádku pouta na rukou a na nohou.“

„Už mi to došlo,“ začal Stace. „Dověděl ses, že jsme udělali terno. Umím zařídit, aby sis ho vyzved, a můžeme celou tuhle nesmyslnou záležitost skončit.“

„Právě jsem mluvil s Frankym,“ řekl Astorre. „A dost mě zklamal. O vás dvou se říká, že jste mazaní, až to hezký není. A teď mi ty vykládáš něco o penězích, a přitom všichni víme, že jde o to, jak jste sundali dona.“

„Jsi totálně vedle,“ prohlásil Stace.

„Vím, že jsi nebyl v San Francisku, a vím, že Franky nebyl ve Vegas,“ oznámil mu Astorre klidně. „A vím, že jste jediní dva frajeři na volné noze, kteří mají na něco podobného dost kuráže. A střelci byli leváci, jako ty a Franky. Takže teď chci jen vědět, kdo vám dělal prostředníka.“

„Proč bych ti to měl vykládat?“ ohradil se Stace. „Je mi jasný, že je po všem. Nevzali jste si masky, předhodili jste nám Rosii, takže nás odtud nenecháte odejít živý. A je úplně jedno, co vám slíbím.“

Astorre si vzdychl. „Nebudu se tě snažit podvádět. Je to tak. Už ti zbyla jediná věc, o kterou můžeš vyjednávat. Jestli to bude rychlý, nebo pomalý. Mám tady velice schopnýho chlápka a můžu ho nechat, aby si vzal Frankyho do parády.“ Když to Astorre říkal, cítil, jak se mu svírá žaludek. Vzpomněl si, jak se Aido Monza vypořádal s Fissolinim.

„Ztrácíš čas,“ upozornil ho Stace. „Franky mluvit nebude.“

„Možná ne,“ přikývl Astorre. Jenže já ho nechám rozřezávat po kouskách a každý kousek ti přinesu, aby ses na něj pořádně podíval. Počítám, že bys mohl v jednu chvíli promluvit, abys ho ušetřil dalšího pokračování. Je ale nutné s něčím takovým vůbec začínat? No řekni, Stace, proč chceš vůbec toho prostředníka krýt? On měl přece krýt vás a neudělal to.“

Stace neodpovídal. Pak se zeptal: „Proč nenecháš Frankyho běžet?“

„To víš sám moc dobře,“ odpověděl mu Astorre.

„Jak víš, že ti nebudu lhát?“ vyzvídal dál Stace.

„A proč bys to sakra dělal?“ podivil se mladík. „Co bys z toho měl? Stace, máš možnost zabránit tomu, aby si Franky prožil něco opravdu ohavnýho. Musí ti to být nad slunce jasnější.“

„Jsme jen střelci a dělali jsme svou práci,“ prohlásil Stace. „TV chceš dostat chlápky, co jsou nad námi. Tak proč nás nenecháš běžet?“

Astorre byl trpělivý. „Stace, ty a tvůj bratr jste si nechali zaplatit za to, že zabijete velkého člověka. Cena stála za to i cíl stál za to. Tak toho nech. Přitahovalo vás to. Vystřelili jste si a prohráli jste. Takže teď za to musíte zaplatit, nebo se celý svět obrátí vzhůru nohama. Jinak to nejde. Zkrátka a dobře, máš na výběr jedinou možnost – jestli to proběhne rychle, nebo pomalu. Za hodinu se budeš dívat na tenhle stůl a bude na něm ležet dost podstatný kus Frankyho těla. A věř mi, že o to nestojím, opravdu ne.“

„Jak můžu vědět, že mě nepodrazíš?“ zeptal se Stace. „Uvažuj, Stace,“ odpověděl Astorre. „Vzpomeň si, jak jsem to zvládl s Rosii. Chtělo to spoustu trpělivosti. Zvaž si, jak jsem vás sem dostal a měl tady osm ozbrojených mužů. Stálo mě to spoustu peněz a potíží. A ještě ke všemu těsně před Štědrým dnem. Myslím to vážně, Štaci, to je ti snad jasné. Dám ti hodinu na to, aby sis to rozmyslel. A když promluvíš, slibuju ti, že se Franky nikdy nedozví, co se na něj chystá.“

Astorre sešel zpátky do kuchyně. Čekal tam na něj Monza. „Tak co?“ zeptal se.

„Nevím,“ odpověděl Astorre. „Ale zítra večer musím být u Nicole na štědrovečerní oslavě, takže to musíme dokončit ještě dnes.“

„Nezabere mi to víc než hodinu,“ prohlásil Monza. „Buď promluví, nebo bude po něm.“

Astorre si chvíli odpočinul u praskajícího ohně a pak se vydal zpátky nahoru za Stacem. Muž vypadal unaveně a odevzdaně. Všechno si jaksepatří promyslel. Věděl, že Franky nikdy v životě nepromluví – myslel si totiž, že mají stále ještě naději. Stace byl přesvědčen, že Astorre vyložil karty na stůl. A teď pochopil, jak muselo být všem lidem, které kdy zabil, jak se museli bát a jak beznadějně doufali, že je v poslední chvíli nějaký zásah osudu zachrání. Jakkoliv to vypadalo nesmyslně. A navíc nechtěl, aby Franky zemřel tak, jak mu Astorre předpověděl, kousek po kousku. Stace se zadíval mladíkovi do obličeje. Astorre měl – navzdory svému mládí – tvrdý, nepřístupný výraz. Choval v sobě vážnost nejvyššího soudce.

Těžký sníh pokryl okenní tabulky bílou vrstvou připomínající krajku. Franky ležel ve svém pokoji a snil o tom, že je s Rosii v Evropě a toulají se po zasněžených pařížských bulvárech nebo pozorují vločky padající do benátských kanálů. Sníh je stejně kouzelný. Řím je také kouzelný.

Stace ležel na posteli a dělal si starosti o Frankyho. Tuhle zakázku vzali společně a nevyšla jim. To znamená, že je konec. Ale v jeho silách je, aby si Franky myslel, že to prostě jen tak trochu nevyšlo.

„Nemám s tím potíže,“ oznámil Stace mladíkovi. „Jen chci, abys zajistil, že se Franky nikdy nedozví, co se děje. Platí?“

„To ti slibuju,“ přikývl Astorre. „Ale poznám, jestli mi budeš lhát.“

„Nebudu,“ řekl Stace. „Proč bych to dělal? Prostředník se jmenuje Heskow a bydlí v malém městečku Brightwaters, kousek od Babylonu. Je rozvedený, a je sám a má šestnáctiletého výrostka, který skvěle hraje košíkovou. Heskow nás v posledních letech najal na několik zakázek. Znali jsme se už jako kluci. Nabídl nám za to milion babek, ale nám se to s Frankym stejně pořád nezdálo a nechtěli jsme to vzít. Šlo o příliš velký zvíře. Nakonec jsme to vzali, protože nám řek, že si nemusíme lámat hlavu s FBI a nemusíme se bát policie. Takže to byla velká tutovka. Navíc nás ujistil, že don už tak jako tak nemá žádné užitečné konexe. Jenže v tom se zcela zjevně mýlil. Protože ses objevil ty. Prostě to byla příliš velká nabídka, než aby ji člověk zahodil.“

„Člověku, o němž si myslíš, že je hajzl, nabízíš poměrně dost informací,“ poznamenal Astorre.

„Chci tě tak přesvědčit, že říkám pravdu,“ vysvětloval Stace. „Tak si to spočítej. Je po všem. Prostě jen nechci, aby Franky věděl, co se děje.“

„Neboj se,“ řekl Astorre. „Věřím ti.“

Odešel z místnosti a zašel dolů do kuchyně, aby dal Monzovi příslušné příkazy. Chtěl jejich průkazy, řidičáky, kreditní karty a tak dále. A chtěl dodržet slovo, které dal Staceovi – Frankyho střelí bez předchozího varování do zátylku. A také Staceho popraví bezbolestně.

Pak se Astorre vydal zpátky do New Yorku. Sněžení se změnilo v déšť a voda smývala z krajiny sněhovou pokrývku.

Nestávalo se často, že by Monza neposlechl rozkaz, jenže jako popravčí cítil, že má právo chránit sebe i své muže. Nepoužijí střelné zbraně. Bude jim muset stačit provaz.

Nejdřív vzal čtyři strážce, aby mu pomohli uškrtit Stacea. Muž se ani nepokusil bránit. Zato s Frankym to probíhalo úplně jinak. Dvacet minut se snažil vykroutit ze smyčky. A celých těch děsivých dvacet minut Franky Sturzo věděl, že se ho snaží zavraždit.

Pak obě těla zabalili do pokrývek a vynesli je přes těžké závěje ven, kde se déšť opět změnil v sněžení. Uložili je do lesa za domem. Ukryli je do jámy v hustém roští, kde je do jara nikdo nenajde. Pokud je vůbec někdy někdo objeví. Do té doby budou ale mrtvoly tak znetvořené, že – jak Monza doufal – už nikdo nedokáže určit příčinu smrti.

Důvody, proč Monza neposlechl svého velitele, nebyly ovšem pouze praktické povahy. On totiž, stejně jako don Aprile, z celého srdce věřil, že milosrdenství náleží pouze Bohu. Pohrdal myšlenkou, že by si muži, kteří se nechali najímat jako profesionální zabijáci, zasloužili jakoukoliv milost. A považoval za troufalost, že by jeden člověk měl odpouštět druhému. To byla přece povinnost boží. A jestliže předstíral milosrdenství člověk, byl to projev neskonalé pýchy a nedostatku úcty. On sám by o takovou milost nestál.

9. kapitola

Kurt Cilke věřil, že zákony jsou pravidla, která si člověk vytváří, aby mohl vést mírumilovný život. Vždycky se snažil vyhýbat kompromisům, jež podrývají slušnou společnost, a bez milosti bojoval s ne-přáteli státu. Po dvaceti letech bojů ztratil značnou část své víry.

Pouze jeho manželka žila podle jeho představ. Politici jsou lháři, boháči jsou bezohlední ve své nenasytné touze po moci a chudí jsou zkažení. A k tomu ke všemu ještě existují lidi, kteří se jako zločinci rodí – podvodníci, násilníci a vrazi. Ochránci zákona jsou jen o něco málo lepší. Cilke ale z celého srdce věřil, že nejlepší ze všech je FBI.

V uplynulém roce se mu několikrát vrátil tentýž sen. Vystupoval v něm on sám jako dvanáctiletý chlapec a musel ve škole skládat rozhodující zkoušku, která měla trvat celý den. Když odcházel z domova, matka plakala a on věděl proč. Jestliže zkoušku neudělá, už ji nikdy neuvidí.

Ve snu mu bylo jasné, že vraždění ve společnosti se naprosto vymklo jakékoliv kontrole, a tak zákonodárcům nezbylo než za pomoci psychiatrů vytvořit povinný test prověřující duševní zdraví nastupující generace. Z výsledků testu bylo možné vysoudit, ze kterého dvanáctiletého dítěte vyroste vrah. Kdo neuspěl, ten po zkoušce prostě zmizel. Lékařská věda totiž prokázala, že vrazi zabíjejí pro potěšení ze zabíjení. A že politické atentáty, vzpoury, terorismus, žárlivost či loupež jsou jen povrchní výmluvy. A tak nezbývalo než vymýtit tohle geneticky podmíněné zabijáctví v raném věku.

Sen přeskočil k návratu domů. Zkoušku měl úspěšně za sebou a matka ho objímala a líbala. Strýčkové a bratranci chystali velkou oslavu. Pak byl najednou sám ve svém pokoji a třásl se strachy. Věděl totiž, že došlo k omylu. Nikdy u té zkoušky neměl uspět, protože teď z něj vyroste vrah.

Sen se dostavil celkem dvakrát a před manželkou se o něm Cilke nezmínil, protože věděl, co sen znamená. Nebo si alespoň myslel, že to ví.

Cilkeovo spojenectví s Timmonou Portellou trvalo už šest let. Začalo v době, kdy Portella v zuřivém vzteku zabil jednoho svého pomocníka. Cilke okamžitě poznal, jaká se mu tím nabízí příležitost. Zařídil, že Portellu neobviní z vraždy, pokud se stane informátorem a bude donášet na mafii. Ředitel Cilkeův plán odsouhlasil a zbytek už všichni znají. Cilke s Portellovou pomocí rozdrtil newyorskou mafii, ale musel slepě přehlížet Portellovu činnost, včetně jeho dohledu nad trhem s narkotiky.

Jenže Cilke měl, opět s ředitelovým požehnáním, v plánu zase Portellovi srazit hřebínek. Portella byl rozhodnut jednat si přístup k Aprílovým bankám, aby v nich mohl prát peníze získané z obchodování s drogami. Ukázalo se ovšem, že don Aprile je neústupný. Na osudovém setkání se Portella federálního agenta zeptal: „Bude FBI sledovat dona Aprila, až půjde na biřmování svého vnuka?“ Cilke okamžitě pochopil, o co jde, ale než odpověděl, chvíli váhal. Pak pomalu řekl: „Můžu se zaručit, že tam od nás nikdo nebude. Ale co newyorská policie?“

„O tu už je postaráno,“ mávl rukou Portella.

A Cilke věděl, že se pomalu, ale jistě stává spolupachatelem vraždy. Jenže copak si to don nezaslouží? Většinu života prožil jako bezcitný zločinec. Na odpočinek odešel jako pohádkový boháč a s čistým trestním rejstříkem. Podívejme se na to i z druhé strany – co všechno se tím dá získat. Portella se zmocní Aprílových bank, a tím si sám vběhne do pasti. A to tu pochopitelně ještě v pozadí stojí Inzio a jeho sen o soukromé jaderné výzbroji. Cilke věděl, že to s trochou štěstí dokáže všechno zvládnout a vláda dostane díky zákonům RICO nějakých deset miliard dolarů z Aprílových bank, jelikož nebylo pochyb o tom, že se donovi dědicové dohodnou s Portellovými tajnými vyslanci a banky prodlí. A deset či jedenáct miliard dolarů bude mocná zbraň v boji se zločinem.

Georgettě by se ovšem jeho postup ani trochu nezamlouval, takže se o tom nesmí nikdy dovědět. Žije ostatně v naprosto odlišném světě.

On se teď musí znovu sejít s Portellou, nic jiného mu nezbývá. Jde o ty zabité německé ovčáky a o to, co je za tím. Takže nezbývá než začít s Portellou.

Timmona Portella byl mezi Italy jistou raritou: bylo mu padesát a stále ještě byl svobodný. Což neznamená, že by dodržoval celibát. Každý pátek strávil větší část noci s nějakou půvabnou ženou, kterou mu zajistila některá z dodavatelských služeb ovládaných jeho podřízenými. Podmínkou bylo, že musí jít o mladou dívku, která si příliš nepotrpí na nějaké dlouhé předehry, že musí být krásná a musí mít jemné rysy. A že musí být veselá a optimistická a nesmí být vychytralá. A taky si nesmí libovat v žádných zvrácenostech. Pokud jde o sex, Timmona byl dost přímočarý a jednoduchý zákazník. Měl svoje libůstky, ale ty byly neškodně strejcovské. Patřilo mezi ně například to, že dívka musela mít nějaké obyčejné anglosaské jméno, třeba Jane či Susan. Byl ochoten se smířit ještě tak s Tiffany, nebo dokonce s Merle, ale rozhodně nestál o nic národnostně vyhraněného. A málokdy se povyrazil dvakrá t se stejnou ženou.

Schůzky se zpravidla odehrávaly v docela malém hotýlku na East Side, vlastněném jednou z jeho společností. Portella měl v hotýlku k dispozici celé patro skládající se ze dvou propojených apartmá. V jednom apartmá byla i dokonale vybavená kuchyň, jelikož Portella byl nadaný amatérský kuchař věnující se – kupodivu – severoitalské kuchyni, přestože jeho rodiče se narodili na Sicílii. A strašně rád vařil.

Dnešní dívku dopravil do apartmá osobně majitel dodavatelské služby. Nechal se pozvat na skleničku, načež se způsobně vytratil. Pak Portella naservíroval večeři pro dva, při níž si s dívkou povídali a trochu se poznali. Jmenovala se Janet. Portella vařil rychle a soustředěně. Pro tento večer přichystal svou specialitu: telecí po milánsku, špagety se sýrem gruyčre, opečené kousky baklažánu a zeleninový salát s rajčaty. Moučník představovala směs cukrovinek ze slavné francouzské cukrárny nacházející se v sousedství.

Obsluhoval Janet s dvorností, jež se nehodila k jeho zevnějšku – byl to mohutný, zarostlý chlap s velikou hlavou a drsnou pletí. Na jídlo si ale vždycky bral košili, kravatu a sako. Nad večeří se Janet vyptával na její život se zájmem, jaký by člověk u tak brutálního muže neočekával. Potěšilo ho, když slyšel povídání o smůle, která ji potkala, o tom, jak ji zradil otec, bratři, milenci a mocní mužové, a jak ji ekonomické tlaky, nechtěná těhotenství a touha zachránit rodinu postiženou chudobou vehnala do tohoto hříšného způsobu života. Žasl nad tím, jak odporně nečestného jednání jsou schopni jiní muži, a radoval se z toho, jak on sám se k ženám chová skvěle. Protože k nim byl mimořádně štědrý – a neomezovalo se to jen na to, že jim dával obrovské částky peněz.

Po večeři přenesl víno do obývacího pokoje a ukázal Janet šest kazet se šperky – zlaté hodinky, rubínový prsten, diamantové náušnice, nefritový náhrdelník, náramek s drahokamy a šňůru dokonalých perel, řekl dívce, že si může jednu kazetu vybrat jako dárek. Každý kousek stál několik tisíc dolarů – a dívky to obvykle uměly ocenit.

Před několika lety přepadla jedna z jeho skupin nákladní vůz s klenoty, Portella se lupu nezbavil a raději si ho ponechal. Takže ho takové dárky nic nestály.

Zatímco Janet zvažovala, pro co se rozhodne, a nakonec si vybrala hodinky, Portella jí nachystal koupel. Pečlivě hlídal teplotu vody a na okraj vany jí nastavěl své oblíbené parfémy a pudry. Teprve potom, když byla Janet jaksepatří uvolněná, si prostě lehli do postele a poctivě a normálně se milovali jako šťastný manželský pár.

Pokud byl někdy zvlášť rozvášněný, nechával si Portella dívku u sebe i do čtyř či do pěti ráno, ale nikdy neusnul, dokud byla v domě. Janet propustil velmi záhy.

Dělal to všechno jen a jen pro zdraví. Věděl, že má divokou povahu, která by ho mohla snadno dostat do maléru. Tahle pravidelná týdenní dostaveníčka trochu tlumila jeho temperament. Zeny na něj obecně měly uklidňující vliv. Správnost svého postupu si ověřoval tím, že každou sobotu zašel k lékaři a tam si s uspokojením poslechl, že se mu vrátil krevní tlak do normálu. Když doktorovi vysvětloval, čím to je, muž jen zamumlal: „Velice zajímavé.“ Portellu tím hluboce zklamal.

Ještě jednu výhodu měl tenhle zvyk. Portellovi osobní strážci byli přítomností dívky izolováni v přední části prvního apartmá. Jenže zadní dveře vedly do druhého apartmá, do něhož se dalo vejít z jiné chodby, takže tam mohl Portella vést jednání, o nichž se neměli dovědět ani jeho nejbližší poradci. Pro takového mafiánského bosse je totiž nadmíru nebezpečné scházet se v soukromí se zvláštním agentem FBI, zvlášť jedná-li se o vedoucího newyorské pobočky. Okolí by mohlo Portellu začít podezřívat, že se z něj stal donašeč, a Cilkea by mohli pro změnu podezírat v FBI, že bere úplatky.

Protože právě Portella dodával Cilkeovi telefonní čísla, která by bylo dobré odposlouchávat, vyjmenovával slabosti těch, na něž bude třeba vyvíjet tlak, naváděl vyšetřovatele na stopu organizovaných vražd a vysvětloval, jak fungují některé gangsterské praktiky. A taky semtam odvedl nějakou špinavou práci, kterou by FBI legálně udělat nemohla.

V průběhu let si Cilke a Portella zavedli osvědčený způsob, jak se setkávat. Cilke měl klíč ke dveřím v odlehlé chodbě hotýlku, takže mohl vejít, aniž si ho Portellovi strážci všimli, a počkat v menším apartmá. Portella se zbavil dívky a setkání mohlo začít. Dneska už ovšem čekal Portella na Cilkea.

Cilke byl během těchto jednám vždycky trochu nervózní. Věděl, že ani Portella by se neodvážil vztáhnout ruku na agenta FBI, ale současně si uvědomoval, že muž má výbušnou povahu na hranici duševní poruchy. Cilke měl u sebe zbraň, ale nemohl si s sebou vzít nikoho, kdo by mu kryl záda, jelikož nechtěl vyzradit totožnost svého informátora.

Portella držel v ruce sklenku s vínem a místo pozdravu vyštěkl: „Tak co se zase kruci podělalo?“ K tomu se ale upřímně usmíval a napůl Cilkea objal. Portellovo rozměrné břicho zakrýval elegantní čínský župan a pod ním probleskovalo bílé pyžama.

Cilke odmítl víno, posadil se na pohovku a klidně řekl: „Před několika týdny jsem se vrátil z práce domů a našel tam naše dva psy s vyříznutými srdci. Napadlo mě, že bys o tom mohl něco vědět.“ Pozorně Portellu sledoval.

Zdálo se, že Portellovo překvapení je upřímné. Seděl v křesle a Cilkeova informace jako kdyby ho z něj vymrštila. Obličej měl zkřivený vztekem. Na Cilkea neudělala reakce valný dojem. Zkušenost ho naučila, že viníci dokážou reagovat s průzračnou nevinností. „Pokud ses mě tím snažil před něčím varovat, proč jsi mi to neřekl rovnou?“ zeptal se.

V tu chvíli se Portella ohradil téměř plačtivě: „Kurte, chodíš sem ozbrojený. Při uvítání jsem nahmatal pistoli. Já ozbrojený nejsem. Můžeš mě zabít a tvrdit, že jsem se nechtěl nechat zatknout. Věřím ti. Na tvoje konto na Kajmanských ostrovech jsem poslal přes milion dolarů. Jsme partneři. Proč bych na tebe vytahoval tenhle starý sicilský trik? Někdo se nás snaží rozdělit. To ti přece musí být jasné.“

„Kdo?“ chtěl vědět Cilke.

Portella se zamyslel. „To může být jedině ten kluk Astorre. Má sklony k velikášství. Už mě jednou napálil.

Důkladně ho proklepni a já na něj mezitím někoho objednám.“

Cilke mu konečně uvěřil. „Dobře,“ přikývl, „ale myslím, že musíme postupovat velice opatrně. Nepodceňuj ho.“

„Neměj péči,“ mávl rukou Portella. „Hele, jedl jsi něco? Mám tu telecí se špagetami, salát a dobrý víno.“

Cilke se zasmál. „Věřím ti. Ale nemůžu se zdržet na večeři.“

Ve skutečnosti nechtěl sedět u jednoho stolu s člověkem, kterého záhy pošle do vězení.

Astorre měl nyní dost informací, aby si připravil bojový plán. Byl přesvědčen, že do donovy smrti je FBI opravdu zapletena. A že za celou akcí stojí Cilke. A také věděl, kdo to zprostředkoval. Věděl, že objednávku zařizoval Timmona Portella. Přesto mu v tom pořád zůstávalo několik záhadných míst. Velvyslanec prostřednictvím Nicole navrhl donovým dědicům, že banky odkoupí se zahraničními in-vestory. Cilke nabídl Astorrovi dohodu, pokud zradí Portellu a dostane ho do žalovatelné situace. To byly znepokojující a nebezpečné kombinace. Astorre se rozhodl, že to probere s Craxxim v Chicagu a že si k tomu pozve pana Pryora.

Už předtím pana Pryora požádal, aby přijel do Ameriky a ujal se řízení Aprílových bank. Pan Pryor nabídku přijal a neuvěřitelně rychle se změnil z anglického džentlmena v mocného amerického výkonného ředitele. Místo buřinky začal nosit diplomat. Odložil svinutý deštník a přeškolil se na složené noviny. S sebou si přivezl manželku a dva synovce. Manželka se převlékla z kostýmu anglické hospodyně do poněkud přiléhavějších a docela moderních šatů. Oba synovci pocházeli ze Sicílie, mluvili dokonale anglicky a měli diplom z účetnictví. Byli také vášnivými lovci a vozili s sebou lovecké nádobíčko v kufru automobilu, který jeden z nich řídil.

Ve skutečnosti sloužili panu Pryorovi jako jeho osobní ochránci.

Pryorovi se usadili v činžovním domě na Upper West Side. Dům hlídali strážní z jedné soukromé bezpečnostní agentury. Nicole se zprvu celý nápad moc nezamlouval, ale pan Pryor jí záhy učaroval – zvlášť když jí vyložil, že jsou vzdálení příbuzní. Nebylo pochyb, že měl jakési otcovské kouzlo, jež ženy přitahovalo. Dokonce i Rosie si ho kdysi oblíbila. Také nebylo pochyb, že umí řídit banku – na Nicole udělal opravdu neopakovatelný dojem tím, jak dokonale se vyzná v mezinárodním bankovnictví. Dokázal zvýšit zisky už jen obchodováním s různými měnami. Astorre navíc věděl, že měl velice blízko k donu Apríloví. Vždyť to byl právě on, pan Pryor, kdo dona přesvědčil, že má banky vzájemně propojit přes společnost, kterou v Anglii a Itálii povede právě pan Pryor. Sám ostatně svoje vztahy s donem Aprilem Astorrovi kdysi podrobně popsal.

„Řekl jsem tvému strýci,“ vykládal, „že banky člověku přinesou víc zisku a s menším rizikem než podnikání, kterému se tehdy věnoval. Tihle podnikatelé ze starých časů už jsou prostě dneska passé. Vláda je příliš silná a příliš soustředěně si všímá našich lidí. Bylo načase se stáhnout. Když máš zkušenosti, lidi a politické styky, jsou banky nejlepší cestou k vydělávání peněz. Nechci se vytahovat, ale musím říct, že mi peníze zajistily přízeň snad všech italských politiků. Všichni zbohatli a nikdo nepřišel k úrazu ani neskončil ve vězení. Já bych mohl přednášet na univerzitě o tom, jak zbohatnout a neporušovat přitom zákony a nepomáhat si násilím. Prostě si musíš zajistit přijetí správných zákonů. Vzdělání je asi nakonec opravdu klíčem k vyšší civilizaci.“

Pan Pryor rád žertoval, ale svým způsobem jednal poctivě. Astorre k němu cítil hluboký vztah a bezvýhradně mu důvěřoval. Na dona Craxxiho a na pana Pryora se mohl spolehnout. A nešlo jen o přátelství – oba vydělali pravé bohatství na deseti bankách, které don vlastnil.

Když Astorre a pan Pryor dorazili do domu dona Craxxiho v Chicagu, Astorra zaskočilo, že se pan Pryor a Craxxi neobyčejně srdečně objali. Bylo zřejmé, že se znají.

Craxxi jim nabídl ovoce a sýr, a zatímco pojídali, povídal si s panem Pryorem. Astorre je velmi bedlivě poslouchal – měl rád vzpomínky starých zbrojnošů. Craxxi a pan Pryor se shodli na tom, že tradiční způsoby podnikání jsou dnes přece jen trochu moc nebezpečné. „Každý má vysoký tlak a nějaké potíže se srdcem,“ vykládal Craxxi. „Takhle se prostě už nedá žít. A noví lidé nemají vůbec žádný smysl pro čestné jednání. Bude dobře, až s nimi pořádně zametou.“

„Jo,“ povzdechl si pan Pryor. „Jenže každý z nás musel nějak začít. A podívej se na nás dnes.“

Celou dobu Astorre váhal, jestli má vůbec začínat s obchodními záležitostmi, jež měl na srdci. Co si kruci tihle dva staří pánové myslí, že asi dělají dnes? Pan Pryor se podíval na mladíka a zakuckal se smíchy. „Neboj se, ještě z nás nejsou světci, ani z jednoho. A tahle situace ohrožuje naše vlastní zájmy. Tak nám řekni, co potřebuješ. Jsme připraveni na pracovní jednání.“

„Potřebuju radu. Nechci po vás žádnou akci,“ začal Astorre. „To je moje práce.“

„Jestli to děláš čistě jen ze msty, tak bych ti radil, aby ses vrátil ke zpívání,“ prohlásil Craxxi. „Ale uznám to, jestliže ti jde o bezpečnost rodiny, a doufám, že se nemýlím.“

„O obojí,“ řekl Astorre. „Oba důvody by byly dostatečné. Jenže strýc mě připravil hlavně na tu druhou variantu. Nemůžu ho zklamat.“

„Výborně,“ přikývl pan Pryor. „Ale uvědom si jednu věc: to, co děláš, máš v povaze. Dávej si pozor, jaká na sebe bereš rizika. Nenech se unést.“

„Jak ti můžeme pomoct?“ zeptal se ho Craxxi vlídně.

„S bratry Sturzovými jste měl pravdu,“ oznámil mu Astorre. „K atentátu se přiznali a řekli mi, že zprostředkovatelem byl John Heskow, o němž jsem v životě neslyšel. Takže teď jdu po něm.“

„A co je s bratry Struzovými?“ zeptal se Craxxi. „Vypadli ze hry.“

Oba starší pánové se odmlčeli. Pak Craxxi prohlásil: „Heskowa znám. Dělá prostředníka už dobře dvacet let. Kolují nějaké šílené drby o tom, že zařídil pár politických atentátů, ale já tomu nevěřím. A hele – ať už jsi přiměl bratry Sturzovy mluvit jakýmkoliv způsobem, na Heskowa to nezabere. Je výborný vyjednávač a pozná, že si musí život za něco koupit. Bude vědět, že potřebuješ informaci, kte-rou ti může poskytnout jedině on.“

„Má syna, ve kterém se přímo vidí,“ poznamenal Astorre. „Hraje basket a Heskow by za něj dal život.“

„Tohle je nízká karta a on ti ji přebije,“ upozornil mladíka pan Pryor. „Zatluče rozhodující informaci a podstrčí ti jinou, která není tak důležitá. Musíš Heskowa chápat. Celý život obchoduje se smrtí. Zkus na něj jít nějak jinak.“

„Než s tím pohnu dopředu, potřebuju si ještě spoustu věcí zjistit,“ řekl Astorre. „Chci vědět, kdo za tou vraždou stojí, a hlavně, proč k ní došlo. Něco už mě napadlo. Musí jít o banky. Někdo ty banky potřebuje.“

„Heskow by o tom mohl něco vědět,“ poznamenal Craxxi.

„Nejvíc mi nedá spát,“ pokračoval Astorre, „že během biřmování nebyl v katedrále nikdo od policie ani od FBI. A bratři Sturzové mi řekli, že dostali záruku, že tam žádné hlídky nebudou. Mám si snad myslet, že policie a FBI věděly o atentátu předem? Je to vůbec možné?“

„Je,“ ujistil ho don Craxxi. „A v takovém případě si musíš počínat nesmírně obezřetně. Zvlášť když jde o Heskowa.“

.Astorre, tvým prvořadým úkolem je ubránit banky a ochránit děti dona Aprila,“ ozval se klidným hlasem pan Pryor. „Pomsta je natolik nedůležitý cíl, že na ni můžeš klidně zapomenout.“ jediná jídla, jež nedokázal doma přichystat lépe. Měl rád stříbrné poklopy nad každým jídlem, vyvolávající dojem, že se pod nimi skrývá nějaké překvapení. A měl rád Číňany. Hledí si svého, nevybavili se zbytečně a v jednom kuse člověku nepředvádějí umanutě familiérní jednání.

V čínské restauraci také nikdy v životě nenašel jedinou chybu v účtu, přestože ho vždycky pozorně přepočítával, jelikož si objednával celou řadu chodů.

Dnes měl opravdu šťastnou ruku. Zvlášť si pochutnal na pekingské kachně, rakovi a kantonské ústřicové omáčce. Dal si k tomu speciální bílou osmaženou rýži a pochopitelně pár opečených knedlíků a ostrá vepřová žebírka. Završil to zmrzlinou ze zeleného čaje. Byla sice trochu přichucovaná, ale zato tím člověk dal personálu i okolí najevo, že umí ocenit orientální jídlo.

Když dorazil na stadion, bylo hlediště z půlky prázdné, přestože Temple jsou prvotřídní tým. Heskow si našel sedadlo, které mu zjistil syn. Bylo to blízko palubovky a hezky uprostřed hřiště. Byl proto na Jocka jaksepatří pyšný.

Zápas nebyl příliš vzrušující. Temple Villanovu rozdrtil, ale Jocko za svoje mužstvo několikrát skóroval. Po skončení se Heskow vydal do šatny.

Syn ho na uvítanou objal. „Ahoj, tati, jsem rád, že ses ukázal. Půjdeš se s námi někam najíst?“

Tohle Heskowa nesmírně těšilo. Jeho syn je opravdový džentlmen. Kluci v jeho věku přitom pochopitelně nestojí o to, aby se za nimi táhl nějaký starý páprda, když si jdou večer vyrazit z kopýtka do města. Chtějí se namazat, pořádně se pobavit a možná někoho přeříznout.

„Díky,“ odpověděl Heskow nahlas, „už jsem večeřel a mám před sebou dlouhou cestu domů. Dneska jsi hrál skvěle. Jsem na tebe hrdý. Teď vypadni a dobře se bav.“ Políbil chlapce na rozloučenou a napadlo ho, jak je možné, že ho potkalo takové štěstí. No jo, to je tím, že chlapec má skvělou matku. I když jako manželka nestála za nic.

Cesta zpátky do Brightwaters trvala Heskowovi všehovšudy hodinku – silnice na Long Islandu byly touhle dobou téměř prázdné. Když dorazil domů, byl už dost utahaný. Přesto než vešel do domu, prohlédl skleníky, aby se ujistil, že je teplota i vlhkost v pořádku.

V měsíčním světle, pronikajícím skleněnými tabulkami ve střechách skleníků, ho květiny zaujaly divokou přízračnou krásou, červená téměř zčernala a bílá se měnila v prchavě neskutečný opar. Rád se chodil dívat na květiny, zvlášť před spaním.

Přešel po štěrkové cestě k domu a odemkl dveře. Jakmile se ocitl uvnitř, rychle vymačkal na panelu kód, kterým vypnul poplašné zařízení, a vešel do obývacího pokoje.

Srdce mu poskočilo. Čekali tam na něj dva muži. V jednom poznal Astorra. Věděl toho o smrti dost, aby ji rozeznal na první pohled. Ti dva byli její poslové.

Přesto reagoval s dokonale fungujícím obranným mechanismem: „Jak jste se vy dva sakra dostali dovnitř a co tady sakra chcete?“

„Jen žádnou paniku,“ promluvil Astorre. Načež se představil a dodal, že je synovec dona Aprila.

Heskow se silou vůle uklidnil. Už se mnohokrát ocitl ve složité situaci a po prvním návalu adrenalinu se s tím vždycky dokázal vypořádat. Posadil se na pohovku tak, aby měl ruku položenou na dřevěném opěradle a mohl sáhnout do úkrytu pro pistoli. „Tak co chcete?“ vyštěkl.

Astorre měl na tváři pobavený úsměv, což Heskowa dráždilo, protože si chtěl počkat na vhodný okamžik. Takhle mu nezbývalo než nenuceně spustit paži a sáhnout pro zbraň. Úkryt byl prázdný.

V tu chvíli se na příjezdové cestě vynořila tři auta a místnost na chvíli osvítily jejich reflektory. Do domu vešli další dva muži.

„Nepodcenili jsme tě,“ vysvětloval Astorre potěšeně. „Prohledali jsme dům. Našli jsme zbraň v konvici na kávu, další jsi měl páskou přichycenou pod postelí, ještě jednu ve falešné poštovní schránce a pak jednu v koupelně přilepenou za mísou. Přehlédli jsme něco?“

Heskow neodpovídal. Srdce mu začalo opět ztěžka bít. Cítil ho až v krku.

„A co vlastně pěstuješ v těch sklenících?“ zeptal se Astorre se smíchem. „Diamanty, konopí, kokain nebo tak něco? Už jsem si myslel, že vůbec nepřejdeš dovnitř. Mimochodem, na chlápka, co pečuje o azalky, je to docela slušná výzbroj.“

„Přestaň se do mě navážet,“ odsekl Heskow tiše.

Astorre se posadil proti Heskowovi na židli, sáhl do kapsy a položil na stolek mezi nimi dvě náprsní tašky od Gucciho – jednu zlatou a jednu hnědou. „Podívej do dovnitř,“ vybídl muže na pohovce.

Heskow natáhl ruku a náprsní tašky otevřel. První, co uviděl, byly řidičské průkazy bratří Sturzových s fotografiemi zalitými do umělé hmoty. Knedlík v krku byl rázem tak kyselý, že se mu chtělo zvracet.

„Položili tě,“ poučil ho Astorre. „Řekli, že jsi zprostředkoval objednávku na odstranění dona Aprila. Taky jsi jim prý zaručil, že v kostele nebude nikdo od FBI ani z newyorské policie.“

Heskow si v duchu bleskově promítl, co všechno se zatím seběhlo. Nepřišli ho jen tak zabít, přestože bratři Sturzové jsou zcela jistě po smrti. Na okamžik pocítil záblesk zklamání nad jejich zradou. Ale Astorre podle všeho nevěděl, že Heskow dělal při střelbě u katedrály řidiče. Takže se ještě dalo vyjednávat. A bude to nejdůležitější dohadování jeho života.

„Nevím, o čem mluvíš,“ pokrčil Heskow rameny.

Aido Monza celou dobu Heskowa soustředěně pozoroval. Teď zašel do kuchyně a vrátil se s dvěma šálky kávy. Jeden podal Astorrovi a druhý Heskowovi. „Na, dej si,“ vybídl ho. „Máš tu italský kafe – je skvělý.“ Heskow mu věnoval pohrdavý pohled.

Astorre se napil kávy a pak začal Heskowovi pomalu, soustředěně vysvětlovat: „Slyšel jsem, že jsi velice inteligentní chlap a že je to jediný důvod, proč ještě neležíš na hřbitově. Tak mě teď poslouchej a přemýšlej u toho. Jsem nástupce dona Aprila. Než se stáhl, dal mi k dispozici všechny svoje zdroje a lidi. Znal jsi ho a víš, co to znamená. Kdyby už nebyl na odpočinku, nikdy by ses neodvážil něco proti němu sjednávat. Je to tak?“

Heskow nic neříkal. Jen Astorra pozoroval a snažil se ho odhadnout.

„Sturzovi jsou mrtví,“ pokračoval Astorre. „Můžeš se k nim přidat. Mám pro tebe ale návrh, tak koukej nastražit uši. Během následujících třiceti minut mě budeš muset přesvědčit, že jsi na mojí straně a že budeš pracovat jako můj agent. Když to nezvládneš, skončíš pod kytkami ve skleníku. A teď jedna veselejší zpráva. Tvého syna do toho v žádném případě zatahovat nebudu. Prostě to neudělám. Navíc by se tím z tebe stal nepřítel, který by mě byl kdykoliv ochoten zradit. Musíš si ale uvědomit, že já jsem ten, kdo udržuje tvého syna naživu. Moji nepřátelé by mě chtěli vidět mrtvého. Kdyby se jim to podařilo, tak moji přátelé tvého syna neušetří. Jeho osud závisí na mém osudu.“

„Tak co chceš?“ zeptal se Heskow.

„Potřebuju informaci,“ odpověděl Astorre. „Tak koukej mluvit. Když budu spokojen, dohodneme se. Když ne, je po tobě. Takže teď ti jde o to, abys tenhle večer ve zdraví přežil. Dej se do toho.“

Heskow nepromluvil dobrých pět minut. Nejdřív si Astorra zhodnotil – docela pohledný mládenec, nevypadá ani jako surovec ani jako tyran. Jenže bratři Sturzové jsou na prkně. A navíc se Astorrovi podařilo překonat poplašné zařízení a najít zbraně. A to, jak mladík čekal, až si Heskow sáhne pro pistoli, která tam nebyla, nevěstilo vůbec nic dobrého. Takže podvádět nemělo cenu, alespoň ne tak, aby na to vůbec mohl přijít. Konečně se Heskow napil a s rozpaky dospěl k rozhodnutí.

„Musím se na tebe spolehnout,“ podíval se na Astorra. „Musím ti věřit, že to zvládneš, jak je třeba. Na sjednání téhle zakázky mě najal Timmona Portella. Ten mi taky dal peníze. Nepřítomnost newyorského detektivního sboru jsem si koupil. Dělal jsem Timmonovi pokladníka a veliteli newyorských detektivů Di Benedettovi jsem předal padesát tisíc a jeho zástupkyni Aspinelle Washingtonové pětadvacet. Pokud jde o FBI, to mi řek Portella Trval jsem na tom, že chci nějaké záruky, a on mi prozradil, že toho Cilkea, co vede newyorskou pobočku, má v kapse. Takže Cilke odsouhlasil odstranění dona.“

„Už jsi pro Portellu někdy předtím pracoval?“

Jo, to jo,“ přikývl Heskow. „Má pod palcem prodej drog v New Yorku, takže pro mě vždycky měl spoustu zakázek. S donem to ale nikdy nemělo nic společného. Nikdy jsem s ním nepřišel do styku. Vážně.“

„Dobře,“ řekl Astorre. Ve tváři měl upřímný výraz. „A teď dávej zvlášť pozor. Hlavně kvůli sobě. Víš ještě něco, co bys mi mohl říct?“

Náhle bylo Heskowovi jasné, že ho od smrti dělí jen vteřiny. Ze se mu nepodařilo Astorra přesvědčit. Spolehl se na instinkty. Nepatrně se na Astorra pousmál. „Něco by tu bylo,“ dodal velice pomalu. „Zrovna teď mám od Portelly jednu objednávku. Na tebe. Hodlám dvěma detektivům zaplatit půl milionu, aby tě odpravili. Přijdou tě zatknout, ty se budeš bránit a oni tě zastřelí.“

Astorre se tvářil trochu pochybovačně. „A proč je to tak složité a drahé?“ zeptal se. „Proč prostě nenajmeš obyčejného střelce?“

Heskow zavrtěl hlavou. „Oni tě nepodceňují. A navíc by další čistý odstřel v rodině přilákal moc velkou pozornost. Jsi koneckonců donův synovec. Média by se mohla zbláznit. Takhle to vypadá nenápadněji.“

„Už jsi jim zaplatil?“ zeptal se mladík.

„Ne,“ odpověděl Heskow. „Máme se teprve sejít.“

„Dobře,“ přikývl Astorre. „Tak dojednej nějakou schůzku pěkně za větrem. A dej mi předem vědět o podrobnostech. A ještě něco. Jakmile bude po schůzce, neodcházej s nimi.“

„A sakra,“ povzdechl si Heskow. „To už je to tak zlý? Tak to tu bude hodně horko.“

Astorre se opřel do židle. „Je to tak zlý,“ přikývl. Pak vstal, přistoupil k Heskowovi a na znamení přátelství ho napůl objal. „Pamatuj si,“ poučil ho, „že se musíme snažit navzájem udržet naživu.“

„Moh bych si z těch prachů něco nechat?“ zeptal se Heskow.

Astorre se zasmál. „Ne. V tom je ten půvab. Jak asi ti poldové vysvětlí půl milionu dolarů, které budou mít u sebe?“

„Jen dvacet papírů,“ žadonil Heskow.

„No dobře,“ svolil Astorre dobrosrdečné. „Ale víc ne. Jen drobné spropitné.“

Teď bylo pro Astorra zdaleka nejdůležitější, aby se znovu sešel s donem Craxxim a panem Pryorem a dověděl se od nich, co si myslí o velkorysém operačním plánu, který hodlá uskutečnit.

Jenže mezitím se změnily okolnosti. Pan Pryor trval na tom, že s sebou vezmou do Chicaga oba synovce, aby jim posloužili jako osobní ochranka. A když dorazili na chicagské předměstí, jistili, že se skromná usedlost dona Craxxiho změnila v pevnost. Příjezdovou cestu vedoucí k domu zablokovaly dvě malé zelené budky, v nichž hlídali velice drsně vyhlížející mladí mužové. V sadu byla zaparkovaná dodávka s anténami a komunikační technikou. A uvnitř v domě sloužili tři mladíci, kteří chodili otevírat na zazvonění, zvedali telefony a kontrolovali totožnost návštěvníků.

Synovci pana Pryora, Erice a Roberto, měli štíhlé, sportovní postavy, vyznali se ve zbraních a zcela zjevně strýce obdivovali. Také zřejmě znali Astorrovy osudy na Sicílii, jelikož s ním jednali neobyčejně uctivě a vykonávali pro něj drobné osobní úsluhy. Donesli mu zavazadlo k letadlu. U večeře mu nalévali víno a ubrouskem mu smetali smítka ze saka. Platili za něj spropitné a otevírali mu dveře. Dávali mu prostě najevo, že ho považují za velkou osobnost. Astorre se jim to snažil laskavě vymluvit, ale oni se nikdy nesnížili k nějakému důvěrnějšímu jednání.

Muži, kteří hlídali dona Craxxiho, nebyli zdaleka tak vlídní. Byli to zdvořilí, ale neoblomní a klidní padesátníci, dokonale soustředění na svou práci. A všichni byli ozbrojení.

Když toho večera don Craxxi, pan Pryor a Astorre dojedli večeři a na závěr si dopřávali ovoce jako zákusek, obrátil se Astorre na dona: „Nač všechna ta bezpečnostní opatření?“ zeptal se.

„Jenom z opatrnosti,“ odpověděl jeho hostitel klidně. „Doneslo se ke mně pár znepokojujících novinek. Do Ameriky dorazil jeden z mých starých nepřátel, Inzio Tulippa. Je to moc netrpělivý a nenasytný chlap, takže je nejlepší pořádně se připravit. Přijel na setkání s Timmonou Portellou. Dávají dohromady výnosy z prodeje drog a zbavují se společně nepřátel. Teď je nejrozumnější být ve střehu. Tak co máš na srdci, drahý Astorre?“

Astorre jim vypověděl, co se dověděl od Heskowa a jak to s ním skoulel. Také se zmínil o Portellovi, Cilkeovi a dvou městských detektivech.

„Teď musím začít jednat,“ pokračoval. „Potřebuju někoho na výbušniny a nejmíň dalších deset spolehlivých mužů. Vím, že mi je vy dva umíte sehnat, protože můžete obvolat některé staré donovy přátele.“ Pečlivě oloupal nazelenalou hrušku a zakousl se do ní. „Ale určitě si umíte představit, jak strašlivě je to nebezpečné, takže se do toho třeba nebudete chtít příliš zaplést.“

„Nesmysl,“ prohlásil pan Pryor netrpělivě. „Jsme donovi zavázáni životem. Ovšemže ti pomůžeme. Ale pamatuj si, že to není pomsta. Je to sebeobrana. Tak ne abys ublížil Cilkeovi. Federální agenti by nám udělali ze života peklo.“

„Přesto budeme muset toho chlapa nějak odstavit,“ ozval se Craxxi. „Vždycky už bude příliš nebezpečný.

Ještě si to celé jednou promysli. Kdybys prodal banky, byla by spokojenost na všech stranách.“

„Ode mne a donových dětí to nemůžete chtít,“ upozornil ho Astorre.

„Přesto to stojí za úvahu,“ přidal se pan Pryor. „I když vím, že banky jednou ponesou obrovské zisky, jsme s donem Craxxim ochotni naše podíly obětovat. Určitě je o tom třeba mluvit, protože je to jediná spolehlivá cesta ke klidnému životu.“

„Já banky neprodám,“ prohlásil Astorre. „Ti chlapi mi zabili strýce a musí za to zaplatit – a ne že dosáhnou svého cíle. Navíc bych nemohl žít ve světě, kde by moje postavení záviselo na jejich milosrdenství. To mě naučil don.“

Astorra překvapilo, když viděl, jak se donu Craxximu o panu Piyorovi po jeho rozhodnutí ulevilo. Snažili se zakrýt drobné úsměvy. Uvědomil si, že tihle dva staří pánové k němu – přes veškerou svou moc – chovají neskonalou úctu a vidí v něm něco, čeho sami nikdy nedosáhli.

„Známe svou povinnost vůči donu Aprilovi, ať odpočívá v pokoji,“ řekl Craxxi. „A známe svou povinnost vůči tobě. Ale přece jen tě musím alespoň zkusit varovat: jestli budeš moc tlačit na pilu a něco se ti přihodí, budeme nuceni banky prodat.“

„Ano,“ přikývl pan Pryor. „Chovej se obezřetně.“ Astorre se zasmál. „Nebojte se. Jestli mě dostanou, vezmu všechny s sebou.“

Pojídali hrušky a broskve. Don Craxxi se pohroužil do myšlenek. Pak řekl: „Tulippa je nejvýznamnější obchodník s drogami na světě. Portella je jeho americký společník. Musejí ty banky chtít, aby měli kde prát peníze.“

„A co s tím má společného Cilke?“ zeptal se Astorre. „Nevím,“ odpověděl Craxxi, „ale pořád platí to, že na Cilkea stejně nemůžeš zaútočit.“

„To by byla katastrofa,“ přidal se pan Pryor.

„Budu si to pamatovat,“ ujistil je Astorre.

Jenže jestli se ukáže, že Cilke patří mezi viníky, co bude moci dělat?

Detektiv Aspinella Washingtonová si ohlídala, aby se její osmiletá dcera pořádně navečeřela, udělala si úkoly a před spaním se pomodlila. Dívenku milovala, zatímco jejího otce před dlouhou dobou ze svého života vyhnala.

V osm hodin dorazila slečna na hlídání. Šlo o dospívající dceru jednoho pochůzkáře. Aspinella jí vyložila, kde má dcerka léky, a ujistila dívku, že bude určitě do půlnoci zpátky.

Brzy zazvonil zvonek zezdola od vchodu a Aspinella seběhla po schodech na ulici. Nikdy nejezdila výtahem. Paul Di Benedetto čekal v světle hnědém neoznačeném chevroletu. Aspinella nasedla a zapjala si bezpečnostní pás. Paul jezdil v noci moc mizerně.

Di Benedetto pokuřoval dlouhé cigáro, a tak Aspinella otevřela okénko. „Je to asi hodinu cesty,“ prohlásil. „Musíme si to promyslet.“ Věděl, že je to pro oba zcela zásadní krok. Brát úplatky a peníze z drog byla jedna věc. Vzít objednávku na zabití bylo něco úplně jiného.

„Co je na tom k rozmýšlení?“ chtěla vědět Aspinella. „Dostaneme půl melounu za to, že odděláme chlápka, který by měl tak jako tak sedět v cele smrti. Víš, co udělám se čtvrtkou milionu?“

„Nevím,“ zavrtěl hlavou Di Benedetto. „Ale vím, co bych udělal já. Odešel bych ze služby a koupil si superbarák v Miami. Jen ti chci připomenout, že s tím budeme muset nějak žít.“

„Brát prachy z drog už je samo o sobě přes čáru,“ upozornila ho Aspinella. „Tak se na to vybodni.“

„Jo,“ přikývl Di Benedetto. „Podle mě bude záležet na tom, aby měl Heskow dneska u sebe prachy. Jinak nás jen tak tahá za nohu.“

„Vždycky byl naprosto spolehlivý,“ řekla Aspinella.

„Je to můj ježíšek. A jestli pro nás nebude mít pořádný pytel s dárky, bude z něj mrtvý ježíšek.“

Di Benedetto se rozesmál. „Tý jsi stejně moje holka! A máš toho Astorra pod dohledem, abychom se ho pak mohli hned zbavit?“

„Jo. Nechala jsem ho sledovat. Vím přesně, kde ho můžeme vyzvednout – ve skladu s makarony. Skoro každý den pracuje dlouho do noci.“

„Nechalas mu píchnout na tělo štěnici?“ vyptával se Di Benedetto.

„Jasně,“ odpověděla Aspinella. „Kdyby nenosil štěnici, byla bych v tuhle chvíli nahraná.“

Dalších deset minut jeli mlčky. Pak se ozval Di Benedetto. Nutil se do klidného, nevzrušeného hlasu. „Kdo bude střílet?“ zeptal se.

Aspinella se na něj pobaveně zadívala. „Paule,“ řekla, „posledních deset let už jenom sedíš za stolem. Viděl jsi za tu dobu víc rajčatovýho protlaku než krve. Střílet budu já.“ Zaznamenala, jak se mu ulevilo. Ty mužský – jsou totálně na draka.

Pak se oba opět pohroužili do mlčení a přemítali nad tím, co všechno je dovedlo až do téhle situace. Di Benedetto se dal k policii jako mladík před třiceti lety. Jeho úplatnost se vyvíjela postupně, ale nevyhnutelně sílila. Začínal s velkolepými představami – jak ho budou všichni uznávat a obdivovat za to, že riskuje život, aby chránil ostatní. Jak léta plynula, sen se pomalu rozplýval. Nejdřív šlo o drobné úplatky od pouličních prodavačů a z malých obchůdků. Pak došlo na falešné svědectví, aby se jeden chlápek vykroutil z obvinění ze zabití. Od toho už byl jen krok k braní peněz od větších obchodníků s drogami. A nakonec přišel Heskow, který zcela zjevně pracoval pro Timmonu Portellu, největšího mafiánského bosse, jenž v New Yorku zbyl.

Jistě, vždycky k tomu byl dobrý důvod. Člověk si dokáže namluvit a zdůvodnit cokoliv. Di Benedetto viděl vysoké policejní důstojníky, kteří z úplatků kolem narkotik zbohatli. Nižší důstojníci byli snad ještě zkorumpovanější. A on měl koneckonců doma tři děti, které potřeboval poslat na přípravku. Ze všeho nejvíc mu ale pomáhal nevděk lidí, jež ochraňoval. Skupiny bránící občanská práva, které protestovaly proti policejní brutalitě, sotva dal člověk někde nějakému negrovi po hubě. A média, jež se do policejního sboru obula, kdykoliv k tomu měla sebemenší příležitost. Občané, kteří podávali na policisty žaloby. A k tomu policajti, kteří po letech služby dostávají padáka, krátí se jim důchod, nebo jdou dokonce do basy. On sám jednou na vlastní kůži prožil disciplinární řízení za to, že si prý zasedl na černošské kriminálníky. Přitom je jasné, že zrovna on nemá žádné rasové předsud
ky. Je snad jeho chyba, že většina zločinců v New Yorku jsou černoši? A co má člověk vlastně dělat? Dát jim povolení k loupežím na důkaz pozitivní diskriminace? Podporoval černé policisty. Aspinellu vyškolil a nakonec i povýšil, protože si to zasloužila tím, jak poctivě terorizovala stejné černé zločince. A ji nikdo z rasismu obvinit nemůže. Podtrženo a sečteno, společnost kašle na policajty, kteří ji chrání. Pokud je ovšem někdo nezabije ve službě. V tu chvíli se začnou všichni neuvěřitelně vykecávat. Co z toho plyne? Ze se nevyplatí být poctivý polda. Ale přece – přece jen ho nikdy nenapadlo, že to dotáhne až k vraždě. Ale co, nic se mu nemůže stát. Je to bez rizika. Kouká z toho spousta peněz. A obětí bude zabiják, ne? Ale přece…

I Aspinella přemýšlela, jakými cestami ji osud dovedl až sem. Bůh ví, že bojovala se zločinem a podsvětím s vášní a neúnavností, jež z ní udělaly newyorskou legendu. Jistě, brala úplatky a křivě přísahala u hrdelních zločinů. Když ji Di Benedetto přesvědčil, aby brala pemze z narkotik, měla jen trochu pomalejší start, než jí to došlo. Spoustu let ji proškoloval a několik měsíců byl i jejím milencem – nebyl špatný, ale neohrabaný jako medvěd, který používá sex k tomu, aby se probral ze zimního spánku.

Okolnosti, které nakonec vedly k tomu, že sklouzla k úplatnosti a spřáhla se s Paulem, si však Aspinella vytvořila hned první den, kdy byla povýšena do hodnosti detektiva. U příjmu na policejní stanici si ji začal dobromyslně dobírat jeden přerostlý bílý policajt, nějaký Gangee. „Poslouchej, Aspinello,“ zahlaholil, „s tvou panimandou a mými svaly bysme dokázali tohle město zbavit zločinu a udělat z něj civilizovaný místo.“ Policisté, včetně několika černochů, se rozesmáli.

Aspinella se na kolegu chladně podívala a poznamenala: „Tebe si za parťáka v životě nevyberu. Chlap, co dokáže urážet ženskou, je zbabělec s malým ptákem.“

Gangee se to snažil udržet v přátelské rovině. „Můj malej pták dokáže tu tvou panimandu ohromit, kdykoliv si řekneš. Stejně už jsem chtěl trochu změnit repertoár.“ Aspinella na něj upřela ledový pohled. „Černá je lepší než žlutá, co?“ prohlásila „Tak se koukej vytratit, hajzlíku podměrečnej.“

Všichni v místnosti ztuhli překvapením. Gangee zrudl. Takhle zásadní urážka nemohla nikomu projít bez boje. Gangee vykročil k Aspinelle a mohutným tělem si dělal prostor.

Aspinella byla oblečena do služby. Tasila zbraň, ale na nikoho ji nenamířila. „Zkus to a ustřelím ti koule,“ varovala blížícího se muže. Nikdo v místnosti nepochyboval, že by byla schopna stisknout spoušť. Gangee se zastavil a znechuceně zavrtěl hlavou.

O konfliktu se pochopitelně dověděli nadřízení. Z Aspinelliny strany to bylo vážné porušení předpisů. Jenže Di Benedetto byl dost zkušený, aby věděl, že z disciplinárního řízení by se pro newyorský policejní sbor vyklubalo naprosté politické neštěstí. A tak raději celou věc smetl ze stolu. Aspinella na něj nakonec udělala takový dojem, že ji nechal přeřadit k sobě a stal se jejím školitelem.

Tehdy se Aspinelly nejvíc dotklo, že v místnosti byli nejméně čtyři černošští policisté a ani jeden se jí nezastal. No ano, ještě ke všemu se fórkům toho bílého poldy smáli. Mužská soudržnost byla silnější než rasová.

Aspinella se postupem času vypracovala na nejlepšího policistu v oddělení. S obchodníky s drogami, lupiči a ozbrojenými zloději jednala naprosto nemilosrdně. Neměla s nimi sebemenší soucit, ať byli černí nebo bílí. Střílela je, mlátila je, ponižovala je. Byla proti ní vznesena různá obvinění, ale nikdy se jí nic nepodařilo prokázat. A její neohroženost mluvila sama za sebe. Jenže obvinění v ní probouzela vztek obracející se proti celé společnosti. Jak se vůbec odvažují o ní pochybovat, když je chrání před nejhorším póvlem ve městě? Di Benedetto ji v tom celou dobu podporoval.

Pak se Aspinella zapletla do dosti ošemetné situace, protože zastřelila dva mladistvé zloděje, kteří se ji pokusili okrást na jasně osvětlené harlemské ulici přímo před jejím bytem. První kluk ji udeřil do obličeje a druhý jí sáhl po kabelce. Aspinella vytáhla zbraň a mladíci ztuhli. Načež ona je docela s rozmyslem jednoho po druhém zastřelila Ne kvůli té ráně do obličeje, ale spíš proto, aby dala jasně najevo, že v nejbližším okolí se prostě krást nebude. Skupiny na obranu lidských práv zorganizovaly protestní akce, ale policie dospěla k závěru, že šlo o použití přiměřených prostředků. Aspinelle bylo jasné, že tentokrát byla vina opravdu na její straně.

A pak ji Di Benedetto přemluvil, aby kvůli jednomu důležitému obchodu s drogami vzala svůj první úplatek. Mluvil s ní jako milující strýček. „Aspinello,“ řekl, „polda si nemusí moc lámat hlavu s kulkami. To dneska patří k věci. Musí si dělat starosti s organizacemi na ochranu občanských práv a s občany a zločinci, kteří ho můžou žalovat pro jakoukoliv ujmu. A s nejvyššími policejními šéfy, kteří jsou schopni ho strčit do basy, aby získali hlasy voličů. Zvlášť když jde o někoho, jako jsi ty. Jsi přirozená oběť, tak chceš skončit jako ty ubohý feťáci z ulice, který každý znásilňuje, okrádá a vraždí? Nebo budeš myslet na zadní kolečka? Uvažuj. Zdejší policejní hlavouni, co už v tom jedou, budou daleko víc na tvý straně. Za takových pět až šest let budeš mít našetřený balík a můžeš s tím praštit. A nebudeš se muset v jednom kuse bát, že skon –

Číš za mřížemi, protože jsi nějakýmu zlodějíčkovi počechrala čupřinu.“

Přistoupila na to. A kousek po kousku ukládala peníze z úplatků na tajná bankovní konta. Na zločince byla ovšem přísná i nadále.

Tentokrát šlo ale o něco trochu jiného. Tohle byla úkladná vražda, i když Astorre byl velké mafiánské zvíře, které bude možné sejmout s potěšením, to ano. Svým způsobem budou vlastně jen dělat svou práci. Podstatné ale je, že to nepředstavuje prakticky žádné riziko, a přitom z toho kouká tak obrovský balík. Čtvrt milionu.

Di Benedetto sjel z jižního městského obchvatu a po pár minutách jízdy zahnul na parkoviště u malého patrového obchodního střediska. Bylo tam asi tucet obchůdků, ale všechny byly zavřené, dokonce i bufet s pizzou, který lákal zákazníky jásavě rudým neonem svítícím za výlohou. Vystoupili z vozu. „To je snad poprvý, co vidím takhle brzo zavřenou pizzu,“ poznamenal Di Benedetto. Bylo teprve deset večer.

Dovedl Aspinellu k postrannímu vchodu do bufetu. Dveře byly odemčené. Vystoupili po krátkém schodišti do prvního patra. Nalevo byl dvoupokojový byt, napravo jeden samostatný pokoj. Di Benedetto pokynul rukou a Aspinella prověřila byt nalevo, zatímco on jí kryl záda. Pak se vydali do pokoje napravo. Heskow už tam na ně čekal.

Seděl na konci dlouhého dřevěného stolu, kolem kterého stály čtyři dřevěné rozviklané židle. Na stole ležel vak z velbloudí srsti velký asi jako boxovací pytel. Zdálo se, že je pěkně napěchovaný. Heskow si potřásl rukou s Di Benedettem a pokynutím hlavy pozdravil Aspinellu. Napadlo ji, že ještě nikdy v životě neviděla bělocha, který by byl tak bílý. V obličeji, a dokonce ani na krku neměl vůbec barvu.

V místnosti nebyla okna a osvětlovala ji jen jedna skomírající žárovka. Posadili se ke stolu, Di Benedetto natáhl ruku a poplácal vak. „Je tam všechno?“ zeptal se.

Jasně,“ odpověděl Heskow roztřeseným hlasem. No jo, chlap, co nosí v batohu pět set tisíc dolarů, má právo být trochu rozklepaný, pomyslela si Aspinella. Ale přesto se pozorně rozhlédla po místnosti, jestli někde nezahlédne odposlouchávací zařízení.

„Tak se na to kouknem,“ prohlásil Di Benedetto.

Heskow rozvázal tkanici, jíž byl vak nahoře stažený, a vysypal část obsahu. Na stůl vypadlo asi dvacet balíčků bankovek stažených gumovými páskami. Většinou se jednalo o stodolarovky, padesátidolarové bankovky tam vůbec nebyly a ve dvou balíčcích policisté uviděli dvacetidolarovky.

Di Benedetto si povzdechl. „Zatracený dvacky,“ utrousil. „Tak jo, naházej to tam zpátky.“

Heskow naskládal balíčky zpátky do vaku a zatáhl tkanici. „Můj klient požaduje, aby se to odbylo, jak to jde nejrychleji,“ prohlásil.

„Do dvou týdnů,“ přikývl Di Benedetto.

„Dobře,“ souhlasil Heskow.

Aspinella vzala vak z velbloudí kůže do ruky a hodila si ho přes rameno. Ani to není tak těžký, pomyslela si. Půl melounu zřejmě zase tolik neváží.

Sledovala, jak si Di Benedetto s Heskowem třesou rukama, a zmocnila se jí nutkavá netrpělivost. Už odtamtud chtěla co nejrychleji vypadnout. Vyrazila dolů po schodech a vak držela na rameni jen jednou rukou, aby druhou mohla v případě potřeby sáhnout po zbrani. Slyšela, že se Di Benedetto vydal za ní.

Pak vyšli ven do chladné noci. Z obou se lil pot.

„Dej ten pytel do kufru,“ poručil jí Di Benedetto. Posadil se za volant a zapálil si cigáro. Aspinella obešla vůz a také nasedla.

„Kde si to rozdělíme?“ zeptal se Di Benedetto.

„U mě ne. Mám doma holku na hlídání.“

„U mě taky ne,“ řekl Di Benedetto. „Mám doma ženu. Co kdybysme si najali pokoj v motelu?“

Aspinella se ušklíbla a Di Benedetto s úsměvem prohlásil: „Jedem ke mně do kanclu. Zamkneme dveře.“ Oba se rozesmáli. „Zkontroluj ještě jednou kufr. Zkus, jestli je pořádně zavřený.“

Aspinella nic nenamítala. Vystoupila, otevřela kufr a sáhla po velbloudím vaku. V tu chvíli Paul otočil klíčkem v zapalování.

Výbuch posel celé obchodní středisko sprškou skla. Sklo pršelo ze všech stran. Auto se vzneslo do vzduchu a pak se jako hromada šrotu vrátilo na zem a rozdrtilo tělo Paula Di Benedetta. Aspinellu Washingtonovou to odhodilo téměř o deset stop dál, kde dopadla na beton se zlomenou rukou a nohou. Ale vědomí ztratila až bolestí z vyraženého oka.

Heskow v tu chvíli vycházel zadním vchodem z bufetu a cítil, jak ho tlaková vlna přitiskla k budově. Pak skočil do vozu a o dvacet minut později už byl doma v Brightwaters. Rychle si namíchal slušný drink a zkontroloval si dva balíčky stodolarových bankovek, které vytáhl z vaku. Čtyřicet táců – docela slušná prémie. Dá klukovi dva tisíce na útratu. Ne, jenom tisíc. Zbytek uloží k ledu.

Pustil si v televizi noční zprávy, které začínaly reportáží o výbuchu. Jednoho detektiva to zabilo, druhý je vážně raněn. A na místě se prý našel vak z velbloudí kůže s velkou částkou peněz. Moderátor neřekl, kolik ve vaku bylo.

Když se Aspinella Washingtonová o dva dny později probrala v nemocnici z bezvědomí, ani ji nepřekvapilo, že ji tak úporně vyslýchají kvůli penězům a chtějí vědět, proč tam bylo bez čtyřiceti tisíc rovného půl milionu. Prohlásila, že o penězích vůbec nevěděla. Vyptávali se jí, co v těch místech spolu dělali velitel detektivů a jeho asistentka. Odmítla odpovědět se zdůvodněním, že je to osobní záležitost. A strašně ji zlobilo, že ji tak bezohledně vyslýchají, když vidí, že je ve velice špatném stavu. Policejní sbor na ni kašle. Vůbec neberou v úvahu její úspěchy. Nakonec to dopadlo dobře. Policie ji z ničeho neobvinila a zařídila to tak, aby vyšetřování kolem peněz vyznělo doztracena.

Ještě celý týden léčení pak Aspinelle trvalo, než si to dala všechno dohromady. Byla to léčka. A jediný, kdo mohl takovou léčku nastražit, byl Heskow. Skutečnost, že v odměně chybělo čtyřicet tisíc, navíc svědčí o tom, že to nenažrané čuně neodolalo a obralo svoje vlastní lidi. Až se vzpamatuju, říkala si v duchu Aspinella, tak se s tím Heskowem ráda zase sejdu.

10. kapitola

Astorrovi teď nezbývalo než postupovat velice obezřetně. Jednak se musel vyhnout tomu, aby ho někde někdo nezastřelil, a jednak si nemohl dovolit, aby ho z nějakého důvodu zatkli. A tak se raději držel v blízkosti svého dobře opevněného domu, který ve dne v noci hlídaly pětičlenné skupiny strážců. Na stromy a na zem kolem domu nechal umístit čidla a pro noční ostrahu dal všude namontovat infrazářiče. Když se vydal někam ven, měl s sebou šest mužů rozdělených do tří dvoučlenných hlídek. Čas od času vyrazil také sám. Spoléhal na nenápadnost a překvapení a věřil si, že kdyby potkal zbylého ze svých dvou atentátníků, dokáže si s ním poradit vlastními silami. Vyhodit ty dva detektivy do vzduchu bylo nutné, ale způsobilo to pořádné pozdvižení. Až se Aspinella Washingtonová vzpamatuje, spočítá si, že ji zradil Heskow. A jestli Heskow něco prozradí, půjde Aspinella po samotném Astorrovi.

V tuhle chvíli už však Astorre věděl, jak obrovský problém se před ním otvírá. Věděl, kdo všechno má na svědomí donovu smrt. Byl to Kurt Cilke, jenže ten byl v podstatě nedotknutelný. Pak Timmona Portella, který vraždu nařídil. A také Inzio Tulippa, Grazziella a ten peruánský konzul. Astorrovi se zatím podařilo potrestat jen bratry Sturzovy, a to byli obyčejní pěšáci.

Všechny informace, které měl, pocházely od Johna Heskowa, pana Pryora, dona Craxxiho a Octavia Bianca ze Sicílie. Pokud by to alespoň trochu šlo, bylo by nejlepší dostat všechny nepřátele ve stejnou dobu na jedno místo. Zbavovat se jich postupně je naprosto vyloučené.

A pan Pryor i Craxxi už ho tak jako tak varovali, že na Cilkea stejně nesmí vztáhnout ruku.

Pak tu byl ještě Nicolin přítel, peruánský generální konzul Marriano Rubio. Do jaké míry bude Nicole na jeho straně? A co začernila ve svazku FBI, protože nechtěla, aby to Astorre viděl? Co před ním skrývá?

Čas od času, i když zřídka, snil Astorre o ženách, které kdy miloval. Nejdřív to byla Nicole, tak mladá a tak odhodlaná. Její útlé, drobné tělo sálalo vášní natolik, že ho v podstatě přiměla, aby se do ní zamiloval. A jak se od té doby změnila! Její vášeň pohltila politika a kariéra.

Pak si vybavil Buji na Sicílii. Nebyla to tak úplně prostitutka, ale neměla k tomu daleko. A přitom v sobě skrývala spontánní dobrosrdečnost, jež ale snadno přecházela do zuřivosti. Vzpomínal si na její skvělé počínám v posteli, když si za vlahé sicilské noci nejprve zaplavali a pak ujídali olivy ze soudků s olejem. Nejraději ale vzpomínal na to, že mu nikdy nelhala. Naprosto upřímně s ním mluvila o vlastním životě i o jiných mužích. A když ho postřelili, zůstala u něj, táhla ho z moře a jeho krev jí stékala po těle. A pak tu byl dárek, co mu dala – zlatý řetízek s přívěskem, který měl zakrývat nehezké zranění.

Potom si připomněl Rosii, proradnou Rosii, tak sladkou, tak krásnou, tak sentimentální, jež vždycky prohlašovala, jak ho miluje, a celou dobu ho podváděla. A přesto se vždycky cítil šťastný, kdykoliv byl s ní. Chtěl svoje city k ní zlomit tím, že ji využil proti bratrům Sturzovým, a zaskočilo ho, jak se jí úkol zalíbil, jako by najednou obohatil její smyšlený svět.

A vzápětí se mu myslí jako přízrak mihl obrázek Cilkeovy manželky Georgetty. Taková pitomost. Strávil jeden večer tím, že ji pozoroval a poslouchal ji, jak vykládá nesmysly, jimž nevěřil, o bezcennosti každé lidské duše. A přece na ni nedokázal zapomenout. Jak si mohla taková žena vzít chlápka, jako je Kurt Cilke?

Čas od času se Astorre večer vydal do míst, kde Rosie bydlela, a z auta jí zavolal mobilním telefonem. Pokaždé byla volná, což ho překvapovalo, ale ona mu vysvětlila, že má moc práce, protože se musí učit na zkoušky. Docela mu to vyhovovalo, jelikož byl ostražitý a nechtěl večeřet po restauracích ani ji vodit do kina. Místo toho se stavil u Zabara na East Side a nakoupil dobroty, nad kterými se Rosie samou radostí jen usmívala. Monza mezitím čekal venku v autě.

Rosie Astorrovi i sobě naservírovala jídlo a otevřela láhev vína. Sotva dojedli, položila mu kamarádsky nohy do klína a z jejího šťastného výrazu bylo patrné, jak je ráda, že je Astorre u ní. Působila dojmem, že s nadšením hltá každé jeho slovo. Na tohle měla nadání a Astorre věděl, že se tímto způsobem chová ke všem mužům. Ale bylo mu to jedno.

A když si šli lehnout, byla plná vášně, ale také milá a něžná. Hladila ho po obličeji, líbala ho a říkala: „My se k sobě vážně hodíme.“ Při těchto slovech Astorra mrazilo. Nechtěl, aby se Rosie podobala zrovna jemu. Toužil v té době po klasické ctnosti, ale nedokázal se přimět, aby Rosii přestal navštěvovat.

Zůstával u ní tak pět až šest hodin. Ráno, kolem třetí hodiny, odcházel. Když spala, často se jí zadíval do tváře a uviděl v jejích uvolněných obličejových svalech smutnou zranitelnost a podivný boj, jako by se démoni, které věznila někde na samém dně duše, snažili dostat na svobodu.

Jednou večer odešel od Rosie dost brzy. Když nasedl do čekajícího auta, Monza mu řekl, že mu volal pan Juice a že je to důležité. Pan Juice bylo krycí jméno Johna Heskowa, takže Astorre okamžitě sáhl po telefonu a vytočil číslo.

Heskowův hlas zněl velice naléhavě. „Nemůžu mluvit do telefonu. Musíme se hned sejít.“

„Kde?“ zeptal se Astorre.

„Stojím přímo před Madison Square Garden,“ řekl Heskow. „Vyzvedněte mě tady. Za hodinu.“

Astorre dojel ke stadionu a uviděl stát Heskowa na chodníku. Když u čekajícího muže zastavovali, měl Monza zbraň nachystanou v klíně. Astorre otevřel dveře a Heskow si k nim přisedl na přední sedadlo. Chlad mu zanechal na tvářích vlhké pramínky. „Máš pěkný průšvih,“ oznámil Astorrovi.

Astorre náhle cítil, jak jím projelo mrazem. „Potomci?“ zeptal se.

Heskow přikývl. „Portella sebral tvého bratrance Marcantonia a někam ho zašil. Nevím kam. Chce rukojmí za něco vyměnit. Musíš si ale dávat pozor, protože na tebe poslal čtyřčlenný tým střelců. Používá svoje vlastní lidi. Pokusil se mi to zadat, ale odmítl jsem ho.“

Jeli jakousi temnou ulicí. „Díky,“ řekl Astorre. „Kde tě mám vyhodit?“

„Rovnou tady. Mám auto jen blok odtud.“

Astorre to pochopil. Heskow se bál, že by je někdo mohl zahlédnout spolu.

„Ještě něco,“ poznamenal Heskow. „Víš o tom Portellově apartmá v jeho vlastním hotelu? Dneska večer si tam s nějakou courou užívá jeho brácha Bruno. A nemá s sebou ochranku.“

„Ještě jednou ti děkuju,“ přikývl Astorre. Otevřel dveře od vozu a Heskow zmizel ve tmě.

Marcantonia Aprila čekala toho dne poslední schůzka a chtěl ji odbýt co nejrychleji. Bylo sedm večer a na devátou měl dohodnutou večeři.

Šlo o schůzku s jeho nejlepším přítelem a nejoblíbenějším producentem ve filmové branži. Jmenoval se Steve Brody, nikdy nepřekročil rozpočet, měl neuvěřitelný čich na dramatické příběhy a často Marcantoniovi představoval mladé nadějné herečky, které potřebovaly trochu postrčit v kariéře.

Tento večer ale stáli oba přátelé na opačných březích řeky. Brody se dostavil s jedním z nejmocnějších agentů v oboru. Jmenoval se Matt Glazier a proslavil se urputnou oddaností ke svým klientům. Přišel, aby bojoval za spisovatele, jehož poslední román byl natočen jako osmihodinový výpravný televizní seriál. Teď chtěl Glazier prodat předcházející tři spisovatelovy knihy.

„Marcantonio,“ naléhal Glazier, „ty tři knížky jsou skvělé, jenže se prostě neprodávaly. Vždyť znáš vydavatele – nejsou ochotni prodávat prvotřídní kaviár za pár šupů. Tady Brody svolil, že by to produkoval. Na té poslední knížce jsi vydělal pěkný balík peněz, tak pusť chlup a plácneme si.“

„Nevypadá to na to,“ bránil se Marcantonio. „Knihy, o kterých mluvíš, jsou už pěkně staré. A nikdy to nebyly bestsellery. Teď už ani nejsou na trhu.“

„Na tom nezáleží,“ mávl rukou Glazier se sebedůvěrou všech agentů. „Jakmile se dohodneme, vydavatelé okamžitě udělají dotisk.“

Tenhle argument už Marcantonio slyšel mockrát. Jistě, vydavatelé vskutku udělají dotisk, ale televizi to popravdě řečeno valně nepomůže. To spíš televizní vysílání pomůže vydavatelům. Byl to prostě argument na draka.

„A kromě toho,“ řekl Marcantonio nahlas, „jsem ty knihy četl. To není nic pro nás. Je to strašně literární. Jsou založené na jazyku, ne na ději. Líbily se mi. A neříkám, že by nemohly zabrat. Chci jen říct, že to nestojí ani za to riziko, ani za neuvěřitelnou námahu, která by se musela vrazit do přípravy.“

„Netahej mě za nohu,“ útočil Glazier. „Četl jsi akorát lektorský posudek. Jsi programový ředitel – nemáš čas na čtení.“

Marcantonio se zasmál. „To se pleteš. Moc rád čtu a ty knihy se mi líbily. Ale pro televizi se prostě nehodí.“ Hlas měl vřelý a přátelský. „Je mi líto, ale tohle je naše poslední slovo. Přesto na nás nezapomínej. Moc rádi s tebou pracujeme.“

Když se oba pánové odporoučeli, Marcantonio se osprchoval v koupelně svého ředitelského apartmá a převlékl se na večeři. Sekretářce, která vždy zůstávala na svém místě, dokud neodešel, popřál dobrou noc a sjel výtahem do přízemí budovy.

Schůzku měl v restauraci hotelu Four Seasons, který se nacházel jen o několik kroků dál, takže tam mohl jít pěšky. Na rozdíl od jiných vedoucích pracovníků neměl vlastní vůz se řidičem, a když potřeboval někam odvézt, jednoduše si někoho zavolal. Byl hrdý na svou šetrnost a věděl, že se to naučil od otce, který byl velmi silně zaujatý proti Utrácení peněz na nesmysly.

Když vyšel na chodník, ucítil ostré bodnutí studeného větru a zachvěl se. U obrubníku přistála černá limuzína, řidič vyskočil a otevřel dveře, aby mohl Marcantonio nastoupit. Že by mu sekretářka objednala auto? Řidič byl vysoký, statný chlapík a čepice mu nejistě seděla na hlavě, jako by byla o číslo menší. Uklonil se a zeptal se: „Pan Aprile?“

„Ano,“ odpověděl Marcantonio. „Jenže dneska vás nebudu potřebovat.“

„Ale budete,“ ujistil ho řidič s pobaveným úsměvem. „Nasedněte si, nebo koupíte kulku.“

Náhle si Marcantonio uvědomil, že za ním stojí tři další muži. Zaváhal. „Nebojte se,“ ozval se znovu šofér. „Jeden přítel si s vámi chce chvíli poklábosit.“

Marcantonio se posadil na zadní sedadlo limuzíny a všichni tři muži se tam nacpali za ním.

Když projeli zhruba kolem dvou bloků, jeden z mužů podal Marcantoniovi černé brýle a řekl mu, aby si je nasadil. Marcantonio ho poslechl – a rázem nic neviděl. Brýle byly tak tmavé, že nepropouštěly vůbec žádné světlo. Marcantoniovi to připadalo mazané a zapamatoval si to, aby to mohl použít v nějakém scénáři. Navíc to bylo dobré známení. Když nechtějí, aby viděl, kam ho vezou, znamená to, že ho nemají v plánu zabít. Stejně mu to celé připadalo neskutečné, jako by se ocitl v jednom ze svých televizních příběhů. Jenže pak si náhle vzpomněl na otce.

Takže teď se konečně ocitl v otcově světě, na jehož existenci nikdy tak úplně nevěřil.

Asi po hodině auto zastavilo a dva z mužů mu pomohli vystoupit. Pod nohama ucítil cestu dlážděnou cihlami, načež ho vyvedli po čtyřech schodech a vešli s ním do domu. Následovaly další schody, pak nějaký pokoj a nakonec za ním zapadly dveře. Teprve teď mu sundali brýle. Stál v malé ložnici. Okna byla zatažena těžkými závěsy. Jeden ze strážců se posadil na židli vedle postele.

„Natáhni se a chvíli si zdřímni,“ vybídl Marcantonia. „Máš před sebou těžký den.“ Marcantonio se podíval na hodinky. Byla skoro půlnoc.

Bylo krátce po čtvrté ráno, siluety mrakodrapů přízračné blikaly ve tmě a Astorre s Aidou Monzou vystoupili před hotelem Lyceum. Řidič tam na ně počká. Zatímco běželi po schodech do třetího patra a potom chodbou k Portellově apartmá, Monza se probíral svazkem klíčů. Ty pak použil k otevření dveří vedoucích do apartmá. Oba muži vešli do obývacího pokoje. Uviděli stůl zavalený krabicemi od čínských jídel na objednávku, prázdnými sklenicemi a lahvemi od vína a whisky. Ležel tam také napůl snědený obrovský šlehačkový dort. Nahoře ho zdobila zamáčknutá cigareta připomínající z dálky naro-zeninovou svíčku. Vešli do ložnice a Astorre otočil vypínačem. Na posteli ležel Bruno Portella oblečený pouze do slipů.

Ve vzduchu visela vůně těžkého parfému, ale Bruno se v posteli rozvaloval sám. Nebyl na něj hezký pohled. Masitý a ochablý obličej se mu leskl nočním potem a z úst mu táhl vyčpělý pach rybiny. Díky mohutnému hrudníku působil jako medvěd. Však taky má způsoby roztomilého medvídka, napadlo Astorra. V nohách postele stála otevřená láhev červeného vína, která si kolem sebe vytvořila ostrůvek vlastní vůně. Budit Bruna za těchto okolností bylo vcelku nešetrné, a tak ho Astorre jemně poplácal dlaní po čele.

Otevřel nejdřív jedno oko a pak druhé. Nevypadal nijak vyděšeně, dokonce ani překvapeně. „Co tady sakra děláš?“ zeptal se rozespalým hlasem.

„Bruno, nemusíš se ničeho bát,“ oslovil ho Astorre klidně. „Kde je ta holka?“

Bruno se posadil. Zachechtal se. „Musela jít brzo domů, aby mohla vypravit děti do školy,“ odpověděl. „Obtáh jsem ji už třikrát, tak jsem ji nechal běžet.“ říkal to hrdě, protože měl radost z vlastní výkonnosti i z toho, že má pochopení pro strasti pracujících děvčat. Jen tak mimochodem přitom natáhl ruku k nočnímu stolku. Astorre mu ji jemně sevřel, Monza otevřel zásuvku a vytáhl pistoli.

„Poslouchej dobře, Bruno,“ řekl Astorre konejšivým hlasem. „Nic špatného se na tebe nechystá. Vím, že se ti bratr se spoustou věcí nesvěřuje, ale měl bys vědět, že v noci unesl mého bratra Marca. Takže teď tě potřebuju, abych tě za něj mohl vyměnit. A bratr tě má moc rád, Bruno. Určitě tě vymění. Věříš mu, viď?“

„Jasně,“ přitakal Bruno. Zjevně se mu ulevilo.

„Takže se nepokoušej o nějaké vylomeniny. Obleč se.“ Když byl s oblékáním hotov, zarazil se najednou při zavazování tkaniček u bot, jako by nevěděl, jak na to.

„Co se děje?“ zeptal se Astorre.

„Mám na sobě takovýhle boty poprvý,“ vysvětloval Bruno. „Normálně nosím mokasíny.“

„TV si neumíš zavázat tkaničky?“ divil se Astorre.

„Tohle jsou první šněrovací boty, který jsem kdy měl.“ Astorre se rozesmál. „Kristova noho. No dobře, zavážu ti je.“ A zvedl si Brunovu nohu do klína.

Když byli hotovi, podal Astorre Brunovi telefon ležící vedle postele. „Zavolej bratrovi,“ řekl.

„V pět ráno?“ zhrozil se Bruno. „Timmona mě zabije.“ Astorrovi došlo, že Bruno nemyslí pomalu, protože by měl mozek zastřený spánkem. On je prostě doopravdy trouba.

„Řekni mu jenom, že jsem tě dostal,“ poučil ho Astorre. „Já si s ním pak promluvím.“

Bruno vzal telefon a naříkavým hlasem do něj řekl: „Timmono, dostal jsi mě do pěknýho průseru, proto ti volám takhle brzo.“

Astorre uslyšel ve sluchátku burácivý řev a pak Bruno honem vyhrkl: „Dostal mě Astorre Viola a chce s tebou mluvit.“ Honem podal telefon Astorrovi.

„Timmono, omlouvám se, že tě budím,“ ohlásil se mladík zdvořile. „Ale musel jsem sbalit Bruna, protože ty máš mého bratrance.“

Ze sluchátka se vyvalila další dávka Portellova vzteklého řevu. „Nic o tom nevím. Tak co sakra chceš?“

Bruno to slyšel a začal křičet: „Tys mě do toho dostal, ty prevíte. Tak mě z toho koukej zase vytáhnout!“

„Timmono,“ řekl Astorre klidně, „provedeme výměnu a pak si můžeme promluvit o té dohodě, co jsi navrhoval. Myslíš si o mně, že jsem paličák, ale až se potkáme, řeknu ti důvod a uvidíš, že ti tím prokážu službu.“

Portella měl nejednou úplně klidný hlas. „Dobře,“ souhlasil. „Jak se dohodneme na setkání?“

„Sejdeme se v poledne v restauraci Paladin,“ prohlásil Astorre. „Mám tam soukromý salonek. Vezmu s sebou Bruna a ty přiveď Marca. Jestli mi nevěříš, můžeš si přivést i ochranku, ale nestojíme o nějaké krveprolití na veřejném místě. Pořádně to probereme a provedeme jasnou výměnu.“

Dlouho bylo ticho a pak Portella řekl: „Budu tam. Ale nepokoušej se o žádný skopičiny.“

„Neboj se,“ ujistil ho Astorre pobaveně. „Po tomhle jednání z nás budou kamarádi.“

Astorre a Monza vzali Bruna mezi sebe a Astorre se do něj přátelsky zavěsil. Dovedli ho po schodech na ulici. Čekala tam dvě další auta s Astorrovými muži. „Vezmi Bruna v jednom z aut s sebou,“ požádal Astorre Monzu. „A koukej ho v poledne dopravit do Paladinu. Sejdeme se až tam.“

„Co si s ním kruci do tý doby počnu?“ namítal Monza. „To je ještě kolik hodin.“

„Vezmi ho na snídani,“ navrhl Astorre. „Bruno má jídlo rád. Pár hodin tím zabiješ. Pak se jděte projít do Central Parku. Nebo si zajděte do zoo. Jedno auto i s řidičem si vezmu já. Kdyby se pokusil utéct, nezabíjej ho. Prostě ho zase chytni.“

„IV zůstaneš sám?“ divil se Monza. „Je to rozumný?“

„To bude v pohodě,“ ujistil ho Astorre. Ve voze sáhl po mobilním telefonu a vytočil Nicolino soukromé číslo. Bylo už skoro šest ráno a mdlé světlo začalo měnit město v dlouhé tenké kamenné linie.

Když Nicole zvedla telefon, měla rozespalý hlas. Astorre si vzpomněl, že když byla mladá holka a jeho milenka, měla hlas naprosto stejný. „Nicole, probuď se,“ oslovil ji. „Víš, kdo ti volá?“

Otázka ji podle všeho trochu popudila. „Jasně že vím, kdo mi volá. Kdo jiný by mi asi volal v tuhle hodinu?“

„Dobře poslouchej,“ požádal ji Astorre. „A na nic se neptej. Vzpomínáš si na tu listinu, co jsem si u tebe uložil? Na tu od Cilkea, jak jsi mi říkala, že ji nemám podepisovat.“

„Jistě,“ odpověděla Nicole odměřeně. „Ovšemže si na to pamatuju.“

„Máš ji doma, nebo v trezoru v kanceláři?“ vyptával se dál Astorre.

„Pochopitelně v kanceláři,“ odsekla Nicole.

„Výborně,“ řekl Astorre. „Budu u tebe doma za půl hodiny. Zazvoním na tebe. Nachystej se a sejdi dolů. A vezmi si s sebou klíče. Pojedeme k tobě do kanceláře.“

Když Astorre zazvonil, Nicole okamžitě seběhla dolů. Měla na sobě modrý kožený kabát a nesla si velkou kabelku. Políbila ho na tvář, ale neodvážila se říct ani slovo, dokud neseděli ve voze a ona nemusela řidičovi poradit, kudy má jet. Pak se opět pohroužila do mlčení a vydrželo jí to, dokud nedorazili k ní do kanceláře.

„A teď mi řekni, na co ten dokument potřebuješ,“ obrátila se na bratrance.

„Do toho ti vcelku nic není,“ prohlásil Astorre.

Viděl, že ji odpověď pořádně dopálila, ale přesto přistoupila k trezoru, který byl zapuštěn do stolu, a vytáhla z něj desky na spisy.

„Ještě ten sejf nezavírej,“ požádal ji Astorre. „Chci pásek, co jsi nahrála během našeho setkání s Cilkem.“ Nicole mu podala desky. „Na ty dokumenty máš nárok,“ poučila ho. „Ale na žádnou nahrávku právo nemáš, i kdyby skutečně existovala.“

„Kdysi dávno jsi mi řekla, že si u sebe v kanceláři nahráváš všechna jednání, Nicole,“ nedal se odradit Astorre. „Během té schůzky jsem tě sledoval. Byla jsi sama se sebou trochu příliš spokojená.“

Nicole se usmála s pohrdavým uznáním. „Změnil ses,“ poznamenala. „Nikdy jsi nepatřil k pitomcům, co si myslí, že dokážou druhému člověku číst myšlenky.“

Astorre na ni udělal posmutnělý pohled a omluvně řekl: „Měl jsem pocit, že mě máš pořád ještě ráda. Proto jsem se tě taky neptal, co jsi v otcově svazku začernila, než jsi mi ho ukázala.“

„Nic jsem nezačernila,“ prohlásila Nicole chladně. „A nedám ti ten pásek, dokud mi neřekneš, o co jde.“ Astorre chvíli mlčel a pak si povzdechl: „No dobře, už jsi velká holka.“ Když viděl, jak ji to rozzuřilo, musel se usmát. V očích jí blýskalo a pohrdavě sevřela rty. Vzpomněl si na okamžik, když před mnoha lety stála proti otci i proti samotnému Astorrovi.

„Jo, a odjakživa sis chtěla hrát s velkými kluky,“ pokračoval. „A taky se ti to splnilo. Jako právničky se tě jistě bojí téměř tolik lidí, jako se bálo tvého otce.“

„Nebyl tak hrozný, jak ho tisk a FBI vykreslily,“ odsekla Nicole vztekle.

„Tak jo,“ řekl Astorre odevzdaně. „Timmona Portella unesl včera večer Marca. Ale nemusíš si dělat starosti. Vyrazil jsem do ulic a sebral Portellova bratra Bruna. Teď můžeme vyjednávat.“

„Ty ses dopustil únosu?“ vydechla Nicole a nechtěla věřit vlastním uším.

„Přesně tak,“ přikývl Astorre. „Oni totiž opravdu chtějí, abychom prodali ty banky.“

„Tak jim ty podělaný banky už sakra dej!“ Nicole téměř ječela.

„Ty mi nerozumíš,“ vysvětloval Astorre. „Nic jim nedáme. Máme Bruna. Sáhnou na Marca, sáhneme na Bruna.“ Nicole na něj zírala s děsem v očích. Astorre se na ni díval naprosto klidně. Jednu ruku zvedl ke zlatému řetízku, který měl kolem krku, a dotkl se ho prstem. „Jo,“ přikývl, „to bych ho musel zabít.“

Nicole se nedokázala dál tvářit odhodlaně a svraštila obličej v neskonalém smutku. „Ne, Astorre, to ne. Všichni, ale ty ne.“

„Tak teď už to víš,“ pokrčil rameny Astorre. „Nejsem ten, kdo by banky prodal, když mu předtím zabili strýce a vám otce. Ale potřebuju ten pásek a dokument, abych mohl dosáhnout dohody a dostal z toho Marca bez krveprolití.“

„Tak jim ty banky proboha tě prosím prodej,“ zašeptala Nicole. „Budeme bohatí. A jinak už na ničem přece nezáleží.“

„Mně ano,“ ujistil ji Astorre. „A donovi taky.“

Nicole mlčky sáhla do trezoru, vylovila malý balíček a položila ho na desky s listinou.

„Přehraj mi to,“ požádal ji Astorre.

Nicole sáhla do stolu pro malý kazetový přehrávač. Vložila do něj pásku a pak společně poslouchali, jak jim Cilke předkládá plán na polapení Portelly. Když nahrávka skončila, Astorre si všechno nacpal do kapes a řekl: „Ještě dneska ti to všechno vrátím, a nádavkem s sebou přivedu Marca. Neměj strach. Nic se nestane. A pokud ano, bude to horší pro ně než pro nás.“

Krátce po poledni se Astorre, Aido Monza a Bruno Portella usadili v odděleném salonku restaurace Paladin na Východní šedesáté ulici.

Bruno působil dojmem, že si se svým postavením zajatce nedělá sebemenší starosti. Rozšafně si povídal s Astorrem. „Tak ti řeknu, celej život žiju v New Yorku, a netušil jsem, že v Central Parku je zoologická. Mělo by to vědět víc lidí – určitě by se tam chodili dívat.“

„Takže ses dobře bavil,“ poznamenal Astorre s dobrou náladou. Kdyby se to vyvinulo nějak špatně, bude mít alespoň Bruno před smrtí příjemné vzpomínky. Dveře salonku se rozletěly a objevil se v nich majitel restaurace s Timmonou Portellou a Marcantoniem v závěsu. Marcantonio se za rozložitou Portellovou postavou oblečenou do dobře střiženého obleku téměř ztrácel. Bruno se vrhl Timmonovi do náruče a políbil ho na obě tváře. Astorre užasl, když viděl láskyplný a spokojený výraz v Timmonově obličeji.

„To mám bráchu!“ volal Bruno vzrušeně. „To mám teda bráchu!“

Astorre a Marcantonio si naproti tomu jen podali ruce. Astorre naznačil jednou rukou objetí a poznamenal: „Všechno je v pořádku, Marcu.“

Marcantonio se od něj odvrátil a posadil se. Nohy se pod ním podlamovaly, a to částečně úlevou, že je zase v bezpečí, ale částečně úžasem nad tím, jak vypadá Astorre. Mladík, který rád zpíval a ze všech sil si užíval mládí, ovšem vždy bezstarostně a vesele, se najednou zjevil ve své pravé podobě anděla smrti. Jen svou přítomností vynikal nad Portellu i s jeho zastrašováním a řevem.

Astorre se posadil vedle Marcantonia a poplácal ho po koleni. Na tváři se mu usadil vlídný úsměv, jako by šlo jen o přátelský oběd. „Jsi v pořádku?“ zeptal se.

Marcantonio se mu zadíval přímo do očí. Nikdy předtím si nevšiml, jak jsou jasné a nemilosrdné. Sklouzl pohledem na Bruna – na muže, který ručil životem za jeho bezpečí. Bruno hučel do bratra nějaké výklady o zoo v Central Parku.

„Máme pár věcí k vyřízení,“ obrátil se Astorre na Portellu.

„Jasně,“ přikývl Portella. „Bruno, koukej odsud vypadnout. Venku na tebe čeká auto. Až dorazím domů, popovídáme si.“

Do salonku vešel Monza. „Odvez Marcantonia k němu domů,“ požádal ho Astorre. „Marcu, počkej tam na mě.“

Portella a Astorre osaměli. Seděli naproti sobě u stolu. Portella otevřel láhev vína a naplnil sklenice. Žádnou z nich nenabídl Astorrovi.

Astorre sáhl do kapsy, vylovil hnědou obálku a její obsah vysypal na stůl. Šlo o důvěrné dokumenty, které podepsal Cilkeovi a z nichž vyplývalo, že ho agent FBI požádal, aby Portellu zradil.

Na stůl vypadl také malý přehrávač s vloženou kazetou.

Portella se zadíval na listinu s hlavičkou FBI a pak si ji přečetl. Odhodil ji stranou. „Může to být padělek,“ poznamenal. „Proč bys byl takový trouba, abys to podepisoval?“

Místo odpovědi Astorre stiskl tlačítko na přehrávači a ozval se Cilkeův hlas přemlouvající Astorra k tomu, aby spolupracoval při přípravě léčky na Portellu. Ten naslouchal, snažil se ovládnout překvapení a vztek, který se ho zmocňoval, ale přece jen zbrunátněl v obličeji a rty se mu pohybovaly, jak neslyšně nadával. Astorre zastavil nahrávku.

„Vím, že s Cilkem děláš už šest let,“ prohlásil. „Pomohl jsi mu zamést s newyorskými, rodinami. Vím, že jsi za to od Cilkea dostal imunitu. Jenže teď jde po tobě. Tihle chlápci, co nosí odznaky, nemají nikdy dost. Chtějí dostat všechno. Myslel sis, že je to tvůj přítel. Porušil jsi kvůli němu zákon omerty. Udělal jsi z něj slavnou osobnost a on tě teď chce poslat do basy. Už tě prostě nepotřebuje. Jakmile koupíš ty banky, vyjede proti tobě. Proto jsem si s tebou nemohl plácnout. Omertu bych nikdy neporušil.“ Portella seděl v naprosté tichosti a zdálo se, že v něm zraje nějaké rozhodnutí. „Když vyřeším problém s Cilkem, jakou dohodu mi navrhneš ohledně těch bank?“ zeptal se.

Astorre naskládal všechny věci do aktovky. „Okamžitý a úplný prodej,“ odpověděl. „S jedinou výjimkou – já si nechám pět procent.“

Vypadalo to, že se Portella začíná vzpamatovávat z otřesu. „Dobře,“ přikývl. „Až bude ten první problém vyřešený, můžeme na tom začít pracovat.“

Podali si na to ruce a Portella odešel první. Astorre si uvědomil, že má strašlivý hlad, a poručil si k obědu silný krvavý biftek. Jeden problém bychom měli vyřešený, pomyslel si.

O půlnoci téhož dne se Portella sešel na peruánském konzulátu s Marrianem Rubiou, Inziou Tulippem a Michaelem Grazziellem.

Rubio se k Tulippovi a Grazziellovi choval jako jedinečný hostitel. Vodil je do divadla, na operu i na balet, a nenápadně jim dodával překrásné mladé dívky, které se už trochu prosadily v oblasti umění a hudby. Tulippa a Grazziella přijímali roztomilé návštěvy a vůbec neměli chuť vracet se do svého přirozeného prostředí, jež bylo stále méně inspirativní. Dostali se do postavení porobených králů, které zmámil silnější císař tím, že dělal, co bylo v jeho silách, aby je potěšil.

Tentokrát generální konzul sám sebe v pohostinnosti přímo překonával. Konferenční stůl byl zavalen exotickými pokrmy, ovocem, sýrem a obrovskými bonboniérami s čokoládou. Vedle každé židle stála chladicí nádoba se šampaňským. Na obláčcích z cukrové vaty ležely drobné, úhledné kousky cukroví. Z obrovské kávové konvice se kouřilo a na stole ležely bez ladu a skladu krabice plné havanských doutníků, tmavých doutníků, světlých doutníků i zelených doutníků.

Konzul zahojil jednání tím, že se obrátil na Portellu: „Tak povídej – co máš tak důležitého na srdci, že jsme kvůli téhle schůzce museli zrušit všechny svoje závazky?“ Přes vybranou zdvořilost měl v hlase nenápadný náznak bohorovnosti, který Portellu rozlítil. Současně mu bylo jasné, jak v očích ostatních klesne, až se dovědí, že Cilke hraje na obě strany. Radši jim to hned vyklopil.

Tulippa polkl bonbon a prohlásil: „Chceš říct, žes zajal jeho bratrance Marcantonia Aprila a žes bez porady s námi přistoupil na to, že ho vyměníš za svého bratra?“ Hlas měl plný pohrdání.

„Nemoh jsem nechat svýho bráchu umřít,“ bránil se Portella. „A navíc – kdybych se s ním nedohod, skočili bysme všichni Cilkeovi na špek.“

„To je fakt,“ přikývl Tulippa. „Ale neměl ses rozhodovat jen tak sám.“

„Jo,“ řekl Portella, „ale kdo teda –“

„My všichni!“ vyštěkl na něj Tulippa. „Jsme tvoji společníci.“

Portella se na něj zadíval, jako by se sám sebe s údivem ptal, co mu vlastně brání v tom, aby toho parchanta podělanýho zabil. Pak si vzpomněl na padesát panamáků létajících do vzduchu.

Zdálo se, že mu generální konzul čte myšlenky. „Pocházíme každý z jiné kultury a máme rozdílné hodnoty,“ poznamenal chlácholivě. „Každý z nás se musí trochu přizpůsobovat ostatním. Timmona je Američan, a tak je citově založený.“

„Ale jeho brácha je přece tupec k pohledání,“ ohradil se Tulippa.

Rubio pohrozil Tulippovi prstem. „Inzio, přestaň dělat zbytečný potíže jen pro vlastní povyražení. Každý z nás má právo rozhodovat si o svých osobních záležitostech, jak se mu zlíbí.“

Grazziella mu věnoval drobný, pobavený úsměv. „To je pravda. Ty ses nám, Inzio, nikdy nesvěřil se svými tajnými laboratořemi. Toužíš pořídit si vlastní zbrojní arzenál. Taková zhovadilá představa. To si myslíš, že vláda bude takovou hrozbu přehlížet? Zákony, které nás dnes chrání a dovolují nám přežívat, prostě změní.“

Tulippa se rozesmál. Tohle setkání se mu líbilo. „Já jsem vlastenec,“ prohlásil. „Chci, aby se Jižní Amerika zmohla a dokázala se ubránit proti zemím, jako je Izrael, Irán či Irák.“

Rubio se na něj laskavě usmál. „Nevěděl jsem, že jsi nacionalista,“ prohodil.

Portellovi se to nezamlouvalo. „Pro mě je to dost složitá záležitost,“ ozval se. „Myslel jsem si, že Cilke je můj přítel. Vrazil jsem do něj spoustu peněz. A on teď jde nejen po mně, ale i po vás.“

„Musíme se na celý nápad vykašlat,“ pojmenoval to Grazziella přímo a rázně. „Musí nám stačit míň.“ Najednou to nebyl ten přátelský pán, kterého do té doby znali. „Musíme najít nějaké jiné řešení. Zapomeňte na Kurta Cilkea a Astorra Violu. Jako nepřátelé jsou příliš nebezpeční. Tímhle směrem dál jít nemůžeme. Je to cesta, která by nás všechny dovedla do záhuby.“

„To ovšem neřeší můj problém,“ upozornil ho Portella. „Cilke po mně půjde i nadále.“

Tulippa také odložil masku přátelské náklonnosti. „To, že se kloníš k takovému smírnému řešení, odporuje všemu, co jsem o tobě kdy slyšel,“ obrátil se na Grazziellu. „Na Sicílii jsi zabíjel policajty i soudce. Nechal jsi oddělat guvernéra a jeho ženu. Ty a tvoje corleonská cosca jste pozabíjeli armádní generály, které poslali, aby zničili tvou organizaci. A zrovna ty nám tady teď říkáš, abychom se vykašlali na plán, který nám vynese miliardy dolarů. A chceš v tom nechat našeho přítele Portellu.“

„Já se Cilkea zbavím,“ prohlásil Portella odhodlaně. „A je mi fuk, co si o tom myslíte.“

„To je hodně nebezpečný nápad,“ poznamenal generální konzul. „FBI ti vyhlásí vendetu. Využijou všechny síly, aby vraha dostali.“

„Souhlasím s Timmonou,“ ozval se Tulippa. „FBI musí respektovat omezení zákonem, a tak se dá zvládnout. Já dodám popravčí četu, a ta bude hodinu po operaci sedět v letadle do Jižní Ameriky.“

„Vím, že je to nebezpečné,“ řekl Portella smířlivě, „ale nic jiného se stejně dělat nedá.“

„Souhlasím,“ přidal se Tulippa. „Když jde o miliardy dolarů, musí člověk něco riskovat. Jinak do téhle branže snad ani nepatříme, ne?“

„My dva skoro nic neriskujeme, protože máme diplomatické pasy,“ obrátil se Rubio na Inzia. „Michaeli, ty se načas vrátíš na Sicílii. Timmono, ty musíš vydržet hlavní nápor toho, co bude následovat.“

„Kdyby se to vyvíjelo hodně špatně,“ řekl Tulippa, „můžu tě schovat v Jižní Americe.“

Portella rozpřáhl ruce v bezmocném gestu. „Tohle se nějak zvládne,“ prohlásil. „Ale jde mi o vaši podporu. Michaeli, souhlasíš s tím?“

Grazziella se tvářil naprosto netečně. „Jo, souhlasím,“ přikývl nakonec. „Ale víc bych si dělal vrásky s Astorrem Violou než s Kurtem Cilkem.“

11. kapitola

Když Astorre dostal naléhavý šifrovaný vzkaz, že se s ním chce sejít Heskow, podnikl všechna potřebná opatření. Neustále hrozilo nebezpečí, že se Heskow mezitím mohl obrátit proti němu. A tak na vzkaz neodpověděl a místo toho se o půlnoci objevil v Heskowově domě v Brightwaters. Vzal si s sebou Aida Monzu a ještě jeden vůz se čtyřmi muži. Navíc měl na sobě neprůstřelnou vestu. Když dorazil na příjezdovou cestu, zavolal Heskowovi telefonem, aby mu přišel otevřít.

Heskowa to zřejmě ani nepřekvapilo. Uvařil kávu a sobě i Astorrovi nalil. Pak se na mladíka usmál a prohlásil: „Mám jednu dobrou a jednu špatnou zprávu. Kterou chceš slyšet první?“

„Vyber si a mluv,“ vybídl ho Astorre.

„Tak ta špatná zpráva zní, že tuhle zemi nadobro opouštím. A může za to ta dobrá zpráva. Takže teď od tebe chci, abys dodržel svůj slib. Totiž to, že se mému klukovi nic nestane, ani když pro tebe přestanu pracovat.“

„Máš moje slovo,“ přikývl Astorre. „A teď mi řekni, proč odjíždíš?“

Heskow směšně potřásl hlavou v předstíraném smutku. Pak řekl: „Protože ten pitomec Portella se už úplně pomát. Chce oddělat Cilkea, toho chlápka z FBI. A chce, abych vedl popravčí četu.“

„Tak to prostě odmítni,“ navrhl Astorre.

„To nejde,“ prohlásil Heskow. „Tenhle úder nařídil celý syndikát, takže když odmítnu, jsem odepsaný a se mnou možná i můj kluk. Proto celou akci zorganizuju, ale sám se jí nezúčastním. Budu už pryč. A až se Cilke složí na dlažbu, FBI vyštve do ulic stovku mužů, aby vyřešili jeho smrt. Říkal jsem jim to, ale je jim to putna. Cilke je zřejmě oblafl nebo tak něco. Myslí si, že ho můžou vyřídit natolik, že nakonec o nic nepůjde.“

Astorre se snažil nedat najevo uspokojení. Takže to zabralo. Cilke zemře a pro Astorra to nebude představovat sebemenší nebezpečí. A jestli bude mít FBI alespoň trochu štěstí, zbaví se nakonec i Portelly.

„Nechceš mi tu nechat adresu?“ zeptal se Heskowa. Heskow mu věnoval křivý úsměv, samou nedůvěrou téměř kyselý. „Asi spíš ne,“ odpověděl. „Ne že bych ti nevěřil. Ale nakonec se s tebou můžu vždycky spojit.“

„No jo, tak ti děkuju, žes mi dal vědět,“ pokývl hlavou Astorre. „A kdo o tom vlastně doopravdy rozhodl?“

„Timmona Portella,“ odpověděl Heskow. „Jenže Inzio Tulippa a generální konzul z toho vycouvali. A ten člověk z Corleone, Grazziella, si nad tím umyl ruce. Naprosto se od celé operace distancoval. Mám dojem, že dokonce odjel zpátky na Sicílii. Což je srandovní, protože tam zabil prakticky každého, koho potkal. Oni totiž ve skutečnosti moc nechápou, jak to tady v Americe chodí. A Portella je prostě unikátní blb. Všude vykládá, jak si myslel, že jsou s Cilkem opravdoví přátelé.“

„A ty chceš vést popravčí četu,“ poznamenal Astorre. „To taky není zrovna nejchytřejší.“

„Ne. Řek jsem ti přece, že až četa zaútočí na dům, budu za horám a.“

„Na dům?“ nastražil uši Astorre a už v tu chvíli se děsil, co uslyší.

„Jo,“ přikývl Heskow. „Mohutná přepadová jednotka po akci odletí do Jižní Ameriky a zmizí.“

„Velmi profesionální,“ prohodil Astorre. „Kdy k tomu má dojít?“

„Pozítří v noci. A ty nebudeš muset dělat nic, jen stát stranou a dívat se, jak za tebe řeší všechny tvoje problémy. To je ta dobrá zpráva“

„To teda jo,“ přikývl Astorre. Zachovával si nicneříkající výraz, ale v duchu viděl Georgettu Cilkeovou, krásnou a laskavou.

„Měl jsem dojem, že bys o tom měl vědět, aby sis stačil opatřit pořádný alibi,“ řekl Heskow. „Takže jsem pro tebe něco udělal a ty se teď musíš postarat o mýho kluka.“

„To si piš,“ přikývl Astorre. „Nemusíš o něj mít strach.“

Když odcházel, potřásl si s Heskowem rukou. „Podle mě děláš dobře, že vypadneš ze země. Tady se rozpoutá pravý peklo,“ poznamenal na rozloučenou.

„Jo,“ souhlasil Heskow.

Na okamžik se Astorre zamyslel nad tím, co má vlastně s Heskowem udělat. Ten chlap koneckonců řídil auto, které vezlo donovy vrahy. A přes veškerou pomoc, kterou Astorrovi poskytl, by za to měl zaplatit. Jenže když se Astorre dověděl, že smrt čeká i Cilkeovu ženu a jejich dítě, nějak ho opustilo odhodlání. Ať si běží, říkal si v duchu. Třeba ho budu ještě někdy potřebovat. A pak budu mít dost času, abych ho zabil. Podíval se do Heskowova usmívajícího se obličeje a úsměv opětoval.

„Jsi zatraceně mazaný chlápek,“ řekl Heskowovi.

Heskowův hruškovitý obličej zrůžověl potěšením. „Já vím,“ řekl. „Proto jsem ještě naživu.“

Následujícího dne v jedenáct hodin dopoledne dorazil Astorre, doprovázený Nicole Aprílovou, na ředitelství FBI, na schůzku, kterou dohodla Nicole.

Astorre byl celou noc vzhůru a promýšlel svoje další kroky. Naplánoval si to tak, aby Portella zabil Cilkea. Ale věděl, že v životě nedovolí, aby přitom zemřela i Georgette a jejich dítě. Současně si uvědomoval, že don Aprile by se podobným způsobem nikdy nepletl osudu do řemesla. Pak si ale vzpomněl na jednu příhodu s donem a hned se mu ulevilo.

Když bylo Astorrovi dvanáct a byli s donem na každoročním pobytu na Sicílii, seděli jednoho večera v zahradním altánku a Caterina jim podávala večeři. Astorre najednou se svou typickou nevinností vybafl na oba dospělé: „Jak jste se vy dva vlastně poznali? Vyrůstali jste spolu jako děti?“ Don a Caterina se na sebe zadívali a pak se rozesmáli nad vážnou urputností chlapcova zájmu.

Don si položil prst na rty a s předstíranou tajuplností zašeptal: „Omerta. To je tajemství.“

Caterina plácla Astorra dřevěnou lžící přes ruku. „A nic ti do toho není, uličníku jeden,“ prohlásila. „Navíc to není nic, na co bych byla kdovíjak pyšná,“ dodala.

Don Aprile se na chlapce láskyplně podíval. „Proč by to vlastně neměl vědět? Je to Sicilián do morku kostí. Řekni mu to.“

„Ne,“ zavrtěla hlavou Caterina. „Ale jestli chceš, můžeš mu to říct sám.“

Po večeři si don Aprile zapálil doutník, nalil si do sklenky anýzovku a začal vyprávět.

„Před deseti roky byl nejdůležitějším mužem ve městě jistý otec Sigusmundo, strašně nebezpečný, ale přitom docela milý člověk. Když jsem přijel na Sicílii, často ke mně chodil a hrál s mými přáteli karty. V té době jsem měl jinou hospodyni.

Otec Sigusmundo ovšem nebyl žádný bezbožník. Byl to oddaný a těžce pracující kněz. Honil lidi na mši, a jednou si to dokonce pěstmi rozdal s jedním nesnesitelným bezvěrcem. Nejvíc se ale proslavil tím, že dával poslední pomazání umírajícím obětem mafie. Ulevil jejich duši a vyzpovídal je na cestu do nebe. Všichni ho za to uznávali, ale docházelo k tomu příliš často, až se mezi lidmi začalo šuškat, že otec je vždycky tak příhodně po ruce, protože patří mezi popravčí – že pro svůj vlastní prospěch vyzrazuje tajemství zpovědnice.

Caterinin manžel byl v té době významným policistou bojujícím proti mafii. A tak se stalo, že jednou nepřestal s vyšetřováním jakési vraždy, přestože ho od toho zrazoval dokonce boss místní mafie v provincii. To byla tehdy neslýchaná věc. Však také týden po varování Caterinina manžela přepadli ze zálohy v jedné postranní uličce v Palermu a nechali ho tam umírajícího ležet. A shodou okolností se tam objevil otec Sigusmundo, aby mu dal rozhřešení. Pachatele se nikdy nepodařilo odhalit.

Caterina, vdova plná žalu, strávila rok ve smutku a oddané službě církvi. Pak se jednou v sobotu vydala za otcem Sigusmundem ke zpovědi. Když kněz vyšel ze zpovědnice a všichni ho měli pěkně na očích, přistoupila k němu a probodla mu srdce manželovou dýkou.

Policie ji zavřela do vězení, ale to bylo to nejmenší. Tehdejší nejvyšší předák mafie nad ní totiž vynesl rozsudek smrti.“

Astorre vytřeštil na Caterinu oči. „Tos vážně udělala, teto Caterino?“

Caterina se na něj pobaveně zadívala. Chlapec byl bez sebe zvědavostí, nikoliv strachem. „Musíš ale chápat, proč jsem to udělala,“ řekla. „Ne proto, že mi zabil manžela. Tady na Sicílii se muži pořád kvůli něčemu zabíjejí. Jenže otec Sigusmundo byl falešný kněz, nelítostný vrah. Nemohl dávat poslední pomazání, které by opravdu platilo. Proč by mu Bůh naslouchal? Takže manžela nejen zavraždil, ale ještě mu zavřel cestu do nebe a poslal ho do pekel. Jo, muži si neuvědomují, že všechno má své meze. Jsou prostě věci, které se nedělají. Proto jsem toho kněze zabila.“

„A jak je možné, že jsi ještě tady?“ divil se Astorre.

„Protože se o celou záležitost začal zajímat don Aprile,“ odpověděla Caterina. „Čímž se to všechno přirozeně uklidnilo.“

„Měl jsem ve městě jisté postavení, jistou váhu,“ ozval se opět don s vážností v hlase. „Úřady bylo snadné uspokojit a církev nestála o to, aby jeden zkorumpovaný kněz přilákal pozornost veřejnosti. Jen mafiánský boss nebyl tak vstřícný a nezrušil rozsudek smrti. Našli ho na hřbitově, kde je pochován Caterinin manžel. Měl proříznuté hrdlo a jeho cosca se s jistou dopomocí rozpadla a ztratila jakoukoliv moc. Já si mezitím Caterinu vyhlédl a udělal jsem z ní paní své domácnosti. Takže v uplynulých devíti letech patří letní měsíce strávené na Sicílii mezi nejsladší okamžiky mého života.“

Pro Astorra to bylo všechno velmi tajemné. Jedl z hrsti olivy a vyplivoval pecky. „Caterina je tvoje přítelkyně?“ zeptal se.

„No jistě,“ odpověděla Caterina. „Už je ti dvanáct, tak bys to mohl pochopit. Žiju pod jeho ochranou, jako bych byla jeho manželka, a vykonávám všechny manželské povinnosti.“

Zdálo se, že donovi Aprilovi je to trochu trapné, což bylo rozpoložení, v němž ho Astorre viděl poprvé. „Tak proč jste se nevzali?“ zeptal se chlapec.

„Nikdy bych ze Sicílie neodešla,“ odpověděla Caterina. „Žiju si tady jako královna a tvůj strýc je velmi štědrý. Mám tady přátele i příbuzné, sestry, bratry a bratrance. A tvůj strýc zase nemůže bydlet na Sicílii. Takže je to takhle prostě nejlepší.“

Astorre se obrátil na dona Aprila: „Strýčku, můžeš si Caterinu vzít a bydlet tady. Budu bydlet s vámi. Nikdy už nechci ze Sicílie odjet.“ Oba dospělí se tomu zasmáli.

„Tak poslouchej,“ řekl don. „Zarazit vendetu proti Caterině byla hodně těžká práce. Kdybychom se vzali, znovu bychom tím probudili všechny pletichy a nepříjemnosti. Tady se lidé dokážou vyrovnat s faktem, že Caterina je moje milenka, ale kdyby se stala mojí manželkou, nepřenesli by to přes srdce. Takže to máme takhle zařízené a oba jsme šťastní a volní. Navíc nechci manželku, která by se odmítala podřídit mým rozhodnutím, takže když se nechce hnout ze Sicílie, nejsem já pro ni manžel.“

„A ještě ke všem^ by to byla infamia,“ dodala Caterina. Na chvíli sklonila hlavu, pak zvedla pohled k černému sicilskému nebi a začala vzlykat.

Astorre užasl. Jeho dětský mozek se v tom vůbec nevyznal. „Jo, ale proč? Proč?“ naléhal.

Don Aprile si povzdechl. Pak natáhl kouř z doutníku a napil se anýzovky. „Musíš to pochopit,“ řekl. „Otec Sigusmund byl můj bratr.“

Astorre si i po létech vybavoval, že ho jejich vysvětlení tehdy nepřesvědčilo. S umanutostí romantického dítěte věřil, že když se dva lidé mají rádi, nic na světě se jim nesmí stavět do cesty. Až teď mu docházelo, jak zásadní rozhodnutí tehdy strýc a teta udělali. Kdyby si don Caterinu vzal, všichni jeho pokrevní příbuzní by se stali jeho nepřáteli. Ne že by nevěděli, že otec Sigusmund byl zločinec. Byl to ale bratr, a tak mu promíjeli všechny hříchy. A muž jako don Aprile si nemůže vzít ženu, která mu zabila bratra. Takovou oběť nemohla Caterina žádat. A pak – co kdyby Caterina byla přesvědčena, že byl don přece jen nějak zapleten do vraždy jejího manžela? Vskutku to pro oba byla neuvěřitelná zkouška důvěry – a možná také zrada všeho, čemu věřili.

Jenže tohle byla Amerika, a ne Sicílie. Během dlouhé noci si Astorre srovnal myšlenky. A hned ráno zavolal Nicole.

„Vyzvednu tě a půjdeme na snídani,“ oznámil jí. „Pak spolu pojedeme navštívit Cilkea na ředitelství FBI.“

„To je zřejmě dost vážné, co?“ poznamenala Nicole.

„Jo. Vyložím ti to při snídani.“

„Máš s ním dohodnutou schůzku?“ zeptala se dívka.

„Ne, to bude tvoje práce.“

O hodinu později už pojídali snídani v jednom nóbl hotelu, kde měli stoly hodně daleko od sebe, protože si tam dávali ranní schůzky všichni nejmocnější hlavouni ve městě.

Nicole si libovala v bohatých snídaních, které jí dodávaly energii na dvanáct hodin práce. Astorre se spokojil s pomerančovým džusem a kávou, což ho i s košíčkem pečivá přišlo na dvacet dolarů. „Zloději jedni,“ stěžoval si Nicole s úsměvem.

Nicole pro to neměla pochopení. „Platíš za atmosféru,“ poučila ho. „Za dovezené prostírání, za nádobí. Tak co se stalo?“

„Hodlám splnit svou občanskou povinnost,“ oznámil jí Astorre. „Z nezpochybnitelného zdroje jsem získal informaci, že zítra v noci má někdo zabít Cilkea i celou jeho rodinu. Chci ho varovat. Chci trochu uznání za to, že jsem ho varoval. Bude chtít vědět, odkud to mám, a já mu to nemůžu říct.“

Nicole odstrčila talíř a opřela se do židle. „Co je to zase za pitominu?“ vyjela na Astorra. „Kristepane, doufám, že do toho nejsi zapletený?“

„Proč si to myslíš?“ zeptal se Astorre.

„Ani nevím,“ odpověděla mladá právnická. „Prostě mě to tak napadlo. Proč mu to nesdělíš anonymně?“

„Protože chci nějaké to uznání za svoje dobré skutky, už jsem ti to přece řekl. V poslední době mám pocit, že mě nikdo nemá rád.“ Usmál se.

„Já tě mám ráda,“ ujistila ho Nicole a naklonila se k němu. „No dobře, tak to zkusíme takhle. Když jsme vešli do hotelu, přistoupil k nám naprosto neznámý člověk a pošeptal ti to do ucha. Měl na sobě šedý proužkovaný oblek, bílou košili a černou kravatu. Průměrná výška, tmavá pleť, možná Ital nebo Hispánec. Dál už to můžeš rozehrát, jak tě napadne. Já budu svědek celé příhody a Cilke ví, že se mnou nemůže jen tak orat.“

Astorre se rozesmál. Odjakživa měl odzbrojující smích – bylo v něm nespoutané veselí dítěte. „Tebe se bojí daleko víc než mě,“ poznamenal.

Nicole se pousmála. „A navíc znám ředitele FBI. Je to politické zvíře, to jinak nejde. Zavolám Cilkeovi a řeknu mu, aby nás očekával.“ Vytáhla z kabelky mobilní telefon a vyťukala číslo.

„Pane Cilke,“ řekla do telefonu, „tady Nicole Aprílová

Sedím tu s bratrancem Astorrem Violou, který by vám rád předal jistou důležitou informaci.“

Po chvilce mlčení prohlásila: „To je příliš pozdě. Budeme u vás za hodinu.“ A zavěsila, než stačil Cilke něco říct.

O hodinu později byli Astorre a Nicole vpuštěni do Cilkeovy kanceláře. Jednalo se o rozlehlou rohovou místnost s reflexními neprůstřelnými okny, kterými nebylo vidět ven, takže tam nebyla žádná vyhlídka na město.

Cilke stál za obrovským psacím stolem a očekával je. Proti stolu stála tři černá kožená křesla. Za stolem se tyčila černá školní tabule a působila dost nepatřičně. V jednom z křesel seděl Bill Boxton. Ani se nepokusil nabídnout jim při pozdravu ruku.

„Budete to nahrávat?“ zeptala se Nicole.

„Jistě,“ odpověděl Cilke.

„Nahráváme všechno, aby bylo jasno,“ ozval se Boxton uklidňujícím tónem. „Dokonce i to, co si objednáváme ke svačině. A taky nahráváme každého, o kom si myslíme, že bychom ho mohli strčit do vězení.“

„Vy jste veselá kopa, že by se z vás člověk posral,“ poznamenala Nicole s kamennou tváří. „Vy mě do vězení nedostanete, ani kdybyste zrovna měl nejlepší den svého života a já nejhorší. Můj klient Astorre Viola se s vámi schází dobrovolně, aby vám předal důležitou informaci. Jsem tady, abych ho chránila před jakoukoliv újmou, která by ho mohla potkat, až to udělá.“

Kurt Cilke nebyl zdaleka tak vlídný jako během předcházejících setkání. Pokynul jim, aby se posadili, a sám zaujal místo za psacím stolem. „No tak,“ rázně je vyzval. „Vyklopte to.“

Astorre z něj cítil obrovskou nevraživost, jako kdyby mu hra na domácím hřišti dovolovala zapomenout na obvyklou partnerskou družnost. Jak na to má reagovat? Podíval se Cilkeovi zpříma do očí a prohlásil: „Dostala se ke mně informace, že zítra v noci má být na váš dům podniknut mohutný ozbrojený útok. Pozdě v noci. Smyslem útoku je z nějakého důvodu vás zabít.“

Cilke na to nic neřekl. Seděl nehybně v křesle, zato Boxton vyskočil a postavil se za Astorra. Směrem k Cilkeovi prohodil: „Hlavně klid, Kurte.“

Cilke vstal. Zdálo se, že se mu vztekem zvětšilo celé tělo. „Tohle je starý mafiánský trik,“ prohlásil. „Připravit nějakou akci a pak ji potopit. A to si ještě myslí, že mu budu vděčný. Tak mi povězte, jak jste se k té informaci sakra dostal, co?“

Astorre převyprávěl příhodu, kterou si s Nicole připravili. Cilke se obrátil na Nicole a zeptal se: „Vy jste u toho byla?“

„Ano,“ odpověděla Nicole, „ale neslyšela jsem, co ten muž říká.“

Cilke se obrátil zpátky k Astorrovi. „Od této chvíle jste zatčen,“ oznámil mu.

„Za co?“ chtěla vědět Nicole.

„Za výhrůžky federálnímu agentovi,“ poučil ji Cilke.

„Řekla bych, že byste radši měl zavolat ředitelovi,“ podotkla Nicole.

„Tady rozhoduju já,“ upozornil ji Cilke.

Nicole se podívala na hodinky.

„Na základě prezidentského výnosu,“ začal vysvětlovat Cilke, „mám právo zadržet vás i vašeho klienta na osmačtyřicet hodin bez soudního příkazu, jelikož může jít o otázku ohrožení národní bezpečnosti.“

Astorre nestačil žasnout. S vyvalenýma očima se téměř dětsky zeptal: „To opravdu jde? To vážně můžete udělat?“ Taková moc na něj skutečně udělala dojem. Obrátil se na Nicole a pobaveně poznamenal: „Poslyš, tady to vypadá víc a víc jako na Sicílii.“

„Pokud tento krok podniknete, FBI stráví příštích deset let u soudu a vy nenávratně zmizíte v propadlišti dějin,“ upozornila Nicole Cilkea. „Máte dost času na to, abyste uklidil rodinu do bezpečí a nachystal útočníkům překvapení. Nebudou tušit, že se o nich ví. Když někoho z nich chytíte, můžete ho vyslechnout. My nic neřekneme. Ani je nebudeme varovat.“

Zdálo se, že o tom Cilke začíná uvažovat. Pak se s pohrdlivým pohledem obrátil na Astorra: „Vašeho strýce jsem si alespoň mohl vážit. Ten by nikdy nic neřekl.“ Astorre ho obdařil stísňujícím úsměvem. „To byla jiná doba a jiná země. A navíc – vy s těmi tajnými výnosy se od toho zase tak moc nelišíte.“ Napadlo ho, co by tak asi Cilke řekl, kdyby znal pravou příčinu Astorrova rozhodnutí. Že ho chce zachránit jenom proto, že strávil jeden jediný večer v blízkosti jeho ženy a romanticky a nesmyslně se zamiloval do představy, kterou si o ní vytvořil.

„Té vaší povídačce nevěřím ani za mák,“ prohlásil Cilke. „Ale beru vážně, že by zítra mohlo opravdu dojít k nějakému útoku. Jestli se přitom něco stane, tak vás zavřu – a vás možná taky, paní obhájkyně. Proč jste mi to vlastně přišel vykládat?“

Astorre se usmál. „Protože se mi líbíte,“ odpověděl. „Koukejte sakra vypadnout,“ povzdechl si Cilke. Pak se obrátil na Boxtona. „Pošli mi sem velitele zvláštních taktických operací a řekni sekretářce, aby mi objednala hovor s ředitelem.“

Astorra a Nicole vyslýchali další dvě hodiny Cilkeovi podřízení. Jejich velitel mezitím seděl u sebe v kanceláři a kódovaným telefonem mluvil s ředitelem ve Washingtonu.

„Za žádných okolností je nesmíte zatknout,“ nabádal ho ředitel. „Okamžitě by se to dostalo do médií a byli bychom pro smích. A s Nicole Aprílovou si nezahrávejte, dokud na ni nebudete opravdu něco mít. Všechno udržujte v naprosté tajnosti a uvidíme, co se semele zítra v noci. Strážce ve vašem domě jsme už upozornili a vaši rodinu zrovna v tuhle chvíli stěhují pryč. Teď mi dejte k telefonu Billa. Bude celý zátah řídit.“

„To by ale měla být moje práce, pane,“ ohradil se Cilke. „Pomůžete mu to naplánovat,“ řekl ředitel. „Ale za žádných okolností se nezúčastníte vlastní taktické operace. FBI má velmi přísná pravidla upravující to, kdo smí být do jednotlivé akce zapojen. Smyslem těchto pravidel je předcházet zbytečnému násilí. Kdyby se to nějak vymklo z ruky, stal byste se podezřelým. Je vám to jasné?“

„Ano, pane.“ Cilkeovi to bylo dokonale jasné.

12. kapitola

Po měsíci stráveném v nemocnici pustili Aspinellu Washingtonovou domů, ale stále ještě musela čekat, až se rány pořádně zahojí, než jí budou moci dát umělé oko. Měla tuhý kořínek a její tělo se podle všeho dokázalo se zraněními skvěle vyrovnat. Pravda, pravou nohu za sebou trochu táhla a oční jamka působila dost odpudivě. Ale dávala si přes ni zelený klipec, a nikoliv černý, jak bývá zvykem. Temně zelená barva zdůrazňovala krásu její kávově hnědé pleti. Do práce se přišla ohlásit v kostýmu z černých kalhot, zeleného pulovru a zeleného koženého saka. Když se na sebe podívala do zrcadla, pomyslela si, že má stále ještě okouzlující postavu.

Přestože ji lékaři zatím nechali ve stavu nemocných, zašla čas od času na ředitelství a vypomohla s výslechy. Zranění jí dodávala jistý pocit svobody – měla dojem, že si může dělat, co chce, a tak jaksepatří napínala síly.

K prvnímu výslechu dostala dva podezřelé. Byl to neobvyklý pár, jelikož jeden byl běloch a druhý černoch. Bílému podezřelému bylo kolem třiceti, a jakmile Aspinellu uviděl, začal z ní mít okamžitě strach. Naproti tomu jeho černého společníka potěšilo, že vidí vysokou pohlednou černošku se zelenou páskou přes oko a s chladným, neústupným výrazem. Pro něj to byla taková bezvadná sestra.

„To mě podrž!“ zařičel a byl štěstím bez sebe. Byl to jeho první přestupek, trestní rejstřík měl čistý a ani si pořádně neuvědomoval, že se dostal do vážných obtíží. Vloupal se se svým společníkem do jednoho domu, svázali manžele, kteří tam bydleli, a celý dům vybrali. Policie je dostala díky udavačovi. Černošský chlapec měl stále ještě na ruce rolexky majitele domu. Vesele a bez sebemenší nenávisti Aspinellu oslovil s patřičným obdivem v hlase: „Tak co, kapitáne Kide, necháte nás za trest chodit po prkně?“

Ostatní detektivové v místnosti se nad tou troufalostí jen ušklíbli. Aspinella neřekla nic. Chlapec měl spoutané ruce a nemohl se jejím úderům nijak bránit. Pendrek se mu otřel o obličej jako had, zlomil mu nos a rozdrtil lícní kost. Mladík se hned nesložil. Podklesla pod ním kolena a upřel na Aspinellu vyčítavý pohled. Obličej měl celý od krve. Pak mu teprve nohy vypověděly službu a sesul se na podlahu. Dalších deset minut do něj Aspinella nemilosrdně mlátila. Chlapci vytryskla z ucha krev jako čerstvý pramen vody.

„Kristepane,“ vydechl jeden z detektivů, Jak ho teď sakra budeme vyslýchat?“

„S ním vůbec mluvit nechci,“ poučila ho Aspinella. „Chci si popovídat s tímhle páskem.“ Ukázala obuškem na bílého podezřelého. „Zeke, je to tak? Chci mluvit s tebou, Zeke.“ Chytila podezřelého drsně za rameno a hodila ho do židle stojící proti stolu. Vyděšeně na ni zíral. Aspinella si uvědomila, že se jí sesmekla páska přes oko a že se Zeke dívá na prázdný oční důlek. Rukou si posunula klipec, aby zakryla mléčně bílou prohlubeň.

„Zeke,“ řekla, „chci, abys mě teď pozorně poslouchal. Nehodlám plýtvat časem. Chci vědět, jak jste se do toho oba zapletli. Jak jste k tomu přišli. Je ti to jasný? Budeš spolupracovat?“

Zeke byl bledý jako smrt. Ani na okamžik nezaváhal. „Ano, madam,“ hlesl. „Všechno vám řeknu.“

„Výborně,“ Aspinella se obrátila na jednoho z detektivů. „Odveď toho kluka na ošetřovnu a pošli sem někoho s videokamerou, aby nahrál Zekeovu výpověď učiněnou dobrovolně a bez nátlaku.“

Jakmile byla zařízení s monitory na místě, Aspinella se obrátila na Zekea: „Kdo si od vás vzal zboží? Kdo vám řekl, kam máte jít? Podrobně mi popiš celé vloupání. Tvůj parťák je podle všeho fajn kluk. Nemá žádný záznam a není moc mazaný. Proto jsem s ním jednala tak jemně. Zatímco ty máš úctyhodný trestní rejstřík, Zeke, takže počítám, žes ty seš kápo, který ho do toho navezl. Tak se koukej předvést – klapka a jedeme naostro.“

Když Aspinella skončila s výslechem na policejní stanici, vydala se autem po jižním městském obchvatu do Brightwaters na Long Island.

Bylo to zvláštní, ale ^jistila, že řídit s jedním okem je spíš příjemné než cokoliv jiného. Krajina byla daleko zajímavější, protože ji vnímala ostřeji, jako nějaký futuristický obraz přecházející po okrajích do snové vize. Připadalo jí to, jako kdyby se celý svět, celá zeměkoule rozdělila na dvě poloviny, a ta půlka, kterou viděla, stála daleko víc za pozornost.

Konečně dojela do Brightwaters a minula dům Johna Heskowa. Na příjezdové cestě uviděla jeho vůz a zahlédla muže, který zrovna nesl vzrostlou azalku ze skleníku do domu. Současně vyšel ze skleníku další muž a nesl bedýnku plnou žlutých květin. To je docela zajímavé, pomyslela si. Vyklízejí skleník.

Během pobytu v nemocnici se jí podařilo o Johnu Heskowovi leccos zjistit. Prošla si registraci vozů ve státě New York a našla si Heskowovu adresu. Pak prozkoumala všechny databáze zločinců a přišla na to, že John Heskow se ve skutečnosti jmenuje Loius Ricci. Ten pacholek je rodilý Talián, a vypadá jako rodilý Skopčák. Jeho trestní rejstřík byl ovšem výmluvný. Několikrát byl zatčen za vyděračství a napadení, ale nikdy se ho nepodařilo usvědčit. Skleník s květinami mu nemohl vynášet tolik, aby mu zajistil jeho životní úroveň.

Celé to podnikla jen proto, že si spočítala, že jediný, kdo by mohl na ni a na Di Benedetta ukázat prstem, je právě Heskow. Jediné, co ji mátlo, byla skutečnost, že jim opravdu předal peníze. Ty pochopitelně našlo oddělení pro vyšetřování vnitřních záležitostí, ale Aspinella se jejich liknavého pokusu o vyšetřování brzy zbavila, jelikož pánové byli štěstím bez sebe, že jim peníze spadnou do klína. A teď se chystala, že se zbaví i Heskowa.

Dvacet čtyři hodin před plánovaným atentátem na Cilkea odjel Heskow na Kennedyho letiště, aby odtud odletěl do Mexico City, kde se může s dávno přichystaným falešným pasem navždy vytratit z civilizovaného světa.

Všechny podrobnosti už stačil zařídit. Záhony s květinami byly prázdné. Bývalá manželka se postará o prodej domu a získaný obnos uloží do banky, aby měl syn peníze na studia. Heskow jí vyložil, že bude pryč asi dva roky. Syna vzal na večeři k Shunu Leeovi a tam mu namluvil tutéž povídačku.

Na letiště dorazil v podvečer. Nechal si odbavit dva kufry. Víc toho neměl, nepočítáme-li sto tisíc dolarů ve stodolarových bankovkách v malých balíčcích, které si nalepil na tělo. Měl tělo potapetované penězi na okamžité výdaje, a navíc vlastnil tajné konto na Kajmanských ostrovech, na něž stačil uložit skoro pět milionů dolarů. To byl dar z nebes, protože zcela jistě nebude moci žádat o důchodové pojištění. Byl pyšný na to, že vedl spořádaný život a neutrácel peníze na hazard, ženy nebo nějaké podobné zhovadilosti.

U přepážky předložil letenku a dostal palubní vstupenku. Teď už měl u sebe jen kufřík s falešným průkazem a pas. Auto nechal na parkovišti. Bývalá manželka ho vyzvedne a bude ho hlídat.

Do odletu mu zbývala více než hodina. Měl trochu nepříjemný pocit z toho, že není ozbrojen, jenže musel projít detektory kovu, aby se vůbec dostal do letadla, a až dorazí do Mexico City, dokáže si přes své tamější známé pořídit patřičnou výzbroj.

Aby nějak zabil čas, koupil si u stánku pár časopisů a pak se vydal do letištní kavárny. Na tác si naskládal zákusek a kávu a usadil se u jednoho z malých stolků. Listoval časopisy a pojídal k tomu zákusek, dort s falešnými jahodami pod falešnou šlehačkou. Zničehonic si uvědomil, že si k němu někdo přisedl. Vzhlédl a uviděl Aspinellu Washingtonovou z newyorského oddělení detektivů. I na něj, jako na každého, udělal dojem čtvercový, tmavě zelený klipec přes oko. Vyvolal v něm náhlý nával paniky. Žena byla daleko krásnější, než jakou si ji pamatoval.

„Ahoj, Johne,“ řekla. „Ani jednou jsi mě nepřišel navštívit do nemocnice.“

Byl tak vyděšený, že to vzal vážně. „Přece víte, že by to nešlo,“ namítl. „Ale mrzelo mě, když jsem se dověděl, jakou jste měli smůlu.“

Aspinella se na něj zeširoka usmála. „To byl jen fór, Johne. Ale chtěla jsem si s tebou chvíli popovídat, než odletíš.“

„No jasně,“ přikývl Heskow. Předpokládal, že bude muset něco zaplatit, a měl na podobná překvapení v kufříku pohotově deset tisíc. „Jsem rád, že vás vidím v tak dobré kondici. Měl jsem o vás strach,“ brebentil.

„Nekecej,“ napomenula ho Aspinella a jediné oko jí blýskalo jako oko jestřába. „Škoda že to Paul tak schytal. Víš, byli jsme dobří kamarádi. A navíc to byl můj šéf.“

„To je hrůza,“ špitl Heskow. Dokonce mu trochu přeskočil hlas, což Aspinella ocenila pousmáním.

„Takže nemusím ukazovat odznak,“ řekla. „Je to tak?“ Odmlčela se. „Chci, abys se mnou zašel do takové malé vyšetřovny, kterou máme tady na letišti. Poskytneš mi pár zajímavých odpovědí a ještě stihneš letadlo.“

„Jistě,“ přikývl Heskow. Okamžitě se zvedl a sáhl po kufříku.

„A nedělej žádný vylomeniny, nebo tě na místě odstřelím. Je to zvláštní, ale s jedním okem se mi lip míří.“ Zvedla se, zavěsila se do něj a vedla ho ke schodišti do mezipatra, kde se nacházejí kanceláře jednotlivých leteckých společností. Pak s ním prošla dlouhou chodbou a odemkla dveře jedné kanceláře. Heskowa překvapilo nejen to, jak je místnost veliká, ale i řada televizních monitorů podél stěn. Bylo tam nejméně dvacet obrazovek a sledovali je dva muži sedící v polstrovaných křeslech. Jedli k tomu sendviče a upíjeli kávu. Jeden z mužů vstal a zeptal se: „Co se děje, Aspinello?“

„Potřebuju si s tímhle pánem v klidu popovídat v místnosti pro výslechy. Zamkni nás tam.“

„Jasně,“ přikývl muž. „Chceš, aby tam byl jeden z nás s tebou?“

„Ale ne. Je to jen přátelský pokec.“

„Jo, jeden z tvých slavných přátelských pokeců,“ poznamenal muž a zasmál se. Pozorně se na Heskowa zadíval. „Vás jsem viděl na monitoru dole v hale. Měl jste jahodový dort, je to tak?“ Dovedl je ke dveřím v zadní části místnosti a odemkl je. Sotva Heskow a Aspinella vešli dovnitř, zase za nimi zamkl.

Heskowa trochu uklidnilo, že jsou do věci zataženi další lidé. Vyšetřovací místnost byla naprosto odzbrojující, stála tam pohovka, stůl a tři pohodlně vypadající židle.

V rohu zahlédl umělohmotnou nádobu s chlazenou vodou a papírovými kelímky. Růžové stěny byly vyzdobeny fotografiemi a kresbami letadel.

Aspinella posadila Heskowa do židle stojící proti stolu. Sama si sedla na stůl a zadívala se na svého zajatce z výšky.

„Tak dáme se do toho?“ vybídl ji Heskow. „Nemůžu si dovolit zmeškat let.“

Aspinella neodpovídala. Natáhla se a vzala Heskowovi z klína kufřík. Heskow sebou škubl. Aspinella otevřela kufřík a začala se probírat jeho obsahem. Narazila i na stodolarové bankovky. Prozkoumala falešný pas, pak všechno naskládala zpátky a vrátila kufřík Heskowovi.

„Jsi docela mazaný chlap,“ pochválila ho. „Věděl jsi, kdy je čas vzít nohy na ramena. Kdo ti řekl, že po tobě jdu?“

„Proč byste po mně šla?“ ohradil se Heskow. Jakmile mu vrátila kufřík, cítil se rázem mnohem bezpečněji.

Aspinella nadzvedla pásku, aby si Heskow mohl prohlédnout zmrzačenou oční jamku. S Heskowem to nic neudělalo – v životě už viděl horší věci.

„Připravil jsi mě o oko,“ oznámila mu. „Jsi jediný, kdo to mohl prásknout a mě a Paula položit.“

Heskow na to reagoval s maximální upřímností, což byla v jeho profesi jedna z jeho nejsilnějších zbraní. „Jsi vedle, totálně vedle,“ přešel do důvěrnějšího tónu. „Kdybych to udělal, nechal bych si přece prachy, to je ti snad jasný. Hele, já vážně potřebuju chytit ten let.“ Rozepnul si košili a odtrhl kousek lepicí pásky. Na stole se objevily dva balíčky bankovek. „Jsou tvoje a peníze v kufříku taky. Dělá to třicet táců.“

„Nepovídej,“ podivila se Aspinella. „Třicet tisíc. To je spousta peněz za jediný oko. No dobře. Ale budeš mi ještě muset říct jméno chlápka, co ti zaplatil, abys nás do toho zatáh.“

Heskow přemýšlel. Jedinou jeho nadějí bylo dostat se do letadla. Věděl, že nemůže blafovat. Potkal v životě už tolik vražedných šílenců, že odhadl Aspinellu na první pohled.

„Poslyš, musíš mi věřit,“ řekl. „V životě by mě nenapadlo, že ten chlap zkusí oddělat dva vysoce postavený poldy. Plácl jsem si s Astorrem Violou na to, že bude moct vypadnout ze hry. Nenapadlo mě, že provede takovou ptákovinu.“

„Výborně,“ přikývla Aspinella. „A kdo ti zaplatil za to, že ho zkusíš odrovnat?“

„Paul to věděl,“ odpověděl Heskow. „On ti to neřek? Timmona Portella.“

Aspinella cítila, jak se jí zmocňuje vztek. Její sádelnatý společník nebyl jen zavšivený grázl, ale i prolhaný prevít.

„Vstaň,“ poručila Heskowovi. Zničehonic se jí v ruce objevila zbraň.

Heskow byl hrůzou bez sebe. Podobné situace znal, ale ještě nikdy v nich nevystupoval v roli oběti. Na okamžik si vzpomněl na svých utajených pět milionů dolarů, které umřou s ním, protože je nikdy nepřiznal. A najednou mu těch pět milionů připadalo jako živá bytost. Takové neštěstí. „Ne!“ vykřikl a schoulil se do židle. Aspinella ho volnou rukou chytila za vlasy a přinutila ho vstát. Namířila mu pistolí na krk a stiskla spoušť. Vypadalo to, jako by se jí sám Heskow vytrhl, ale vzápětí padl na podlahu. As-pinella si k němu přiklekla. Polovinu hrdla měl utrženou. Pak vytáhla z pouzdra na kotníku zbraň, kterou už použila dřív, vtiskla ji Heskowovi do dlaně a vstala. Slyšela, jak někdo odemyká dveře, a do místnosti vpadli oba muži od monitorů s revolvery v rukou.

„Musela jsem ho zastřelit,“ oznámila jim. „Pokusil se mě podplatit a pak vytáhl zbraň. Zavolejte letištní záchranku a já přivolám oddělení vražd. Ničeho se nedotýkejte a nepouštějte mě z dohledu.“

Následující noci zahájil Portella připravený útok. Cilkeova manželka i dcera byly mezitím už nenápadně odklizeny do dobře hlídaného objektu FBI v Kalifornii. Cilke seděl na příkaz ředitele v kanceláři FBI v New Yorku a všichni jeho podřízení měli pohotovost. Bill Boxton dostal na povel zvláštní oddíl a měl za úkol zajistit, aby past kolem Cilkeova domu jaksepatří sklapla. Pravidla pro zá-sah byla ovšem velmi přísná. FBI si nemohla dovolit nějaké krveprolití, které by vyvolalo reakci skupin obhajujících občanská práva. Tým FBI nesmí vystřelit, dokud na něj někdo nezahájí palbu. A musí udělat vše, co je v jeho silách, aby dal útočníkům možnost se vzdát.

Kurt Cilke jako asistent podílející se na naplánování akce se sešel s Boxtonem a velitelem zvláštního oddílu. Velitel byl poměrně mladý muž, kolem pětatřiceti, jehož obličej měl ostré rysy pravého vojevůdce. Vyznačoval se ale sinalou pletí a měl v bradě politováníhodný důlek.

Jmenoval se Sestak a jeho přízvuk svědčil o tom, že se jedná o absolventa Harvardu. Sešli se v Cilkeově kanceláři.

„Očekávám od vás, že se mnou budete během operace v neustálém spojení,“ oznámil jim Cilke. „Pravidla pro zásah budou dodržena do posledního puntíku.“

„Neměj péči,“ řekl Boxton. „Máme tam sto ozbrojených mužů, takže je hravě přečíslíme. Určitě se vzdají.“

„Dalších sto mužů jsem umístil v nejbližším okolí,“ ozval se Sestak. „Necháme je přijet, ale nikoho už nepustíme ven.“

„Dobře,“ přikývl Cilke. „Až je zajmete, dopravíte je do našeho vyšetřovacího ústředí v New Yorku. Nesmím se vyšetřování zúčastnit, ale chci o tom vědět, jak to půjde nejrychleji.“

„Co když se to někde podělá a všichni skončí mrtví?“ zeptal se Sestak.

„Tak nás čeká vnitřní vyšetřování a ředitel z toho nebude mít vůbec radost. Ve skutečnosti to vypadá takhle: Budou zatčeni za pokus o úkladnou vraždu a dostanou se ven na kauci. Pak nám všichni zmizí do Jižní Ameriky. Takže máme jen pár dní na to, abychom je vyslechli.“ Boxton se na Cilkea zadíval s nepatrným úsměvem. Sestak řekl Cilkeovi svým kultivovaným tónem: „Mám pocit, že by vám to velkou radost neudělalo.“

„Pěkně mě to štve, to je snad jasný,“ přikývl Cilke. „Jenže ředitel musí myslet na politické souvislosti. Jakmile jde o pokus o vraždu, pohybujeme se vždycky po tenkém ledě.“

„Chápu,“ poznamenal Sestak. „Prostě máte svázané ruce.“

„Přesně tak,“ přisvědčil Cilke.

„Stejně je to hrůza,“ ozval se Boxton, „že se můžou pokusit zabít federálního agenta a projde jim to.“

Sestak je chvíli s pobaveným úsměvem pozoroval. Jeho sinalá pleť nepatrně zrudla. „Tohle je volám žíznivého na poušti,“ poznamenal po chvilce. „Ať je to jak chce, tyhle akce často «nevyjdou. Když má někdo v ruce zbraň, zpravidla si myslí, že je nezranitelný. Lidská povaha je ve své podstatě legrační.“

Večer se Boxton vydal se Šestákem do operačního prostoru kolem Cilkeova domu v New Jersey. V domě se svítilo, aby to vypadalo, že je někdo doma. Před domem navíc stála tři auta, jež měla vzbuzovat dojem, že i strážci jsou uvnitř. Auta byla podminovaná, takže kdyby s nimi někdo zkusil odjet, vyletěla by do povětří. Jinak Boxton neviděl nikde nic podezřelého.

„Kde máte sakra těch sto mužů?“ zeptal se Sestaka. Sestak se na něj radostně usmál. „Vypadá to dobře, co? Jsou všude kolem nás, a přitom je ani vy nevidíte. Už dokonce zaujali palebné postavení. Jakmile útočníci dorazí, silnice za nimi se neprodyšně uzavře. A budeme mít všechny krysy hezky jako na dlani.“

Boxton zůstal se Šestákem na velitelském stanovišti asi třicet metrů od domu. Spolu s nimi tam byla čtyřčlenná skupina spojařů, maskovaných tak, aby splývali s lesem, který používali jako úkryt. Sestak a jeho lidé byli vyzbrojeni puškami, Boxton měl jen pistoli.

„Nechci, abyste se pletl do boje,“ poučil Sestak Boxtona. „A navíc zbraň, co máte, není k ničemu.“

„Proč ne?“ bránil se Boxton. „Celý život se třesu na to, abych mohl zastřelit nějakého padoucha.“

Sestak se rozesmál. „Dneska se nedočkáte. Můj oddíl je vládním výnosem chráněn před jakýmkoliv soudním vyšetřováním či obviněním. Vy ne.“

„Ale já tomu velím,“ nedal se Boxton.

„Jakmile se to spustí, tak ne,“ oznámil mu Sestak klidně. „Od té chvíle jsem jediným velitelem já. A já taky přijímám veškerá rozhodnutí. Dokonce ani ředitel mi v tu chvíli nemá co rozkazovat.“

Společně čekali ve tmě. Boxton se podíval na hodinky.

Do půlnoci zbývalo pouhých deset minut. Jeden ze spojařů Sestakovi zašeptal: „K domu se blíží pět vozů s posádkami. Už za nimi uzavřeli cestu. Předpokládaná doba příjezdu do pěti minut.“

Sestak měl přes oči nasazené zařízení s infračerveným hledím na vidění v noci. „Dobře,“ řekl. „Předejte rozkaz. Nikdo nesmí střílet, dokud na něj protivník nevystřelí nebo dokud nedám příkaz.“

Čekali dál. Na příjezdovou cestu náhle vrazilo pět aut a z nich hbitě vyskákali muži. Jeden okamžitě hodil do Cilkeova domu zápalnou pumu, která rozbila tabulku skla a založila v místnosti malé červené ohnisko požáru.

Pak náhle celý prostor zalila jasná záře z reflektorů a skupina dvaceti útočníků ztuhla. Současně se jim nad hlavami vynořil vrtulník s dalšími oslňujícími reflektory. A nocí zaburácely reproduktory: „Tady FBI. Zahoďte zbraně a lehněte si na zem.“

Polapení muži, omráčení světlem a helikoptérami, stáli nehnuté. Boxton s úlevou zaznamenal, že ztratili jakékoliv odhodlání klást odpor.

Proto ho překvapilo, když Sestak náhle zvedl pušku a vypálil do skupinky útočníků. Přepadové komando palbu okamžitě opětovalo. Vzápětí Boxtona ohlušila kulometná palba, která zasypala příjezdovou cestu krupobitím kulek a skosila útočníky. Jedno z podminovaných aut vybuchlo. Vypadalo to, jako by příjezdovou cestu zničil olověný hurikán. Tabulky skla se rozlétly a padaly na zem jako stříbrný déšť. Další vozy se kroutily na zemi a byly tak rozryté projektily, že na nich zvenku nezbyla vůbec žádná barva. Příjezdová cesta byla zalitá krví, jež se v pramíncích vinula kolem vozů. Dvacet útočníků se změnilo v hromádky hadrů nasáklé krví, které vypadaly jako rance prádla nachystané k odvozu do prádelny.

Boxton byl otřesen. „Vystřelil jste, než se vůbec mohli vzdát,“ zaútočil na Sestaka. „Já to dám do hlášení.“

„Budeme se rozcházet ve výpovědi,“ usmál se Sestak. „Jakmile hodili do domu zápalnou pumu, byl to pokus o vraždu. Nemůžu ohrožovat životy svých lidí. Tohle dám do hlášení já. A taky to, že vystřelili první.“

„Tak to si ode mne nikdo nepřečte,“ ujistil ho Boxton. „Nechte toho,“ mávl rukou Sestak. „Myslíte, že ředitel stojí o vaše hlášení? Dostanete se na černou listinu. Navždycky.“

„Půjde vám po krku, protože jste porušil rozkaz,“ trval na svém Boxton. „Oba skončíme v pekle.“

„Dobrá,“ přikývl Sestak. „Jenže já jsem velitel operace. Mám nedělitelnou pravomoc. Jakmile dostanu úkol, nikdo nemůže moje rozkazy zrušit. Nechci, aby si kdejaký kriminálník myslel, že může zaútočit na federálního agenta. Tak to prostě je a vy i ředitel se můžete jít bodnout.“

„Dvacet mrtvých mužů,“ připomněl mu Boxton. „Alespoň je od nich pokoj,“ prohlásil Sestak spokojeně. „Oba jste s Cilkem chtěli, abych je odrovnal, ale neměli jste dost odvahy na to, abyste to vybalili na rovinu.“ Boxton si náhle uvědomil, že je to pravda.

Kurt Cilke se připravoval na další jednání s ředitelem ve Washingtonu. Poznamenával si, co by měl říct, a načrtl si hlášení, v němž vyloží okolnosti útoku na svůj dům.

Bude ho jako obvykle doprovázet Bill Boxton, jenže tentokrát na výslovné přání ředitele.

Cilke a Boxton se záhy ocitli v ředitelově kanceláři s řadou televizních monitorů, zachycujících, co se zrovna děje v jednotlivých oblastních pobočkách FBI. Ředitel byl jako vždy zdvořilý, s oběma muži si potřásl rukou, vyzval je, aby se posadili, jen na Boxtona upřel chladný, nicneříkající pohled. Celému jednání byli přítomni ještě dva ředitelovi zástupci.

„Pánové,“ začal ředitel a oslovil všechny přítomné, „tuhle zmatenou záležitost musíme nějak rozplést. Nemůžeme připustit, aby docházelo k tak odporným činům, aniž bychom na ně reagovali s využitím veškerých prostředků.

Cilke, hodláte zůstat ve své funkci, nebo se chystáte na odpočinek?“

„Zůstávám,“ odpověděl Cilke.

Ředitel se obrátil na Boxtona a v jeho protáhlém aristokratickém obličeji se usadil naprosto kamenný výraz. „Vy jste to měl na povel. Jak je možné, že všichni útočníci padli a my teď nemáme koho vyslýchat? Kdo dal povel ke střelbě? Vy? A z jakého důvodu?“

Boxton seděl vzpřímeně na židli. „Pane,“ začal, „útočníci hodili do domu pumu a zahájili palbu. Nezbývala nám jiná možnost.“

Ředitel si povzdechl. Jeden z jeho zástupců nespokojeně zavrčel.

„Kapitán Sestak patří k výkvětu naší organizace,“ prohlásil ředitel. „Pokusil se zaujmout alespoň jednoho jediného zajatce?“

„Pane, celé to trvalo sotva dvě minuty,“ odpověděl Boxton. „Sestak je při vedení akce velice schopný taktik.“

„Alespoň že veřejnost ani média nespustily povyk,“ poznamenal ředitel. „Ale stejně to musím považovat za krveprolití.“

„Nic jiného to nebylo,“ podotkl snaživě jeden ze zástupců.

„Už s tím nic nenaděláme,“ pokračoval ředitel. „Cilke, nachystal jste plán dalších akcí?“

Cilke cítil, jak se ho během jejich kritických připomínek zmocňuje vztek, ale dokázal odpovědět klidně: „Chci, aby bylo do mé pobočky převeleno sto mužů. Chci, abyste požádal o hloubkový audit Aprílových bank. A hodlám hezky podrobně rozebrat minulost každého, kdo s tím kdy měl něco společného.“

„Nemáte pocit, že tomu Astorru Violovi tak trochu něco dlužíte, když vám i vaší rodině zachránil život?“ zeptal se ředitel.

„Ne,“ zavrtěl hlavou Cilke, „to byste tyhle lidi musel znát. Nejdřív vás dostanou do průšvihu a pak vás z něj vytáhnou.“

„Nezapomínejte, že na prvním místě je v našem zájmu zmocnit se Aprílových bank,“ připomněl mu ředitel. „Nejen proto, že z toho můžeme mít sami zisk, ale hlavně proto, že banky jsou určeny k tomu, aby se staly ústředím pro pram peněz z prodeje narkotik. Prostřednictvím bank pak dostaneme Portellu a Tulippu. Musíme to vnímat jako celek. Astorre Viola odmítl prodat banky, a tak se ho syndikát snaží zbavit. Zatím se jim to nedaří. Zjistili jsme, že dva najatí vrazi, kteří zastřelili dona Aprila, zmizeli. A dva detektivové z newyorské policie byli vyhozeni do povětří.“

„Astorre je chytrý a kluzký a není zapleten do žádné nezákonné činnosti,“ poznamenal Cilke. „Takže na něj ve skutečnosti nemůžeme nic vytáhnout. Jenže kdyby se syndikátu podařilo Violy zbavit, donovy děti jim banky zcela jistě prodají. Jsem si jist, že pak by během několika let do něčeho spadli.“

Pro vládní instituci prosazující dodržování zákonů není ovšem příliš obvyklé, aby se pouštěla do nějaké dlouhodobé hry, zvlášť pokud jde o lidi zapletené do prodeje drog. Protože jakmile to udělá, musí tím automaticky připustit, že mezitím bude docházet k nezákonné činnosti.

„Už to máme tímhle směrem hodně dlouho rozehrané,“ poznamenal ředitel. „Ale to neznamená, že dáte Portellovi volnou ruku.“

„Jistěže,“ přikývl Cilke. Věděl, že celý jejich rozhovor se nahrává.

„Dám vám padesát mužů,“ pokračoval ředitel. „A požádám o hloubkový audit všech Aprílových bank, abych to trochu dostal do pohybu.“

Jeden ze zástupců poznamenal: „Už jsme tam audit prováděli, a nikdy jsme na nic nepřišli.“

„Naděje umírá poslední,“ prohodil Cilke. „Astorre není bankéř, takže mohl udělat nějaké chyby.“

„Ano,“ přikývl ředitel. „Státní návladní nepotřebuje nic jiného než jedno drobné uklouznutí.“

Po návratu do New Yorku se Cilke sešel s Boxtonem a Šestákem, aby si celé tažení pořádně naplánovali. „Dostaneme dalších padesát mužů, kteří budou vyšetřovat útok na můj dům,“ oznámil jim. „A budeme muset postupovat zatraceně opatrně. Chci mít všechno, co se vám podaří získat na Astorra Violu. Chci přezkoumat ty dva detektivy, co vylítli do vzduchu. Chci každou maličkost o zmizení bratrů Sturzových a veškeré informace, které můžeme nasbírat o syndikátu. Zaměřte se na Astorra a na tu Washingtonovou od newyorských detektivů. Říká se o ní, že bere úplatky a že si počíná surově vůči zadrženým. To, jak vysvětlovala okolnosti výbuchu a přítomnost takového balíku peněz, smrdí na sto honů.“

„Co uděláme s Tulippou?“ zeptal se Boxton. „Kdykoliv může odcestovat ze země.“

„Tulippa jezdí po Státech, všude řeční a vede kampaň za legalizaci drog. Současně vybírá dohodnuté výpalné od velkých firem.“

„Nemůžeme ho na tom dostat?“ zeptal se Sestak. „Nemůžeme, Šestáku,“ odpověděl Cilke. „Založil si pojišťovací společnost a prodává jim pojištění. Mohlo by se nám možná podařit to proti němu použít, ale lidé z průmyslu by se postavili proti nám. Tulippa jim dokázal vyřešit obtíže, které měli s bezpečností svých zaměstnanců v Jižní Americe. A Portella nemá kam jít.“

Sestak se na něj chladně usmál. „Jaká jsou tentokrát pravidla pro zapojení do akce?“ zeptal se.

„Ředitel přikázal, že nesmí dojít k žádným dalším masakrům,“ prohlásil Cilke způsobně, „ale že je třeba dbát na vlastní bezpečnost. Zvlášť pokud jde o Astorra.“

„Což jinými slovy znamená, že Astorra můžeme nechat pojít,“ dodal Sestak.

Zdálo se, že Cilke se na okamžik nad něčím zamyslel. „Bude-li to nutné,“ odpověděl po chvilce.

Uběhl všehovšudy týden a federální auditoři se vrhli na záznamy Aprílových bank. Cilke se vydal osobně navštívit pana Pryora v jeho kanceláři.

Pánové si podali ruce a Cilke bodře prohodil: „Vždycky se rád osobně seznámím s lidmi, které jednou možná pošlu do vězení. Tak co, můžete nám nějak pomoct, a zachránit se tak před trestem, než bude příliš pozdě?“

Pan Pryor se na mladého muže podíval se shovívavým zájmem. „To myslíte vážně?“ podivil se. „Ujišťuji vás, že jste na naprosto falešné stopě. Řídím tyto banky výhradně podle zásad domácího i mezinárodního bankovního práva.“

„Chtěl jsem vám jen oznámit, že si nechávám prověřit nejen vaši minulost, ale i minulost všech ostatních,“ nedal se vyrušit Cilke. „Doufám, že jste všichni v pořádku. Zvlášť bratři Sturzové.“

Pan Pryor se na něj usmál. „Jsme všichni čistí jako padlý sníh.“

Sotva za Cilkem zapadly dveře, pan Pryor se opřel do křesla. Situace ho začínala znepokojovat. Co když se jim podaří vystopovat Rosii? Povzdechl si. Je to smůla. Bude s ní muset něco udělat.

Když Cilke vzkázal Nicole, že by rád uvítal ji i Astorra následujícího dne ve své kanceláři, ještě pořádně nechápal, co je vlastně Astorre zač, jaký je to člověk. A asi to ani chápat nechtěl. Prostě mladíkem pohrdal jako každým, kdo porušuje zákony. Nikdy neporozuměl povaze skutečného mafiána.

Astorre byl přesvědčen o správnosti dávné tradice. Ti, kteří byli na jeho straně, ho sice měli rádi i pro jeho osobní kouzlo, ale hlavně proto, že považoval čest za nejvyšší možnou hodnotu.

Každý opravdový mafiózo má v sobě urputné odhodlání pomstít jakoukoliv urážku, která stihne jeho osobu či jeho coscu. Nikdy se nepodřídí vůli jiné osoby, natož nějaké vládní instituce. A v tom tkví podstata jeho síly. Nejdůležitější je jeho vlastní vůle. Spravedlnost je to, co on prohlásí za spravedlivé. To, že zachránil Cilkea a jeho rodinu, byla jistá slabina v Astorrově charakteru. A když při-cházel s Nicole do Cilkeovy kanceláře, ještě ke všemu tak trochu očekával, že uslyší nějaké poděkování a že Cilke přece jen nakonec poleví ve své nevraživosti.

Bylo zřejmé, že kvůli jejich přijetí podnikla pobočka FBI řadu bezpečnostních opatření. Než mohli Astorre a Nicole vejít k Cilkeovi do kanceláře, dva lidé z bezpečnostní služby je velmi pozorně prohledali. Cilke stál za stolem a pozoroval je. Bez sebemenšího náznaku vstřícnosti jim pokynul, aby se posadili. Jeden ze strážců kancelář zevnitř zamkl a stoupl si před dveře.

„Nahráváte to?“ zeptala se Nicole.

„Ano,“ odpověděl Cilke. „Obraz i zvuk. Nechci, abyste si o tomto setkání vytvořili jakoukoliv falešnou představu.“ Na okamžik se odmlčel. „Chci, aby vám bylo jasné, že se nic nezměnilo. Stále vás považuju za odporný póvl a nepřeju si, abyste žili v téhle zemi. Kecům o donovi nevěřím. A vaši povídačku o informátorovi neberu. Jsem přesvědčen, že jste se s někým dali dohromady a pak jste svého komplice podrazili, abyste si u mě vysloužili lepší zacházení. Takovéhle triky se mi hnusí.“

Astorre užasl nad tím, jak se Cilkeovi podařilo dostat blízko k pravdě. Najednou k němu pocítil novou, do té chvíle neznámou úctu. Ale přesto se ho agentovo jednání dotklo. Ten chlap v sobě nemá ani špetku vděčnosti – ani trochu uznání pro člověka, který mu zachránil život a rodinu. Pro sebe se nad tímto rozporem usmál.

„Máte pocit, že je to kdovíjaká legrace,“ ohradil se Cilke, „že je to jeden z vašich mafiánských žertíků. Během dvou vteřin vám ten úsměv smetu z tváře.“

Obrátil se na Nicole. „Tak zaprvé – FBI žádá, abyste nám sdělila, za jakých okolností doopravdy došlo k předám informace. Ne tu smyšlenou historku, kterou nám převyprávěl váš bratranec. Překvapujete mě, paní obhájkyně. Uvažuji, že bych proti vám vznesl obvinění pro podíl na spiknutí.“

„Klidně to zkuste,“ přikývla Nicole, „ale radím vám, abyste se nejprve poradil s ředitelem.“

„Kdo vám řekl o útoku na můj dům?“ nedal se odradit Cilke. „Chci znát skutečného informátora.“

Astorre pokrčil rameny. „Jestli se vám ten původní nelíbí, máte smůlu,“ poznamenal.

„Nelíbí,“ ujistil ho Cilke. „Asi jsem se nevyjádřil dost jasně. Pro mě jste jen další pytel sraček. Další vrah. Vím, že jste vyhodil do vzduchu Di Benedetta a Washingtonovou. Teď zrovna prošetřujeme zmizení bratrů Sturzových z Los Angeles. Zabil jste tři Portellovy ranaře a jste zapletený do únosu. Jednou vás dostaneme. A pak z vás bude jen další zašlápnutý prevít.“

Zdálo se, že Astorre se vůbec poprvé trochu přestává ovládat a maska neochvějné vstřícnosti z něj spadla. Přistihl Nicole, jak ho pozoruje s jistým nádechem vyděšené lítosti. A tak si raději dovolil, aby z něj vztek trochu vybublal.

„Nečekal jsem od vás žádné výhody,“ oznámil Cilkeovi popuzeně. „Vy vůbec nevíte, co to je slušnost. Zachránil jsem život vaší manželce a dceři. Nebýt mě, mohly v tuhle chvíli už ležet na hřbitově. Teď jste mě sem pozval, abyste mě ponižoval. Ale vaše žena i vaše dcera jsou naživu díky mně. Tak mi za to projevte alespoň trochu úcty.“

Cilke na něj zíral. „Nic vám neprojevím,“ odpověděl nakonec ztěžka a cítil, jak s ním lomcuje vztek u vědomí, že je Astorrovi zavázán.

Mladík vstal a vydal se ke dveřím, ale strážný ho zatlačil zpátky do židle.

„Udělám vám ze života peklo,“ prohlásil Cilke.

Astorre pokrčil rameny. „Když vás to baví. Ale něco vám řeknu. Vím, že jste napomohl tomu, aby dona dostali. A udělal jste to proto, aby se FBI mohla těch bankovních domů zmocnit.“

V tu chvíli k němu oba strážní vykročili, ale Cilke je mávnutím ruky zastavil. „Vím, že můžete útoky na mou rodinu zarazit,“ pokračoval mladík. „Takže vás za ně až na další činím odpovědným.“

Z druhého konce místnosti se na Astorra zadíval Bill Boxton a utrousil: „Chcete tím federálnímu agentovi vyhrožovat?“

„To jistě ne,“ vpadla do hovoru Nicole. „Prostě jen žádá o pomoc.“

Zdálo se, že Cilke se už zase uklidnil. „A to všechno kvůli vašemu milovanému donovi,“ povzdechl si. „Zřejmě jste nečetl spis, který jsem předal Nicole. Váš milovaný don totiž zabil vašeho otce, když vám byly pouhé tři roky.“ Astorre sebou cukl a podíval se na Nicole. „To je ta partie, kterou jsi začernila?“ zeptal se.

Nicole přikývla. „Jednak jsem si říkala, že ta část stejně není pravdivá. A kdyby byla, přišlo mi, že to stejně nemusíš vědět, protože by tě to zbytečně ranilo.“

Astorre měl pocit, že se s ním místnost začíná točit, ale ovládl se. „Na věci to nic nemění,“ poznamenal.

„Když je teď mezi námi jasno,“ obrátila se Nicole na Cilkea, „můžeme už jít?“

Cilke měl dobře stavěnou postavu, a když vyšel zpoza stolu, praštil Astorra jen tak mimochodem přes hlavu. Samotného ho to zaskočilo stejně jako Astorra, jelikož ještě nikdy nic takového neudělal. Ten úder měl ukázat Cilkeovo hluboké pohrdání, ale ve skutečnosti zakrýval nenávist. Uvědomil si, že záchranu vlastní rodiny Astorrovi nikdy neodpustí. Astorre se vzpamatoval a zadíval se federálnímu agentovi vyrovnaně do očí. Přesně pochopil, co Cilke cítí.

Nicole a Astorre se vrátili k dívce domů a mladá právnická se snažila dát Astorrovi najevo, že má pro ponížení, jež prožil, pochopení, ale jen ho tím podněcovala k větší zuřivosti. Tak jim alespoň přichystala lehký oběd a pak mladíka přesvědčila, aby si na chvíli lehl a odpočal si. Zrovna usínal, když si v polospánku najednou uvědomil, že Nicole leží v posteli vedle něj a objímá ho. Odstrčil ji od sebe.

„Slyšela jsi, co o mně Cilke říkal,“ utrhl se na ni. „To si zrovna se mnou chceš komplikovat život?“

„Nevěřím ani jemu ani těm jeho hlášením,“ ujistila ho Nicole. „Astorre, já si vážně myslím, že tě pořád ještě miluju.“

„Nemůžeme se jen tak zničehonic vrátit, do mládí,“ vysvětloval jí Astorre jemně. „Já už jsem dnes někdo jiný a ty ses taky změnila. Jen bys byla ráda, aby z nás zase byly děti.“

Objali se a zůstali si ležet v náručí. Pak se Astorre ospale zeptal: „Myslíš, že měl pravdu, když říkal, že don zabil mého otce?“

Následujícího dne odletěl Astorre s panem Pryorem do Chicaga, aby se poradili s Benitem Craxxim. Tam mladík oběma společníkům vyložil, co všechno se mezitím přihodilo, a zeptal se: „Je pravda, že don Aprile zabil mého otce?“

Craxxi si otázky nevšímal a rovnou na mladíka zaútočil: „Měl jsi něco společného s tím, že někoho napadlo zaútočit na Cilkeovu rodinu?“

„Ne,“ zalhal Astorre. Musel jim lhát, protože nechtěl, aby se kdokoliv dověděl, jak je prohnaný. Navíc věděl, že by mu to neschválili.

„A přitom jsi je zachránil,“ vrtěl hlavou Craxxi. „Proč?“

Astorre musel opět lhát. Nemohl si dovolit, aby jeho společníci věděli, že je schopen takového slitování a že nedokázal přenést přes srdce, aby někdo zabil Cilkeovu manželku a dceru.

„Udělal jsi dobře,“ prohlásil nakonec Craxxi.

„Neodpověděli jste mi na mou otázku,“ upozornil je Astorre.

„Protože je to složité,“ ujal se slova Craxxi. „Byl jsi čerstvě narozený syn velkého mafiánského bosse na Sicílii. Bylo mu tehdy osmdesát let a byl hlavou velmi mocné coscy. Tvoje matka byla velice mladá a zemřela při porodu. Starý don měl už smrt na jazyku a tehdy přivolal ke svému loži mě, dona Aprila a Bianca. Věděl, že s jeho smrtí se celá cosca rozpadne, a dělal si starosti o tvou budoucnost. Přiměl nás, abychom mu slíbili, že se o tebe postaráme, a vybral si dona Aprila, aby tě odvezl do Ameriky. Jenže donovi zrovna v té době umírala žena, a protože tě chtěl ušetřit dalšího trápení, dal tě do rodiny jistého Violy, což byla chyba, jelikož z tvého nevlastního otce se vyklubal zrádce, kterého bylo třeba popravit. Sotva se donovi Aprilovi vyřešila situace doma, vzal si tě k sobě. Don měl poněkud morbidní smysl pro humor, a tak zařídil, že smrt tvého pěstouna byla oficiálně vedena jako sebevražda v kufru
auta. Když jsi trochu povyrostl, začal jsi vykazovat všechny charakteristické rysy svého skutečného otce, velkého dona Zena. A právě díky tomu se don Aprile rozhodl, že z tebe udělá ochránce své rodiny. Poslal tě proto na vyučenou na Sicílii.“

Astorra to ve skutečnosti ani moc nepřekvapilo. Někde hluboko ve vzpomínkách měl zasutý obraz velice starého muže a sebe sama, jak se veze na pohřebním voze.

„Jo,“ řekl velice pomalu, „takže už jsem vyučený. Vím, jak správně udeřit. Jenže Portella i Tulippa mají přece jen hodně dobrou obranu. Jediný, koho bych mohl zabít, je generální konzul Marriano Rubio. Celou dobu mi bude Cilke dýchat na záda. Ani nevím, odkud mám začít.“

„Nikdy se nesmíš pokusit zakročit proti Cilkeovi. Nikdy,“ naléhal na mladíka Craxxi.

„Ano,“ přidal se pan Pryor. „To by bylo neštěstí.“

Astorre jim věnoval uklidňující úsměv. „Souhlasím,“ přikývl.

„Máme i nějaké dobré zprávy,“ poznamenal Craxxi. „Grazziella z Corleone požádal Bianca v Palermu, aby mu zařídil setkání s tebou. Bianco ti tak do měsíce pošle zprávu, že máš přijet. To by mohl být náš klíč.“

Tulippa, Portella a Rubio se sešli v zasedací místnosti peruánského konzulátu. Michael Grazziella jim ze Sicílie vzkázal, jak hluboce ho mrzí, že se jednání nemůže zúčastnit.

Když Inzio schůzku zahajoval, jeho obvyklý jihoamerický šarm byl tentam. Z muže vyzařovala netrpělivost. „Musíme vyřešit zásadní otázku: dostaneme se k těm bankám, nebo ne?“ vyštěkl podrážděně. „Vrazil jsem do toho miliony dolarů a výsledky mě neuspokojujou.“

„Astorre je jako duch,“ ozval se Portella. „Nemůžeme se mu dostat pod kůži. Nechce víc peněz. Budeme ho muset zabít. Pak nám to ostatní prodají.“

Inzio se obrátil na Rubia. „Víš jistě, že s tím bude tvoje milovaná souhlasit?“

„Přesvědčím ji,“ ujistil ho Rubio.

„A co ti dva bratři?“ dorážel dál Inzio.

„Ti nemají o jakoukoliv vendetu sebemenší zájem,“ odpověděl Rubio. „Nicole mě o tom ujistila.“

„Takže nám zbývá jedno jediné řešení,“ prohlásil Portella. „Unést Nicole a pak Astorra vylákat z nory, aby ji šel zachránit.“

„A proč to nezkusit s jedním z bratrů?“ bránil se Rubio. „Protože Marcantonia teď hlídají jako oko v hlavě,“ poučil ho Portella. „A kolem Valeria se motat nemůžeme, to by po nás vyjela vojenská rozvědka, a to je pořádně prohnaná banda.“

Tulippa se obrátil na Rubia. „Už od tebe ty milostný pindy nechci ani slyšet. Proč bychom měli riskovat miliardy dolarů jen proto, aby si ta tvoje dívenka žila jako v bavlnce?“

„Jde mi o to, že jsme se o něco podobného už jednou pokoušeli,“ připomněl jim Rubio. „A jestli si vzpomínáte, měla s sebou osobního strážce.“ Rubio si uvědomoval, že musí postupovat velmi opatrně. Kdyby se Tulippa naštval, mohlo by to pro něj mít strašlivé následky.

„S osobním strážcem si nijak nelam hlavu,“ mávl rukou Portella.

„Tak dobře, souhlasím s tím, ale jedině za podmínky, že se Nicole nic nestane,“ řekl Rubio.

Marriano Rubio to zařídil tak, aby Nicole dostala pozvání na ples pořádaný peruánským konzulátem. Odpoledne v den, kdy se ples konal, ji přišel navštívit Astorre, aby jí oznámil, že odlétá na krátkou návštěvu na Sicílii. Zatímco se Nicole koupala a oblékala, mladík si vzal kytaru, kterou tam pro něj dívka neustále schovávala, a zanotoval svým chraplavým, ale příjemným hlasem pár italských mi-lostných písní.

Když vyšla z koupelny, byla úplně nahá, jen přes ruku měla hozený bílý župan. Astorra pohled na její krásu, jež obvykle skrývalo každodenní oblečení, málem přemohl. Když k němu došla, vzal župan a omotal jí ho kolem těla.

Vklouzla mu do náruče a povzdechla si. „TV už mě nemiluješ,“ špitla.

„Vždyť mě ani pořádně neznáš,“ poznamenal se smíchem. „Už nejsme děti.“

„Vím, že jsi hodný člověk,“ prohlásila Nicole. „Zachránil jsi Cilkea a jeho rodinu. Kdo je vlastně ten tvůj informátor?“

Astorre se opět rozesmál. „To je přece moje věc,“ odpověděl a odešel do obývacího pokoje, aby se vyhnul dalším otázkám.

Toho večera se Nicole vydala na ples v doprovodu Helene, která byla v lepším rozmaru než její zaměstnavatelka. Nicole bylo jasné, že jí Rubio jako hostitel nemůže věnovat zvláštní pozornost. Přesto alespoň zařídil, že ji odveze domů limuzína.

Když ples skončil, limuzína Nicole dovezla k bytu. Helene vystoupila jako první. Než stačila vejít do domu, obestoupili ji čtyři muži. Žena se sehnula k pistoli připevněné na kotníku, ale byla příliš pomalá. Jeden z mužů jí vpálil kulku do hlavy, až se jí korunka z květů smíchala s krví.

V tu chvíli se ze stínu vynořila další skupinka mužů. Tři útočníci utekli a Astorre, který Nicole po celý ples nenápadně sledoval, si před sestřenici stoupl, aby ji chránil. Střelce, který zabil Helene, odzbrojili.

„Odveď ji odtud,“ požádal Astorre jednoho ze svých mužů. Namířil zbraň na vraha a zeptal se: „Tak povídej, kdo tě poslal?“

Zdálo se, že zabiják má pro strach uděláno. „Seru na tebe,“ prohlásil.

Nicole viděla, jak Astorrovi ztvrdly rysy v obličeji. Vzápětí vpálil mužovi kulku do prsou. Pak k němu přistoupil, a když raněný padal, chytil ho za vlasy a další ranou ho střelil do hlavy. V tu chvíli Nicole pochopila, jaký podle všeho byl její otec. Začala nad Heleninou mrtvolou zvracet. Astorre se na ni obrátil s omluvným úsměvem na rtech. Nicole se na něj nedokázala ani podívat.

Astorre ji dovedl do bytu. Poradil jí, co má říct policii – že omdlela, hned jak Helene zastřelili, a nic neviděla. Když odešel, vyťukala číslo.

Následujícího dne Astorre zařídil, aby Nicole dnem i nocí někdo hlídal, a pak odletěl na Sicílii, kde se měl v Palermu sejít s Grazziellou a Biancem. Cestu absolvoval obvyklým způsobem. Nejprve odletěl do Mexika a tam nasedl do soukromého proudového letadla, aby nikde neexistoval žádný záznam, kam vlastně cestoval.

V Palermu na něj čekal Octavius Bianco. Byl skvěle oblečen podle palermské módy a člověk si už jen stěží dokázal vybavit, že to býval zarostlý a hrozný bandita. Bianco byl moc rád, že Astorra zase vidí, a láskyplně ho objal. Pak společně odjeli do Baincovy vily na pobřeží.

„Tak ty máš v Americe potíže,“ prohlásil Bianco, když se ocitli v zahradě před vilou, vyzdobenou sochami z domů starého římského císařství. „Ale já pro tebe mám pár dobrých zpráv.“ Pak se odvážil zeptat: „A co to zranění? Zlobí tě někdy?“

Astorre pohladil zlatý řetízek. „Ne,“ odpověděl. „Ale zničilo mi to hlas. Teď už jen chrčím a tenor je navždy pryč.“

„Je lepší mít baryton než soprán,“ poznamenal Bianco se smíchem. „V Itálii je stejně příliš mnoho tenorů. Jestli bude o jeden míň, nikomu to neublíží. Hlavně že jsi opravdový mafián, to je to, co potřebujeme.“

Astorre se pousmál a začal přemýšlet o tom dávno zasutém dni, kdy si šel zaplavat. Dnes si místo bolestivého pocitu zrady vybavoval jen to, jak mu bylo, když se probral. Dotkl se medailonku na la ku a zeptal se: „Jaké dobré zprávy pro mě máš?“

„Podařilo se mi s Corleonskými a Grazziellou uzavřít mír,“ sdělil mu Bianco. „Se zabitím dona Aprila neměl nikdy nic společného. Dostal se do syndikátu až potom. Jenže teď je hrubě nespokojen s Portellou a Tulippou. Má pocit, že jsou to na jeho vkus moc velcí hulváti, a navíc packalové. Nesouhlasil s pokusem o atentát na toho federálního agenta. A navíc k tobě cítí neobyčejnou úctu. Zná tě z dob, kdy jsi sloužil u mě. Je mu jasné, že je tě nesmírně těžké zabít. Takže teď chce zapomenout na všechny vaše nevyřízené účty a pomáhat ti.“

Astorrovi se ulevilo. Když si nebude muset dělat starosti s Grazziellou, bude mít daleko snazší práci.

„Zítra se s ním sejdeme tady u mne,“ řekl Bianco.

„To mu tak věříš?“ podivil se Astorre.

„Nemá na vybranou,“ poučil ho Bianco. „Protože kdybych neseděl v Palermu, nemohl by ovládat celou Sicílii. A dnes už jsme daleko civilizovanější, než když jsi tu byl naposledy.“

Odpoledne následujícího dne dorazil do vily Michael Grazziella. Astorre si všiml, že Grazziella je oblečen s nejvybranějším vznosným vkusem politiků z Říma – měl na sobě tmavý oblek, bílou košili a tmavou kravatu. Doprovázeli ho dva osobní strážci a byli oblečeni úplně stejně. Grazziella byl menší postavy, měl zdvořilé vystupování a velice měkký hlas – člověk by neřekl, že má na svědomí vraždy nejvyšších soudců zabývajících se bojem s mafií. Na uvítanou sevřel Astorrovi ruku a prohlásil: „Přišel jsem, abych ti pomohl, čímž chci dát najevo nejvyšší uznání našemu příteli Biancovi. Zapomeň na minulost, prosím. Musíme začít znova.“

„Děkuji,“ přikývl Astorre. „Je to pro mne čest.“ Grazziella pokynul strážcům a ti vyšli ven na pláž.

„Tak, Michaeli,“ začal Bianco, Jak ti můžeme pomoct?“

„Portella a Tulippa jsou na můj vkus trochu moc bezohlední,“ odpověděl Grazziella. „A Marriano Rubio je až příliš bezcharakterní. Zatímco tebe, Astorre, považuju za bystrého a schopného člověka. Navíc je Nello můj synovec a já pochopil, že jsi ho nechal žít, což není maličkost. Takže proto to dělám.“

Astorre přikývl. Za Grazziellovou drobnou postavou viděl temně zelené vlny sicilského moře a tupě omračující paprsky sicilského slunce, jež se od vln odrážely. Náhle se ho zmocnil neodolatelný stesk a pak ucítil bolestivé bodnutí na duši, když si uvědomil, že bude muset zase odjet. Tady mu připadalo všechno tak známé. Cítil se doma způsobem, jakého se v Americe nikdy nedočká. Stýskalo se mu po palermských uličkách, po zvučné italštině, toužil po tom, aby mohl používat jazyk, který mu byl daleko bližší než angličtina. Soustředil se opět na Grazziellu. „Tak co mi můžeš říct?“ zeptal se.

„Syndikát chce, abych se s nimi sešel v Americe,“ odpověděl Grazziella. „Můžu ti říct podrobnosti, pokud jde o čas a místo konání schůzky a bezpečnostní opatření. Kdyby ses rozhodl pro radikální zásah, můžu ti poskytnout útočiště na Sicílii. A kdyby tě chtěli vydat, mám v Římě přátele, kteří to dokážou zarazit.“

„To máš takovou moc?“ podivoval se Astorre.

„Jistě,“ prohlásil Grazziella s nepatrným pokrčením ramen. „Jak bych tady jinak mohl existovat? Ale člověk to nesmí s ničím přehánět.“

Astorrovi bylo jasné, že jeho společník naráží na Cilkea. Honem se na něj usmál. „Já nikdy nic nepřeháním,“ ujistil ho.

Grazziella se zdvořile pousmál a prohlásil: „Tvoji nepřátelé jsou i mými nepřáteli, takže jsem ti až na další k dispozici.“

„Předpokládám, že se toho jednání asi nezúčastníš,“ poznamenal Astorre.

Grazziella se znovu usmál. „Na poslední chvíli mě něco zdrží. Takže tam skutečně nebudu.“

„A kdy se to má konat?“ zeptal se mladík.

„Do měsíce,“ odpověděl Grazziella.

Sotva Grazziella odešel, Astorre se obrátil na Bianca. „A teď mi řekni, proč to doopravdy dělá.“

Bianco se na něj uznale usmál. „IV se na Sicílii stejně vyznáš, jen co je pravda. Všechny důvody, které ti uvedl, platí. Ale má ještě jeden motiv, který ti neřekl, a ten je nejdůležitější.“ Na okamžik zaváhal. „Tulippa a Portella ho podvedli při rozdělování peněz získaných z prodeje drog, takže by se s nimi tak jako tak musel brzy pustit do křížku. Něco takového by přece nemohl nechat být. Má o tobě vysoké mínění, a když smeteš jeho nepřátele a staneš se spojencem, bude všechno v nejlepším pořádku. Grazziella je moc mazaný chlapík.“

Večer se Astorre procházel po pláži a přemítal, co by teď měl udělat. Konec války se podle všeho přece jen začal přibližovat.

Pan Pryor si nedělal sebemenší vrásky s kontrolou Aprílových bank a s tím, jestli se mu je podaří uhájit proti úřadům. Jenže když do New Yorku vpadly posily FBI a začaly se zabývat pokusem o atentát na Cilkea, trochu znervózněl při představě, co všechno by mohly vyšťourat. Zvlášť Cilkeova návštěva ho zneklidnila.

Zamlada býval pan Pryor jedním z nejvyhledávanějších palermských zabijáků. Jenže měl dobrý čich na situaci, a tak se záhy vrhl do bankovního sektoru, kde mu jeho přirozený šarm, inteligence a styky s podsvětím zajistily úspěch. V podstatě se stal světovým bankéřem mafie. Brzy z něj vyrostl odborník na obchodování s různými měnami a na převádění černých peněz. Také měl talent na nakupování zákonných podniků za slušnou cenu. Nakonec se přestěhoval do Anglie, jelikož tradiční solidnost anglického prostředí dokázala lépe ochránit jeho bohatství než úplatkářská atmosféra v Itálii.

Přesto měl dost dlouhé prsty, aby odtud dosáhl do Palerma i Spojených států. Takže působil jako hlavní bankéř Biancovy coscy, jež na Sicílii ovládala veškeré stavební práce. A současně zjišťoval spojení mezi Aprílovými bankami a Evropou.

Když teď policie začala vyvíjet zvýšenou aktivitu, vybavilo se mu nejnebezpečnější slabé místo: Rosie. Ta mohla ukázat na spojení mezi Astorrem a bratry Sturzovými. Navíc pan Pryor věděl, že Astorre má pro dívku slabost a dodnes čas od času hledá útěchu v její náruči. To v nejmenším nesnižovalo úctu, kterou k mladíkovi choval. Takové slabosti v mužích vzkvétají, co svět světem stojí. A Rosie je koneckonců opravdová mafiánská holka. Jak by jí mohl odolat? Ale přestože sám pan Pryor dívku také velice obdivoval, nepřipadalo mu rozumné, aby se motala okolo.

Proto se rozhodl, že do tohoto vztahu ještě jednou zasáhne, jako to udělal kdysi v Londýně. Věděl, že by pro takové jednání nezískal Astorrův souhlas – znal ho, věděl, jakou má povahu, a v nejmenším nepodceňoval nebezpečí, jež může mladík představovat. Jinak se ale Astorre vždy choval velmi rozumně. Až bude po všem, Pryor ho přesvědčí, že to bylo rozumné jednání, a on to nepochybně uzná.

Nic jiného se prostě nedalo dělat. A tak pan Pryor jednoho dne Rosii zavolal. Byla moc ráda, že ho slyší, zvlášť když ji ujistil, že pro ni má dobrou zprávu. Sotva zavěsil, neovládl se a lítostivě si vzdychl.

Vzal s sebou oba své synovce jako řidiče a osobního strážce. Jednoho nechal sedět před domem ve voze a druhého odvedl nahoru k Rosiině bytu.

Rosie je přivítala tím, že se panu Pryorovi vrhla do náruče. Tím vyvedla z míry synovce, který instinktivně sáhl rukou pod sako.

Uvařila kávu a naservírovala jim talíř plný cukrovinek, o nichž prohlásila, že si je nechá zvlášť dovážet přímo z Neapole.

„No ne, ty jsi stejně zlatá holka,“ pochválil ji pan Pryor. „Dej si taky,“ vybídl synovce. Ale synovec se stáhl do kouta místnosti, posadil se do křesla a odtud sledoval malou komedii, kterou před ním strýc sehrával.

Rosie lehce bouchla do plstěného diplomatu, jenž si pan Pryor odložil vedle sebe, a prohlásila: „Buřinku jsem stejně měla radši. Nevypadal jste tehdy tak nafoukané.“

„Ale jdi,“ mávl pan Pryor nadmíru pobaveně rukou, „když člověk změní zemi, musí vždycky změnit i klobouk.“ Nadechl se. „Podívej, moje drahá Rosie, moc rád bych tě požádal o velkou laskavost.“

Zaznamenal, že na kratičký okamžik zaváhala, ale pak nadšeně spráskla ruce. „Ale jistě,“ zvolala. „Pořád ještě vám mám co splácet.“ Její přirozená roztomilost brala panu Pryorovi sílu, ale nezbývalo než udělat, co je třeba.

„Rosie,“ řekl, „chci, aby sis všechno zařídila tak, abys mohla hned zítra odletět na Sicílii – ale jen nakrátko. Astorre tam na tebe čeká a já potřebuju, abys mu v naprostém utajení ode mne předala nějaké listiny. Stýská se mu po tobě a rád by ti ukázal svou milovanou zemi.“

Rosie zčervenala. „On mě vážně chce vidět?“

„Jistě,“ přikývl pan Pryor.

Ve skutečnosti to ovšem bylo tak, že Astorre v té chvíli opravdu pobýval na Sicílii, ale následujícího večera se měl vrátit do New Yorku. Takže Rosie a Astorre překonají Atlantský oceán zhruba ve stejnou dobu, ale každý v jiném letadle.

Rosie se najednou začala chovat věcně, což byl její způsob, jak překonávat rozpaky. „Ale já nemůžu odjet tak rychle,“ bránila se. „Musím si rezervovat letenku, zajít do banky a udělat spoustu dalších drobností.“

„Nechci, aby sis o mně myslela, že jsem drzý,“ ozval se pan Pryor, „ale už jsem všechno zařídil.“

Vytáhl ze saka dlouhou bílou obálku. „Tady máš letenku,“ řekl. „První třída. A k tomu deset tisíc dolarů, kdyby sis potřebovala na poslední chvíli něco koupit a abys měla na cestovní výdaje. Zítra ráno tě tady vyzvedne můj synovec s limuzínou – ten, co na tebe uhranuté zírá tamhle z kouta. V Palermu na tebe bude čekat Astorre nebo jeden z jeho přátel.“

„Ale do týdne potřebuju být zpátky,“ bránila se Rosie. „Musím dělat nějaké zkoušky na doktorát.“

„Tím se netrap,“ uklidňoval ji pan Pryor. „Se zmeškáním nějakých testů si vůbec nebudeš muset lámat hlavu. To ti slibuju. A zklamal jsem tě někdy?“ Hlas měl sladký jako laskavý strýček. A v duchu si říkal, jaká je to škoda, že Rosie už nikdy neuvidí Ameriku.

Popíjeli kávu a ujídali cukroví. Synovec i nadále odmítal cokoliv ochutnat, přestože ho o to Rosie nesmírně roztomile prosila. Nezávazný hovor přerušilo zvonění telefonu. Rosie sáhla po sluchátku. „No ne, Astorre,“ zajásala, „voláš ze Sicílie? Pan Pryor už mi to řekl. Zrovna tady sedí a pije kávu.“

Pan Pryor i nadále klidně usrkával z hrnku, zato synovec se rázně zvedl z křesla. Pak na něj strýc vrhl panovačný pohled a mladý muž se zase posadil.

Rosie naslouchala, mlčela a tázavě se na pana Pryora dívala. On její pohled opětoval s uklidňujícím přikyvováním.

„Ano,“ prohlásila po chvíli, „zařídil, abychom se sešli na Sicílii a strávili tam společně celý týden.“ Odmlčela se. „To si piš, že jsem zklamaná. Mrzí mě, že ses musel nečekaně vrátit. A chceš s ním mluvit? Ne? Tak dobře, řeknu mu to.“ A zavěsila.

„To je ale smůla,“ postěžovala si panu Pryorovi. „Musel se narychlo vrátit. Ale chce, abyste tu na něj počkal. Říkal, že tu bude tak za půl hodiny.“

Pan Pryor se natáhl pro další kousek cukroví. „Ovšem,“ poznamenal.

„Až sem dorazí, všechno vám vysvětlí,“ pokračovala Rosie. „Dáte si ještě kávu?“

Pan Pryor přikývl a pak si povzdechl. „A mohla sis to na Sicílii tak užívat. Je to škoda.“ Představil si, jak by vypadal její pohřeb na Sicílii, jak by to všechno bylo krásně a nekonečně smutné.

„Jdi dolů a počkej v autě,“ obrátil se na synovce.

Mladík se neochotně zvedl a pan Pryor ho napodobil. Rosie synovce doprovodila ke dveřím od bytu. Tam se mladík na dívku usmál a zeptal se: „Byla jste v posledních letech šťastná?“

Astorre dorazil do Spojených států o den dřív a Aido Monza ho vyzvedl na jednom malém letišti v New Jersey. Mladý muž pochopitelně cestoval soukromým letadlem a s falešným pasem. Zavolat Rosii byl jen takový okamžitý nápad – prostě ji najednou toužil vidět a strávit s ní hezkou, uklidňující noc. Když mu Rosie řekla, že je u ní zrovna pan Pryor, v Astorrovi všechny instinkty začaly hlásit nebezpečí a bít na poplach. Jakmile se dověděl o výletu na Sicílii, byly mu úmysly pana Pryora rázem naprosto jasné. Snažil se ovládnout hněv. Pan Pryor se nepochybně chystal udělat správnou věc, jak mu to velela zkušenost. Ale byla to příliš velká cena za bezpečí.

Rosie otevřela dveře a hned se mu vrhla do náruče. Pan Pryor se zvedl ze židle, Astorre k němu přistoupil a objal ho. Pan Pryor se snažil zakrýt překvapení – Astorre se k němu zpravidla nechoval tak vřele.

Pak se mladík obrátil na Rosii a k úžasu pana Pryora řekl: „Zítra odletíš na Sicílii, jak jsme měli v plánu, a já tam za tebou po pár dnech dorazím. Budeme se tam mít skvěle.“

„Výborně,“ souhlasila Rosie. „Ještě nikdy jsem tam nebyla.“

„Děkuji vám, že jste to všechno zařídil,“ oslovil mladík pana Pryora.

Potom se znovu věnoval Rosii. „Nemůžu se dneska zdržet,“ prohlásil omluvně. „Uvidíme se na Sicílii. Dnes máme s panem Pryorem nějakou dost důležitou práci. Tak se začni připravovat na cestu. A neber si s sebou moc oblečení. V Palermu můžeš všechno nakoupit.“

„Platí,“ přikývla Rosie. Políbila pana Pryora na tvář, dlouze objala Astorra a věnovala mu nekonečný polibek. Pak už jim jen otevřela dveře a nechala je vyjít ven.

Jakmile se ocitli na ulici, Astorre panu Pryorovi řekl: „Pojedeme mým autem. Řekněte synovcům, že můžou jet domů – dneska už je nebudete potřebovat.“

Když se usadili na zadním sedadle Astorrova vozu, s Monzou za volantem, Astorre se na pana Pryora obrátil: „Nikdo si vás neváží tak jako já,“ prohlásil. „Ale řekněte mi, jsem tady šéf, nebo ne?“

„To nepochybně jsi,“ odpověděl pan Pryor.

„To je jediná věc, kterou jsem si potřeboval ujasnit,“ přikývl Astorre. „Pochopil jsem, jak velké je to nebezpečí, a jsem rád, že jste se to pokusil vyřešit. Ale já ji potřebuju. Člověk musí čas od času něco riskovat. Takže vás žádám o následující kroky. Na Sicílii jí poskytnete přepychový dům se služebnictvem. Může se zapsat na palermskou univerzitu. Dostane velice štědré kapesné a Bianco ji uvede do nejvybranější palermské společnosti. Musíme dosáhnout toho, aby tam byla šťastná, a Bianco může zvládnout všechny obtíže, které by se mohly vyskytnout. Vím, že s mojí náklonností k téhle dívce nesouhlasíte, ale já si prostě nemůžu pomoct. Spoléhám na to, že jí její povaha pomůže, aby se v Palermu cítila šťastná. Vím, že má neobyčejnou slabost pro peníze a potěšení, ale kdo ji nemá? Od této chvíle mi ručíte za její bezpečí. Postarejte se, ať ji nepotká žádná nehoda.“

„Sám mám to děvče moc rád, vždyť to víš,“ prohlásil pan Pryor. „Je to pravá mafiánská holka. Vracíš se zpátky na Sicílii?“

„Ne,“ odpověděl Astorre. „Máme teď na práci důležitější věci.“

13. kapitola

Jakmile si Nicole objednala u číšníka jídlo, soustředila se výhradně na Marriana Rubia. Musela mu dnes vyřídit dva důležité vzkazy a chtěla mít jistotu, že oba vzkazy najdou svého adresáta a dojdou pochopení.

Restauraci vybral Rubio. Šlo o velice honosný francouzský podnik, kde nervózně poletovali číšníci s dlouhými lakovanými mlýnky na pepř a protáhlými slaměnými košíky s čerstvým křupavým pečivem. Rubio neměl zdejší kuchyni moc rád, ale znal vrchního, a tak se mohl spolehnout, že dostane tichý stůl v rohu. Často sem vodil různé ženy.

„Jsi dnes nějak zamlklejší než obvykle,“ prohodil a natáhl se přes stůl, aby vzal dívku za ruku. Nicole se otřásla po celém těle. Uvědomila si, že ho nenávidí za to, jak velkou moc nad ní stále má, a ruku stáhla. „Děje se něco?“ zeptal se.

„Měla jsem těžký den,“ odpověděla.

„Aha,“ přikývl. „Cena, kterou člověk musí zaplatit, když pracuje mezi hady.“ Rubio neměl pro Nicolinu právnickou kancelář slovo uznání. „Proč se s nimi vůbec zahazuješ? Proč mi radši nedovolíš, abych se o tebe staral?“

Nicole napadlo, kolik asi žen před ní na tuhle větu naletělo a zničily si kvůli Rubiovi kariéru.

„Nepokoušej mě,“ napomenula ho laškovně.

To Rubia překvapilo, jelikož věděl, jak moc Nicole na své práci lpí. Takhle se ovšem hovor vyvíjel daleko víc podle jeho představ. „Dopřej mi, abych se o tebe mohl postarat,“ zkusil to ještě jednou. „No uznej sama – kolik společností ještě dokážeš úspěšně zažalovat?“

Jeden z číšníků otevřel vychlazenou láhev bílého vína, nabídl Rubiovi, aby si přičichl k zátce, a nalil nepatrné množství tekutiny do elegantní broušené sklínky. Rubio víno ochutnal a přikývl. Pak opět soustředil veškerou pozornost na Nicole.

„Ráda bych toho nechala,“ prohlásila, „ale mám tam ještě pár případů, které jsem vzala jako dobrovolník, a ty bych potřebovala dodělat.“ Napila se vína. „V poslední době často uvažuju, že zkusím štěstí v bankovnictví.“ Rubiovi se zúžily oči. „No,“ poznamenal, „v tom případě je pro tebe docela výhodné, že máte řízení bank v rodině.“

„Ano,“ souhlasila Nicole, Jenže otec bohužel nevěřil, že by ženy byly vůbec schopné řídit nějaký podnik. A tak musím jen stát a koukat, jak to můj bláznivý bratranec všechno neuvěřitelně kazí.“ Zvedla hlavu, aby svému společníkovi viděla do očí, a dodala: „Mimochodem, Astorre si myslí, že mu jdeš po krku.“

Rubio se pokusil o pobavený výraz. „Vážně? A jak na to přišel?“

„Jo, to nevím,“ odpověděla Nicole trochu podrážděně. „Nezapomeň, že je to nýmand, který se živí prodejem makaronů. Má na mozku mouku. Říká, že chceš využít banky na pram peněz a kdoví na co všechno. Dokonce se mě snažil přesvědčit, že ses mě pokusil unést.“ Nicole věděla, že teď musí postupovat opatrně. „Ale jámu nevěřím. Mám dojem, že za vším, co se teď děje, stojí Astorre. Ví, že chceme s bratry mít ty banky pod kontrolou, a tak se z nás snaží udělat paranoiky. Už ho mám plné zuby a nemůžu ho ani slyšet.“

Rubio zkoumal dívčin obličej. Byl hrdý na to, že dokáže odlišit pravdu od výmyslu. Za ta léta, co dělal diplomata, už mu lhali do očí nejuznávanější státníci světa. A teď se zadíval Nicole hluboko do očí a dospěl k závěru, že mu dívka říká naprostou pravdu.

„Hodně tě to unavuje?“ zeptal se s pochopením.

„Máme toho všichni po krk,“ povzdechla si Nicole. Objevilo se několik číšníků a dlouze kolem nich vířili, aby jim patřičně naservírovali hlavní chod. Když se konečně vytratili, Nicole se k Rubiovi naklonila a zašeptala: „Bratranec pracuje skoro každý večer dlouho do noci u sebe ve skladu.“

„Co se mi tím snažíš naznačit?“ zeptal se Rubio.

Nicole sáhla po noži a začala si krájet jídlo na malé kousky. Šlo o propečené medailonky z kachního masa plovoucí ve sklovité omáčce z pomerančů. „Nic se ti nesnažím naznačit,“ odpověděla nevinně. „Ale proč se má chlap, který drží v rukou kontrolní balík velké mezinárodní banky, věčně motat v nějakém skladu s těstovinami? Kdybych ten balík měla já, byla bych v jednom kuse v bance a starala bych se, aby mým společníkům přinášely jejich podíly pořádný zisk.“ Načež ochutnala první sousto kachny. Usmála se na Rubia. „Vynikající,“ prohlásila.

Mezi celou řadu dobrých vlastností Georgetty Cilkeové patřilo i to, že si uměla zorganizovat život. Každé úterý odpoledne trávila přesně dvě hodiny dobrovolnou prací v národním ústředí Kampaně proti trestu smrti, kde pomáhala zvedat telefony a přijímala žádosti od obhájců, jejichž klienti se ocitli v cele smrti. Díky tomu Nicole přesně věděla, kam má doručit druhý důležitý vzkaz.

Když Georgette uviděla vcházet Nicole do kanceláře, tvář se jí rozjasnila. Vstala a objala kamarádku. „Díky bohu,“ vydechla. „Dnes je to k zbláznění. Jsem ráda, že jsi tady. Trocha morální podpory se mi docela hodí.“

„Nevím, jestli ti dnes budu něco platná,“ zchladila ji Nicole. „Dostala jsem se do takové svízelné situace a musím to s tebou probrat.“

Za celá léta, která spolu strávily, se Nicole nikdy Georgettě nezačala s ničím svěřovat, přestože jinak mezi oběma ženami vládly vřelé profesionální vztahy. Georgette se nikdy s nikým nebavila o manželově práci. A Nicole neviděla důvod, proč by si s vdanou ženou měla povídat o milencích, jelikož vdané ženy si zpravidla myslí, že je jejich povinností trousit rady, jak dokopat chlapa k oltáři, a o to Nicole ani v nejmenším nestála. Nejraději si povídala čistě jen o samotném sexu, ale už si všimla, že to pro většinu vdaných žen není příliš příjemné téma. Třeba nerady slyší, o co všechno přicházejí, říkala si.

Georgette se Nicole zeptala, jestli si chce promluvit, někde v soukromí, a když mladá právnická přikývla, našly si malou prázdnou kancelář dole v přízemí.

„Ještě nikdy jsem o tom s nikým nemluvila,“ začala Nicole. „Nejdřív musíš vědět, že mým otcem byl Raymonde Aprile – ten, co ho všichni znali jako dona Aprila. Slyšela jsi o něm?“

Georgette vstala a prohlásila: „Mám dojem, že tenhle hovor bychom měly okamžitě přerušit

„Posaď se, prosím tě,“ zarazila ji Nicole. „Chci, abys to slyšela.“

Na Georgettě bylo vidět, že z toho nemá dobrý pocit, ale nakonec Nicole poslechla. Byla popravdě řečeno celou dobu zvědavá na Nicolinu rodinu, ale nemohla se sama začít vyptávat. Georgette, stejně jako mnoho jiných lidí, předpokládala, že Nicole se dobrovolnou prací snaží nějak odčinit otcovy hříchy. Muselo to být ponuré dětství, vyrůstat ve stínu věznic. A jak to asi bylo ponižující! Georgette si vybavovala vlastní dceru, kterou ponižovala už samotná skutečnost, když se měla s rodiči ukázat na ve-řejnosti. Uvažovala, jak Nicole dokázala přežít všechny ty roky.

Nicole si uvědomovala, že Georgette by za žádných okolností manžela nezradila, současně ale věděla, že je to citlivá žena s otevřenou myslí. Vždyť koneckonců tráví volný čas tím, že se snaží bránit odsouzené vrahy. Proto se Nicole na ženu odhodlaně podívala a prohlásila: „Mého otce zabili lidé, kteří mají těsné vztahy s tvým manželem. A my máme s bratry důkazy, že tvůj manžel přijímal od těchto lidí úplatky.“

Georgettou sdělení nejprve otřáslo a pak mu odmítla uvěřit. Nic neříkala. Trvalo to ale jen pár vteřin. Vzápětí ucítila první nepřehlédnutelný nával vzteku. „To jsi přehnala,“ zašeptala. Podívala se Nicole zpříma do očí. „Můj manžel by radši umřel, než aby porušil zákon.“

Síla Georgettiny reakce Nicole zaskočila. Vzápětí pochopila, že Georgette prostě manželovi bezmezné věří. Přesto pokračovala: „Tvůj manžel je jiný, než jak vypadá na první pohled. Vím, jak ti je. Nedávno jsem si pročetla svazek FBI, týkající se mého otce. Přestože jsem ho bezmezné milovala, měl tajemství, která přede mnou skrýval. Stejně jako Kurt skrývá některá tajemství před tebou.“ Načež užaslé Georgettě pověděla o deseti milionech, které nechal Portella převést na Cilkeův bankovní účet, a o Portellových dohodách s drogovými hlavouny a profesionálními zabijáky, kteří mohli svou práci vykonávat jedině s mlčenlivým požehnáním Georgettina manžela. „Nečekám, že mi budeš věřit,“ dodala Nicole nakonec. „Chci od tebe jen to, aby ses manžela zeptala, jestli jsem ti řekla pravdu. Pokud je opravdu takový, jak si ho představuješ, nebude ti lhát.“

Georgette ani náznakem neprozradila, jaký zmatek se jí odehrává v duši. „Proč mi to celé vykládáš?“ zeptala se.

„Protože tvůj muž vyhlásil mojí rodině pomstu,“ odpověděla Nicole. „Chystá se umožnit svým partnerům, aby zavraždili mého bratrance Astorra a převzali vládu nad rodinnými bankami. Má k tomu dojít zítra v noci v bratrancově skladu makaronů.“

Jakmile padla zmínka o makaronech, Georgette se rozesmála a zvolala: „Já ti nevěřím.“ Pak se zvedla k odchodu. „Je mi to líto, Nicole,“ řekla. „Vím, že jsi rozčilená, ale my dvě už si nemáme dál co říct.“

Téhož večera si ve spoře zařízené ložnici venkovského stavem, kam FBI přestěhovala jeho rodinu, prožil Cilke opravdovou noční můru. Dojedli s manželkou večeři, načež se posadili proti sobě a oba se dali do čtení. Náhle Georgette odložila knihu a prohlásila: „Potřebuju si s tebou promluvit o Nicole Aprílové.“

Za celá léta, která spolu prožili, Georgetta nikdy manžela nepožádala, aby se s ní bavil o své práci. Nechtěla na sebe brát odpovědnost za to, že zná nějaká federální tajemství. A věděla, že tuhle část svého života si Cilke potřebuje nechat pro sebe. Když vedle něj někdy ležela v noci v posteli, přemítala, jak asi svou práci zvládá – jak postupuje, když chce získat nějaké informace, jaký tlak musí vyvíjet na podezřelé. Ale v duchu si ho vždycky představovala jako nepřekonatelného federálního agenta, který má na sobě dokonale padnoucí oblek a v zadní kapse kalhot nosí osahaný výtisk Ústavy. V hloubi srdce byla dostatečně chytrá, aby věděla, že jsou to jen představy. Její manžel je přece odhodlaný člověk. V úsilí o porážku nepřátel jistě zajde hodně daleko. Ale to byla realita, kterou se nikdy neodhodlala podrobněji prozkoumávat.

Cilke si četl nějaký tajuplný příběh – bylo to třetí pokračování knihy o hromadném vrahovi, jenž svého syna nechal vystudovat na kněze. Když Georgette promluvila, okamžitě knihu zaklapl. „Poslouchám,“ řekl.

„Nicole mi dnes řekla pár věcí – o tobě a o vyšetřování, které vedeš,“ začala Georgette. „Vím, že se nerad bavíš o práci, ale ona tě několikrát obvinila z dost podivných věcí.“

Cilke cítil, jak v něm vybublává vztek a dosahuje úrovně slepé zuřivosti. Nejdřív mu pozabíjeli psy. Pak mu chtěli zničit rodinu. A teď hodlají pošpinit jeho nejčistší vztah. Když mu konečně přestalo bušit srdce jako o závod, požádal Georgettu nejklidnějším hlasem, na jaký se zmohl, aby mu vyložila, co se přesně seběhlo.

Georgette mu zopakovala celý rozhovor s Nicole a pozorně přitom sledovala manželův výraz, aby poznala, jak se s předloženými informacemi vyrovnává. Jeho obličej neprozrazoval ani náznak překvapení či rozhořčení. Když skončila, Cilke prohlásil: „Děkuju ti, miláčku. Tuším, jak pro tebe muselo být těžké něco takového mi říct. A mrzí mě, žes to musela udělat.“ Načež se zvedl ze židle a vydal se ke dveřím.

„Kam jdeš?“ zeptala se Georgette.

„Potřebuju chvíli na vzduch,“ odpověděl Cilke. „Potřebou přemýšlet.“

„Kurte, drahoušku?“ Zkusila ho Georgette zarazit tázavým tónem. Toužila po ujištění, že se v něm nemýlila.

Cilke si kdysi přísahal, že své manželce nebude lhát. Pokud trvá na tom, že chce znát pravdu, on jí to dopřeje a ponese následky. Jen doufal, že to Georgette pochopí a rozhodne se předstírat, že tahle tajemství prostě neexistují.

„Můžeš mi k tomu něco říct?“ naléhala.

Zavrtěl hlavou. „Ne,“ odpověděl. „Udělal bych pro tebe cokoliv. A ty to víš, viď?“

„Ano. Jenže já to potřebuju vědět. Kvůli nám a kvůli naší dceři.“

Cilke viděl, že se z toho nevykroutí. Uvědomoval si, že když řekne Georgettě pravdu, už se na něj nikdy nebude dívat stejnýma očima. V tu chvíli zatoužil rozbít Astorru Violovi lebku. Přemítal, co by tak asi mohl manželce říct: Přijímal jsem úplatky, protože to po mně FBI chtěla? Přehlíželi jsme drobnější zločiny, abychom se mohli soustředit na větší? Porušovali jsme některé zákony, abychom mohli prosazovat jiné a důležitější? Věděl, že by ji takové odpovědi jen rozlítily k nepříčetnosti, a z celého srdce ji za tuhle vlastnost miloval.

Nakonec vyšel z domu, aniž řekl jediné slovo. Když se vrátil, manželka předstírala, že spí. Cilke mezitím dospěl k rozhodnutí. Následujícího večera se střetne s Astorrem Violou a prosadí svou představu o spravedlnosti.

Není pravda, že by Aspinella Washingtonová nenáviděla všechny muže. Jen ji pokaždé znovu překvapilo, kolik chlapů ji dokáže podrazit. Jsou všichni tak… nepoužitelní.

Když se vypořádala s Heskowem, vyslechli ji krátce dva příslušníci letištní ochrany, kteří byli buď příliš omezení, nebo příliš vystrašení, ale rozhodně její verzi celé události nijak nezpochybnili. Když policisté našli na Heskowově těle přilepených sto tisíc dolarů, dospěli k závěru, že mužovy motivy byly zřejmé. Také se rozhodli, že jim přísluší jistá odměna jako honorář za to, že uklidili nepořádek, který Aspinella způsobila, než přijela záchranka. Ostatně i Aspinelle dali přiměřený díl bankovek potřísněných krví. Ona je prostě jen přidala k třiceti tisícům, které jí dal Heskow předtím.

Peníze hodlala použít jen dvěma způsoby. Tři tisíce dala stranou a zbytek zamkla do své bezpečnostní schránky. Se svou matkou měla Aspinella dohodnuto, že kdyby se jí něco stalo, matka všechny peníze vyzvedne – dělalo to přes tři sta tisíc dolarů získaných z úplatků – a zařídí Aspinellině dceři životní pojištění. Se zbývajícími třemi tisíci objela taxíkem na roh Páté avenue a Třicáté třetí ulice, vešla do nejluxusnějšího obchodu s koženým zbožím ve městě a výtahem vyjela do soukromého apartmá ve třetím patře.

Tam si od ní žena s brýlemi od návrháře a oblečená do tmavomodrého proužkovaného kostýmu vzala peníze a odvedla ji dolů do haly, kde se Aspinella vykoupala ve vaně s vonnými oleji dováženými z Číny. Asi dvacet minut ležela ve vaně, poslouchala nahrávku jakéhosi gregoriánského chorálu a čekala na Rudolfa, licencovaného terapeuta specializujícího se na erotické masáže.

Rudolfo bral za dvouhodinovou seanci tři tisíce dolarů a s potěšením svoje nadmíru spokojené zákaznice upozorňoval na to, že je to víc, než kolik člověku napočítají za hodinu i ti nejslavnější právníci. „Rozdíl je v tom,“ prohlašoval s bavorským přízvukem a chlípným úsměvem, „že oni vás jenom ojedou. Kdežto já vás ojedu s plnou parádou.“

Aspinella se o Rudolfovi doslechla během utajovaného vyšetřování hazardních her, které vedla v nejlepších hotelích ve městě. Jeden vrátný se bál, že by ho mohli nutit, aby svědčil. A tak výměnou za to, že ho nepředvolají, dal Aspinelle tip na Rudolfa. Aspinella nejdřív myslela, že terapeuta nechá sebrat, ale když se s ním setkala a vyzkoušela si jednu z jeho masáží, dospěla k závěru, že odepřít ženám, aby se mohly radovat z jeho mimořádného nadání, by byl ještě daleko větší zločin.

Po několika minutách Rudolfo zaťukal na dveře a zeptal se: „Smím dál?“

„To víš, že smíš, chlapče,“ odpověděla.

Vešel a pozorně se na ni zadíval. „Skvělá páska přes oko,“ poznamenal.

Když tady byla poprvé, zaskočilo ji, že Rudolfo vstoupil do místnosti nahý. On jí to ale vysvětlil: „Proč by se měl člověk namáhat s oblékáním jen proto, aby se zase hned svlíkal?“ Byl to výstavní samec, vysoký a urostlý. Na pravém bicepsu měl vytetovaného tygra a hruď měl porostlou hedvábným světlým chmýřím. Ten porost se Aspinelle zvlášť zamlouval, protože tím se Rudolfo lišil od všech manekýnů z obrázkových časopisů, které oškubou, vyholí a namastí tak pečlivě, že člověk nedokáže pořádně rozlišit, kdo je chlap, a kdo ženská.

„Jak se ti daří?“ zeptal se.

„To si ani nepřej slyšet,“ odpověděla Aspinella. „Teď ti musí stačit, že potřebuju trochu sexuální útěchy.“

Rudolfo začal masáží zad. Hodně přitlačil a snažil se uvolnit všechna ztuhlá místa. Pak jí jemně promačkal šíji, načež ženu obrátil na záda a lehčeji promnul ňadra a břicho. Ve chvíli, kdy ji začal hladit mezi nohama, byla už vlhká a těžce oddechovala.

„Proč mi tohle nedokážou udělat i ostatní chlapi?“ povzdychla si Aspinella roztouženě.

Rudolfo se zrovna chystal na vrcholnou část svých služeb, na masáž jazykem, kterou prováděl neobyčejně zkušeně a s neuvěřitelnou vytrvalostí. Tuhle otázku slyšel už tolikrát předtím, a přesto ho znovu zarazila. Pokaždé nad ní užasl. Měl dojem, že město přetéká pohlavně neukojenými ženami.

„Taky nechápu, proč to jiní muži nedokážou,“ odpověděl. „Ty to umíš vysvětlit?“

Strašně nerada přerušovala svoje sexuální vytržení, ale věděla, že Rudolfo si potřebuje před velkým finále chvíli popovídat. „Muži jsou slabí,“ řekla. „To my přijímáme všechna důležitá rozhodnutí. Kdy mít svatbu. Kdy mít děti. Vládneme jim a chceme od nich, aby se nám zodpovídali ze všeho, co dělají“

Rudolfo se zdvořile usmál. „A co to má společného se sexem?“

Aspinella chtěla, aby se už zase vrátil ke své práci. „Nevím,“ odpověděla. „Byl to jen takový nápad.“

Rudolfo ji opět začal hladit – pomalu, vytrvale, rytmicky. Nikdy se neunavil. A pokaždé, když ji vynesl až na vrcholek potěšení, představovala si děsivé hlubiny bolesti, které příští noc způsobí Astorru Violovi a celé té jeho bandě darebáků.

Společnost „Violový makarony“ se nacházela v rozlehlém cihlovém skladu ve východní části Manhattanu. Pracovalo tam přes sto lidí. Vysypávali obrovské režné pytle s dováženými italskými těstovinami na pásový dopravník, který je automaticky třídil a balil do krabic.

Asi před rokem si Astorre přečetl v nějakém časopise článek o tom, jak malé podniky mohou zlepšovat svou činnost, a pod vlivem tohoto článku si najal poradce přímo z harvardské ekonomické fakulty, aby mu doporučil nějaké změny. Mladý muž Astorrovi poradil, aby zdvojnásobil cenu, změnil název makaronů na Violový domácí těstoviny a vyhodil polovinu zaměstnanců, jelikož je může za poloviční cenu nahradit brigádníky. V tu chvíli Astorre vyhodil milého konzultanta.

Astorre měl kancelář v přízemí, což byla hala zhruba o rozloze fotbalového hřiště, lemovaná po obou stranách lesknoucími se stroji z nerezové oceli. Vzadu se skladiště otevíralo na nákladovou rampu. Venku kolem vjezdu ivšude uvnitř byly umístěny videokamery, takže Astorre mohl ze své kanceláře sledovat případné návštěvníky a kontrolovat vlastní výrobu. Podnik se obvykle zavíral v šest večer, ale tentokrát tam Astorre zdržel pět svých nejlepších zaměstnanců a Aidu Monzu. Čekal návštěvu.

Předcházejícího večera přišel k Nicole a vyložil jí svůj plán. Dívka s jeho postupem rozhodně nesouhlasila. Zběsile vrtěla hlavou. „Zaprvé to nemůže vyjít. A zadruhé nechci mít nic společného s vraždou.“

„Zabili ti asistentku a pokusili se tě unést,“ připomněl jí Astorre tiše. „Pokud něco nepodniknu, hrozí nám všem nebezpečí.“ Nicole si vzpomněla na Helene a pak si vybavila řadu hádek, jež vedla během rodinných večeří s otcem. Ten by nepochybně toužil po pomstě. Otec by jí jistě řekl, že je to její povinnost vůči památce její přítelkyně, a upozornil by ji, že je rozumné a nutné přijmout opatření na ochranu rodiny.

„Proč s tím nejdeš na policii?“ zeptala se.

Na to měl Astorre odměřenou odpověď: „Už je příliš pozdě.“

A teď seděl ve své kanceláři jako živá návnada. Díky Grazziellovi věděl, že Portella a Tulippa jsou ve městě na jednání syndikátu. Nemohl tušit, jestli náznak, který Nicole podsunula Rubiovi, zabere natolik, aby ho generální konzul poctil svou návštěvou, ale doufal, že by se mohli ještě jednou – naposledy – pokusit o dohodu a přijít ho přesvědčit, aby se vzdal bankovních domů. Pak teprve sáhnou k násilí. Předpokládal, že si ověří, jestli je ozbrojen, a tak u sebe žádnou zbraň neměl, s výjimkou tenké dýky, kterou zastrčil do speciálního pouzdra přišitého k rukávu košile.

Astorre pozorně sledoval monitor, když vtom zahlédl skupinku asi šesti mužů, jak vcházejí do skladu zezadu, od nákladové rampy. Svým vlastním lidem Astorre nakázal, aby se drželi v úkrytu a nezaútočili, dokud jim k tomu nedá znamení.

Pozorně se zadíval na obrazovku a rozeznal ve skupince Portellu a Tulippu. Když zmizeli z monitoru, zaslechl kroky blížící se ke kanceláři. Pokud se už rozhodli, že Astorra zabijí, Monza a jeho lidé jsou ve střehu a dokážou ho zachránit.

Pak na něj Portella zavolal.

Astorre neodpověděl.

Během několika vteřin stáli Portella a Tulippa ve dveřích.

„Pojďte dál,“ vyzval je Astorre s vřelým úsměvem. Vstal, aby si s nimi potřásl rukou. „To je mi ale překvapení. Touhle dobou tady moc hostů nemívám. Můžu pro vás něco udělat?“

„Jo,“ zavrčel Portella. „Pořádáme velkou večeři a došly nám makarony.“

Astorre velkodušně mávl rukou a prohlásil: „Moje makarony, vaše makarony.“

„A co tvoje banky?“ zeptal se Tulippa zlověstně.

Na to byl Astorre připravený. „Je načase, abychom si promluvili vážně. A je také načase bavit se obchodně. Ale nejdřív bych vás rád provedl po továrně. Jsem na ni moc hrdý.“

Tulippa a Portella si vyměnili nechápavé pohledy. Byli ve střehu. „Tak jo, ale koukej to zkrátit,“ přikývl Tulippa a v duchu se divil, že takovýhle šašek dokázal přežít tak dlouho.

Astorre je odvedl do haly. Čtyři muži, kteří návštěvu doprovázeli, postávali poblíž. Astorre je vlídně pozdravil, s každým z nich si potřásl rukou a uznalou poznámkou ocenil jejich šaty.

Astorrovi muži svého velitele pozorně sledovali a čekali, až jim dá povel k úderu. Monza umístil tři střelce do mezaninu, takže měli vyhlídku na celou halu, a přitom je nebylo vidět. Ostatní se rozptýlili do protilehlých koutů skladiště.

Dlouhé minuty ubíhaly a Astorre prováděl hosty budovou. Pak konečně Portella prohlásil: „Už je nám jasný, že pro tohle bije tvý srdce. Tak proč nepřenecháš řízení bank nám? Uděláme ti ještě jednu nabídku a vezmeme tě do hry přes procenta.“

Astorre se zrovna chystal dát svým lidem znamení, že mají začít střílet. Jenže vtom uslyšel rachotivou střelbu z brokovnice a uviděl, jak tři z jeho mužů padají sedm metrů z mezaninu na betonovou podlahu přímo před něj. Rozhlédl se po hale, jestli někde zahlédne Monzu, a současně bleskově vklouzl za obrovský balicí stroj.

Odtamtud uviděl černošku se zelenou páskou přes oko, jak běží k mužům a chytá Portellu pod krkem. Hlavní pušky ho dloubla do vyklenutého břicha, pak odhodila brokovnici na zem a vytáhla revolver.

„Tak,“ oslovila Aspinella Washingtonová ostatní. „Koukejte zahodit bouchačky. Tempem.“ Když se nikdo nehýbal, ani nezaváhala. Sevřela Portellu pevněji pod krkem, otočila ho čelem k sobě a vypálila mu dvě kulky do břicha. Jakmile se začal skládat na zem, vzala ho revolverem přes hlavu a kopla ho do zubů.

Pak hmátla po Tulippovi a vyštěkla: „Jestli všichni neudělají, co jim říkám, jsi další na řadě. Teď to bude oko za oko, ty hajzle.“

Portella věděl, že pokud mu někdo neposkytne první pomoc, bude žít jen pár minut. Už dokonce začínal mít zastřený pohled. Plazil se po podlaze, ztěžka oddechoval a květovanou košili měl prosáklou krví. Ústa mu začínala tuhnout. „Udělejte, co vám říká,“ zasténal slabě.

Portellovi muži poslechli.

Vždycky slýchal, že zásah do žaludku je nejbolestivější smrt. Teď už tušil proč. Pokaždé, když se pokusil pořádně nadechnout, zabolelo to, jako by ho někdo bodnul do srdce. Přestal ovládat močový měchýř a moč mu vytvořila na nových modrých kalhotách temnou skvrnu. Snažil se zaostřit pohled na střelce a uviděl svalnatou černošku, kterou neznal. Pokusil se vyslovit větu „Co seš zač?“, ale neměl na to dost dechu: Jeho poslední myšlenka byla podivně sentimentální. Uvažoval, kdo tak asi řekne o jeho smrti jeho bratrovi Brunovi.

Astorrovi trvalo jen chvilinku, než pochopil, co se děje. Nikdy předtím Aspinellu Washingtonovou na vlastní oči neviděl, ale znal její podobu z fotografií v novinách a z televizních zpráv. A bylo mu jasné, že když přišla na něj, musela nejdřív dostat Heskowa. Takže Heskow je zcela jistě po smrti. Pro toho slizkého pokladníka Astorre zcela jistě slzy ronit nebude. Heskow měl ovšem jednu obrovskou slabinu – patřil k lidem, kteří jsou ochotni říct a udělat cokoliv, jen aby zůstali naživu. Je proto dobře, že už je pod drnem a má blízko ke svým kytičkám.

Tulippa neměl ani tušení, proč mu ta navztekaná děvka tiskne revolver ke krku. Spoléhal na Portellu, že se postará o jejich bezpečnost, a svým oddaným strážcům dal na celý večer volno. Hloupá chyba. Amerika je stejně prazvláštní země, říkal si v duchu. Člověk nikdy neví, z které strany se vynoří nějaké další násilí.

Zatímco mu Aspinella zarývala hlaveň hluboko do kůže, Tulippa sám sobě slíbil, že jestli se mu podaří odtud dostat a jestli se dokáže vrátit do Jižní Ameriky, jaksepatří urychlí výrobu své jaderné zbraně. Osobně by byl ochoten udělat cokoliv proto, aby mohl vyhodit do vzduchu co největší část Ameriky, hlavně Washington, D. C., tohle naduté hlavní město plné líných křupanů rozvalených v pohodlných křeslech, a New York, kde se podle všeho náramně daří pošukům, jako je tahle jednooká čubka.

„Tak si to probereme,“ prohlásila v tu chvíli Aspinella. „Nabíd jsi nám půl melounu, když se postaráme o tohohle chlápka.“ Ukázala na Astorra. „Moc ráda bych tu práci vzala, jenže od té doby, co jsem měla nehodu, se ceny jaksi zdvojnásobily Když mám teď jen jedno oko, musím se dvojnásobně soustředit.“

Kurt Cilke hlídal celý den před skladištěm. Seděl ve svém modrém chevroletu, neměl s sebou nic jiného než balíček žvýkaček a jedno číslo Neewsweeku a čekal, co Astorre podnikne.

Přijel sám, protože nechtěl zatahovat další federální agenty do akce, o níž byl přesvědčen, že bude znamenat konec jeho kariéry. Když viděl, že do budovy vcházejí Portella a Tulippa, ucítil, jak mu v žaludku stoupá hladina žluči. V tu chvíli si uvědomil, jaký je Astorre mazaný spratek. Kdyby Portella a Tulippa napadli Astorra, což považoval za pravděpodobné, byl by on, Cilke, podle zákona povinen mladíka chránit. Astorre by byl volný a očistil by svoje jméno, aniž by musel porušit mlčení. A on by mohl hodit do kamen roky úporné práce.

Když ale Cilke uviděl, jak do budovy vrazila Aspinella Washingtonová s brokovnicí v rukou, zmocnil se ho úplně jiný pocit – mrazivý strach. Doslechl se o tom, jak střílela na letišti. Připadalo mu to trochu podezřelé. Prostě mu to nesedělo.

Zkontroloval si, že má nabitý revolver, a maně zadoufal, že by v nejhorším snad mohl počítat s pomocí černé policistky. Než vystoupil z vozu, dospěl k závěru, že nastala pravá chvíle, aby informoval ústředí. Sáhl po mobilním telefonu a zavolal Boxtonovi.

„Jsem před skladištěm Astorra Violy,“ oznámil mu. Pak zaslechl střelbu. „A jdu teď dovnitř. Kdyby mi to nevyšlo, chci, abys řekl řediteli, že jsem jednal na vlastní pěst. Nahráváš si ten hovor?“

Boxton zaváhal. Nebyl si jist, jestli se bude Cilkeovi zamlouvat, že se jeho hovory nahrávají. Jenže od chvíle, kdy se z Cilkea stal cíl, FBI sledovala veškeré jeho telefonáty. „Ano,“ odpověděl nakonec.

„Dobře,“ poznamenal Cilke. „Takže aby to bylo na záznamu – za to, co se teď chystám udělat, nejsi odpovědný ani ty, ani nikdo jiný z FBI. Chystám se vstoupit do situace, do níž jsou zapleteny tři známé postavy z oblasti organizovaného zločinu a jedna zkorumpovaná příslušnice newyorského policejního sboru, která je docela slušně vyzbrojená.“

Boxton ho přerušil: „Kurte, počkej na posilu.“

„Není čas,“ upozornil ho Cilke. „A navíc je to moje záležitost. Tohle si musím vyřešit já.“ Napadlo ho, že nechá vzkaz pro Georgettu, ale pak dospěl k závěru, že by to bylo příliš morbidní a přemrštěné. Bude lepší, když za něj budou hovořit jeho činy. Zavěsil, aniž řekl cokoliv dalšího. Když odcházel od auta, všiml si, že stojí na zákazu parkování.

První, co Cilke uviděl, jakmile vešel do skladu, byla zbraň Aspinelly Washingtonové zarývající se Tulippovi do krku. Všichni přítomní byli zticha. Nikdo se nehýbal.

„Jsem člen FBI,“ oznámil jim Cilke a zamával revolverem. „Odložte všichni zbraně.“

Aspinella se obrátila na Cilkea a posměšně odsekla: „Vím, co jsi sakra zač. Ale tohle je moje věc. Jdi si sbalit pár účetních nebo makléřů nebo kohokoliv, na kom si rád zgustneš, když se kopeš do prdele. Ale tohle je záležitost newyorské policie.“

„Washingtonová,“ oslovil urostlou ženu Cilke, „odložte zbraň, a to hned. Když to neuděláte, budu nucen použít sílu. Mám dost dobrý důvod myslet si, že jste zapletena do vyděračského spiknutí.“

S tímhle Aspinella nepočítala. Z výrazu v Cilkeových očích a z klidu v jeho hlase pochopila, že federální agent neustoupí. Ale ona to taky nehodlala vzdát, rozhodně ne do té doby, dokud bude mít v ruce zbraň. Cilke nejspíš na nikoho nevystřelil už kolik roků, uvažovala. „Tak ty si myslíš, že patřím do nějakýho spiknutí?“ zaječela na něj. „Tak abys věděl, já si myslím, že ty ses zaplet do nějakýho spiknutí. Myslím si, že od tohohle hajzla podělanýho bereš prachy už spoustu let.“ Dloubla Tulippu hlavní. „Je to tak, seňor?“

Tulippa zprvu neodpovídal, ale když mu žena vrazila koleno do slabin, zkroutil se a přikývl.

„Kolik?“ chtěla vědět Aspinella.

„Přes půl milionu dolarů,“ zakňučel Tulippa.

Cilke ovládl vztek a prohlásil: „Každý dolar, který došel na moje konto, pečlivě zaznamenávala FBI. Tohle je federální případ, detektive Washingtonová.“ Zhluboka se nadechl, chvíli v duchu počítal a pak jí řekl: „Tohle je moje poslední varování. Odložte zbraň, nebo začnu střílet.“

Astorre je pozorně, ale klidně sledoval. Aido Monza stál za dalším strojem a nikdo o něm nevěděl. Astorre viděl, jak to Aspinelle škublo v obličeji. A pak, jako kdyby se jednalo o zpomalený film, vklouzla za Tulippu a vystřelila na Cilkea. Jenže ve chvíli, kdy tiskla spoušť, se jí Tulippa vyškubl, vrhl se na zem a vyvedl ji z rovnováhy.

Cilke dostal zásah do prsou. Stačil ale také jednou vystřelit a viděl, jak zásah odhodil Aspinellu dozadu a jak jí pod pravým ramenem vystříkla krev. Ani jednoho z nich zásahy nezabily. I v téhle chvíli v nich zvítězil mnohaletý výcvik, takže mířili na nejširší část těla. Jenže teď Aspinella cítila úpornou bolest v ráně, viděla, že jde o vážné zranění, a pochopila, že je čas zapomenout na naučené postupy. Zamířila Cilkeovi mezi oči. Vystřelila čtyřikrát. Každá kulka zasáhla cíl. Cilkeův nos se změnil v potrhaný chomáč chrupavek a Aspinella uviděla, jak mu v místech, kde dřív bývalo čelo, vytékají mazlavé cucky mozku.

Tulippa zaznamenal, že je Aspinella raněná, a vrhl se na ni. Srazil ji, praštil ji loktem do obličeje a omráčil ji. Než ale stačil zvednout její zbraň, Astorre vykročil z úkrytu a odkopl revolver přes celou halu. Pak si stoupl nad Tulippu a galantně mu podal pomocnou ruku.

Tulippa pomoc přijal a Astorre mu pomohl vstát. Mezitím Monza a zbylí členové jeho skupiny připoutali Portellovy muže k ocelovým traverzám podpírajícím stěny skladiště. Cilkea a Portelly se nikdo ani nedotkl.

„Tak,“ prohlásil Astorre, „myslím, že bychom měli ještě dokončit jeden obchod.“

Tulippa byl zmaten. Astorre pro něj byl nepřehledná osobnost plná protikladů – přátelský protivník, zpívající vrah. Dá se takové neřízené střele vůbec důvěřovat?

Astorre došel do středu haly a vybídl Tulippu, aby ho následoval. Když došli do otevřeného prostoru, mladík se zastavil a zadíval se Jihoameričanovi přímo do obličeje. „Zabil jsi mého strýce a pokusil ses ukrást nám banky. Neměl bych na tebe ani plýtvat dechem,“ prohlásil. Pak vytasil dýku, jejíž stříbrné ostří se hrozivě lesklo, a ukázal ji Tulippovi. „Měl bych ti podříznout hrdlo a bylo by po všem. Jenže jsi slabý a zabít bezbranného starce, na tom není nic důstojného. Takže ti dám možnost bojovat.“

S těmito slovy a s téměř neznatelným pokývnutím hlavy určeným Monzovi zvedl Astorre obě ruce nad hlavu, jako by se vzdával, pustil dýku na zem a udělal několik kroků zpátky. Tulippa byl starší a zavalitější než Astorre, ale za život už prolil potoky krve. A s nožem uměl zacházet neobyčejně dobře. Proti Astorrovi však přesto neměl šanci.

Zvedl dýku a začal se přibližovat k mladíkovi. „Jsi tupý a bezohledný chlap,“ říkal přitom. „A to už jsem tě chtěl přijmout za společníka.“ Pokusil se o několik výpadů, ale Astorre byl rychlejší a dokázal uhnout. Pak se Tulippa na okamžik zastavil, aby chytil dech. V tu chvíli si Astorre strhl z krku řetízek s medailonkem a odhodil ho na zem. Temně rudá jizva na mladíkově hrdle byla najednou velice dobře vidět. „Chci, aby tohle byla poslední věc, kterou před smrtí uvidíš,“ oznámil Tulippovi.

Tulippa se uhranuté zadíval na dávné zranění. Takový purpurový odstín v životě neviděl. Než se stačil vzpamatovat, Astorre mu vykopl dýku, otočil si ho, rychle a přesně mu vrazil koleno do zad, sevřel mu krk do paží a zlomil mu vaz. Všichni slyšeli, jak to křuplo.

Aniž se obtěžoval věnovat své oběti byť jen jediný pohled, zvedl Astorre medailon, připnul si ho zpátky na krk a vyšel z budovy.

O pět minut později dorazili k budově Violový společnosti na dovoz těstovin vozy FBI. Aspinella Washingtonová byla ještě naživu, a tak ji převezli do nemocnice na jednotku intenzivní péče.

Když pracovníci FBI podrobně přezkoumali videonahrávku bez zvuku, nahranou kamerami, jež zapnul Monza, dospěli k závěru, že Astorre zvedl ruce, odhodil nůž a pak jednal v sebeobraně.

Epilog

Nicole praštila telefonem a zaječela na sekretářku: „Už mi to leze krkem, pořád jen poslouchat, jak je ten zatracený eurodolar slabý. Zkuste mi někde najít pana Pryora. Nejspíš bude u deváté jamky na ně-jakém golfovém hřišti.“

Uběhly dva roky a Nicole převzala vedení Aprílových bank. Když se pan Pryor chystal odejít na odpočinek, trval na tom, že jeho nejvhodnějším nástupcem bude právě Aprílová dcera. Měla zkušenosti jako podnikový a obchodní právník, uměla bojovat a prokázala, že ji nezlomí tlak vyvíjený bankovním dozorem i dotěrnými zákazníky.

Dnes se Nicole zoufale snažila vyřídit všechny resty. Pozdě večer měla i s oběma bratry odletět na Sicílii na rodinnou oslavu, na kterou je pozval Astorre. Než bude moci odjet, musí se mimo jiné ještě vypořádat s Aspinellou Washingtonovou, která čekala na zprávu, jestli ji Nicole bude zastupovat v odvolacím řízení, v němž odsouzená bývalá policistka žádala prominutí trestu smrti. Myšlenka na tenhle případ naháněla Nicole husí kůži, a nebylo to jen tím, že teď má práce nad hlavu.

Když poprvé padl návrh, že by se mohla ujmout řízení bankovních domů, Astorre si vzpomněl na donovo poslední přání a váhal. Ale pan Pryor ho přesvědčil, že Nicole je pravá dcera svého otce. Kdykoliv půjde o velký úvěr, banka se může spolehnout, že Nicole rozvine mocnou kombinaci sladkých řečí a nenápadného zastrašování. Aprílová dcera ví, jak dosáhnout svého.

Na stole zabzučelo vnitřní spojení a pan Pryor se ohlásil svým vybraným způsobem: „Co pro vás můžu udělat, moje drahá?“

„Tyhle devizové kurzy nás začínají nepříjemně škrtit,“ řekla. „Co byste řekl tomu, kdybychom se víc soustředili na německou marku?“

„Myslím, že je to vynikající nápad,“ odpověděl pan Pryor.

„Víte,“ postěžovala si Nicole, „obchodování s cizími měnami je zhruba stejně vypočitatelné, jako kdyby člověk jel do Vegas a celý den tam hrál bakarat.“

Pan Pryor se rozesmál. „To je sice pravda, až na to, že ztráty v bakaratu vám nekryjí rezervy Federální banky.“

Když Nicole zavěsila, chvíli jen tak seděla a přemýšlela o dosavadním vývoji bankovních domů. Od chvíle, kdy převzala vedení, se jí podařilo získat dalších šest bank v rychle se rozvíjejících zemích a zdvojnásobila zisk celého podniku. Ještě víc ji však těšilo, že banky mohou poskytovat větší úvěry v rozvojových částech světa.

Vzpomněla si na svůj první den v bance a sama pro sebe se usmála.

Sotva tehdy dorazil nový personál, Nicole nadiktovala dopis peruánskému ministrovi financí, v němž ho žádala, aby Peru splatilo všechny překročené vládní půjčky. Jak očekávala, její požadavek vedl v zemi k hospodářské krizi, která nakonec vyústila v politické nepokoje a změnu vlády. A nová vládní strana žádala rezignaci peruánského generálního konzula ve Spojených státech Marriana Rubia v následujících měsících se Nicole k vlastnímu potěšení dočetla, že Rubio ohlásil osobní bankrot. Navíc byl zapleten do tahanic souvisejících s řadou složitých žalob vznesených peruánskými investory, kteří přispěli na jedno z mnoha Rubiových dobrodružství – na neúspěšný zábavní park. Rubio přísahal, že to bude „latinský Disneyland“, ale nepodařilo se mu tam dostat nic jiného než ruské kolo a centrifugu.

Z případu, který bulvární listy nazvaly „Masakr mezi makarony“, se vyklubal konflikt mezinárodního kalibru. Sotva se Aspinella Washingtonová vzpamatovala ze zranění způsobeného Cilkeovým výstřelem – šlo o průstřel plic –, udělala sérii prohlášení pro média. Zatímco čekala na soud, vykreslila sama sebe jako mučednici velikosti Johanky z Arku. Žalovala FBI pro pokus o vraždu, ublížení na zdraví a porušení jejích občanských práv. Žalovala také newyorskou policii o ušlou mzdu, kterou jí údajně dlužili za dobu, kdy byla postavena mimo službu.

Přes veškeré její protesty pak trvalo porotě pouhé tři hodiny, než došla k rozhodnutí, že Aspinella je vinna. Jakmile byl vynesen rozsudek, vyrazila dveře se svým právním zástupcem a požádala Kampaň proti trestu smrti, aby se jí zastala. I nadále prokazovala talent pro práci s veřejností, jelikož žádala, aby se jejího případu ujala Nicole Aprílová. Ze své cely smrti Aspinella vzkázala tisku: „Její bratranec mě do toho dostal, tak ať mě z toho ona vyseká.“

Nicole se nejprve odmítla s Aspinellou vůbec setkat a prohlásila, že takhle očividnému střetu zájmů by se vyhnul každý slušný právník. Jenže Aspinella obvinila Nicole z rasismu a Nicole – jelikož nechtěla mít zlou krev s menšinovými věřiteli – nakonec souhlasila, že se s odsouzenou policistkou sejde.

Když mělo k setkání konečně dojít, musela Nicole dvacet minut čekat, zatímco Aspinella přivítala malou delegaci jakýchsi zahraničních potentátů. Oslavovali černou policistku jako statečnou bojovnici proti americkému barbarskému trestnímu zákoníku. Konečně Aspinella pokynula Nicole, že může přistoupit ke skleněné přepážce. Odsouzenkyně měla přes oko žlutou pásku s našitým slovem SVOBODA.

Nicole předložila všechny důvody, které mluvily pro to, aby případ odmítla převzít, a skončila poukazem na to, že zastupovala Astorra, když svědčil proti Aspinelle.

Černoška jí pozorně naslouchala a pohrávala si se svými novými copánky. „Rozumím ti,“ prohlásila nakonec, „ale je tady spousta věcí, které nevíš. Astorre měl pravdu. Spáchala jsem zločiny, za něž jsem odsouzená, a strávím zbytek života tím, že za ně budu pykat. Prosím tě ale o jedinou věc – pomoz mi žít tak dlouho, abych se mohla alespoň pokusit trochu polepšit.“

Nejdřív si Nicole pomyslela, že je to jen další trik, jímž se Aspinella snaží získat sympatie, ale ženě za sklem zaznělo v hlase něco, co Nicole dojalo. Pořád ještě věřila, že žádná lidská bytost nemá právo odsoudit jinou lidskou bytost k smrti. Stále ještě věřila, že spásaje možná. Cítila, že Aspinella si zaslouží stejnou ochranu jako jakýkoliv jiný vězeň v cele smrti. Jen si přála, aby se zrovna tímhle případem nemusela zabývat.

Nicole věděla, že než se bude moci definitivně rozhodnout, musí se setkat ještě s jedním člověkem.

Po obřadu, během něhož byl Cilke pohřben s poctami náležejícími hrdinovi, požádala Georgette Cilkeová o schůzku s ředitelem. Na letišti ve Washingtonu ji vyzvedli lidé od FBI a doprovodili ji na ředitelství.

Sotva vešla do kanceláře, ředitel ji zeširoka objal a přislíbil jí, že FBI udělá vše potřebné, aby se ona i dcerka mohly s tragickou ztrátou nějak vyrovnat.

„Děkuji vám,“ řekla Georgette. „Ale kvůli tomu jsem nepřišla. Potřebuju vědět, proč byl vlastně můj manžel zabit.“

Ředitel se na okamžik odmlčel, než začal mluvit. Věděl, že se k Cilkeově ženě donesly nějaké povídačky. A takové řeči by mohly poškodit dobré jméno FBI. Potřeboval ji nějak odlidnit. Konečně začal: „Je mi to trapné, ale připouštím, že jsme dokonce museli posílit vyšetřovací tým. Váš manžel byl ztělesněním toho, jak má vypadat správný člověk ve službách FBI. Byl celou duší oddaný své práci a do písmene dodržoval každý zákon. Zcela jistě vím, že by neudělal nic, co by mohlo poškodit pověst FBI či rodiny.“

„Tak proč šel do toho skladiště sám?“ chtěla vědět Georgette. „A jaké měl vztahy k Portellovi?“

Ředitel se držel formulací, které si před setkáním procvičil se svými spolupracovníky. „Váš manžel byl vynikající vyšetřovatel. Měl naprostou volnost a důvěru, takže mohl sám sledovat stopy. Jsme si jisti, že nikdy nevzal jakýkoliv úplatek a že se nezapletl s Portellou ani s nikým jiným. Jeho výsledky mluví samy za sebe. Byl to člověk, který dokázal zlomit moc mafie.“

Když Georgette vycházela z kanceláře, uvědomila si, že ředitelovi nevěří. Současně také věděla, že má-li někdy nalézt trochu klidu, bude muset uvěřit pravdě, kterou nosila hluboko v srdci: že její manžel byl přes veškerou svou horlivost nejlepším člověkem, jakého kdy poznala.

Po manželově vraždě pracovala Georgette Cilkeová i nadále jako dobrovolnice v newyorském ústředí Kampaně proti trestu smrti, ale Nicole se s ní od jejich osudového hovoru nepotkala. Prohlásila, že má příliš mnoho povinností v bance, a tak teď prostě nemůže pro Kampaň nic dělat. Ve skutečnosti se nedokázala vypořádat s představou, že by mohla potkat Georgettu.

Jenže když teď Nicole vešla dveřmi do ústředí, Georgette ji uvítala vřelým objetím. „Stýskalo se mi po tobě,“ prohlásila.

„Omlouvám se, že jsem se neozvala,“ řekla na to Nicole. „Zkoušela jsem ti napsat soustrastný dopis, ale nedařilo se mi najít slova.“

Georgette přikývla a poznamenala: „To chápu.“

„Ne,“ pohodila hlavou Nicole a hrdlo se jí sevřelo, „nechápeš. Na tom, co se přihodilo tvému manželovi, mám přece jen jistý podíl. Kdybych s tebou tehdy odpoledne nemluvila

„Tak by k tomu stejně došlo,“ přerušila ji Georgette.

„Kdyby to nebyl tvůj bratranec, byl by to někdo jiný. Něco podobného se prostě dřív či později nevyhnutelně muselo stát. Kurt to věděl a já taky.“ Georgette na nepatrný okamžik zaváhala a pak dodala: „Teď je důležité, že si ho pamatujeme jako dobrého člověka. Tak nechrne těch řečí o minulosti. Každý z nás v sobě nosí nějaký ten smutek.“ Kéž by to bylo tak snadné, přála si v duchu Nicole. Zhlu-boka se nadechla. „Ono to není všechno. Aspinella Washingtonová chce, abych ji zastupovala.“

Přestože se to Georgette snažila zakrýt, Nicole zaznamenala, jak sebou vdova po federálním agentovi při vyslovení Aspinellina jména cukla. Georgette nebyla věřící, ale v tu chvíli si byla jista, že nějaký bůh zkouší pevnost její víry. „Proč ne?“ řekla a kousla se do rtu.

„Proč ne?“ opakovala po ní Nicole překvapeně. Doufala, že s tím Georgette nebude souhlasit, že to zakáže a že Nicole umožní, aby Aspinellu odmítla s poukazem na věrnost kamarádce. Nicole jako by přímo slyšela svého otce: „Taková věrnost má v sobě jistou vznešenost.“

„Jistě,“ přikývla Georgette a zavřela oči. „Měla bys ji zastupovat.“

Nicole nevěřila vlastním uším. „Nemusím to dělat. Každý to pochopí.“

„To by bylo pokrytectví,“ napomenula ji Georgette vlídně. „Buď je život posvátný, nebo není. Nemůžeme měnit svoje přesvědčení jen proto, že nám zrovna v tomhle případě způsobuje bolest.“

Georgette zmlkla a podala Nicole ruku na rozloučenou. Žádné objímání se tentokrát nekonalo.

Nicole si celý rozhovor během dne několikrát v duchu zopakovala a nakonec Aspinelle zavolala a s nechutí případ převzala. Do odletu na Sicílii zbývala hodina.

V následujícím týdnu poslala Georgette dopis koordinátorovi Kampaně proti trestu smrti. Napsala, že se s dcerou stěhují do jiného města, aby začaly nový život, a že všem přeje hodně štěstí. Novou adresu nepřipsala.

Astorre dodržel slib daný donu Aprilovi, zachránil banky a zajistil donově rodině dobré živobytí. Podle svých představ se tím zbavil veškerých závazků.

Tři týdny poté, co byl zbaven všech podezření v souvislosti s vraždami ve skladišti, sešel se přímo na místě, ve své kanceláři, s donem Craxxim a Octaviem Biancem a sdělil jim, že by se rád vrátil na Sicílii. Vyložil jim, že se mu stýská po samotné krajině a že se mu už spoustu let zjevuje ve snech. Má mnoho šťastných vzpomínek z dětství na venkovskou usedlost Villa Grazia, kde don Aprile našel útočiště a kam se vždycky toužil vrátit. Byl to prostší život, ale svým způsobem bohatší.

A právě v tu chvíli mu Bianco řekl: „Nemusí to být zrovna Villa Grazia. Máš se kam vracet. Vlastníš na Sicílii docela slušný majetek. Patří ti celá vesnice Castellammare del Golfo.“

„Jak je to možné?“ zeptal se Astorre nechápavě.

Benito Craxxi mu vyprávěl o onom dni, kdy velký předák mafie don Zeno povolal ke svému předsmrtnému lůžku své tři přátele, „rys byl tehdy jeho chlapec, pro kterého dýchal a pro kterého mu bilo srdce,“ vysvětloval don Craxxi. „A dnes jsi jeho jediným žijícím dědicem. Vesnici ti odkázal tvůj pravý otec. Máš na ni nepominutelné právo. Když tě don Aprile odvezl do Ameriky, don Zeno všechny ve vesnici zajistil, abys našel dědictví v pořádku, až jednou přijedeš a budeš ho požadovat. Když tvůj otec zemřel, zařídili jsme podle jeho přání vesnici ochranu. A když rolníky postihl špatný rok, poskytli jsme jim prostředky na nákup ovoce i osiva – prostě jsme jim pomohli.“

„Proč jste mi to neřekli dřív?“ zeptal se Astorre.

„Museli jsme donovi Aprilovi přísahat, že to zachováme v tajnosti,“ vysvětloval Bianco. „Tvůj otec chtěl, abys byl v bezpečí, a don Aprile chtěl, abys byl členem jeho rodiny. Taky tě potřeboval na to, abys chránil jeho děti. Tys měl vlastně dva otce. To je požehnání.“

Astorre přistál na Sicílii jednoho krásného slunného dne. Na letišti na něj čekali dva osobní strážci Michaela Grazzielly, kteří ho doprovodili k tmavomodrému mercedesu.

Když projížděli ulicemi Palerma, Astorre žasl nad tím, jak je město nádherné: mramorové sloupy a ozdobné sochařské práce měnily některé stavby v řecké chrámy a jiné ve španělské katedrály se světci a anděly vytesanými do šedivého kamene. Cesta do Castellammare del Golfo trvala přes dvě hodiny jízdy po úzké kamenité silnici. Astorra jako obvykle nejvíc dojal půvab sicilské krajiny s výhledy na Středozemní moře, při nichž se tajil dech.

Vesnice, ležící v hlubokém údolí obklopeném horami, byla bludištěm cest dlážděných kočičími hlavami a lemovaných malými, patrovými, bíle omítnutými domky. Astorre zaznamenal, že je několik lidí pozoruje škvírami v bíle natřených okenicích zavřených kvůli připékajícímu polednímu slunci.

Pozdravil se se starostou vesnice, menším mužem ve venkovských šatech, který se představil jako Leo DiMarco a uctivě se uklonil. „Il padrone,“ prohlásil. „Vítejte u nás.“

Astorre z toho měl trochu nepříjemný pocit, a tak se usmál a sicilským nářečím starostu požádal: „Mohl byste mě, prosím, provést po vesnici?“

Minuli několik starců, kteří hráli na dřevěné lavici karty. Na vzdálenějším konci náměstí stál majestátní katolický kostel. A právě do tohoto kostela, zasvěceného Svatému Sebastiánovi, vzal starosta Astorra nejdřív. Mladík přitom nepronesl jedinou modlitbu od smrti dona Aprila. Tady, ve venkovském kostele, poklekl, sklonil hlavu a nechal si požehnat od otce Del Vecchia, zdejšího faráře.

Pak starosta DiMarco odvedl Astorra do malého domku, aby mladík věděl, kde bude bydlet. Cestou si Astorre všiml, že o stěny domků se opírají carabinieri, příslušníci italské národní policie. Pušky měli připravené k výstřelu. „Jakmile padne noc, je bezpečnější zůstat ve vesnici,“ vysvětloval mu starosta. „Ale přes den je docela příjemné vyrazit si do polí.“

Několik následujících dnů chodil Astorre na dlouhé vycházky do okolí, užíval si osvěžujícího vzduchu provoněného sady s pomerančovníky a citronovníky. Šlo mu hlavně o to, aby se seznámil s vesničany a prohlédl si staré kamenné domy postavené jako římské vily. Chtěl si najít místo, kde by se mohl usadit a založit si tam domov.

Třetího dne už mu bylo jasné, že tam bude šťastný. Vážní a ostražití vesničané ho zdravili na ulici, a když si sedl do kavárny na náměstí, starci a děti si z něj dovádivě utahovali.

Ještě ovšem zbývaly dvě věci, které musel udělat.

Následujícího rána Astorre požádal starostu, aby mu ukázal cestu k vesnickému hřbitovu.

„Proč to?“ vyzvídal DiMarco.

„Chci se poklonit památce svého otce a své matky,“ odpověděl Astorre.

DiMarco přikývl a rychle sáhl po velikém tepaném klíči visícím na stěně kanceláře.

„Jak dobře jste znal mého otce?“ zeptal se ho Astorre.

DiMarco se honem pokřižoval. „Kdo by neznal dona Zenu? Všichni jsme mu tady vděční, že jsme vůbec naživu. Zachránil naše děti drahými léky přivezenými z Palerma. Chránil vesnici před zloději a bandity.“

„Ale jaký byl jako člověk?“ vyptával se dál Astorre.

DiMarco pokrčil rameny. „Lidí, kteří by ho takhle znali, je už málo, a ještě méně z nich bude ochotných o něm mluvit. Stal se legendou. Tak kdo by si přál znát skutečného člověka?“

Já ano, pomyslel si Astorre.

Nejdřív šli otevřenou krajinou, pak začali stoupat do strmého kopce a DiMarco se čas od času zastavil, aby chytil dech. Konečně Astorre uviděl hřbitov. Jenže místo náhrobních kamenů tam stály řady malých kamenných domků. Hrobky byly obehnány vysokým železným plotem se zamčenou bránou. Nad vchodem na hřbitov visel nápis: ZA TOUHLE BRANOU JSOU VŠICHNI NEVINNÍ.

Starosta odemkl a dovedl Astorra k otcově hrobce z šedivého mramoru, na níž stál náhrobní nápis VINCENZO ZENO: DOBRÝ A VELKORYSÝ MUŽ. Astorre vešel do hrobky a na oltáři si prohlédl obrázek svého otce. Bylo to poprvé, kdy viděl otcovu podobiznu, a zarazilo ho, jak mu ta tvář připadala známá.

Pak DiMarco dovedl Astorra k dalšímu malému domku stojícímu o několik řad dál. Tato hrobka byla celá z bílého mramoru a jediný náznak barvy představoval bledě modrý háv Panny Marie vytesané do oblouku nad vchodem. Astorre vešel dovnitř a prohlédl si obrázek zesnulé. Dívce mohlo být tak dvaadvacet, ale její zelené oči a zářivý úsměv ho zahřály u srdce.

Venku řekl DiMarcovi: „Když jsem byl ještě malý kluk, často se mi o podobné ženě zdálo, ale myslel jsem si, že je to anděl.“

DiMarco přikývl. „Byla to překrásná dívka. Pamatuju se na ni z kostela. A máte pravdu. Zpívala jako anděl.“

Astorre se vydal do kraje na neosedlaném koni a zastavoval se jen krátce, aby se najedl kozího sýra s křupavým chlebem, který mu na cestu zabalila jedna vesničanka.

Konečně dorazil do Corleone. Nemohl už dál odkládat setkání s Michaelem Grazziellou. Ten člověk si od něj zasloužil přinejmenším zdvořilé jednání.

Astorre byl díky pobytu v otevřené krajině hezky opálený a Grazziella ho uvítal otevřenou náručí a zdrcujícím medvědím objetím. „Sicilské slunce ti prospívá,“ zahlaholil.

Astorre se snažil vystihnout správnou hladinu vděčnosti. „Děkuju ti za všechno,“ řekl. „Hlavně za podporu.“

Grazziella ho vedl ke svému domu. „A co tě přivádí do Corleone?“ vyptával se.

„Myslím, že víš, proč tu jsem,“ odpověděl Astorre.

Grazziella se usmál. „Takový silný chlapík jako ty? No jistě! A rovnou tě k ní dovedu. To je požehnání do domu, ta tvoje růžička. A umí potěšit každého, kdo ji potká.“

Astorre znal Rosiinu pohlavní náruživost a na okamžik ho napadlo, jestli mu tím Grazziella nechce něco naznačit. Rychle se ale vzpamatoval. Grazziella byl příliš spořádaný, než aby něco takového říkal, a příliš typický Sicilián, než by dovolil, aby se takové nepřístojnosti děly pod jeho pozorným dohledem.

K domu jim to trvalo jen několik minut. Když dorazili ke dveřím, Grazziella zvolal: „Růžičko, drahoušku, máš tady návštěvu.“

Rosie na sobě měla jednoduché modré letní šaty a plavé vlasy si stáhla do ohonu. Bez líčidel vypadala mladší a nevinnější, než jakou si ji Astorre pamatoval.

Když ho uviděla, zůstala překvapením stát. Pak ale vykřikla „Astorre!“, rozeběhla se k němu, políbila ho a začala vzrušeně žvatlat: „Už jsem se naučila docela plynule mluvit sicilským nářečím. A taky jsem okoukala pár proslulých receptů. Máš rád špenátové noky?“

Vzal ji s sebou do Castellammare del Golfo a celý týden strávili tím, že jí ukazoval vesnici a okolní krajinu. Každý den chodili plavat, celé dny si povídali a milovali se s potěšením, které může partnerům dopřát jen čas.

Astorre Rosii pozorně sledoval, aby ^jistil, jestli ji nezačíná unavovat – nebo jestli ji už dokonce nenudí – prostý život. Ale vypadala upřímně spokojeně. Zvažoval, jestli jí ještě někdy dokáže doopravdy věřit – po tom všem, co spolu prožili. A pak ho napadlo, jestli je vůbec rozumné milovat nějakou ženu tak, aby jí člověk doopravdy věřil. Oba, on i Rosie, mají svoje tajemství, která musí chránit. Věci, které si nechtějí připomínat a jež nehodlají ani s nikým sdílet. Rosie ho ale znala a stále milovala. A bude akceptovat jeho tajemství, stejně jako on bude ctít její.

Jenom jedna věc mu stále ještě dělala starosti. Rosie měla slabost pro peníze a nákladné dary. Astorre přemítal, jestli by se někdy dokázala spokojit s tím, co jí může nabídnout jeden jediný muž. Potřeboval to vědět.

Když trávili v Corleone poslední den, vyjeli si na koních do kopců. Jezdili krajem křížem krážem až do soumraku. Pak se zastavili u jakési vinice, natrhali si hrozny a navzájem se krmili.

„Ani se mi nechce věřit, že jsem tu vydržela tak dlouho,“ poznamenala Rosie, když se společně posadili do trávy.

Astorrovy zelené oči se podivně leskly. „A myslíš, že bys tu vydržela ještě o něco déle?“ vyzvídal.

Rosie vypadala překvapeně. „Co tím myslíš?“

Astorre poklekl na jedno koleno a natáhl k Rosii ruku. „Takových padesát, možná šedesát let,“ řekl s upřímným úsměvem. V dlani mu ležel jednoduchý bronzový prstýnek.

„Vezmeš si mě?“ zeptal se.

Snažil se v Rosiiných očích zahlédnout nějaký náznak váhání, nějaké nepatrné zklamání z kvality prstýnku, ale ona reagovala naprosto bezprostředně. Obtočila mu paže kolem krku a zahrnula ho polibky. Pak se oba svalili na zem a společně se kutáleli ze svahu.

O měsíc později slavili Astorre a Rosie svatbu v jednom z mladíkových citrusových hájů. Obřad vedl otec Del Vecchio. Podívat se přišli všichni obyvatelé obou vesnic.

Svah byl posetý květy wistárie a vzduch provoněly citrony a pomeranče. Astorre měl na sobě bílé venkovské šaty a Rosie si vzala růžovou hedvábnou róbu.

Na rožni nad rozžhaveným uhlím se opékalo prase a všude byla k mání teplá zralá rajčata přinesená přímo z pole. Byly tam také horké bochníky chleba a čerstvý sýr. Domácí víno teklo proudem.

Když obřad skončil a všichni svatebčané odříkali blahopřání, Astorre zazpíval novomanželce své nejoblíbenější balady. Pilo a tancovalo se tam tak nezřízeně, že se oslavy protáhly až do východu slunce.

Sotva se Rosie následujícího rána probudila, uviděla, jak Astorre sedlá koně. „Pojedeš se mnou?“ zeptal se.

Jezdili celý den, až Astorre konečně našel to, co hledal – dům nazývaný Villa Grazia. „Tajný ráj mého strýce,“ vysvětloval ženě. „Tady jsem strávil nejkrásnější chvíle svého dětství.“

Prošel kolem domu do zahrady a Rosie ho následovala. A konečně stál u svého olivovníku, jenž vyrostl z pecky, kterou tam zasadil do země jako malý chlapec. Strom už byl vysoký skoro jako Astorre a měl docela silný kmen. Astorre vytáhl z kapsy ostrý nůž a sáhl po jedné z větví. Pak ji odřízl.

„Zasadíme ji u nás v zahradě. Takže až budeme jednou mít dítě, taky bude mít hezké vzpomínky.“

O rok později oslavili Astorre a Rosie narození syna, Raymonda Zeny. A když nastal čas křtin, pozvali celou Astorrovu rodinu, aby to s nimi oslavila v kostele Svatého Sebastiána.

Sotva otec Del Vecchio skončil s obřadem, Valerius, nejstarší z Aprílových potomků, pozvedl sklenici s vínem a pronesl přípitek: „Ať se vám všem žije dobře a vesele. A ať váš syn vyrůstá s upřímnou vášní Sicílie a romantickou fantazií Ameriky v srdci.“

Marcantonio také sáhl po sklenici a dodal: „A kdyby někdy chtěl hrát v nějakém sitcomu, víte, komu máte zavolat.“

Když teď byly Aprílový banky tak úspěšné, Marcantonio si zařídil dvacetimilionový úvěr, aby mohl natáčet vlastní dramatickou tvorbu. Pracovali s Valeriem na projektu vycházejícím ze svazku, který vedla FBI o jejich otci. Nicole to považovala za mimořádně špatný nápad, ale všichni se shodli na tom, že don by to ocenil. Jistě by se mu zamlouvalo, že někdo chce vynaložit obrovské množství peněz na to, aby zdramatizoval legendy spojené s jeho zločiny.

„Údajnými zločiny,“ dodávala Nicole.

Astorre se jen divil, proč na tom ještě někomu vůbec záleží. Stará mafie je mrtvá. Velcí donové dosáhli svého cíle a elegantně se zapojili do společnosti, jak to nejlepší zločinci odjakživa dělají. Zbylo jen pár druhořadých lupičů a neschopných zlodějů, ale to byl jen matný odlesk starých časů a nepřinášel nic než zklamání. Proč by se taky člověk obtěžoval někoho vydírat a vybírat výpalné a pení-ze za ochranu, když je mnohem snazší ukrást miliony tím, že založíte obchodní společnost a veřejnosti rozprodáte její akcie?

„Poslyš, Astorre, myslíš, že bys nám u toho filmu mohl posloužit jako poradce?“ zeptal se Marcantonio. „Chceme, aby to působilo co nejautentičtěji.“

„Jistě,“ přikývl Astorre s úsměvem. „Pošlu za vámi svého agenta.“

Když později leželi v posteli, obrátila se Rosie na Astorra: „Myslíš, že se někdy budeš chtít vrátit,?“

„Vrátit, kam?“ podivil se Astorre. „Do New Yorku? Do Ameriky?“

„Však víš,“ napomenula ho Rosie váhavě. „Ke svému starému způsobu života.“

„Já patřím sem, k tobě.“

„Dobře,“ přikývla Rosie. „Ale co náš chlapeček? Neměl by mít možnost vyzkoušet si, co všechno mu Amerika může nabídnout?“

Astorre si představil Raymonda, jak běhá po kopcích, ujídá olivy přímo ze soudku a poslouchá vyprávění o velkých donech a starodávné Sicílii. Už se těšil, až bude tyhle pohádky synkovi sám vyprávět. A přece věděl, že pouhé mýty nebudou Raymondovi stačit.

Jednoho dne se jeho syn vydá do Ameriky, země pomsty, slitování a neomezených možností.

Obsah:

Poděkování

Prolog

1. kapitola

2. kapitola

3. kapitola

5. kapitola

6. kapitola

7. kapitola

8. kapitola

9. kapitola

10. kapitola

11. kapitola

12. kapitola

13. kapitola

Epilog

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s